Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!

Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!

od -

Recenze | Novinky: Konečně bez zbytečného pozérství! Lana Del Rey vydala svoje nejlepší album Norman Fucking Rockwell!

Pouze týden po albu Lover Taylor Swift vyšlo album Norman Fucking Rockwell! Lany Del Rey. Tato alba však mají kromě stejného měsíce vydání společnou ještě jednu věc – za většinou písní na albu stál kytarista kapely Fun, frontman Bleachers a v poslední době hlavně veleúspěšný hudební producent a skladatel Jack Antonoff. Jsou to přitom alba naprosto rozdílná. Jedno je radostné a skoro až dětinsky hravé, druhé naopak odměřené a elegantní. Jednu věc ale mají přece jen alba společnou. Obě v sobě skrývají koncept zamilovanosti.

Alba, jejichž většina vznikala pod taktovkou stejného muže jsou tak vlastně vyjádřením toho, jak na zamilovanost pohlíží jedna a druhá výrazná osobnost dnešní hudby. Jako obvykle je v případě Lany Del Rey nahlíženo na věc pohledem retrospektivním a i toto album má retro nádech, který přivádí zpět poválečné období 50. lel, 60. let.

Lana Del Rey (Foto: lanadelrey.com)
Lana Del Rey (Foto: lanadelrey.com)

To je ostatně to, díky čemuž se Lana Del Rey, vlastním jménem Alizabeth Grant, stala tak strašně populární. Mix moderní hudby – soudobého R&B a hip hopu s nádechem období Franka Sinatry a Elly Fizgeraldové. Z období před tím, než najednou vyhubil swing a jazz rock’n’roll podobně, jako vyhubil dinosaury asteroid. Lana Del Rey byla jiná a přesto byla šíleně stylová. Byl to někdo, kdo byl hoden následování. To je ve světě popu mimořádně nebezpečná kombinace.

Inspirace britským rockem i retro filmovou hudbou. Hlavní je ale, že má Lana Del Rey chuť do života

Lana Del Rey se původně prezentovala jako někdo hodně deprimovaný dnešním světem, skoro až jako člověk na hraně psychického zdraví. Lana Del Rey byla člověk, který uniká do minulosti, protože je naprosto zhrzený současností. Jediné, co jí v současnosti poskytovalo alespoň krátkodobou radost, avšak hodně pomíjivou a takovou, která nakonec vše zhoršila, byl nezávazný sex a pití. Minimálně s tím druhým měla problémy i v běžném životě.

Zatímco na obalu jejího zásadního průlomového alba bylo velkými písmeny napsáno existenční nihilistické heslo Born to Die, její poslední album se jmenovalo Lust for Life a Lana Del Rey se – kdo by to byl řekl – na fotce k albu se usmála. To byla předtím věc takřka nevídaná.

Nové album Norman Fucking Rockwell! zčásti pokračuje v nové a pozitivní cestě, kterou si Lana Del Rey zvolila. Ačkoliv je album poměrně pomalého tempa, většinou jsou písně klidné a uvolněné a nikoliv smutné. Název alba i první písně “Norman Fucking Rockwell!” je věnováno americkému malíři, který se ve 20. letech proslavil obrazy, které vyjadřovaly každodenní americký život. Lana Del Rey se s ním virtuálně setkává a v její zápletce je tenhle umělec jejím milencem.

Píseň založená na piánu a smyčcích jako ze soundtracků filmů 50. let má skutečně mimořádnou stylovost a nezbývá než pochválit Antonoffa za to, jak pochopil, co přesně Lana Del Rey potřebuje.

I na “Mariners Apartment Complex” se pokračuje naprosto klasickou cestou a neslyšíme ani špetku něčeho, co by připomínalo elektronické zvuky. Hřejivou písní provází krásná akustická kytara, piáno a tichá elektrická kytara s filmovými smyčci v jednom a druhém zvukovém kanále dokreslují celkový obraz. Styl je dokonce místy až jemně rockový a v některých momentech písně jsem měl pocit, jestli náhodou neposlouchám něco z Urban Hymns anglických alternativních rockerů The Verve.

