Shame – Drunk Tank Pink

Londýnská post-punková kapela Shame vydává po fenomenálním debutu Songs of Praise druhé album Drunk Tank Pink na kterém se Shame ponořují do temnějšího, absurdnějšího zvuku a hlouběji zkoumají, kam až můžou zajít.

Shame pro mě byli jedním z největších objevů, které jsem za doby Music NOW učinil. Dodnes si pamatuji na moment, když jsem poprvé uslyšel píseň “One Rizla”. Svěžest téhle kytarové hudby mi připomínala doby, kdy jsem objevil rané časy Oasis a jejich prvního alba Definitely Maybe spolu s bohatou kolekcí skvělých demo nahrávek a nevydaných písní. Možná znáte ten moment. Je to takové hudební jaro, kdy slyšíte zvuk něčeho, co začíná. U Oasis jsem to slyšel zpětně, u Shame navíc měl člověk v přítomnosti možnost sledovat zrod nové kapely.

V roce 2017 mezi všudypřítomnou elektronickou hudbou působili tihle kluci vyfoceni někde na vesnici v oblečení jak po tatíkovi se selaty v náručí, jako zjevení a ještě lépe hráli. Vzdor proti umělosti a chuť na nic si nehrát je v hudbě vždycky ohromně sympatická vlastnost. Už tehdy jsem si ale říkal, že jsem strašně zvědavý, co provedou Shame po tak skvělém debutu dál.

Nadšení z nového objevu opadá, Shame ale dokázali být pořád zajímaví

Nové album Drunk Tank Pink u mě nejprve vyvolávalo rozporuplné pocity, ale nakonec zvítězil dojem pozitivní. Moment úžasu s trochou nadsázky přirovnatelný ke slavné scéně Jurského parku, kdy tým vědců poprvé spatří živé dinosaury, sice tentokrát nepřijde, ale člověk má zároveň tak nějak pocit, že se Shame vydali správnou cestou a přesně takto to mělo být.

Shame se stejně jako mnoho jiných dnešních kytarových kapel dají označit nálepkou “nezávislé”, což pochopitelně tak nějak znamená vždy to, že kapela má dostatek peněz na to, aby nahrála album ve slušných podmínkách, ale málo peněz na to, aby musela být pod nějakým tlakem očekávání. Znamená to vlastně něco jako takovou ideální pozici pro hudební tvůrce, kdy víte, že nevyhladovíte, ale zároveň si můžete dělat vlastně co chcete. Shame tak logicky neměli proč zkoušet vytvořit podruhé stejné album. Navíc posluchači nezávislé scény jsou náročnější a tenhle posun u každého dalšího alba nějak sami očekávají.

Shame se tak vydali do temných zákoutí a snaží se zkoumat to, co dokáží oni sami a vlastně také punk obecně. Shame totiž nezměnili nějak výrazně zvuk tím způsobem, že by si nakoupili nové kytary, zesilovače, efekty a nebo dokonce vyměnili nástroje. Spíše jen na ty nástroje, co hráli minule hrají jiným způsobem, experimentovali s laděním, s technikou hraní na kytary a některé knoflíky možná zkusili otočit na maximum, ať slyší, co to udělá. A jinak samozřejmě zkouší své písně jinak komponovat a volit extrémnější tempa.

“Alphabet” není zase tolik výrazná změna oproti minulému albu, už tady lze ale vypozorovat nějakou větší temnotu, větší hloubku a masivnost kytar. Stojí proti vám velká zeď zvuku a zpěvák Charlie Steen začíná album perfektní řádkou:

“Now what you see is what you get
I still don’t know the alphabet,”

a Shame stejně jako u prvního alba Songs of Praise (2017) velmi rychle zametají námitky na to, že by snad punková hudba v roce 2020 nemohla existovat. “Alphabet” je i na post-punk trochu těžkopádná, ale album zahájí solidně a nekompromisně. “Alphabet” taky svým zvukem chytře staví můstek mezi debutem a současným albem.

Směs skvělých současných, o polozapomenutých kapel

Když se na to podíváme z trochu jiné stránky, dalším rozdílem druhého alba Shame je, jak na tom albu lze více slyšet vliv jiných kapel. Zatímco na prvním albu byli totiž se svým mixem post-punku se špetkou power popu Shame vcelku sví, tady pro rozšíření svého zvuku očividně potřebovali pomoci nějakou větší inspirací od konkrétních kapel. “Nigel Hitter” tak zní dost jako moderní, více popová verze fenomenální post-punkové kapely z Leeds Gang of Four.

Steen si přímo bere ten bizarní, skoro až komediální styl zpěvu Joeho Kinga z Gang of Four, který rovněž slova velice rád prokládal různými citoslovci, které z toho všeho dělaly jak větší šaškárnu, tak vlastně daleko více napínavější věc, protože váš mozek na to okamžitě reaguje, protože ví, že citoslovce jako zde “Pop, pop, pop” do písní obyčejně nepatří.

