Recenze | Novinky: HAIM jdou do třetice na dřeň sebe samotných. Konečně působí jako „ty pravé“ HAIM bez komerční bubliny okolo

HAIM lze jen těžko nesnášet. Na skupině složené ze sester, které jsou skvělé zpěvačky i muzikantky můžete nesnášet snad jen podivné už proslulé šklebení při hře na basu Este Haim. Kdo by ale jinak neměl rád jejich pohodovou melodickou hudbu, která se dobře poslouchá. Přesto je tu ještě jedna věc. Ten kdo měl to štěstí navštívit jejich koncerty většinou tvrdí, že HAIM na koncertech jsou daleko větší kapela než jak se jeví na albech. Opravdu na to nemám žádné průzkumy veřejného mínění, ale tento názor se objevuje i na internetu tak často, že snad lze brát jako reprezentující většinový názor. 

Myslím, že svůj podíl viny na tom měly nahrávací společnosti, které se okolo HAIM snažily udělat nějakou jejich marketingovou bublinu, přitom si ale jejich guru nevšimli, že HAIM jsou zajímavé samy o sobě a žádné ty drahé fotografie, hudební videoklipy, promo klipy, rozhovory v módních časopisech, vlastně moc nepotřebují.

Doba Covidová tomu velmi pomohla. Jindy by jistě zase někteří kreativní lidé pracující v showbyznysu potřebovali vykonávat nějakou činnost – v tomto případě spíše tedy medvědí službu, která by potravinářskou analogií z domácího, farmářského produktu zbytečně udělala komerční velkovýrobek, který ztratil svou původní texturu chuti a byl nahrazen umělými sladidly.

Pro HAIM je Los Angeles pořád slunečný domov, kde se cítí dobře

Teď se ale díky pandemii stalo módním vydávat lo-fi promo. Ne, že by to nešlo do domu jedné ze sester poslat početný štáb kameramanů, ale kdyby se začal někdo vyptávat, proč na jaře Haim nedodržovali kvůli nějakého klipu „social distancing“, kazilo by to publicitu. A tak kolikrát stačil třeba kameraman jeden nebo žádný a Haim dovolili nahlédnout pod tu marketingovou slupku.

Women in Music Pt. III je tak album bezesporu nejvíce autentické a nejvíce kreativní album HAIM,

I album šlo přímo na dřeň toho, o čem Haim jsou a kdo to vlastně jsou a to i když bylo připravováno už dávno před pandemií. Haim totiž takovou osobní pandemii zažívaly už samy, když se jim nějak váhy osobní štěstiny začaly převracet na špatnou stranu. Este Haim nebylo dobře kvůli cukrovce, příteli Danielle Haim našli rakovinu a Alaně Haim zemřela blízká kamarádka. Když zažijete takové osobní trable, začne vám být vcelku jedno, jestli vám nějaký týpek z kanceláře začne radit, jak co máte dělat. Haim navíc mají vyděláno dostatečně na to, aby si takoví lidé mohli trhnout nohou a mohli dělat to, co skutečně chtějí. Women in Music Pt. III je tak album bezesporu nejvíce autentické a nejvíce kreativní album HAIM, které vlastně odstraňuje většinu věcí, která by vám mohla na HAIM vadit.

Snad jediný problém alba je, že Haimovic sestry nyní vytvořily snad až příliš sladké melodie, které by chtělo na albu sem tam přetnout něčím trochu více ostřejším. Z alba jde nesmírně cítit ženská něžnost, zranitelnost. Zatímco autenticitu skvělých koncertů Haim již na album máme, ještě schází kus živelnosti.

A možná snad i trochu ten nenapravitelný optimismus Haim je někdy skoro až slepý. Zrovna třeba “Los Angeles” se ve světle posledních událostí v tomto městě zdá být skoro až parodickou písní. Představil jsem si, jak Haim při této sladké pohodové skladbě jdou po ulicích Los Angeles a překračují s úsměvem na rtech bezdomovce na chodnících. Člověk by čekal v současné době, kdy lidé z LA prchají spíše více kritických písní na tuto subtropickou metropoli podobně jako se do ní, stejně jako do Kalifornie, sem tam uměli strefit na konci 90. let a do poloviny prvního desetiletí 21. století Red Hot Chilli Peppers. A to byť ti stvořili dříve zároveň jednu z nejhezčích písní o svém městu – “Under the Bridge”.

Jenže Haim nemohli vědět, jak se situace z bezdomovectvím ve městě zvrhne. Haim potřebovaly v těžkých časech, které zažívaly po tour v roce 2017 teplo domova a tak zkrátka vnímaly to pozitivní na svém městě.

Na produkci alba si musíte chvíli zvyknout, nakonec ale musíte uznat, že funguje skvěle

Nejčastější téma písní Haim byly vždy vztahové záležitosti. “The Steps” pokračují přesně v těchto šlépějích. Je to píseň o jakési láskyplné frustraci vztahem, kdy vám připadá, že ten druhý je málo zúčastněný a nedokáže vám předat tolik lásky jako vy jemu.

“If I go right and you go left
Hey, I know we’ll meet up again,”

(„Když já půjdu doprava a ty doleva / Hej, já vím, že se znova setkáme“)
ale poté dokonce připouští že občas je lehké oddělení od toho druhého vlastně přínosné:

“And if you go left and I go right
Hey, maybe that’s just life sometimes.”

(„A když ty jdeš doleva a já doprava / Hej, možná, že to je prostě jenom život“)

Producent Rostam Batmanglij (Frank Ocean, Clairo, Vampire Weekend) naordinoval HAIM poněkud nekompromisní hlasové efekty. Zní to jako přes nějaký starý mikrofon nebo přes silně nastavený limitující zesilovač. Na tento styl nebylo tak lehké si zvyknout, ale Haim bezpochyby sednul skvěle.

Každá píseň má v sobě něco jiného a přitom zní album celistvě. Haim vždycky do písní umisťovali zvuky z okolního světa. Tady je poněkud omezili a umístili je jen skutečně tam, kde to má největší efekt – proto slyšíme budík například za songem “3am” – před dalším vrcholem alba “Don’t Wanna”. Ten melodický talent HAIM je prostě nesmírně nakažlivý…

Nejpamátnější písní alba je ale nepochybně  “Gasoline” s něžným, romantickým refrénem, který vám uvízne v hlavě:

“Gasoline, pretty please
I want to get off
But you’re such a tease
Throw the keys back to me
Go on and kick off your boots
In the passenger seat.”

(„Jsi můj benzín, pěkně tě prosím / Chci vzlétnout / Ale ty mě tak moc lákáš / Hodil jsi klíče, zpátky ke mně / Jdi na to a odhoď svoje boty / Na sedadle spolujezdce“)

Zvláštní je, že tuhle píseň zatím Haim nevydali jako singl.

Konec je ještě více neortodoxní. Nabízí osmdesátkový synth-pop i odkrývá inspirace Princem a Lou Reedem

Stejně jako celé album to v sobě má hodně osmdesátek a devadesátek. Haim hodně využívaly ikonické elektrobubny Linn, které proslavil ve svých písních hlavně Prince.

“I’ve Been Down” i “Now I’m In It” zkoumají Danielliny nepříjemné zážitky s depresí. Obě ale znějí jako soundtrack slunečných odpolední. Je to takový sladký smutek, na který máte recept, jak jej odvracet, aby to nebylo již nezvratitelné. Je to o tom, že víte, že i když to třeba není zrovna nejlepší, víte jednak, že to lepší bude a víte, že už nyní máte na světě plno věcí, které vám dělají radost. Piano a saxofon na konci písně fungují parádně.

Poslední “FUBT” je výborným klidným dojezdem základní části alba. Kytara na albu skutečně zase napovídá, jak moc bylo album inspirováno Princem. Haim jsou sice z Kalifornie, a tak v sobě samozřejmě mají trochu toho feminismu a tak možná s trochou nadsázky hlásí hesla jako: “Ženy dělají tu nejlepší rockovou hudbu”. Ano, samozřejmě… Ale ty inspirace Princem jsou tak znatelné, že se z toho Haim prostě nevymluví.

Bonusy stojí za to také a jsou lepší než některé písničky ze základní části alba. “Now I’m In It” je parádní synth-popová pecka. Člověku sice chvíli trvá než si zvykne na styl, na který bychom byli zvyklí spíše od Taylor Swift nebo Carly Rae Jepsen, ale HAIM se společně s producentem Rostamem a Arielem Rechtshaidem, pro kterého musí být velice zvláštní produkovat písně, které jsou dost často o něm samotném, podařilo tento styl retro-futuristického popu s inspiracemi v osmdesátkách perfektně adaptovat. Možná by mě dokonce zajímalo, jak by znělo celé takové album v podání HAIM.

I další akustické “Hallalujah” je povedené a poměrně nekompromisní, protože ač je to píseň zvuke konformní, je to vlastně country, což je na HAIM dost nezvyklé. A pak už následuje jen úplně poslední píseň alba i s bonusy “Summer Girl”. Ta má sice velmi hezký saxofon, ale jinak je to píseň až příliš připomínající Lou Reeda.

HAIM – Women in Music Pt. III

Vydáno: 26. 6. 2020
Délka: 51:39
Žánry: Indie Rock, Soft-Rock, Indie Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Steps, 5. Gasoline, 7. Don’t Wanna, 10. I’ve Been Down, 13. FUBT, 14. Now I’m in It (Bonus), 15. Hallelujah (Bonus)