Recenze | Novinky: Silversun Pickups se na Widow’s Weed ve spojení s Butchem Vigem snažili být ostřejší než jindy. V klidnějších písních zní ale bez života

Losangeleská kapela Silversun Pickups byla vždycky mistrem v tom, jak dokázala bolestivou úzkost přetavit v hudbu, která geniálně kombinovala přístupnost s neotřelým, zasněným zvukem kytar. Nyní se na albu Widow’s Weeds, které po čtyřech letech navazuje na Better Nature (2015) spojila s producentem velkého jména Butchem Vigem, který nahrával Nevermind od Nirvany nebo Wasting Lights od Foo Fighters.

Silversun Pickups se chtěně nechtěně museli vždycky potýkat se srovnáváním se slavou alternativní rockovou kapelou 90. let Smashing Pumpkins. Pramen těch podobností samozřejmě vyvěrá z toho, že Brian Aubert zní po hlasové stránce hodně podobně jako zpěvák Smashing Pumpkins Billy Corgan. I zvukem mají ale Silversun Pickups balancující v náladě večerního uklidňujícího smutku se Smashing Pumpkins leccos společného a tak podobnosti nejsou rozhodně jen uměle fabrikované.

Silversun Pickups měli před sebou poměrně těžký úkol, protože z minulého alba Better Nature i přesto, že dokázalo uspokojit potřeby většiny posluchačů, zbyl v hodně z nás takový ten pocit: „To bylo všechno?” Silversun Pickups zkrátka uměli líp – zvláště na albu Carnavas z roku 2006. Kdybych měl tohle album nějak popsat co nejkratším způsobem, zvolil bych asi díky zasněnému astrálnímu zvuku a surrealistickým, hloubavým textům označení “ezoterický rock”.

Celé album mělo díky ozvěnám a zpožděním velice vyladěný zvuk kytar a díky tomu mělo i vynikající nezapomenutelnou atmosféru.

Z alba zní moderní prvky, smyčce, ale i kytary syrovější než jindy

Nové album Widow’s Seed je ovšem trochu jiné. Dá se říct, že je to krok kupředu vzhledem k jakémusi modernímu zvuku. Silversun Pickups nicméně zůstávají věrní tezi, že nejlepší písně se tvoří z kytar a tak elektrické kytary doplněné o všemožné efekty tvoří pořád dominantní prvek alba. Kromě toho zde ale slyšíme poprvé také nějaké elektronické prvky.

Úvodní “Neon Wound” začíná s elektronickou basou ve stylu 80. let. “Don’t Know Yet” zase obsahuje v úvodu nějaké elektronické bubny a luskání s ekvalizací. Je zde ale také několik smyčcových pasáží – například na “It Doesn’t Matter Why” slyšíme dokonce společné sólo violoncella a houslí. “Straw Man” zase začíná melodiemi houslí. Smyčcové party obsahuje i třeba v dramatickém konečném rozuzlení písně i “Simpatico”. A to jsme smyčce neslyšeli od Silversun Pickups ve větší míře vlastně od Caravanas. Pokud se něco povedlo, pak rozhodně tento návrat k tomuto prvku, která skvěle skupinu doplnila.

Není se moc co divit, že album zní takto, když jej produkoval slavný producent Butch Vig (bubeník Garbage; producent Nirvana, Sonic Youth, Smashing Pumpkins, Foo Fighters), který není zrovna velkým příznivcem tvorby hudby na počítačích a když už používá některých moderních prvků hudební produkce, spíše jen k doladění poctivého analogového zvuku, který vznikne jako za starých časů ve studiu, kde je přítomna celá kapela a může se zde nechat působit ona chemie.

Od jedné z nejpřímějších písni Silversun Pickups vůbec k nevýrazné nudě bez života

Album Widow’s Seed začne velice slibně. “Neon Wound” má v sobě zasněný půvab alba Carnavas, zároveň ale je píseň díky tvrdším a ne tolik do ozvěn zabalených kytar, syrovější. Moderní prvky jako ona zmiňovaná elektro basa nebo další basové syntezátory v mezihře po prvním refrénu, či hlasové ozvěny, dodají písni šmrnc.

Je také hodně příjemné a osvěžující slyšet Silversun Pickups v naštvanější poloze než jindy. Že už nejsou takoví smutní snílci, co čekají, jestli jim nespadne s letadlem na hlavu Malý princ, ale že si jdou cílevědomě pro výsledek. Ještě více je to ostatně slyšet v nejlepší písni alba “It Doesn’t Matter Why”. Pumpující tempo, vášeň, zápal. Jak Brian Aubert zpívá svým nasálním hlasem:

„It Doesn’t matter what we know
We’re just known,”

nikdy jsme neslyšeli Silversun Pickups být tak bezprostředními.

Napůl akustická deštivá balada středního tempa “Freakozoid” se také povede. Zajímavě zní i přes trochu bizarní text (kdo by to byl řekl, že lze napsat píseň o jednom z druhů argumentačního klamu) také “Straw Man”.

Od písně “Straw Man” je bohužel album strašně utahané, nešťavnaté a nezáživné. Dokážu si představit, že by třeba “Bag of Bones” s povedenou melodickou složkou refrénu mohla být velice zajímavá v lepším kontextu nějakého jiného alba – klidně i třeba jiného interpreta. Avšak, když je píseň v obklopení depresivních cajdáků bez života a emocí,  si stáhnou povrdenější píseň “Bag of Bones” do šedivého průměru až podprůměru také.

Ačkoliv se tedy první polovina alba povedla, polovina druhá je pomalá, nezáživná a bez života. Ještě více se též prohloubí to, že i přes některé moderní prvky zní hudba Silversun Pickups nějak zastarale – jakoby pocházela někdy z 90. let, maximálně začátků 21. století. A to přitom Butch Vig nahrával i třeba Wasting Life od Foo Fighters, které je univerzálním albem pro všechna hudební období. Jenomže rozdíl mezi Wasting Lights a Widow’s Weeds je zřejmý. Dá se dokonce shrnout i jedním slovem: skladatelství.

Silversun Pickups – Widow’s Weeds

Vydáno: 7.6.2019
Délka: 47:49
Žánry: Alternativní rock, Post-punk Revival, Alternative/Indie Rock, Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Neon Wound, 2. It Doesn’t Matter Why, 3. Freakazoid, 5. Straw Man