Recenze | Novinky: S Lorde na Melodrama můžete být puberťáky nehledě na skutečný věk a být na to hrdí!

Lorde si jakožto teprve sedmnáctiletá v roce 2013 se svým albem Pure Herione vydobyla místo v první popové lize. Jak ji změnilo přehoupnutí se přes dvacítku?

Novozélandská zpěvačka vlastním jménem Ella Maria Lani Yelich-O’Connor se po úspěchu, který zaznamenaly hlavně její hity “Royals” a “Team”, ale samozřejmě i celé album Pure Heroine, stáhla do pozadí a co bylo důležité, nahrávací společnost na ni nenaléhala, příchodu druhé desky dala volný průběh. To, co je na Lorde zajímavého je, jak je jasně puberťáckou ikonou, ale svým “opravdovým” charismatem a vzhledem, se ve stejný moment zároveň klasické představě umělé popové hvězdičky, vytvořené na míru někde v zasedací místnosti, vymyká. Lorde zkrátka umí zpívat písně o puberťácích pro puberťáky, dokonce i ty s ohranými tématy – jen si vzpomeňte o čem bylo Royals. Prostě klasická písnička o tématu, které se objevuje snad na každém velkém popovém albu: jak teenagerům nevadí, že mají málo peněz, a jak dokáží být šťastní i bez toho.

Je to možná taková útěcha, neb právě v tomhle věku mladí lidé prozřou a zjistí, že nebudou těmi hvězdami, o nichž snili, když jim bylo deset, zároveň též pomalu zjišťují, jakou moc mají ve světě peníze. Mladí jich moc nemají, přesto chtějí dělat to, co vidí v různých videoklipech. Chtějí být alespoň v pátek večer trochu jako ty Rihanny, Katy Perry, Ke$hy nebo v mužském případě Drakové a Kanye Westové. Takové písničky tady byly už i předtím a nebylo jich málo. Vždycky ji ale zpívala postava nějaké popové “Barbie”, které byste to v žádném případě nevěřili. Proto, když se objeví takováhle skutečná holka “z lidu” a začne se tomuto materiálnímu fetišismu, který ve velkém v pop music jede, v podstatě vysmívat, má to už jen z tohoto důvodu velký potenciál na úspěch, a to nemluvě o tom, že “Royals” je už sama o sobě výborná píseň, s jasným textovým sdělením a minimalistickým zvukem lišícím se od ostatního mainstreamu.

Jde to i bez Maxe Martina

Jestliže si chtěla Lorde uchovat její nejsilnější zbraň: autentičnost, musela se přestat stavět do role obyčejné holky, protože ona prostě už obyčejná holka není. Na obrázku alba, který má na svědomí brooklynský malíř Sam McKinniss, je Lorde ležící v posteli spíše ještě taková ta klasická puberťačka, album je ale spíše o úplném opaku: o poznávání velkého světa, nezávislosti, o skvělých zážitcích i o vztahových záležitostech vnímaných poprvé city skoro dospělého člověka. Lorde se rozešla se svým přítelem a Melodrama popisuje jako album o samotě a nezávislosti – o tom, co je na tom dobrého i špatného. Melodrama je rozhodně vyspělejší, pořád v něm však zůstává pořádný kus puberťácké, byť však daleko rozumnější duše.

První vydaný singl a zároveň první píseň alba “Green Light”, měl být pro Lorde návrat ve velkém. Hned po rozeznění skvělého pianového partu měnícího tóninu těsně před refrénem je jasné, že se jí to povedlo naprosto parádně. S písní ji pomáhal Jack Antonoff z FUN. (recenzi na jeho nové album najdete zde…). Lorde ale též píseň konzultovala s tím nejpovolanějším – s odborníkem na vytváření hitů – producentem Maxem Martinem. Ten kupodivu neměl z písně zrovna velkou radost. Změna tóniny je něco, co se v hitparádě Billboardu Mainstream Top 40 skladeb moc nevidí. Lorde však naštěstí hitového koumáka Martina neposlechla a udělala jenom dobře! Díky zvláštním postupům se dokázala Lorde zase odlišit od zbytku a to pro ní může být jedině výhodou.

