Slaves – Acts Of Fear And Love
Recenze | Novinky: Slaves se na novince Acts Of Fear And Love trochu zklidnili, pořád si ale umí i trefně rýpnout
Punkové duo se vrací s třetím albem Acts of Fear and Love, jehož ochutnávky mohli okusit třeba i návštěvníci Colours of Ostrava. Acts of Fear and Love je pokračováním, které přineslo změny ve zvuku. Ze Slaves nejsou takoví drsňáci jako dříve, kupodivu jim to ale na síle příliš neubírá a dokazují, že i přirozený projev, který míchá punkové chuligánství a rebelství s ne zrovna punkovou laskavostí a kamarádstvím, může být ve skutečnosti ještě více punkový než mnoho rádoby tvrdších punkerů.
Ještě ale než Slaves nové album vydali, vyděsili tu část svých fanoušků s menším smyslem pro humor oznámením, že zpěvák a bubeník (i když on sám se bubeníkem nenazývá) Isaac Holman opouští kapelu, aby se věnoval své taneční kariéře. Tomu ostatně napovídal i videoklip singlu “Chokehold”, ve kterém kytarista/basák Laurie Vincent pořádá konkurz na nového bubeníka kapely.
A že se mu tam objevují frajeři. Po tom, co to londýnští indie rockeři The Maccabees zabalili, pro nové angažmá si přišel Sam Doyle, ještě předtím ale dorazil někdo, kdo má s hraním ve dvojici už bohaté zkušenosti — Ben Thatcher z Royal Blood. Poté to následovalo například Joelem Ameym z Wolf Alice a asi vůbec nejvzácnějším uchazečem — Davem Rowntreem, bubeníkem Blur. Nakonec ale přijde ke své skromné, ale úderné bubenické soupravě Isaac Holmes a je najednou naprosto jasné, kdo bude přijat.
Kamarádský punk
Tenhle roztomilý videoklip o přátelství, ze kterého by někteří homofobové snad měli i noční můry, se nese ve stejně uvolněném a humorném duchu jako “Cut and Run” ve kterém jsou Slaves pro změnu oblečení do cvičícího úboru a vedle velkého kazeťáku tančí — ano, tančí — do písně jako v tom nejprofláklejším disko hitu 80. let.
I na téhle snad první punkové taneční choreografii, kterou kdo kdy vymyslel lze poznat, jak se Acts of Fear and Love nese ve více uvolněné atmosféře a Slaves to příliš nehrotí. Chlapci ostatně ani moc nemají proč být naštvaní vzhledem k tomu, že se jim v kariéře daří, a tak je posun směrem k menší agresi tak nějak očekávatelný.
Díky zmírnění agrese ale dostala více prostoru dynamika a melodie a Slaves s ní zacházejí tak akorát, aby nezněli jako Šmoulí super disko šou na kokainu a zachovali si pořád tu správnou dávku syrovosti. Je to takový punk v HD. Nedá se říct, že by to mělo kdovíjaké koule, ale energie to pořád má hodně.
Změna zvuku neplyne ale jen z kariérní situace, ale i například z toho, že Laurie Vincent je čerstvým otcem. Slaves je tak teď se svým humorným obalem skoro jako nějaká filmová komediální alternativní rodinka dvou cool tatíků a nemluvněte. Jakoby to už ani nebyli Slaves, ale Slaves a nemluvně, je to ale překvapivě zábavná kombinace.
Ostatně, jak se mění svět, mění se hudba, mění se i punk. Hudba je nyní daleko více prostorem nikoliv výrazných postav s makeuperm, které mají navozovat pocit, že nad lidmi stojí někdo mocnější — nějaký nadčlověk a polobůh. Žádní KISS, Ziggy Stardust, ani žádný Johnny Rotten. S tím, jak se svět velkých nahrávacích společností rozpadá, mezera mezi fanoušky a kapelami je dnes jen velmi malá. I větší festivaly s mladšími hudebníky jsou dneska už skoro jako nějaké večery s volným mikrofonem. Dneska může album nahrát kdokoliv, a tak hudebníci připomínají nikoliv herce a mýtické postavy, ale obyčejné lidi, které potkáváte denně na ulici.
