The Flaming Lips – King’s Mouth: Music and Songs

The Flaming Lips – King’s Mouth: Music and Songs

Recenze | Novinky: The Flaming Lips vás na barevném albu King’s Mouth vezmou do bizarního psychedelického světa podobného světu žluté ponorky

Jedno z velkých jmen americké alternativní rockové hudby, z Oklahoma City pocházející The Flaming Lips, se vrací a patnácté studiové album King’s Mouth: Music and Songs je konceptuálním albem, jenž původně vznikalo jen jako hudba pro uměleckou expozici frontmana Wayna Coyna. Na albu vypravující psychedelický příběh z fantasy světa o králově ústech, se objevuje také jeden výrazný host — kytarista legendárních londýnských punkerů The Clash Mick Jones.

Je velice zajímavé sledovat, jak se věci v průběhu času mění. Zatímco v době, kdy The Flaming Lips nahrávali v roce 1985 své debutové, pořádně hlasité album Hear it Is, The Clash byli již v hudebním světě legendami hodnými skoro až náboženskému uctívaní, avšak nahrávali své poslední album Cut the Crap, které se do historie zapsalo hodně černým písmem jakožto hudební propadák slavných londýnských punkerů. Ti chtěli i navrátit zpět starý dobrý zvuk kapely, ale nakonec to skončilo spíše u jeho parodie.

The Flaming Lips

V roce 2019 jsou už i The Flaming Lips kapelou, která je považována za hudební legendy a na letošním albu King’s Mouth a na albu se objevuje kdopak asi, když jsme je v úvodu zmínili – ano, jeden ze členů kapely The Clash. Konkrétně kytarista Mick Jones, který však nutno podotknout, neměl co dočinění s průšvihem své původní kapely z dob, kdy The Flaming Lips začínali. V té době totiž již sestava The Clash byla Joem Strummerem dávno obměněna.

Jak se král počal u sledování bizarních japonských show

Zpět však k The Flaming Lips. King’s Mouth: Music and Songs začínali The Flaming Lips připravovat jako soundtrack k uměleckým, interaktivním výstavám frontmana Wayna Coyna a možná i díky tomu má velice zajímavý zvuk. Zní hravě a svěže. Víc než většina alb The Flaming Lips z posledních dvou dekád.

Abychom se však vrátili na úplný začátek, prvotní inspirací Wayna Coyna bylo sledování klipu nějaké šílené japonské herní televizní show. V něm soutěžící s masem na čele strkali hroty do otvorů ve stole a dělali návnadu pro ještěra. Tato bizarní hra (či šílený televizní pořad, chcete-li) se pak proměnila v onu již zmíněnou Coyneho uměleckou výstavu v Oklahomě, kde si návštěvníci například mohli lehnout v obří hlavě a hledět vzhůru pro synchronizovaný zážitek světla a zvuku.

Další věc, kterou je potřeba si uvědomit, že The Flaming Lips posledních několik let již nedělali headlinery festivalů, jak to bylo zvykem předtím, ale spíše se pohybovali  v prostředí menších hudebních klubů. Na novém albu tak rozhodně neměli potřebu zavděčit se všem věkovým kategoriím a to třeba i přesto, že třeba k vytvoření desky pro mladé by měli dost dobrý důvod vzhledem k tomu, že v roce 2015 spolupracoval na albu Miley Cyrus.

Album se přesto díky své melodičnosti poslouchá poměrně snadno. Pro posluchače popu by nejspíše sice pořád bylo až moc bizarním, ale pro hudební posluchače, kteří jsou zvyklí poslouchat i náročnější hudbu je tohle album naopak takovým dýchánkem, který slupnou bez větších trávicích potíží. Zasněný a psychedelický rock znějící jako uvolněný, příjemný LSD trip a příběhy v písních jako ze světa animáků, dají jednoznačně vzpomenout jako první na Yellow Submarine The Beatles.

Inspirace The Beatles a Pink Floyd je nevyhnutelná

Album King’s Mouth začíná průpovídkou “We Don’t Know How and We Don’t Know Why” na níž se objevuje basák The Clash Mick Jones a která vypráví, jak se narodil král, ale zároveň zemřela matka a v konceptuálním stylu ne příliš odlišném od legendárního alba Pink Floyd The Wall pláč plynule přešel skrze cvrlikání ptáků na možná vůbec nejlepší píseň celého alba, kterou máme možnost slyšet hned takto zkraje – “Sparrow”.

Z vokálně pestré mezihry, kdy byly vokály nejspíše nahrány do kláves, mrazí. Smyčce fungují s kulatě kvákavou basou naprosto dokonale, stejně jako ono cvrlikání ptáků, které se později do alba vrací. Hlas Wayna Coyna sice už, pravda, není tak ostrý jako dříve, ale laskavost a klučičí duše v jeho lehce nakřáplém hlasu funguje pro tuhle píseň parádně.

Stejně jako “Sparrow”, i píseň “Giant Baby” pokračuje spíše v muzikálním a výpravném stylu, kdy se nedodržují tradiční popové struktury sloka-refrén-sloka ve stejném rytmu.

Píseň, která má očividně sloužit pro budování atmosféry “Mother Universe” zní více experimentálně a také dramaticky než první písně. Jakoby dětské radosti vystřídaly první uvědomělé úzkosti a král začal postrádat matku, která zemřela při jeho porodu.

“How Many Times” s úvodním “One, two, three, four, five, six, seven” dá znovu vzpomenout na Beatles a jejich slavný rým: “One two three four five six seven / All good children go to Heaven” z písně “You Never Give Me Your Money” z alba Abbey Road. 

“How many times is it gonna take?”

ptá se v prosté písni, která očividně také byla ovlivněna přímočarostí textů Lennona a McCartneyho.

Backbeaty a řídký konec

Dokonce ani v grandiózní písni “Electric Fire” není Coyne nikterak zvlášť výřečný. Skladatelský génius Flaming Lips Steven Drozd však všechno dohání hudbou, která zní jako kdyby symfonický orchestr někdo nahradil vazbením kytar. Kytary a mohutný basový syntezátor se vrství s podobně v ozvěnách a zkreslení zabalených vokálech a vše to zní skutečně epicky.

Následuje další plynulý přechod a The Flaming Lips znovu v úvodu ukazují, jak důležitý nástroj pro ně byl lidský zpěv. “All for the Life of the City” obsahuje skutečně mimořádné melodické počiny. Ústřední kytarová vyhrávka je krásná svou nabubřelostí. Jakoby The Flaming Lips říkali. Podívejte, my vám teď zahrajeme jednoduchou kytarovou melodii a vy z toho padnete na kolena. Vlastně ale měli pravdu, protože spolu s do detailu promyšleným pozadím funguje naprosto odzbrojujícím způsobem. Kapela jakoby obohatila o barvy album Yoshimi Battles the Pink Robots z roku 2002.

Smrt krále znovu vypráví píseň, která stojí na výrazných, opakujících se, čemu říkal John Lennon “backbeat” – krátká, neustále opakovaná bubenická vyhrávka, která se na konci na krátkou chvíli zastavuje a pak zase rozjíždí.

Je pak velká škoda, jak po této smrti krále album zeslábne a už je u posledních písní, kde by vzhledem k obsazení Micka Jonese mělo ještě naopak vše gradovat již dojíždí. I s výpravného hlediska se to jeví jako nesmysl. Devátá píseň “Funeral Parade” vypráví o pohřbu krále a pak tady máme ještě další tři písně, které slouží jako jakési dovyprávění a zakončení. Kdyby takto vyprávěli scénaristé filmu, co má 140 minut, byl v 96. minutě pohřeb hlavního hrdiny a pak by následovalo 40 minut do titulků, které by v nekonečných kýčovitých záběrech dětí se západem slunce na pozadí, sledovaly, jak se lidé potýkají s jeho smrtí. Zkrátka nudná, nastavovaná kaše.

Wayne Coyne si zkrátka na tomto albu hrál. Místy zní z alba v podání jeho, Micka Jonese a nebo Stevena Drozda nápady, které jsou skutečně geniální v pravém slova smyslu. Občas však album zní i přes svou jako takové hodně vzdálené posluchači. Jakoby nebyl vzdálený pouze svět, ve kterém se písně odehrávají, ale i hlavy přítomných. I když jsou totiž nápady často velice melodické, jejich nekonečné natahování, opakování je trochu nudné. Flaming Lips totiž vlastně berou nápad a pokaždé ho prodlužují do několika dalších písní, až ho vyždímají až do úplného sucha. V počátcích alba to baví, ale na konci, kdy se to takto ždímají vlastně 4 písně už to není moc sympatické.

Všechna čest však geniálním hudebním hlavám, které se na tomto hlavu podíleli a děkujme jim za tohle sice trochu zvláštní a občas trochu umělecky nabubřelé, ale zato velice zajímavé album.

The Flaming Lips – King’s Mouth

Vydáno: 19. 7. 2019
Délka: 41:29
Žánry: Psychedelický rock, Noe-Psychedelia, Alternative/Indie Rock, Experimentální rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Sparrow, 3. Giant Baby, 6. Electric Fire, 7. All for the Life of the City

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář