Recenze | Novinky: Daughters se svým čtvrtým albem You Won’t Get What You Want rozdrtili naprosto vše a stávají se jednou z nejpozoruhodnějších kapel současnosti

Noise rocková kapela z Rhode Islandu Daughters na svém 4. studiovém albu plné délky nazvaném You Won’t Get What You Want, ironicky předvedla naprosto vše, co mohla a z alba je produkčně i koncepčně nejvyspělejší dílo kapely, ve kterém dali dohromady zničující sílu jejich extrémní grindcorové začátky a doléhající, dlouhotrvající, hustou, temnou mlhu minulého eponymního alba Daughters. You Won’t Get What You Want nebude ani tentokrát zrovna album pro narozeninové párty, zatím ze všech alba má však absolutně největší šanci stát se klasikou alespoň alternativní hudby.

Většina běžné populace poslouchá hudbu pro radost. Rádia a jejich marketingové týmy nejsou hloupé a proto z těch nejvíce poslouchaných rádií znějí hlavně písně se silnými, chytlavými melodiemi. Ať už to jsou písně pozitivní, kterých je tam většina a nebo lehce  melancholické, téměř ve 100% se bude jednat o pozitivní pocity, které budou z dojmu písně rezultovat (jestliže se samozřejmě omezíme na případy, kdy nebude píseň výrazně protichůdná osobnímu vkusu posluchače). Zkrátka když si poslechnete “Timber” Pitbulla a Ke$hi, budete se nejspíše cítit nabuzeně, po “Hey Jude” budete mít pocity, že vše bude lepší, po “Nothing Compares to You” budete dokonale zrelaxovaní a tak dále, asi víte, co tím myslím….

Některým příležitostným posluchačům hudby to může připadat zvláštní, ale tady hranice hudby  nekončí. Hudba, jakožto prostředek pro vyjádření pocitů může jich klidně může pokrýt celé spektrum. A dokonce pocitů tak moc frustrujících, až z jejich poslechu místy máte dokonce potěšení negativního charakteru.

Temnota směřující k singularitě, ve které se poprvé projeví křehkost

Proč ten úvod? Hudba Daughters je temná a tvrdá. Velice temná a tvrdá. Křehkost dostane prostor až při úplně závěrečných tónech alba na velké závěrečné písni “On an Edge”. Geniální moment, kdy je vůbec poprvé slyšet jemné tóny. Kdy je slyšet stejně tíživé a zoufalé vyjádření, ale pomocí jiných nástrojů a pomoci jiného způsobu. Jakoby celé album spělo právě k tomuto momentu singularity, kdy se všechna ta temná energie nahromadí, smrskne se do jednoho, malého, ale velice zářivého bodu.

Po celou dobu je to ale hluk přesně organizovaný. Každé hrubé zkreslení a úzkostlivě úpějící zpětná vazba má na albu své přesné místo a smysl.

Po celou tu dobu víte, že za tou agresivitou a hrubostí, jsou totiž skryty pocity vyvěrající z velice křehké a citlivé duše a všechna ta hudební špína — hluk –, je jen prostředkem, jak tížení duše ulevit. Po celou dobu je to ale hluk přesně organizovaný. Každé hrubé zkreslení a úzkostlivě úpějící zpětná vazba má na albu své přesné místo a smysl.

Začněme ale hezky od začátku. V reproduktorech začne temně dunit “City Song”. Je to jako zběsilý tlukot srdce, když utíkáte před neznámou silou skrze pochybné temné městské ulice. Blány bubnů se ozývají vybuzené až do červených úrovní mixu, jako výstřely. Zpěvák ani tak nezpívá, jako spíše mučivě mumlá:

“The city is the empty glass.”

(„Město je prázdná sklenice.“)

To je sakra dobrý řádek pro odstartování alba! Poté Alexis S.F. Marshall dokonce začne skučet a ačkoliv to nejsou vůbec humorné pocity, které se kapela snaží do alba dostat, abychom tu temnotu na albu trochu odlehčili, posluchači by si měli dát pozor, aby si osoby, jenž budete mít nablízku vás, nemyslely, že se zrovna místo poslechu noise-alternativní-rockové hudby, díváte na nějakou sado maso pornografii. Ačkoliv sice nepatřím mezi diváky takovýchto vizuálních děl, nějak podobně tam totiž asi ten křik zní.

“Long Road, No Turns” připomíná nějakou do extrému posunutou, vyšinutou verzi legendy amerického undergroundového industriálního rocku, kapelu Big Black Steva Albiniho. V písni se jako ve smyčce neustále opakuje jako v cyklu stejný motiv silně zašuměné a zahlušené kytary, až se pak ještě rozléhají děsivé drákulovské struny a atmosféra je ještě horrorovější.

