Recenze | Novinky: Paul McCartney na přímočarém, mezigeneračním a rozmanitém albu Egypt Station sahá do různých období rockové hudby, i různých nálad

Je mu 76 let a pořád patří mezi jedny z nejlepších skladatelů a textařů na světě. Vydal už sedmnáct sólových alba a je to chlap, který založil Beatles. Beatles!!! Založil tedy podle mezinárodních statistik prodejnosti hudebních alb vůbec nejprodávanější kapelu všech dob. Je to sice věc názoru a vkusu, protože to nelze moc dobře změřit a vyčíslit, ale mnozí tuhle kapelu považují taky za nejlepší všech dob.

Doby, kdy byli Beatles slavnější než Ježíš jsou však pryč a ze zpěváka, basáka, klavíristy, skladatele a textaře, je pořád velký sympaťák, který umí být relevantní i pro mladou generaci.

Ta poslední část souvětí platí hlavně díky singlu a šesté písni alba “Fuh You”. „Macca” jí psal pro mladší generaci jako píseň o vyznání lásky, avšak zpívá o jí velice přímě a bez okolků.

„I just wanna know how you feel
Want a love that’s so proud and real
You make me wanna go out and steal
I just want it fuh you, I just want it fuh you,“

zní refrén, přičemž poslední část lze velice snadno zaměnit a slyšet v tom nikoliv “want it for you,” ale “want to f*** you”. Paul o tomto dvojitém význam samozřejmě moc dobře věděl. Nejprve údajně píseň hrál jeho vnučkám, kterým se píseň moc líbila.

Není „fuh you“ jako „fuh you“

Píseň slyšela matka jedné z vnuček (McCartneyho snacha), sešla dolů po schodech si jí poslechnout. Její dcera se pak prý zeptala nenápadně svého dědečka s trochu šokovaným výrazem: „Slyšela jsem to, co jsem myslela, že slyším?” „Nevím, co si myslíš, že jsi slyšela,” udělal si z ní legraci Paul.

Paul McCartney ostatně měl s podobnými věcmi zkušenost už z Beatles, kdy často napsal něco tak, ale myslel to zároveň i jinak, či když nenápadně vložili do písní nějaké skryté vulgarity nebo dvojsmysly. Podobné věci, které svědčí o tom, že se Paul pořád hudbou hlavně baví a to i když je svým vlivem i bohatstvím srovnatelný s řediteli nadnárodních korporací a byl pasován britskou královnou na rytíře.

Chce tím sdělit, aby byla hudba brána jako zábava a ne k ní přistupovat jako k raketové vědě nebo složité filozofii života.. Tenhle přístup je více než sympatický. Aby dobyl srdce mladé generace, Paul McCartney pozval do jednoho ze studií (většinou bylo album nahráno v Abbey Road, byly využívány ale také jiná anglická studia a navíc hollywoodské Henson Recording Studios) Ryana Teddera — producenta a frontmana One Republic.

Spolu vytvořili překvapivě moderní zvuk, který mixuje heartland rock a jižanský rock zahraný akordovou posloupností totožnou “Learning to Fly” Toma Pettyho s moderním popovým mainstreamem, čili s trochou dance popu. Refrén tak končí v trendy modulovaných vokálech znějících jako podpis dýdžejů Davida Guetty nebo zesnulého Aviciiho.

Legenda s duší kluka

…i po sedmdesátce může skládat hudbu, která bude atraktivní nejen pro děti 50. let, ale i děti narozené o 50 let později…

Názory na tuhle nejvíce překvapující i nejvíce výraznou píseň alba se budou lišit, dle mého názoru je ale Paulův návrat do let dospívání skvělý hlavně z toho důvodu, že po “Four Five Seconds” opět dokazuje, že i po sedmdesátce může skládat hudbu, která bude atraktivní nejen pro děti 50. let, ale i děti narozené o 50 let později na přelomu a začátku století. Je v tom moderní pop, avšak i duch Beatles.

Proč mimochodem tuhle píseň nehrají u nás v rádiích? Co by více chtěli. Vždyť tohle je song, který baví napříč generacemi.

