Recenze | Novinky: Prokletá kapela 21. století Stone Temple Pilots nachází na akustickém, hořko sladkém albu Perdida smíření se ztrátami

Jedna z významných kapel 90. let Stone Temple Pilots se v novém století potýká s katastrofami neustále. Nejdříve rozpad, za pár let sice návrat, ale zase odchod frontmana, pak smrt bývalého frontmana a hned poté i smrt jeho nástupce. Doufám, že to nezakřikneme, ale Stone Temple Pilots zdá se, konečně v novém století nabyli stavu nirvány. Nové album Perdida to naznačuje.

Uplynulo 28 let od skvělého debutu Stone Temple Pilots Core se skvělými klasikami devadesátých let jako “Sex Type Thing”, “Plush” nebo “Creep”. Těsně po přelomu století přišel nával nových kapel, ať už z nu-metalové scény, pop-punkové nebo z indie rockové a pro Stone Temple Pilots najednou už jakoby nebylo místo. Mnoho jejich bývalých fanoušků jakoby si začalo myslet, že mají to nejlepší za sebou. Jejich album Shangri-La Dee Da se neprodávalo a Stone Temple Pilots navíc unaveni náročnými turné, to raději zabalili.

Po návratu v roce 2008 se jich bohužel držely problémy se zpěváky skupiny natolik, že snad ani nemohli mít pořádně klid na hudbu. Nejprve došlo k odchodu frontmana kapely Scotta Weilanda, který byl navíc později v roce 2015 nalezen mrtvý, no a jak to dopadlo s jeho záskokem Chesterem Benningtonem z Linkin Park, asi ani nemá cenu znovu otevírat.

Jako ticho po hodně zlé bouři

Na minulém, už druhém eponymním albu Stoner Temple Pilots v roce 2018 však přeci jen svitla naděje, že by mohli začít znovu a poprvé po návratu konečně zase najít zpěváka, na kterého by se mohli spolehnout (a který má spíše chuť žít než zemřít).

Nové album Perdida je překvapivě klidné akustické album. Nejdivočejší chvíle Stone Temple Pilots, zdá se, jsou za nimi, vzhledem k jejich příběhu je ale toto nalezení pohody příznačné. Úvodní “Fare Thee Well” je prakticky country a celé album se nese ve folkovém, popřípadě soft-rockovém duchu.

”I Didn’t Know the Time” už trochu více připomíná staré dobré grungeové akustické Unplugged večery na MTV, když ještě hrála hudbu. A to i když je to spíše klidná balada, která se vymyká často temné hudbě 90. let. Celé album působí jako ticho, které nastane nikoliv před bouři, ale po bouři.

Ten moment, kdy poprvé vysvítá slunce zpoza mraků a je příjemné slyšet, že kapela působí, jakoby zažila po těch letech, kdy se jí lepila smůla na paty konečně usmíření a uklidnění. Ne nadarmo znamená název v překladu ze španělského slova “ztráta”. Stone Temple Pilots se ale se ztrátami smířili.

Album spíše podzimní než jarní, hlavní ale je, že plné poctivé hudby

“Years” je ale přeci jen výjimkou. Je to bolestivá píseň o ztracené lásce, ve které se postaví k mikrofonu basista Dean DeLeo. Ten většinou nebyl ve skládání tak aktivní jako jeho bratr, kytarista Robert DeLeo, ale vždy měl také přijít s velkými písněmi jako “Vasoline” nebo “Big Empty”. Je každopádně obdivuhodné, jak tito bratři umí myslet takřka jako jeden muž a jejich písně skutečně i zní tak, jakoby je složil jeden muž. Jen muž s více nápady.

Oproti tomu rozvernější píseň “She’s My Queen” je nasáklá Británií. Jde z ní slyšet Beatles a jejich pozdější následovníci Stone Roses. Píseň je dobrá v tom, jak dokáže rozehnat tu ospalost, kterou album svou atmosférou přeci jen trochu navazuje a dokáže album oživit.

Památným momentem alba je také smutní cikánská balada “Miles Away” s houslemi, které přímo pláčou. Ten smutek je ale zároveň očišťující. Nikdy by mě nenapadlo, že uslyším Stone Temple Pilots zrovna v tomto kabátě, ale zní to velice působivě Dle mého názoru nejlepší píseň alba.

“You Found Yourself While Losing Your Heart” je další dobrou písní. Zatímco jiné písně jsou úplně něčím novým, “You Found Yourself While Losing Your Heart” zní jako nějaká akustická verze jejich starší klasiky.

To může být výhoda, ale při poslechu se neubránite pocitu, že nevýhodou alba je, jak v tom akustickém, minimalistickém hávu o akustických kytarách, ručních bubnech, marxofonu, jakoby občas něco scházelo. Někde lepší volba nástrojů, někde lepší dobarvení atmosféry, někde silnější melodie.

Do alba je celkově potřeba trochu proniknout, protože ta změna je přeci jen poměrně velký šok. Jedná se ale o unikátní zachycení skvělých muzikantských výkonů a upřímných lidských pocitů. Album taky výborně pokrčuje v příběhu v tomto století snad prokletých Stone Temple Pilots.

Perdida je náladou a celkovou atmosférou album daleko spíše podzimní než jarní. Většina z nás sice stejně tráví nyní hodně času doma, takže na tom asi nezáleží tolik jako jindy, stejně se však nemůžu ubránit dojmu, že padající listí, dřívější tma a mlha, by k tomuhle albu znějícím, jakoby jej Stone Temple Pilots snad hráli z nějaké odlehlé skotské krčmy z vesnice, kde je tak 50 obyvatel, hodilo přeci jen více…

Stone Temple Pilots – Perdida

Vydáno: 7. 2. 2020
Délka: 45:34
Žánry: Folk-Rock, Soft-Rock, Folk, Alternativní rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Fare Thee Well, 5. Years, 6. She’s My Queen, 7. Miles Away