Noise rock v HD

“Satan in the Wait” začíná podobně tíživě, ale pak se v refrénu díky naprosto nádherně znějícímu — co to je krucinál za nástro?j — na malou chvíli objeví úplné světlo v mlze a píseň je jednoznačně nejotevřenější písní alba — ostatně to tvrdí i refrén:

“Their bodies are open
Their channels are open
This world is opening up.”

(„Jejich těla jsou otevřená / Jejich kanály jsou otevřené / Svět se otevírá.“)

Jelikož “Satan in the Wait” o něco zpomalí tempo alba, Daughters přesně podle svého typického přístupu usoudí, že ponechali posluchači až příliš prostoru pro nadechnutí se, a tak následně vše rozdrtí ničivou silou za pomocí dvojice písní plných nekompromisního bubnování a zašuměných efektů  na “The Flammable Man” a “The Lords Song”.

“Less Sex” zase zpomalí a buduje trochu více atmosféry. Je doopravdy zábavné, jak Daughters buďto vše ničí a demolují, co jim stojí v cestě, a nebo protichůdně postupují po špičkách, aby následně vše úplně rozmetali.

Píseň tentokrát není extrémní a doopravdy až překvapivě silně připomíná Nine Inch Nails — tedy jakousi industriální/noise-rockovou hudbu snadno přístupnou i širšímu publiku, a to se tak především děje díky produkci velmi vysoké kvality, která je srovnatelná s mainstreamovými standardy a dokonce používá i některé prvky dnešní populární hudby, jako elektro beaty a vokály, jenž tvoří melodické prvky společně s nástroji, v tomto případě hummingu “Hmmmm”.

Jakoby Daughters sbírali po celou dobu alba každičkou vteřinu, vše pak smrskli do jednoho a nechali vyzářit veškerou tu uklidňující bezmoc jejich hudby.

“Daughter”, na to že si téměř bere jméno kapely, je poměrně fádní písní, alespoň, že to opětovným zvednutím tempa, zlepší “The Reason they Hate”. Píseň je navíc i na svou opětovnou mimořádnou syrovost a nepředvídatelnou experimentálnost, vlastně i vcelku nelodická, což se u většiny písní říct nedá.

“Ocean Song” pracuje s dynamikou trochu jinak — Daughters více často mění tišší a hlučné pasáže, aby docílili všudypřítomného zneklidňujícího pocitu. Kytary tentokrát ještě více než jindy připomínají zvuky strojů. Je to taková temnota, možná dokonce vůbec největší z alba, že se to dá asi připodobnit k tomu, jako by se dělnický pracovník v Severní Korei, naprosto zdecimovaný a spánkově deprivovaný těžkou dřinou, rozhodl skoncovat s trápením, nadopoval se valiem, tajně se při noční směně zašil do opuštěné haly továrny, rozjel všechny zdejší, dlouho nepoužívané stroje naplno a za tohoto hluku se oběsil na jedné z jeřábních traverz.

No a už se dostáváme znovu na onen již zmiňovaný konec. “Guest House” vytříská z duše posluchače poslední zbytky temnoty a pak konečně přijde, jakýsi smutný rozbřesk z temnoty tragické noci, který ovšem nic neřeší a jediné, co vám zbude je smíření se. Celé album je jako křik zoufalého člověka, ten se pořád stupňuje a stupňuje, až je z toho úpěnlivé, srdcervoucí prošení:

“Let me in!“

(„Pusť mě dovnitř!”) Poslední songu ukáže, jaký geniální má album koncept a již dlouho jsem neslyšel tak emocionálně vypjatý závěr. Když se rozezní filmové syntezátory, je to neuvěřitelné mrazení po zádech, kterou vyvolává nádherná bezmoc.

Jakoby Daughters sbírali po celou dobu alba každičkou vteřinu, vše pak smrskli do jednoho a nechali vyzářit veškerou tu uklidňující bezmoc jejich hudby.

Jak příjemná změna oproti té spoustě fádních závěrů!

Daughters – You Won’t Get What You Want

Vydáno: 26. 10. 2018
Délka: 48:33
Žánry: Noise rock, Experimentální hudba, Grindcore, Alternative/Indie rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. City Song, 2. Long Roads, No Turns, 3. Satan in the Wait, 4. The Flammable Man, 6. Less Sex, 8. The Reason They Hate Me, 10. Guest House