10 minut dlouhá píseň na album popové hvězdy? Dneska žádný problém

“Venice Bitch” má nejprve těžko uvěřitelných 9 a půl minut. Stejně jako u ostatních písní je v nich důležitější atmosféra než nějaká výrazná melodie nebo melodický motiv. Píseň je opět místy poněkud rocková a připomíná dokonce lehce zadůmčivý styl Radiohead. Jack Antonoff však na tohle všechno má koule a znovu ukazuje, proč je jedním z hlavních důvodů, proč jsou alba popových hvězd dnes tak zajímavá.

Vydat ještě před pár lety něco takového na album zpěvačky, která patří do mainstreamu, by bylo naprosto nepřípustné jak pro nahrávací společnosti, tak pro fanoušky.

Své samozřejmě dělá i internet. Vydat ještě před pár lety něco takového na album zpěvačky, která patří do mainstreamu, by bylo naprosto nepřípustné jak pro nahrávací společnosti, tak pro fanoušky. Jenže časy se mění a popová hudba začíná čím dál více splývat s alternativní scénou.

Ještě, že to nevidí boss nahrávací společnosti Ray Foster z Bohemian Rhapsody. Z té stopáže by ho určitě trefil šlak…

Lana Del Rey mi v minulosti připadala trochu jako taková ženská verze Cartmana ze South Parku. Měla ohromný dar do písní nečekaně natlačit nějaké neslušnosti. Části jako “My pussy tastes like Pepsi Cola” byly na jednu stranu geniální po marketingové stránce, na stranu druhou textařsky a umělecky levné. Tady na “Fuck it I Love You” ta vulgarita v refrénu působí spíše humorně než, že by čímkoliv šokovala. Vlastně je těžké říct, jestli je to takhle dobře nebo špatně.

Píseň je každopádně dalším silným momentem. Je to jedna z rychlejších a dravějších písní na albu, ale přitom nezapomíná ani na budování atmosféry.

“Doin’ Time” je jedna z nejvíce hitových písní na albu. Vlastně se stejně jako na album Taylor Swift Lover ukázalo, že Antonoff není až zase tak silný tvůrce hitů. I možná proto byla na album zařazen cover písně “Doin’ Time/Summer Time” a je to neskutečně povedený cover. Tak dobrý, že pokud dotyčný nezná originál, těžko pozná, že se jedná o předělávku a ne originální píseň napsanou pro Lanu Del Rey.

Ať žije Jack Antonoff! Ten, díky kterému milujeme popové hvězdy, které jsme kdysi nesnášeli

“Cinnamon Girl” je sice pěkná píseň, ale už té pompéznosti začíná být na albu přece jen trochu moc. Následující “How to Disappear” je naštěstí písní trochu více lehkou na poslech. Všimněte si, že “lehkou na poslech” dá v překladu “easy listening”, což je hudební styl který zažíval svá zlatá léta ve 40. a první polovině 50. let a kterým se tato píseň očividně inspirovala.

Po nadýchaném retro létu přichází opět pravý dramatický podzim. Píseň “California” je jedna z nejlepších písní alba. Emocionálně silná píseň začíná skutečným textařským majstrštykem:

„You don’t ever have to be stronger than you really are
When you’re lying in my arms, baby.“

Na písni se ukazuje, jak dokázal Antonoff pracovat ve vyšší variabilitě různých stylů než u nedávného alba Taylor Swift, kdy jsme mu vyčítali to, že se jeho postupy opakovaly a písně tak navzájem zněly moc podobně.

Song “The Next Best American Record” ukazuje, jak moc je tohle album dobré. Je to vlastně zbytek, který zůstal na talíři po minulém albu Lust for Life, kam se tahle píseň nevlezla. Rick Nowels (Jamie xx, Lykke Li, Madonna ,Sia) jí ale s Lanou sebrali a zkusili to s ní ještě jednou, přearanžovali, vytvořili jiný předrefrén a jaký je z toho nakonec výsledek! A takovéhle písně plní na tomto albu spíše tu druhotnou roli – a přesto zní tak skvěle.

Ke skutečně slabšímu kousku se tak dosteneme až na “The Greatest”. Náladu vám ale zase rychle spraví “Bartender”. Ze začátku nemastná, neslaná písnička najednou vytáhne geniální refrén:

„I bought me a truck in the middle of the night
It’ll buy me a year if I play my cards right.”