Shame mají skvělý smysl pro humor a tak člověk přemýšlí, že asi ten název písně vybrali v narážce na předsedu strany UKIP Nigela Farage. Stačí zaměnit “t” za “l” a ostrý vtípek je na světě. Zvukově ale píseň zase tak nezaujme. Jediné, co na ni zaujme jsou krásně znějící detailní kytary s až nečekaně jemným dozvukem jako nějaké rozněžněné dívky.

Na “Born In Lutton” je ale vystřídají kytary znějící naopak jako dítě ulice a to se vzhledem k tématu písně o drsnějších částech Anglie hodí.

“I’ve been waiting outside for all of my life
And now I’ve got to the door, there’s no one inside,”

zpívá zdrceně Steen v překvapivě hodně ponuré písni, kde se členové kapely tvrdě smiřují se samotou, která nastalo po konci turné.

Z “March Day” zní hodně inspirace absurdní, bizarní hudby Talking Heads nebo z novějších kapel Parquet Courts. Ve zvuku ze kterého se málem točí hlava popisují utrápené dny s nespavostí a ten, kdo někdy naspal málo (což asi někdy všichni), asi uzná, že ty melodie znějící jako soundtrack nějaké frašky znějí dost věrohodně vzhledem k tomu, co se člověku v takových ne zrovna milých dnech děje v hlavě.  Vše ještě posiluje start-stop temp, kdy kapela na chvíli úplně přeruší a pak se zase roztočí ten jejich kolotoč ze šíleného oprýskaného lunaparku někde uprostřed Anglie.

“This is the last time Acid Dad”

řve Steen ve zhudebněné marném vyjednávání s drogami “Water in the Well”, která tvoří jakýsi hlavní singl alba a asi se není co divit, protože ze všech písní zaujme nejvíce na první poslech. Steen opět zpívá v mimořádně fraškoidním stylu. Pak přijdou zvláštní řádky:

“Lux upon lux,”

zpívané u Shame již tradičním hlubším hlasem, který střídá řev. Není popravdě jednoduché určit, co “lux” znamená ve slovníku členů kapely Shame. Jednotku světla tím buď nemysleli a nebo nemysleli přímo. “Lux” se ale někde taky používá pro označení luxusních věcí. Tak jako tak to bude asi opět nějaká narážka na neřest mnoha kapel po celém světě. Neřest, která otevírá úplně nové možnosti lidské mysli, ale také zabíjí.

Shame a Bulgakov jako milovníci drog a bizarní frašky života

Nemůžu si pomoci, ale na tomto albu albu Shame je něco bulgakovského. Třeba Shame od Bulgakova nečetli ani řádku, ale tenhle fenomenální a vedle velikánů Dostojevského, Gogola nebo Puškina, trochu nedoceněný ruský spisovatel, tak nějak prostupuje rock’n’rollem skrz na skrz už od doby, kdy Mick Jagger po přečtení jeho nejslavnějšího díla Mistr a Markétka napsal “Sympathy for a Devil”. Vždycky jsem říkal, že Bulgakov vymyslel rock’n’roll už před tím než existoval.

Bulgakov ostatně žil dost jako rocková hvězda, bohužel tedy dost utlačovaná. Byl ale znám minimálně pro několik věcí, které dost připomínají pozdější oblíbená témata rockových písní: závislost na morfiu, obhajování existence Ďábla (Satana), témata čarodějnic, mysteriozního cirkusu, oslava absurdity a bizarnosti života, oslova frašky nebo totální výsměch autorit.

Při řádce “Lux Upon Lux” jsem si vzpomněl na tuhle část z Mistra a Markétky (nemohl jsem jí najít v Češtině, tak odpusťte můj neohrabaný překlad z Angličtiny):

„Ale laskavě zapřemýšlejte nad touto otázkou: Co by si vaše dobro počalo, kdyby zlo neexistovalo? A jak by vypadala Země, kdyby všechny stíny zmizely? Koneckonců, stíny vrhají věci i lidé. Zde je stín mého meče, ale stíny také pocházejí ze stromů a živých bytostí. Chcete zbavit Zemi všech stromů a živých věcí jen kvůli vaší fantazii, která si chce užívat nahého světla? Jste hloupý.“

Ač je tedy přemýšlení nad “co tím chtěl básník říci” občas dost obtížné a třeba je vysvětlení chybné, je to vlastně také dobré, protože se člověk i chybným vysvětlováním aluzí velmi vzdělává.

Román ruského spisovatele Michaila Bulgakova byl napsán v Sovětském svazu v letech 1928 až 1940 za Stalinova režimu. Cenzurovaná verze vyšla v moskevském časopise až 26 let po Bulgakově smrti v letech 1966–1967. Rukopis byl knižně vydán až v roce 1967 v Paříži. Do oběhu se šířila samizdatová verze, která obsahovala části vystřižené oficiálními cenzury,

Příběh se týká návštěvy ďábla v oficiálně ateistickém Sovětském svazu, což samo o sobě vytváří mnoho bizarních situací. Mistr a Margarita kombinuje nadpřirozené prvky se satirou, černou komedií a filozofickou teologií. V jedné časové ose ukazuje ďábla v komunistické Stalinově Moskvě, v druhé Ježíše a Piláta Pontského ve starověkém Římě. Bulgakov vpodstatě ukazuje, jak je na nadpřirozeno krátká jakákoliv státní byrokracie a přestože se ďábel chová surově, nemůže si člověk pomoci a jak je na něj státní aparát krátký, cítí k němu i určité sympatie.

“Snow Day” má nejtemnější zvuk alba. Sloce vévodí špinavá basa, zprava, zleva škvrčí kytary a Shame se dotýkají skoro industriálního zvuku. Člověk má pocit, jakoby se ve sněhu procházel kolem starých, opuštěných továrních hal. Najednou se píseň změní v drtivou sílu, která se na vás valí a nejde zastavit:

“And everything comes together at once
It looks just like the ocean
And you wanna just dive in
It’s the most beautiful thing you’ll ever see”

Konec písně, kdy je představeno vlastně už třetí tempo písně je pak mimořádně působivý. Atmosféra písně vás v tento moment musí okamžitě pohltit. Shame ví, že to s čím se potýkají, je silnější než oni a své pocity bezmoci velmi dobře přenesli do své hudby. Drogy dokážou otevřít člověku dveře do tajného světa, které vám dávají netušené možnosti, ale můžou jimi velice snadno přijít také i zlí démoni.

“Human, for a Minute” je asi nejblíže milostné baladě, jak se Shame mohou dostat. Tahle píseň je jedna z těch, která se vám nejspíše bude líbit při prvních pár posleších, ale pak naopak omrzí a zdá se být příliš dlouhá. A zvláště po “Snow Day” s divokými změnami.

Shame ztratili kus vlastní identity, ale inspirace jinými kapelami jim dovolila jít dále

V této tématice punkové “romantice” se pak pokračuje i v “Harsh Degrees”, ale aby nebyl posluhač málo zmaten, ještě předtím je tu parádní “6/1”. Dle Steena zrovna tenhle song se málem do alba nevlezl. Ale zaplaťpánbůh. Je to drsná, šílená, ale zato pořádné výživná jízda, přechod do možná i vrcholu alba “Harsh Degrees” je navíc dost hladký a můžeme se radovat, že nejlepší kousky si nechali Shame až na druhou polovinu alba.

“6/1” je takové “One Rizla”, ale v drsnějším podání. Zatímco ve “One Rizla” zpíval Steen: “I’m not much to look at, I’m not too much to hear, But if you think i love you, they you had a bad idea”, tady zpívá (teda spíše zase prostě řve) rovnou asexuální hymnu:

“I do not seek man
Nor women neither
No, nor woman neither”

Je to opravdu velkolepá smršť, která nenechá člověka chvíli vydechnout, kde se Shame vydávají se svým exotickým tempem písně, někde blízko těch vůbec nejkrajnějších stylů kytarové hudby jako mathcore.

“Station Wagon” je oproti tomu vlastně až moc normální. Je to takové decentní uzavření toho cirkusu s ďábelským úsměvem, kdy obecenstvo ještě neví, že je vystupující okradli.

Jakožto posluchači se ale můžeme cítit naopak obohaceni, protože Shame dali do alba snad ještě větší intenzitu než minule. Problémem tohoto alba tak zůstává hlavně jeho neoriginalita pro opravdové znalce post-punkové scény. Podstatná čas alba je totiž vážně jen o tom, že Shame vlastně jenom rozjíždějí velký mixér, ve kterém spojují kousky již existujících kapel, často navíc velmi kultovních pro fanoušky tohoto stylu. Pro ty, kdo však nejsou v post-punku až tak doma je tohle album jedno z perfektních začátečnických substancí, po které může nastat těžká hudební závislost, která naštěstí nezabijí, podle toho, co tvrdí věda, spíše naopak.

Není tu pak ta jednoduchost, přímočarost a přirozenost debutu, která se pojila taky s větší chytlavostí některých písniček. Je v tom ale poznat velikost a také nějaký umělecký podpis. Shame už nejsou “jen” punkeři, ale za pomocí producenta “velkých ryb” Last Shadow Puppets nebo Florence and The Machine Jamese Forda jejich možnosti tohle album rozhodně rozšiřuje do dalekosáhlejších a různorodějších hudebních končin, do kterých se mohou vydat tihle londýnští nesvazatelní kluci příště.

Shame – Drunk Tank Pink

Vydáno: 15. 1. 2021
Délka: 41:35
Žánry: Post Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Alphabet. 3. Born in Luton, 5. Born In Luton, 6. Snow Day, 9. 6/1, 10. Harsh Degrees