Recenze | Novinky: Sturgill Simpson hodil za hlavu své sofistikované country a na Sound & Furry vypaluje blues rock, kterému tvoří pozadí post-apokalyptické japonské anime

Po patrně nejúspěšnějším albu své kariéry A Sailor’s Guide to Earth, za které rodák z Kentucky Sturgill Simpson dostal nejprestižnější hudební cenu Grammy za Nejlepší country album roku vydává zpěvák, kytarista a textař/skladatel albu Sound & Fury, které je daleko hlasitější než album minulé a je spojené s japonským anime snímkem.

Když jsem na konci roku 2016 začínal s tímto webem, jedno z prvních alb, které jsem si poslechl, abych ho nedlouho poté zařadil na seznam nejlepších alb uplynulého roku 2016 bylo americkou hudební kritikou do nebes vynášené album A Sailor’s Guide to Earth. Jak se brzy ukázalo, nebyl to ani zdaleka jen krásný obrázek alba (jeden z nejhezčích, jaké jsem v poslední době viděl), ale i celý příběh alba, který v kombinaci s na první pohled ne tolik zvláštní a stylově poněkud přízemní hudbou, udělal jedinečné dobrodružství a hotovou hudební pouť.

Byl to ostatně hodně i koncept tohoto alba, který pomohl vytvořit koncept a slogan našeho webu, který má být vaším průvodcem hudebním mořem.

Sturgillovi Simpsonovi se tehdy podařilo nahrát takové country album, díky kterému se naprosto odlišoval od zbytku hudebníků tohoto žánru a nebylo to pouze o mixování country s vlivy soulové a rockové hudby. Dařilo se mu oslovovat jak zaryté fanoušky country odněkud hodně z Jihovýchodu USA, tak i lidi, co by za normálních okolností chtěli mít do činění s country žánrem asi stejně tolik jako Gréta Thunbergová z jednou z těch obřích nákladních lodí, kterých stačí jenom 15, aby vytvořili tolik sulfuru oxidového, jako všechna auta na zeměkouli dohromady.

Dokážete si tedy představit, jak obrovská byla očekávání.

Od Námořníkova průvodce Zemí k apokalyptickému anime

Před vydáním alba získal Sturgil SImpson Grammy za nejlepší country album roku, poté ho však zasáhla daleko horší událost, když chytil tak hrozivý zánět dutiny nosní, že musel podstoupit operaci. Protože díky tomu zameškal mnoho koncertů a v době léčby neměl moc co na práci, z nudy poslouchal desky svého mládí. Vytáhl si tedy nějaká hip hopová alba, The Cars i Black Sabbath a zavzpomínal na to, co ho bavilo dříve.

A právě z této nostalgie začala vznikat nová nahrávky Sound & Fury. 

Ta byla nahrána velice rychle – stačily na to pouhé dva týdny, což není dnes v době bohatých post produkčních možností vůbec běžné. Více času, ale zabraly přípravy dalších souvisejících věcí, když Sturgill Simpson napsal scénář pro stejnojmenný apokalyptický animovaný film k albu, který vyšel na Netflix, který byl animován tokijským animačním studiem Kamikaze Douga, které točí populární japonské anime snímky.

Fanoušci Strurgila Simpsona (čím dál tím víc mám zmatek v tom, kdo to vlastně je), byli tímto krokem z drtivé většiny naprosto nadšeni a komentovali to například slovy: “Tohle je nejvíc překvapivá věc, kterou jsem v životě viděl,” a nebo “Já ANIME ani nemám rád, ale na tohle se podívám.”

S podobným nadšením začíná ostatně i album. Ne, že by snad hudba na něm byla tak progresivní, jako je progresivní nápad country zpěváka udělat anime film k albu, Sturgill Simpson se pořád drží spíše starých a ověřených postupů, které vycházejí z poctivého muzikantství a ze zachycení výkonů ze studia tak, jak jsou. Přirozeně a bez velkého makeupu. Sturgill Simpson se ale žánrově výrazně posunul a z chytrého country je nyní okázalý rock i bohémský blues rock a rock’n’roll.

Fúze rocku 70. let a soundtracků starých videoher

Sturgill Simpson má na novém albu Sound & Fury daleko blíže k The Who, Black Keys, či ke Creedance Clearwater Revival než k Chrisi Stapletonovi, Jasonu Isbellovi nebo Williemu Nelsonovi.

Začíná se skladbou „Ronin“ a slyšíme, jak za sebou Sturgill Simspon zavírá dveře do auta. Jakoby se tím ptal posluchačů, jestli jsou připraveni k jízdě. Není to poprvé, co někdo stejný zvuk použil, ale podobné nehudební vsuvky pro budování atmosféry vždycky potěší. Album je vlastně takovým obrazem hlavního hrdiny sedícího v maskulinním nadupaném autě, který zapne rádio a ladí ho,dokud nenaladí první píseň tohoto alba. Každá další píseň oddělená krátkým rádiovým šumem, je tak vlastně přeladěním stanice autorádia hlavní postavy.

„Ronin“ připomíná dlouhé sólování Pink Floyd. Kovově znějící a řvoucí kytary v progresivní nátuře postupují kupředu s drtivou silou a jedná se o jakési skoro čtyřminutové kytarové orgie, kdy Sturgill Simpson i s kapelou předvedou velice slušně znějící sóla.