Ryan Tedder si zaslouží respekt za to, že se nebál být progresivní a provést něco, o čem ví, že mnoho starších fanoušků hudební legendy nemusí přijmout s nadšením. Tedder se však postaral pouze o tuhle píseň, větší vliv na album měl producent Greg Kurstin a.k.a. snad nejžádanější producent současnosti. Ten nepřetvářel McCartneyho hudbu natolik a podle toho, jak Egypt Station zní, chtěl zachovat jeho dobře známý rukopis. Můžeme tak slyšet zvuk elektrických kytar, který je asociován s tím, jak kytary zněly ještě v dobách Beatles.

Jestliže je “Fuh You” moderní píseň, na které se Na “Who Cares” se naopak z návratu do mladých let přesune do role hodného cool dědečka, kterého jeho vnukům všichni vrstevníci závidí. Radí všem slabším, že si nemají moc dělat z toho, co říkají idioti a lidově řečeno si nemáte nechat srát na hlavu.

Paul McCartney ujišťuje všechny, že ačkoliv to tak občas nemusí vypadat, jsou na světě pořád lidi, kterým vadí bezpráví, násilí a šikana:

“Who cares about you? I do,”

zpívá Paul a zatímco Lennonův mesiášský komplex občas i přes všechny Johnovy přednosti, už v minulosti překračoval práh únosnosti, Paul McCartney přináší lidem malé rady, které často můžeme slýchat od našich babiček, často jsou to rady dost obecné a někomu by se možná mohly zdát i jako staromódní, ale působí absolutně adekvátně vzhledem k McCartneymu věku i pozici v hudbě i společnosti.

Šíření míru 60. let, radost, znepokojení, smutek i variace na glam metal

Do roli mesiáše se Paul přece jen trochu staví na “People Need Peace”, kde se vlnou naivní hippiesácké sentimentality snaží udobřit Izraelce a Palestince a vůbec mu to nesluší tak, jako jeho „dědkovské rady“. Trochu toho mesiášského komplexu si neodpustí Paul ani na “Despite Repeated Warnings”, která však dopadne hlavně melodicky podstatně lépe. Paul jí napsal o globálním oteplování, zároveň je to ale také otevřený dopis všem Američanům, kteří si žijí izolování na svém kontinentu a nestarají se příliš o zbytek světa.

Egypt Station je hodně rozmanité album: veselé, drzé i melancholické. Na smutné vlně ostatně i začíná, když se rozezní velice dramatické a smutné piano na “I Don’t Know”. “I got crows at my window, dogs at my door / I don’t think I can take any more / What am I doing wrong? I don’t know,” začíná Paul album.

Nejdříve mluví o věcech, které ho trápí, poté v napůl zneklidňujícím a napůl konejšivým tónem vlastně dodá, že život je stejně jedna velká záhada a na některé věci nelze najít odpověď.

Píseň zní jako něco bezprostředního, co Paul napsal za pár minut, když potřeboval své smíšené pocity a zrovna asi ne moc dobrou náladu do něčeho vložit a začal tak trochu naštvaně plácat rukama do klavíru

Čtvrtá “Happy with You” je romanticky nostalgická a Paul v ní zpívá:

“I sat around all day
I liked to get stoned
I used to get wasted
But these days I don‘t
Cos I’m happy with you”.

Hravým harmoniím písně pomůžou flétny a honkytonky piáno.

Na 100% romantická je pak tichá a komorní píseň “Hand in Hand” s krásnou flétnou, která dodá písni záhadný zvuk i nádech tradiční anglické hudbě. Je to jakoby najednou o půlnoci ve studiu vypadla elektřina a Paul s muzikanty hráli jen za svíček.

Rozmanitost alba pokračuje rozšiřovat “Ceaser Rock”, která je hodně glam metalová a má v sobě kus 80. let a se svým sborovým svoláváním, lehkým kýčem a ostrými kytarami, připomíná kapely jako Def Leppard a Twisted Sisters. S kytarami to v drzém duchu rozjede McCartney také na “Come On to Me”, ovšem spíše v country bluesovém stylu.

Některé písně jako “Do It Now”, “Confidante”, “Back In Brasil” jsou sice pěkné tím, že mají v sobě pořád unikátní McCartneyho/Beatlesácký element, jsou ale nejen v měřítku jeho životní tvorby, ale i 57 minut dlouho alba, hodně lehce zapomenutelné.

Paul McCartney – Egypt Station

Vydáno: 7. 9. 2018
Délka: 57:30
Žánry: Pop/Rock,Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. I Don’t Know, 5. Who Cares, 6. Fuh You, 9. Hand in Hand, 14. Despite Repeated Warnings