Recenze | Novinky: Pearl Jam na Gigaton ukazují svůj hudební rozsah a 100% relevantnost

Po vydání jedenáctého alba Pearl Jam Gigaton je potřeba připomenout jednu důležitou věc. Pearl Jam se povedlo existenčně ustát extrémně náročnou dobu 90. let, která byla v hudbě spojena s těžkým užíváním návykových látek a vzhledem k tomu, z jakých chudých poměrů a tvrdých krajů kapely pocházely (severozápad Ameriky a okolí města Seattle), souvisely tyto problémy často s vážnými psychickými problémy. Ač mrazivě mnoho hudebních bratrů Pearl Jam, se kterými dobývali svět – Alice In Chains, Nirvana, či Soundgarden neustáli toto období bez personálních ztrát, Pearl Jam se to povedlo a vyhrál u nich freudovský pud života.

A to i přesto, že i jejich texty byly často velmi temné a uvědomovali si špatné stránky života. Stačí si jenom vzpomenout na jeden z jejich největších hitů – song o klukovi, který se zastřelil kvůli šikaně – “Jeremy”. Pearl Jam však věřili, že svět může být v pořádku a tak koncert obyčejně zakončili  hitem Neila Younga s ironickým, ale přeci jen ve zlepšení doufajícím sdělením “Rockin’ In the Free World”.

Sedm let po albu Lightning Bolt nebyla krátká doba pro malé očekávání. Pearl Jam naštěstí nezklamali a přinesli své početné fanouškovské základně kvalitní materiál. Pokud přišlo v historii Pearl Jam nějaké slabé období tvůrčí krize, tak asi většina fanoušků bude souhlasit s tím, že to bylo období druhé půlky devadesátých let, kdy zněli Pearl Jam poněkud unaveně.

Jakmile Eddie Vedder rozžhaví hlasivky, je to radost slyšet

Alba No Code, Yield a Live in Two Legs nezněly příliš povzbudivě směrem k budoucnosti kapely. Kdyby někdo poslouchal alba, asi by nebyly v roce 2000 před vydáním alba Binaural velké kurzy na to, že kapela vydrží hrát dalších 5 let.

Jenomže Pearl Jam vždycky držely nad zemí jejich koncerty. Jakoby jim to jejich název předurčoval a dlouhé orgasmické sólování Mika McCreadyho a nabušené hlasové výkony Eddieho Veddera, které držel pohromadě se svou basou Jeff Ament vždycky povznesly všechno nahoru, byť to mohlo třeba vypadat, že se ve studiu kapele zase tolik nedaří a dochází jí jakási tvůrčí múza.

Když Pearl Jam vraceli diváci skvělé muzikantské výkony skvělou atmosférou na koncertech, pro Pearl Jam to podrželo v horších chvílích a albem Binaural jakoby se zlomilo to špatné, Pearl Jam nechali za sebou své velké hity, které už byly nesmrtelné a ujali se druhé fáze své existence. Ta sice není tak zářivá jako první půlka první fáze, ale je rozhodně lepší než druhá půlka té první a udržuje pořád důležitý odkaz této kapely.

“Who Ever Said” rozjede rázný kopák a činel a spolu s kovově znějící kytarami připraví solidní rozjezd alba. Skvělé je, jak se píseň po asi 2 minutách a 40 vteřinách uklidní a překvapí to nečekané, ale chytré drama a následné postupné gradování atmosféry k velkému závěru písně. Potom se vše zase uklidní a píseň se stane další z dlouhých jamů, které kapela nabízí a nabízí strukturu písně, jaká je typická spíše pro koncertní písně.

“Superblood Wolfmoon” si bere inspiraci ze špinavého a prostého garážového rocku a tvrdší hudby konce 60. let. Eddie Vedder jakoby naplno rozehřál své hlasivky a tlačí na ně na 100%.

“Dance of the Clairvoyants” je jedna z nejlepších písní alba. Pearl Jam tady vyjdou ze své komfortní zóny. Díky syntezátoru si můžeme všímat inspirací new wave a díky mohutné zachmuřené base možná i post-punku. Kytary zase jakoby si braly něco málo z industriálního punku. Spolu s kreativní Vedderovou vokální melodií to zní velice originálně.

Pearl Jam na Gigaton hrají i country a folk

Nevím, jestli je “Quick Escape” tou nejlepší písní z alba, ale určitě je to nejvíce zapamatovatelná píseň. To Vedderovo zvolání:

“Quick Escape”

spolu se změnami z pohodové do naléhavé nálady od sloky směrem k refrénu a vokály, které dokreslují pozadí, to je perfektní.

“Allright” je klidná píseň, která sice není něčím z čeho byste otevřeli pusu do kořán, ale poskytne pomocí kytarových efektů, vzdáleného bouchání bubnů a znovu i vokálů na pozadí výborný předěl mezi rychlejšími písněmi. Cítíte se skoro jako byste stáli někde na Severním pólu a hleděli na polární záři. Parafrázi inspektora Charmlse ze Simpsonů: Aurora borelais lokalizovaná přímo na albu Pearl Jam.

A následuje “Seven O’Clock”  a to se cítíte, jakoby navíc kolem ještě i začaly po nebi nad tou polární září létat meteority. Velice hezká pomalá rocková píseň se skvělou atmosférou, kterou tvoří jak kytary, tak syntezátor a smyčce. V centru všeho je samozřejmě Eddie Vedder, který vede píseň kupředu jako Kryštof Kolumbus svou loď Santa Maria. Po čtvrté minutě Pearl Jam zahlédnou na obzoru krajinu:

Textově však Pearl Jam stojí na pevnině a modlí se za to, aby nepřišly na Ameriku a lidstvo problém:

“Much to be done
Oceans rising with the waves, oh”

“Never Destination” je taková dobrá písnička do auta, když na to chcete trochu šlápnout. Klasický starý dobrý rock. Nic přelomového, ale dobrá píseň na cesty.

Na cestách se zůstane také na našlapané písni “Take The Long Way”, která má solidní refrén, ale poměrně nudnou sloku s opakujícím se motivem grungeově-industriální kytary.

Přes minimalistickou, skoro až folkovou “Buckle Up” se dostaneme ke country písní “Comes Then Goes”.

“High or low, where’d you go?
Are you stuck in the middle?
A spectral invisible ghost
I’m here juxtaposed,”

začíná tato 6 minut dlouhá píseň. 6 minut je na takovou píseň trochu extrém, ale jinak zní Pearl Jam s klobouky na hlavě dobře. Píseň zní skoro jako pocta všem těm padlým hvědám grunge od Kurta Cobaina po Chrise Cornella.

“Retrograde” má naopak už přeci jen kýč, který překročí práh vkusu a nebaví tolik a v podstatě stejně je na tom skoro až muzikálová poslední píseň “River Cross” s textem:

“Share the light
Won’t hold us down”

Konec Gigaton není tolik silný, ale že je to dobré album, o tom není sporu. Možná nemá tolik výrazných písní, ale je to album, které zní i přes poměrně slušný rozsah vlivů a žánrů pospolitě.

Pearl Jam – Gigaton

Vydáno: 27. 3. 2020
Délka: 57:03
Žánry: Alternativní rock, Grunge, Post-grunge
Rozhodně musíte slyšet: 1. Who Ever Said, 3. Dance of the Clairvoyants, 4. Quick Escape, 6. Seven O’Clock