Další peckou je na albu „Remember to Breath“, která vlastně pokračuje v tempu minulé písně s rozdílem tím, že na počátku přetne progresivní postup japonská, mysticky znějící píšťala. Ta je ale rychle zase vystřídána původní kompozicí a poprvé slyšíme — po více než čtyř minutách na albu Sturgilla Simpsona.

Jeho hlas se do drsnějších, skoro až motorkářských znějících písní jistě hodí. Houpavou opakující se basu střídají hammondovy varhany a za chvíli se objeví znovu i ta asijská píšťala znějící jako přímo ze zahrady zenového kláštera. později se přidá opět a v sólu poté ostré kytarové efekty.

Aranže připomínají trendy sedmdesátých let. Sturgillův styl ale na počátku alba určitě nezní vyčpěle. „Sing Along“ pokračuje vlastně ve velice podobné rytmické a basové smyčce, ale vše se ještě zrychlí. V písni je ale na rozdíl od těch prvních daleko více elektronických efektů. S elektronikou s retro nádechem připomíná píseň nějakou fúzi rocku sedmdesátých let a soundtracků z videoher přelomu osmdesátých a devadesátých her.

Sound & Fury jako Trans a Let’s Dance Sturgilla Simpsona, jen ne tak extrémní

S podobnou retro diskotékou s nádechem rock’n’rollového frajerství se pokračuje i na živelné písni „A Good Look“.

Je škoda, že při tak výrazném hudebním obalu na albu trochu zanikají texty. Ty byly na minulém albu naprosto omračující. Tady nejsou i díky celkovému pojetí a stylu, díky kterému se musela upravit témata, až natolik skvělé, ale pořád jsou výjimečné.Třeba refrén:

„Well, now everybody’s worried ’bout a good look
But they need to be worried ’bout a good hook,“

(“Dneska se každý stará o svůj vzhled / Ale měli by se zajímat spíš o dobrou melodii”)

zní velice dobře.

Když vás Sturgill utahá na barovém parketu, pokračuje se “Make Art Not Friends”. Ta se po přes dvě minuty dlouhé retro futuristickém sólu, přehoupne v hezký plíživý blues rock s výraznou dráždivou kytarou a hezkými dobarvujícími syntezátory. I když o sobě nevěděli navzájem, píseň trochu připomíná song “Walk Across the River” z letošního alba Black Keys Let’s Rock.

Následuje “Best Clockmaker on Mars” a “All Said and Done”. U obou těchto písní má člověk pocit, že jsou sice fajn, ale něco jim zoufale chybí, aby z nich člověk mohl být teprve nadšený. Jsou moc stálé a hypnotické rytmy bicích a neustále dokola opakující se kytarový riff v první jmenované písni člověka málem uspí. Jedna z pomalejších písní alba “All Said and Done” má pak zajímavou atmosféru, ale melodicky ani rytmicky se toho moc zajímavého v písni neděje.

Na jedné straně strašně pokrokové album, na straně druhé strašně zpátečnické, se skoro až retro zvukem a aranžemi.

Jedinou písní druhé poloviny alba, která není tak rozporuplná a splní svůj účel, je tedy ve stylu dítěte Dire Straits a Creedence Clearwater Revival pokračující “Mercury in Retrograde”, která sice není nikterak dvakrát odvážnou písní, ale zato je o poznání více konzistentní. I tak je tu však ve druhé půlce naštěstí většina písní, ze kterých nemáte negativní pocity. Problém je, že dojem až z mnoha těchto písní je spíše neutrální, nikoliv vyloženě pozitivní.

Nakonec tedy nadšení není ani zdaleka tak velké. Obzvláště, když víme, že jsme tady měli minule tak skvělé album, jakým bylo Sailor’s Guide to Earth. Oproti velkolepé cestě napříč oceány tady máme výlet do motorkářského baru v malém rodném Simpsonově městečku Jackson. I tam ale samozřejmě dokáže být zábava. Je to ale takové zvláštní album a velice rozporuplné.

Na jedné straně strašně pokrokové album, na straně druhé strašně zpátečnické, se skoro až retro zvukem a aranžemi. Na jedné straně kreativní, na druhé straně někdy i neuvěřitelně šablonovité. Rovněž by se dalo říct, že je to někdy velká jízda a jindy zase naopak skoro až neúnosná nuda.

Album svou povahou trochu připomíná Trans Neila Younga (ostatně i ten obal je trochu podobný) nebo Let’s Dance Davida Bowieho. To jsou také alba, které byla velkým šokem pro všechny skalní i příležitostné fanoušky díky změně stylu a experimentálnímu pojetí a také alba, kdy jste si chvíli říkali nechápavě „WTF!?“ a hned brzy nato obdivovali, jak to ten génius jenom mohl vymyslet.

Tím, že je Sturgill Simpson v základu velice sofistikovaný skladatel i textař, tak ten posun hudby nejde až do takových extrémů jako u experimentálních alb dvou jmenovaných velikánů a z toho plyne i to, že se na Sturgillově albu nacházejí i momenty, kdy se ani nechytáte za hlavu, ani nejásáte, ale kdy se prostě jen nudíte. Stejně tak album nepůsobí moc konzistentně a dalším pojítkem s těmito dvěma známými alby je i futurismus, i když v případě Simpsona spíše retro-futurismus, který se na písni objevuje.

Sturgill Simpson – Sound & Fury

Vydáno: 27. 9. 2019
Délka: 41:08
Žánry: Blues Rock, Psychedelický rock, Rock, Boogie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Remember to Breathe, 3. Sing Along, 4. A Good Look, 5. Make Art Not Friends, 9.Mercury in Retrograde