Čarodějka Lorde, kouzelník Antonoff

První čtveřice je vůbec výborná. Za “Green Light” následuje “Sober”, začínající tajemnými vokály evokující pocity záhadné noci. A to je ostatně další část, která Lorde vždycky šla. Lorde je jako tajemná dívka, měnící se o půlnoci v čarodějnice (bez urážky, v dobrém slova smyslu), která navštěvuje dospívající, aby je vytáhla z postele a vzala je s sebou do neprozkoumaných míst nočních prostorů. Trochu trancová, minimalistická píseň, okořeněná tajemným zvukem vrcholí v refrénu, kde slyšíme typické euforické trumpety ve stylu Rudimental. Na “Hommade Dynamite” jakoby Lorde pomocí charakteristických beatů obnovila ducha velkohitů Nelly Furtado a Timbalanda. Lorde ukazuje svůj textařský talent, když nám vpálí do uší refrén jako Brno, sic nikterak duševně obohacující, zato pořádně stylový:

“Our rules, our dreams, we’re blind
Blowing shit up with homemade d-d-d-dynamite.”

“Louvre” jde v refrénu až na samou hranici žvýkačkovosti, sloka navíc akordy téměř kopíruje progresi písně “Green Light”, znovu je to ale velmi stylová píseň, nejen v ozvěnovém, samplovaném refrénu, producentsky naprosto perfektně zvládnutá. Producenti se na albu vůbec vyřádili. Byli mezi nimi právě Jack Antonoff, nebo týpci, co si říkají Malay (Blonde od Franka Oceana) nebo například producentský talent Flume, který spolupracoval už ve svých 17 se Skrillexem. Následuje “Liability”, která zchladí vody po předchozích, pořádně vroucích písních. Je to jemná balada u piana, fanoušky Lorde jistě potěší, že ji můžou slyšet vlastně v úplně nové poloze, zvlášť když Lorde má tak unikátní hlas, který nepotřebuje skoro žádné dodatečné úpravy. Na dvojité písni (znovu něco, co se v tradičních popových albech nevyskytuje moc často) “Hard Feelings/Loveless”, Lorde zase uhodí hřebíčkem na hlavičku a skvěle popíše pocit mnohých (nejen) teenagerů digitálního věku:

“We’re L.O.V.E.L.E.S.S
Generation.”

Lorde zase jde až k hraně popového kýče, ale to je na Lorde právě tak super — zpívá o tom, co všichni, ale přesto jinak. S Lorde se puberťácké refrény nemusí stydět zpívat, ani zapřísáhlí hipsteři či padesátníci.

Další pěkný a jemný moment s pomocí piana je “Writers In The Dark”, po které následuje emocemi nabitá pecka “Supercut”. Poslední “Perfect Places” je snad jediný vyloženě slabý moment, je to přespříliš generická milleniální vyřvávačka. Kdyby album skončilo reprisem “Liability”, možná by to bylo ku prospěchu věcí.

Album je po popové stránce naprosto geniální. Má chytlavé písně, je cool, má nadstandardně dobrou produkci.

Jinak však album Melodrama míří hodně vysoko. Nejlepší popové mainstreamové album tohoto roku? Můžete mít na to různé názory, za nás ale rozhodně ano. Album je po popové stránce naprosto geniální. Má chytlavé písně, je cool, nadstandardně dobrou produkci. Co víc by mělo album spadající do této kategorie mít? A ještě můžeme jít dále. Melodrama by mohlo atakovat nejlepší alba tohoto roku populární hudby jako takové, včetně všech populárních žánrů. Nalejme si čistého vína, tento hudební rok za tím minulým zaostává. Z toho, co jsme letos měli možnost slyšet, toho tady vlastně moc lepšího nebylo (samozřejmě s příhledem na to, že nemůžeme slyšet úplně vše). Hot Thoughts od Spoon, možná taky nenápadné historické album Rhiannon Giddens a to by asi tak bylo vše. Uvidíme, jak to budeme hodnotit na konci roku, další výborná alba teprve přijdou, Melodrama je ale poměrně velkým překvapením – a to nejen ve světě rádiově přívětivé hudby.

Melodrama se dá označovat za nejlépe produkované popové album posledních několika let.

Čest Antonoffovi a spol., kteří na produkci odvedli neuvěřitelný kus práce. Jestliže je Lorde čarodějnice, Antonoff je čaroděj. Ačkoliv by to bylo nakonec vlastně trochu smutné, kdyby Melodrama skončilo v TOP10 nejlepších alb tohoto roku, vzhledem k tomu, že za minulý rok jsme tam měli takové borce jako Bowieho, Nicka Cava, Leonarda Cohena nebo Radiohead, můžeme s klidnou duší alespoň sdělit, že podle nás se Melodrama dá označovat za nejlépe produkované popové album posledních několika let.

Lorde – Melodrama

Vydáno: 16.6. 2017
Délka: 40:57
Žánr: Pop, Adult Alternative Pop/Rock, Indie Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Green Light, 2. Sober, 3. Hommade Dynamite, 4. The Louvre, 6. Hard Feelings/Loveless