Recenze | Novinky: Niall Horan na druhém albu Heartbreak Weather naznačuje, že má v sobě trochu horké krve. Album je o něco lepší než první Flicker

Bývalý člen One Direction Niall Horan s jeho debutovým albem uspěl, avšak po umělecké stránce přeci jen mohl závidět svému bývalému kolegovi ze skupiny Harrymu Stylesovi. Zatímco Harry Styles na jeho eponymním debutovém sólovém albu v roce 2017 vsadil na horkou kartu, jeho hudba byla inspirována rockem ze 70. let a zněla jako stvořená spíše pro taťky jeho fanynek, Niall Horan tolik neriskoval, zůstal hodně přízemním a do ničeho zvláštního se nepouštěl. Otázkou tady bylo: přehodnotí Niall Horan svou strategii na svém druhém albu Heartbreak Weather.

Protože druhé album vydávají oba znovu ve stejný rok a ve stejném pořadí – první Harry, poté Niall – bylo otázkou, jestli tentokrát Niall zazáří více. Nejen totiž v konkurenci Harryho, ale i Zayna Malika, který se zase vydal spíše cestou R&B a tanečního popu, Niall Horan v sólové kariéře s kreativitou díky jeho šamponové verzi Eda Sheerana zaostávala.

Na druhou stranu je na tom Niall Horan pořád daleko lépe než zbývající dva členové kdysi vysoce populární anglické skupiny Liam Payne a Louis Tomlinson. Zatímco první vydal své první album loni a moc úspěchu nesklidilo, Louis Tomlinson otálel až do ledna. A ačkoliv byl jeho projekt umělecky možná vůbec nejvíce ambiciózní a rovněž se – podobně jako Styles – vydal inspirován Beatles a Oasis spíše cestou minulosti než budoucnosti, tentokrát to taky moc velký úspěch nemělo.

Niall Horan je uprostřed pelotonu bývalých členů One Direction. Dostane se do úniku?

V rámci těchto dvou loserů bývalých One Direction vypadá naopak sólová kariéra Nialla Horana jako ta úspěšná. Ostatně i kdybychom srovnali návštěvy na koncertech, počty zhlédnutí videoklipů nebo vydělané peníze, Niall Horan je na tom stejně tak dobře, ne-li ještě lépe než Zayn a Harry. Kreativita neznamená automaticky komerční úspěch a slávu.

Ale proč by Niall neměl být ambiciózní? Přeci jen je úspěch více členů z boybandu vcelku anomálií, protože z nich v minulosti sólově uspěli pouze jedinci a nebo vůbec nikdo. Nikoho moc nezajímá, kdo jsou jednotliví členové Backstreet Boys. Z Boyzone uspěl pouze Ronan Keating, z Wham! George Michael, z NSYNC Justin Timberlake a z Take That Robbie Williams. Vždycky to byli maximálně jedinci. Není nikde napsáno, že si historie nebude nakonec pamatovat jenom jednoho z nich a kdo nechce za nějakých 60 let zapomenut, měl by se pro jistotu snažit, aby byl na cílové rovince první. A to jak komerčně, tak kreativně.

Těžko říct, jestli tomu zrovna nové album pomůže. Kdyby byl Niall Horan politik, asi by jej mnoho jeho odpůrců označovalo za populistu, protože dělá přesně takové věci, jaké chce slyšet určitá část publika. Niall Horan ale vypadá jako hodný kluk a řekl bych, že jeho často naivní písně jsou vlastně upřímné, protože je takovým snílkem a optimistou i doopravdy. Niall Horan dělá hudbu, která je z velké části servilní a podbízivá vzhledem k tomu, aby co nejvíce lidí řeklo na jeho hudbu „to se dá poslouchat“.

A to od vaši 12leté neteře po vaší 70letou babičku. Je pravda, že vašemu 20letému bratranci, co nosí tričko Slipknot a má vlasy po ramena, se Niall zrovna líbit nebude, ale troufnu si říct, že i on by se mohl přistihnout u některých písní, jak si poklepává do rytmu nohou (než si uvědomí, co to vlastně dělá a že zradil svou metalovou víru).

Niall Horan to rozjel více než na prvním albu. Mohl klidně ještě víc

Niall Horan má zkrátka pár písní pro každého a k dobru mu alespoň lze připsat, že za tím není jen pouhá komerce, ale upřímnost..

I na tomto albu je taková ta hodně dlouhá výplň, která moc nevoní, ale ani nezapáchá. Takovými písněmi jsou na albu například ve středním tempu plynoucí srdceryvné popové písně jako Bend the Rules nebo Everywhere, které mi připomínají nějakou kombinaci tanečního popu a moderního amerického country.

Byl jsem však přímo nadšen z toho, že konečně i Niall Horan ukázal, že to umí rozjet, zahodil svou nevinnou image a na písních Small Talks a Nice to Meet Ya přihodil do kotle porci své lásky k hudbě indie rockové kapely Arctic Monkeys.

Velmi baví také New Angel, která má trochu tajemného, svůdného a horkokrevného zvuku, který jinak na Horanovi chybí. Tady přestane znít Niall jako kluk z deníčku, sejde dolů do baru a je s ním hned daleko větší zábava. Je to sice takový ten kluk, se kterým když jdete do baru, sebere pozornost všech holek okolo, ale vy mu to snad ani nemáte za zlé, protože je to prostě „fajn týpek“, který o vás nikdy neřekl nic špatného

Pomalé balady jsou to nejvšednější, co vás na albu potká

Takové ty pomalejší romantické balady jako Put a Little Love On Me, Dear Patience a San Francisco, které mají na internetu spoustu přehrání, jsou paradoxně snad to vůbec nejhorší, co vás může na albu potkat.

Samozřejmě, pokud má někdo s Niallem pevné fanynkovské nebo fanouškovské spojení, může tyto písně s řádky jako: “We fight, we get high holdin’ on to love / We came down ’cause there was nothing holdin’ us,” vnímat trochu jinak, ale můžu vás ubezpečit, že tyhle písně ve své holé podobě nejsou o nic více lepší než písně kteréhokoli jiného úspěšného popového zpěváka nebo zpěvačky současnosti.

Niall Horan – Heartbreak Weather

Vydáno: 23. 3. 2020
Délka: 46:04
Žánry: Pop, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 5. Small Talk, 6. Nice to Meet Ya, 11. New Angel