Životy, které si přejí, aby měli
Změna Acts of Fear and Love ale vyplývá také z prostého faktu, že Holman a Vincent mají rádi kromě punku také citlivější, pomalejší a smutnější hudbu. Je jasné, že pokud máte rádi Leonarda Cohena, nebudou se z vás při kreativních procesech valit jen samé drsné tóny. Část viny tedy nese i příklon k tomuto typu hudby, který Slaves donutil přidat více písní o osobních záležitostech, naproti sarkastického rýpání do společnosti.
V co to všechno to ale vyústilo konkrétně? Úvodní píseň — paradoxně po tom všem, co bylo řečeno –, vlastně zase takový rozdíl oproti albům minulým nedává. Stejně jako se Slaves snažili povzbudit Londýn na “Cheer Up London”, když si všimli, jaké depresivní ksichty dělají všichni cestující veřejné dopravy a trefně tak pojmenovali jeden z problémů dnešní společnosti, i tentokrát se věnují tématu, ke kterému své ještě rozhodně neřeklo dostatek kapel.
V opakovaném vyřvávání: “The lives they wish they had,” (“Životy, které si přejí, aby měli.”) se trefně odráží to, jak lidé neustále sledují sociální sítě a tvoří se tím tak pěkně kontaminovaná společenská břečka. Každá generace by si zasloužila nějaké punkery, kteří umí bojovat s frustrací rodící se z ušmudlaných všedních dnů. Ještěže máme kapely jako Slaves.
To, že k videoklipu “Cut and Run” vznikla choreografie, není jen dílem recese, ale i toho, že tahle píseň je skutečně tak nějak vhodná k tančení díky tomu, že zkreslené tóny kytary jsou mimořádně hravé a údery bicích vše statečně pumpují podbízívě kupředu. Jsou tu nějaké ruchy, zkreslení je dost velké, ale je z toho znát ta zmiňovaná chuť nahrát něco s větší dynamikou.
Pokud máte na stěně magnolie, jste ovce
Následující píseň “Bugs” toho neřekne zase tak moc jak pod textové, tak hudební stránce, zážitek z alba ale také vyloženě nezkazí. “Magnolia” je naopak totálně skvělá a vtipná svým sdělením. Na začátku se Isaac Holman nečekaně ptá na to, jestli jsme věděli, že 65% domů v Británii má na zdech magnolie a pak se všem podobným lidem bez originality doslova vysměje do ksichtu:
“M-A-G-N-O-L-I-A
(Do it, do it, do it, do it, do it)
M-A-G, no, don’t do what they say
(Do it, do it, do it, do it, do it)”
„(M-A-G-N-O-L-I-A (Udělej to, udělej to, udělej to) M-A-G, ne, nedělej, to co ti říkají (Udělej to, udělej to, udělej to)”
Další sarkastická píseň “Daddy” je očividně o krizi středního věku a Isaac tentokrát zůstane úplně mimo svou skromnou bicí soupravu. Zpomalení a ztišení přinese dobrý prostor pro první vrchol alba v podobě “Chokehold”, která je zvukově i co se týče struktury písně i vyváženosti předvídatelnosti jedna z nejbarevnějších písní Slaves. Druhý vrchol alba pak nastane s “Photo Opportunity” a pokud to není samotný vrchol Slaves jako takových, určitě je to minimálně vrchol jejich skladatelství a textařství. Vážně bych nečekal, že Slaves složí něco takhle smutného, ale zároveň (jak už to tak u písniček bývá) hezkého.
Řádky jako: “Go out with my friends and see nothing much changes ’round here” nebo tíživé, opakované řvaní:
“What shall we do? What shall we do today?”
je znovu trefnou ozvěnou neblahých jevů dnešního světa a problémů obyčejných lidí. Člověk si to tentokrát může přebrat osobně nebo jako poukazování na špatné společenské jevy obecně. “Photo Opportunity” je zkrátka taková balada o tom, co se stane, když člověk zkysne na stejném místě moc dlouho a uvědomí si, že mu začnou docházet nové příležitosti.
“Artificial Intelligence” je inteligentní píseň, ale tématem ani zpracováním není nikterak originální. V další “Acts of Fear and Love” se pak naplno ukáže, jak kdyby se některé texty Slaves oddělily od hudby, hádal by člověk spíše nějakou pomalou blues-folkovou baladu jako od Cohena.
Slaves – Acts Of Fear And Love
Vydáno: 17. 8. 2018
Délka: 29:39
Žánry: Post-Punk, Punk, Hardcore Punk, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Lives They Wish They Had, 2. Cut And Run, 6. Chokehold, 7. Photo Opportunity