Recenze | Novinky: Grimes na svém albu Miss Anthopocene občas přeceňuje svou vlastní genialitu

Miss Anthopocene je páté studiové album kanadské art popové hudebnice Grimes. Jedná se dle očekávání o šílenou jízdu, která střídá žánry jako na běžícím páse. Grimes album vydává v době, kdy na ní je zaměřeno tolik pozornosti, jako snad nikdy před tím.

Mnoho čtenářů se v diskuzích dost podivovalo, kdo že je to manželkou slavného Elona Muska (schválně nepoužívám žádné přídavné jméno, protože v jeho případě je to zdlouhavé a zbytečné; Elon Musk je prostě Elon Musk).

Bulvár frčel vždycky a frčí neustále, a tak jakmile diskutéři na českém polo-bulvárním plátku velkokoncernu našeho pana premiéra iDNES, zahlédli zprávu Grimes o tom, že chce prý své dítě vychovávat jako bezpohlavní, nažhavili diskutéři své klávesnice a jeli vtipné komentáře ve stylu: „Co to je za koště?“ nebo „Takový pracháč jako Elon Musk si může přijít do baru, ukázat si prstem a vybrat a on si vybere zrovna tohle? Nechápu!“ a nebo můj oblíbený: “Tak to se nedivím, že Elon radši tráví tolik času v práci.”

Grimes má uvažování na úrovni jiné dimenze, ale má v sobě také hodně pozérství

Většina z diskutujících se tak nějak obecně podivovala nad tím, jak se tihle dva dali dohromady. Je to možná tím, že čtenáři těchto plátků většinou neznají hudbu Grimes. Pokud by jí znali, možná by alespoň trochu začali chápat, proč jsou Elon Musk a Grimes párem. U Grimes totiž taky nikdy absolutně nevíte s čím přijde. Je to vlastně extrémní verze Elona Muska. A podobně jako on, umí Grimes také uvažovat naprosto jinak než ostatní.

Elon Musk ostatně pojmenoval svou automobilku Tesla, protože ho vždy fascinovala záhadná postava Nikoly Tesly, o kterém se říkalo, že komunikoval s jinými dimenzemi, paralelními vesmíry, mimozemšťany a bůh ví s čím ještě.

No a Grimes je jedna z mála žijících lidí, která tak nějak umí uvažovat mimo naši dimenzi a dělá to přes její hudbu. Jestli je na světě v současnosti nějaká ženská verze Nikola Tesly, pak to musí být Grimes.

Chápu, že tohle všechno může působit jako prázdné řeči, které zní v horším případě jako tlachání z hipsterské kavárny u pražského kulaťáku (v horším případě) nebo z Eccentric Clubu (v lepším případě), pojďme si ukázat, kde na albu skutečně Grimes uvažuje skrze jinou dimenzi a kdy se naopak jedná jen o její pouhé pozérství, kterého bohužel má mnoho.

Geniální momenty Grimes

První případ nefalšovaného interdimenzionálního uvažování můžete slyšet na druhé písni alba “Darkseid” a pak hned na následující třetí “Delete Forever”.

“Darkseid” začne šíleně hlubokými, temnými basy a robotím hlasem promlouvá Grimes:

“We don’t move our bodies anymore”

Tato píseň, která začne jako horror, který vám přichystal pro motivaci váš osobní fitness trenér, pokračuje nehumánním hlasem tchaj-wanské rapperky 潘PAN. Celou dobu vám běhá mráz po zádech, protože se jedná o skutečně mimořádný poslechový zážitek.

No a pak z tohohle těžko definovatelného žánru, který by se asi nejlépe dal vyjádřit jako „Experimentální electro dark-core“, jakoby nic Grimes přejde v country-pop. Ano, country pop!

Jakoby nic. Prostě začne hrát akustická kytara a ona zpívá melodie, které by mohla zpívat i Taylor Swift. Až na to, že vydat takovou píseň Taylor Swift, její fanoušci by nejspíše z toho záchvatu originality dostali epileptický záchvat kvůli přehlcení nervového systému endorfiny. Co je pro Grimes country-pop, by pro Taylor Swift samozřejmě byl art-pop, či alternativní/indie pop.

Tenhle přechod dvou písní, které nemohou být rozdílnější, je přesto až neuvěřitelně hladký a je to jeden z nejlepších přechodů písní, co jsem kdy slyšel.

Pozérské momenty Grimes

Grimes není bohužel vždycky takto geniální a občas je to spíše umělecké pozérství, které v jejích výtvorech převažuje. Například píseň “4ÆM”, o které se hodně mluvilo zní jako taková slabší verze Björk. Je to prostě taková zasněná, ulítlá experimentální hudba, ale na velké umění si to spíše jen hraje, než že by tím skutečně bylo.

A čím více se člověk blíží ke konci, tím více toho přichází. Tady už jsou navíc i momenty jako “IDORU” a “Before the Fever”, které jsou vyloženě línými uměleckými výtvory, kde Grimes v ozvěně mrčí něco do velkolepých elektronických bubnů a vzruchů a čeká, že jí to sežereme.

Je to taková hudební verze těch typů seriálů, kterých je teď plný Netflix (záměrně radši nebudu jmenovat). Tyto seriály chtějí také působit strašně uměleckým dojmem, nakonec to jsou ale často scénáře s příběhovou hloubkou menší jako klasický, kdysi populární teenagerský seriál O.C.

Je to na druhou stranu album, na kterém si můžete vyzkoušet hodně široké spektrum nejen žánrů, ale i kvalit. Můžete slyšet písně, co jsou na 5,0 z 5,0 (nebo 10 z 10, chcete-li) i takové, co jsou podprůměrné a jen na takových 2,0 z 5,0.

Tohle ale někdy k velkým hudebním mozkům patří a třeba jednou Grimes přijde s něčím, z čeho nám vystřelí mozek hlavy. Miss Anthropocene je bohužel i přes hodně slibný úvod, nakonec spíše jen nafouknutou bublinou, která splaskne hned po přelomu písní “My Name is Dark” a “You’ll miss me when I’m not around”.

Kid Cudi nicméně také tvořil strašné písně, dokonce i strašné alba, a pak vytvořil s Kanyem projekt KIDS SEE GHOSTS, který všechno srovnal se zemí jako dopad asteroidu Chicxulub v době křídy.

“Darkseid” je geniální píseň. “Delete Forever” rovněž. A pak nesmíme zapomínat ani na “My name is Dark”. To je obrovská pecka, která s prvky industriálního metalu valí na posluchače obrovskou energii, která se jen tak nevidí. Skvělá píseň je také velkolepá a atmosférická píseň

Špatná píseň není ani “New God”, která jakoby byla stvořena z islandských vulkánů, kde jí pomohla Grimes najít Björ, ale jinak je to přeci jen album, které chce být strašně moc geniálním, ale ne vždy jím doopravdy je.

Grimes – Miss Anthropocene

Vydáno: 21. 2. 2020
Délka: 44:40
Žánry: Art Pop, Electro-Industrial, Alternative Pop, Ethernal Wave, Experimentální elektronická hudba. Electropop, Alternative Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Darkseid (feat. 潘PAN), 3. Delete Forever, 6. New Gods, 7. My Name Is Dark – Art Mix