Recenze | Novinky: Lennymu Kravitzovi se na Raise Vibration příliš nedaří zachránit svět, drží ho ale nad vodou jeho obrovský hudební talent

Lenny Kravitz se na svém jedenáctém albu Raise Vibration, které následuje alba Black and White America (2011) a Strut (2014), představuje jako megalomanský multimilionář s velkými vizemi a plány, které však nejdou realizovat tak snadno, jak si on sám myslí. Kromě společenských a politických mírových vizí jsou tu naštěstí i vize hudební a ty vycházejí v podání 54letého newyorského rodáka podstatně lépe.

Když si to shrneme, Lennyho nového album Raise Vibration má 3;zásadní problémy.

Problém č.1: Lenny je strašný snob. Kravitz působí v mnoha chvílích jako špatný herec, který přehrává a jeho projev zní neupřímně. Chová se jako typický zbohatlík s komplexem spasitele světa, avšak nemůže pochopit problémy skutečných lidí, protože je až moc odtržený od reality všedních pracovních dnů. Když se podíváme na konkrétní případy, “Here to Love” je jeden z nejtragičtějších pokusů o zavedení světového míru tohoto roku. Řádky jako “We must join the fight, together we are strong / We must rise above / We are here to love,” („Musíme se spojit a bojovat, spolu jsme silní / Musíme povstat / Jsme tu, abychom milovali”) jsou strašně kýčovité.

Se sdělením jako: “There is no room to hate,” („Není tu prostor pro nenávist”) se samozřejmě dá souhlasit a takové věty jistě ničemu neuškodí. Jsou tu ale i řádky, které jsou naprosto nesmyslné, možná i nebezpečné, kdybychom je brali smrtelně vážně. Například: „We’re not here to judge.” („Nejsme tu, abychom soudili.”) Co je to za nic říkající nesmysl? Vize světa, ve kterém nebudeme soudit zločince a všichni se budeme milovat? Krásné. Teda vlastně ani moc ne. Takové písně nikomu a ničemu nepomůžou a jejich smysl pro běžného posluchače tedy zůstává čistě odreagovací.

Spasitelské písně jedině jako dobré odreagovačky po náročném dni

Až teprve když jedete po dlouhém dni domů a stmívá se, Lennyho vize dostanou smysl. Není to ale smysl původní. Pochybuji, že by byl Lenny Kravitz natolik vyčůraný a myslel od začátku vše jako komerční kalkul. Chtěl pomocí písní skutečně něco sdělit a to se mu nepovedlo tak, jak by se mu to povést mělo. Ačkoliv tedy jeho písně na konci únavného dne uslyšíte rádi, těžko vám předají nějaké větší moudro, či kulturní nebo pocitový zážitek.

Problém č.2: Lenny nám trochu ztratil koule. Vždyť ho máme všichni rádi kvůli divokým kytarovým orgiím jako “Fly Away” nebo “Are You Gonna Go My Way”. Potíž je v tom, že Lenny Kravitz chce vypadat tak chytře, že kvůli tomu i mění i styl a často ho na albu přetvoří v rádoby důstojný elektro-blues, který nutí více než k tanci ke spánku.

Samozřejmě, neposlouchá se to špatně. Jestliže to chcete poslouchat k vaření, praní, zedničení… Nebo klidně i k operování.  Můžete to poslouchat k celé řadě lidských činností, když se ale na to chcete více soustředit, až moc často chybí v hudbě výrazné či překvapující momenty a až moc často jeho texty naštvou svou kýčovitostí.

Problém č.3: Schizofrenní Lenny kravitz. Lenny se vlastně dostává do nezáviděníhodné situace. Na jednu stranu chce pořád hrát nenáročný stadionový rock bez elaborováním nad smyslem života a zároveň chce i spasit celý svět. Tohle nemůže působit jinak než blbě.

„We can get it all together
Get it together”

(“Můžem si to všichni vzít”)

opakuje do nekonečna na úvodní “We Can Get It All Together” až do té doby než to začne být děsná nuda. V orgasmické náladě pak dodává ve sloce taky: “Oh, it feels so good to be alive.” („Oh, jaký je to skvělý pocit být naživu”) No, aby ne! Kdybychom byli velkými rockovými hvězdami a měli miliony v kapse, také by nám asi bylo skvělé. Lenny říká, že jsme v tom společně, to je sice super, ale nenabízí nám vůbec žádné východisko ze situace. Stačilo by malé pošťouchnutí, rada, důvod nebo třeba nějaké převzaté lidové moudro, nic velkého…

Lenny Kravitz je typický případ celebrity, která si žije ve svém luxusním sídle s obrovským podsvíceným bazénem někde nad Los Angeles, už nebezpečně dlouho si nešla sama koupit mléko a nevyrazila mezi normální lidi.

On ale nenabízí vůbec nic. A dokonce to i přímo v písni přiznává! “I’m gonna do my thing, fulfill this life.” („Budu si dělat svoje, naplním svůj život.) Co je to vůbec za drzost!? Někdo nám říká, abychom se měli dobře a pak řekne: “Já si pojedu to svoje. Budu šňupat koks ze zlatého tácku, ty si naplň taky život a můžeš se k mému šňupání přidat.” Ach ty rockové hvězdy… Lenny Kravitz je typický případ celebrity, která si žije ve svém luxusním sídle s obrovským podsvíceným bazénem někde nad Los Angeles, už nebezpečně dlouho si nešla sama koupit mléko a nevyrazila mezi normální lidi.

Světlá strana alba

Občas Lennyho drží nad vodou alespoň vyspělá melodická stránka a nekompromisně vymyšlené rockové kompozice se správnou příměsí černošských žánrů. Na “5 More Day till’ Summer” výjimečně text předčí hudbu. S řádky jako “I work on the night shift until the dawn / My whole life has been in the dark / I sleep all day ’til the moon’s in play” (Makal jsem na noční až do úsvitu / Celý můj život jsem strávil v temnotě / Spím celý den, dokud na hřiště nevejde měsíc”) nabízí najednou Lenny Kravitz pohled člověka, který je na stejné lodi jako my všichni níže postavení ve společenské hierarchii.

Ačkoliv má očividně Lenny osobnost, která způsobuje jeho tvorbě mnoho problémů, naštěstí má pořád dost talentu, aby dokázal vygenerovat i krásné písně…

Asi si tehdy sám zašel koupit to mléko do obchodu a pochytil také nějaké problémy normálních lidí — a jeho většinových posluchačů… Ve slovech, které působí smutně vyhrává naděje a východisko, když Lenny zpívá: “But there are 5 more days ’til summer / Takes me away.” („Ale už zbývá jen 5 dní do léta / To mě povznese pryč od problémů”). Hudba je bohužel trochu jako taková ta sladká kulatá žvýkačka, která sice kombinací umělých sladidel roztančí chuťové buňky, tak za 2 minuty je ale vyžvýkaná.

Dost ale problémů. Ačkoliv má očividně Lenny osobnost, která způsobuje jeho tvorbě mnoho problémů, naštěstí má pořád dost talentu, aby dokázal vygenerovat i krásné písně jako přímořské, pozdně večerní, velice intimní a žhavé R&B “Low”. Kravitzovi se na této písni, která je skvělou směsí R&B, neo-soulu, funku a rocku, podařilo vytvořit jedinečnou a jasně hmatatelnou atmosféru. Když navíc slyšíme v mixu dokonce vokální podporu od samotného Michaela Jacksona, píseň nelze nezařadit do oblíbených.

“Who Really Are the Monsters?” je Lenny Kravitz ve své experimentální chvilce a vůbec to nezní špatně. Ozývají se retro syntezátory a do toho zašuměná kytara s okolními industriálními zvuky a Lenny tentokrát zní jako by se stavil ve studiu při nahrávání posledního alba Jacka Whitea.

Podrž mě tak jako Johnny Cash

Píseň nejenže bravurně pracuje s efekty, Kravitzovým hlasem, ale Lenny na celém, z velké části jim samotným produkovaném albu, dokázal zapojit i různorodé nástroje jako africké bubny a zábavnou, bublinkově znějící elektro basu. O něco podobného se snaží i ambiciózní titulní píseň, jediná zajímavá věc na ní je však závěr s africkou kmenovou písní.

“Johnny Cash” je sice kýčovitá jižanská slaďárna, těžko však říct čím to je, ale tentokrát lze to, co zpívá, Kravitzovi tak nějak věřit. Lenny říká věci opět přímo, když ale říká:

„Just hold me like Johnny Cash
When I lost my mother,”

(„Podrž mě tak jako Johnny Cash / Když jsem ztratil mámu”)

můžeme takřka přímo vidět, jak v jeho duši roztává ledová kostka ledu.

Lze si představit Lennyho i s jeho občas otravně slizkým projevem, jako docela vzorného gentlemana. Okolo páté minuty se píseň změní a přijde nespoutaná basa, která spolu s psychedelickými ruchy na pozadí silně připomíná Prince. Není to ostatně jedinkrát, kdy můžeme slyšet na albu jeho odkaz — už i ve dříve zmiňované “Low” nebo i titulní “Raise Vibration”.

Mezi těmi dvěma tábory písní méně povedených a povedených stojí také jakési písně neutrální, které neurazí ani nenadchnou. “The Majesty of Love” sice není při své téměř šesti minutové délce nic extra, ale je to strašně fajn pohodová píseň, na které je odveden pořádný kus poctivé muzikantské práce. Baví ta atmosféra velkoměstských nočních barů a saxofonové sólo ve středu písně je perfektní. “It’s Enough” je příliš dlouhá, ostatně jako celá deska, poslouchá se ale se svou velice barevnou instrumentací, kde slyšíme také saxofony, moc pěkně.

Písně ke konci alba jako “Ride” a závěrečná “I’ll Be Always Inside Your Soul” trpí syndromem přílišné délky, kdy jsou ležérní písně s jemnými elektronickými beaty a tichou, svůdnou kytarou, natáhnuty do neúměrných stopáží, které sahají až k 6 minutám. Platí pak, že je to rovněžpěkný poslech, ale prakticky vůbec nic si z písně nezapamatujete.

Lenny Kravitz – Raise Vibration

Vydáno: 7. 9. 2018
Délka: 64:35
Žánry: Rock, Funk, Soul, R&B, Alternativní Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Low, 3. Who Really Are the Monsters?, 5. Johnny Cash, 9. The Majesty of Love