Recenze | Novinky: Poppy je na třetím albu I Disagree jako radikálnější verze Billie Eilish. Její žadonění po reakci je ale někdy neúnosné

Moriah Rose Pereira, spíše však známá jako Poppy je americká zpěvačka, ale také youtuberka, modelka, hvězda sociálních sítí a prý dokonce i vůdkyně své vlastní sekty. Hlavně, ze všeho nejvíce, je to ale jeden z nejpodivnějších trendů současného internetu i hudby.

Existují dvě vysvětlení, proč se Poppy pomalu ale jistě stává slavnou. Buď nám všem začíná kolektivně kapat na maják a nebo je to všechno prostě jenom výborně promyšlená, místy až mrazivá kritika na popovou hudby, kterou vnímáme ať už vědomě, či nevědomě.

Pokud by se někomu zdála prezentace Billie Eilish trochu výstřední a možná dokonce i za hranou, Poppy je poslední rok ještě na úplně jiné úrovni. Jakoby úspěch Billie Eilish pro ní byl tím povelem ke stisknutí spouště, na které měla celou dobu ruku a řekli si, že pokud někdo dělá tohle a je to úspěšné, je potřeba začít dělat ještě něco daleko šílenějšího.

Billie Eilish má svého Finnease, Poppy Titanica

Poppy je radikální verzí Billie Eilish se vším všudy a dokonce i Poppy má svého Finnease — geniálního kluka, který všechno vymýšlí. Geniální kluk Poppy se jmenuje Titanic Sinclair. Když pomineme ten rozdíl, že Finneas je bratr Billie Eilish a Sinclair je, alespoň se tak zdá, přítel Poppy, mozek Billie Eilish Finneas je spíše ten, kdo se stará o hudební stránku, kdežto mozek Poppy Sinclair, se stará i o vizuální stránku a nejen skládá a produkuje, ale i režíruje.

Ve srovnání s Billie EIlish se musí uznat, že se Poppy minimálně jedna věc vydařila lépe. Zatímco Billie Eilish ráda opustí svou horrorovou roli, kdykoliv, když vyjde z pódia (a někdy dokonce ani to ne) a je vidět, že si prostě užívá svou slávu a i přes tu hru na znuděného puberťáka, je vlastně šťastná, Poppy je skutečnou herečkou 24 hodin denně a její celé alter-ego lidské horrorové loutky, která se nechá ovládat a je totálně zdegenerovaná digitálním světem, je vlastně jednou velkou uměleckou rolí, kterou hraje někdy tak dobře, že někdy člověk přemýšlí, jestli by se jí nemělo zhostit raději oddělení doktora Chocholouška. Existuje vlastně jen jeden rozhovor, ve kterém mluví naprosto normálně, jinak se chová a odpovídá na všelijaké dotazy ve své roli.

Začala Billie Eilish novou vlnu anti-popu?

Že přijde někdo takový jako Poppy se ale dalo čekat a lze vidět jisté paralely s vlnou grunge, který na začátku 90. let sloužil jako opak kýčovitého popu a hair metalu. Dnešní vlna něčeho, co si volá o podobné zařazení a nejlepší by to bylo nazvat asi jako anti-pop odpovídá na vyleštěný dance pop, který vévodí mainstreamu už někdy od druhé poloviny první dekády tohoto století. Bylo by hodně překvapivé, kdyby v tom po velkém úspěchu nepokračoval kromě Billie Eilish a Poppy ještě někdo další.

Další podobnost lze najít v tom, jak se začalo objevovat mnoho kapel, které chtěly navázat na úspěšnost Nirvany. Ať už to byli Creed, Seether, Bush nebo Silverchair, všechny tyhle kapely trpěly komplexem srovnávání s kapelou, kterou snad ani nebylo v lidských silách již překonat.

Některé z těchto kapel přitom nebyly vůbec špatné, ale tím, jak byli neustále tlačeni do toho, aby se stali druhou Nirvanou nahrávací společností, zatímco čelili za stejnou věc palbě kritiků, tyhle kapely často nevěděly, jak se mají zachovat, a tak často přicházely s polovičatými výsledky své tvůrčí práce a uchylovali se k nedomyšleným a ukvapeným experimentálním pokusům.

Bylo jasné, že po masivním úspěchu Billie Eilish přijdou její následovnice a ta první přišla velice brzy. I Disagree samozřejmě není album, které by bylo natolik podobné When We Do Fall Asleep Where Do We Go? od Billie Eilish, že by se dalo mluvit o celistvém kopírování.

Část alba ostatně vznikla ještě před vydáním debutu Billie Eilish. V některých místech na druhou stranu Poppy připomíná Billie Eilish až příliš na to, aby to byla náhoda. Hluboké beaty i vokální melodie na písni “Anything Like Me” a jejich podoba s “Bury a Friend” je do očí bijících. To si nechal poslat Chris Greatt (Titanic) od Finnease presety na jeho elektronické bicí?

Prudší změny stylů snad ani nešly udělat. Je to ale k něčemu?

I díky industriálně metalovému přístupu zní však Poppy často jako více radikální verze Billie Eilish a někdy má skoro až blíže k Marilynu Mansonovi. Poppy střídá styly skutečně jeden za druhým a jako bychom slyšeli z písní hned několik alb interpretů naskrz hudebními žánry. Je to jako takové best of posledních dvou dekád. V kytarovém sólu jakoby přišli Muse s “Hysteria”, poté jakoby přišla v klidné části St. Vincent a její “Slow Disco”.

Změny žánrů jsou vůbec něco, co album definuje. Přicházejí bez varování, radikálně a pokrývají široké žánrové spektrum od acid-housu na“Sit/Stay” až po death metal. Někdy dávají smysl a písni pomůžou, někdy jsou naopak jakoby náhodné a smysl nedávají vůbec žádný. Je to prostě falešná hra na hudební progresivitu. Jednou je Poppy ženskou verzí Marilyna Mansona, po druhé dvojnicí Billie Eilish, potřetí Arianou Grande.

Na druhou stranu tohle její hudební chameleonství má za úkol zaujmout a to se jí vlastně i daří. Chce ocenit i její odvahu riskovat. Ostatně lze tuhle riskantní operaci potvrdit jako úspěšnou, protože se Poppy dostala do povědomí mnoha lidí, začalo se o ní psát více a vydělá si zajisté více než díky minulým a podstatně klidnějším elektronickým a konvenčnějším albům Am I Girl? a Poppy-Computer.

Jak ostatně sama Poppy zpívá v písni “Anything Like Me”:

“Die for the attention
You pray for a reaction
I’ll stop when it’s no more fun”

(“Umřít pro pozornost / Modlíš se za nějakou reakci / Zastavím se až už nebude žádná zábava”).

Poppy – I Disagree

Vydáno: 10. 1. 2020
Délka: 35:08
Žánry: Crossover, Pop-Metal, Electro-Industrial, Alternative Metal , Electropop, Nu-Metal
Rozhodně musíte slyšet: 2. I Disagree, 3. BLOODMONEY, 4. Anything Like Me, 7. Sit / Stay