Je stejně zajímavé, jak se liší Lana Del Rey na albech a naživo. Naživo působí jakoby si nevěděla co počít a vypadá zoufale. Zvlášť na Norman Fucking Rockwell! je to její dokonalá show, kterou vede přesně podle její představ a dělá si s posluchačem úplně co chce, že toho zůstává pusa otevřená do kořán. Jakmile je na ní zaměřen kužel, rozesměje vás, rozveselí i rozesmutí a většinou vás nejspíše dojme a dovede do jejího očividně oblíbeného stavu denního snění.

Asi vůbec nejlepším kouskem je “Happiness is a Butterfly”. Jack Antonoff hraje na klavír a Lana Del Rey je na této písni naprosto uchvacující. Skoro jako nějaká éterická nadpozemská bytost se vznáší z tónu na tón svým sametovým hlasem a Antonoff využívá jeho velice oblíbený producentský trik, který jsme mohli hodněkrát slyšet na albu Taylor Swift: zdvojení hlasu zpěvačky tak, že druhý je o něco málo zpožděný. Přesně o ten kousek, aby to neznělo jako ozvěna. Taky, ačkoliv je to mimořádně technologicky zdatný producent, schválně nechal v albu takovéty malé nedokonalosti, jako občasné zapraskání mikrofonu, když zpěvačka byla moc blízko membrány. Přesně tenhle důraz na detaily tvoří skvělá alba.

Nová, šťastnější a méně pozérská Lana Del Rey je nyní daleko sympatičtější i lidsky

Ač jsme předesílali, že album je na Lanu Del Rey mimořádně šťastné, nikdo asi nečekal, že končí takto – s velkou nadějí na konci. Nová Lana Del Rey nepřestává překvapovat a ačkoliv čekáte, že v poslední písni přijde ten zlom a vše se zakončí na vlně trpkých pocitů, jenž má ze sebe sama, píseň nejprve jde:

Hope is a dangerous thing for a woman like me to have.”

A říkáte si: “Aha! A je to tu.” Jenže pak přijde ten nečekaný obrat. Lana Del Rey rychle dodá:

„But I have it
Yeah, I have it.”

No to jsou věci! Takže Lana Del Rey je nyní o naději!

Nová Lana Del Rey je skutečně ve všech ohledech sympatičtější než ta stará. Působí více skutečně a ačkoliv má ještě pořád onen nádech tajemnosti, jaký měly hvězdy stříbrného plátna ještě předtím než se rozšířili paparazzi, můžeme daleko lépe vnímat pohnutky skutečné Lany Del Rey jakožto člověka a ne jen jako jakéhosi vytvořeného super ega. Album si uchovává hodně jednotný styl, zároveň ale nepůsobí až příliš jednolitě a každá z písní dodá něco nového a hlavně zajímavého.

Tu hezký part na piano, tam hezká vokální melodie, tam zase krásné orchestrální aranže dokreslující pozadí. Silných písní je na albu doopravdy hodně a pouze asi dvě písně neobstojí vzájemné konkurence ostatních kousků na albu.

Lana Del Rey určitě nikdy nebude patřit mezi ty nejlepší při živém vystupování, ve studiu je to ale úplně jiná a na míle daleko sebejistější osoba než ta, co stojí pod stejným jménem na pódiu. Vždycky to jde samozřejmě ještě líp a třeba přijdou desky, na kterých bude mít Lana Del Rey ještě lepší písničky, úplně se zbaví všech póz a bude na něm skutečně sama za sebe. Kdyby to bylo ale na dalších albech takové jako na Norman Fucking Rockwell!, určitě bychom si nestěžovali.

Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!

Vydáno: 30. 8. 2019
Délka: 67:38
Žánry: Chamber Pop, Dream Pop, Soft Rock, Folk Pop, Alternative Pop, Folk Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Norman Fuckin’ Rockwell,  2. Mariners Apartment Complex, 3. Venice Bitch, 4. Fuck it I Love You, 5. Doin’ Time, 7. Cinnamon Girl, 8. How to Disappear, 9. California, 13. Happinessis a Butterfly

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář