Recenze | Novinky: The National vydali své nejdelší a nejvíce syntetické album. I Am Easy to Find vznikalo z audiovizuální komunikace mezi kapelou a režisérem Mikem Millsem

Minulé album na alternativní scéně velké kapely The National z Cincinnati z Ohia Sleep Well Beast (2017) bylo jedno z nejpovedenějších alb, na jaké jsme po dobu tříleté existence tohoto webu měli možnost napsat recenzi. Atmosféra a téma alba úniku z velkoměsta na samotu venkova je dodnes nezapomenutelné. Proto jsem si málem zřídil trhací kalendář a odpočítával každé dny, které zbývaly do vydání alba, resp. do toho, než se k albu popořadě prokoušu skrze alba ostatní. Nebyli by to The National, kdyby se zase trochu nezměnili a I Am Easy to Find je opět v lecčems jiné než co kdykoliv jindy vydali.

Pokud byste někomu měli v jedné větě nějak souhrnně popsat, jak The National znějí, asi by bylo nejlepší použít známý vtip, který se říká. Že jsou The National prý jako taťka těsně po rozvodu, který se dívá oknem na ulice Manhattanu a k tomu popíjí skotskou. I am Easy to Find má ale jasně rozeznatelné změny oproti ostatním albům a jsou to konkrétně tři elementy, které jsme sice už v minulosti u The National slyšet mohli, ale ne tolik jako na novém albu. První největší změna se týká toho, že překvapivě podstatná část vokálů byla přidělena dámské složce a nahrávání alba se zúčastnilo hned několik vokalistek.

Druhá výrazná změna je v instrumentaci, která pokročila zase o něco více k elektronické nadvládě. Slyšíme zde hodně elektronických bicích a album zní díky tomu synteticky čistě (k tomu, jestli je to dobře nebo špatně se dostaneme). Třetí změna je pak to, že I Am Easy to Find je výrazně nejdelší album ze všech alb The National.

Umělci v pravém slova smyslu

To, co se naopak nezměnilo je jakási záruka vysoké jakosti, kterou můžeme vždycky od této kapely očekávat. Kvalitní výkony skutečných hudebníků, kteří hudbu cítí z celé své duše a také jakýsi smutný ozdobný vztek, se kterým vystupují na každém albu a který je svým způsobem velice uklidňující, protože skrze ně může posluchač ventilovat své vlastní frustrace a bolístky.

Pak je tu také další společná věc, která nikdy z alb The National nemizí. Občas mám problém v populární nebo rockové hudbě používat souhrnné slovo umělec, které je přesnějším překladem toho souhrnného označení, co se používá v angličtině (= artist) a také roli skupin, hudebníků či zpěváků a zpěvaček vyjadřuje daleko přesněji, než slovo interpret, jenž označuje daleko spíše podmnožinu, která pouze performuje, co jim jiní lidé složí a napíšou.

Slovo umělec mi ale přijde moc nóbl na to, aby se používalo i pro kapely, které hrají jednoduché punkové písničky na čtyři akordy a nebo pro vyloženě komediální kapely, které jsou vhodné pro odreagování jako třeba Bloodhound Gang nebo Limp Bizkit. Mám tyhle kapely celkem i rád, vůbec nic proti nim nemám, ale označovat je jako umělce mi připadá neúctivé vzhledem ke skutečným umělcům – malířům, spisovatelům či skladatelům klasické  hudby.

I v oblasti soudobé populární hudby (myšleno nikoliv popové, ale jako protiklad klasické hudby) se najdou kapely, které se hodí označovat za skutečné umělce. A pro The National se sofistikovanými texty, zajímavými kompozicemi a zpěvákem Mattem Behringerem v čele a jeho elegantním a důstojným projevem, se rozhodně hodí toto označení stejně jako třeba pro Pink Floyd nebo pro Radiohead.

Audiovizuální komunikace mezi The National a režisérem a producent v jedné osobě

Matt Behringer, v lecčems zpěvák připomínající svým hlubokým hlasem a spíše přednášejícím než zpívaným stylem Leonarda Cohena, však byl tentokrát zatlačen občas i do pozadí a nebyl tím jednoznačným mužem v čele jako obvykle.

The National zapojili velice kvalitní zpěvačky jako Gail Ann Dorsey, Lisa Hannigan, Minu Tindle, Kate Stables nebo Sharon Van Etten. Je těžké říct, zda to bylo protože Behringerův hlas byl již na turné po minulém albu na živých vystoupení trochu unavený a nebo to udělali čistě z důvodu toho, aby dali posluchačům nějakou změnu, v každém případě ale bylo účelem jakési okysličení zvuku kapely. Nesmíme také zapomenout na mládežnický sbor Brooklyn Youth Chorus, který za Behringera úplně převezme vedení kapely a o píseň “Dust Swirls in Strange Light” se postará úplně sám.

O produkci se postaral kromě The National také Mike Mills. To samozřejmě vyvolalo poněkud zmatky a dokonce i hudební databáze Allmusic se zdá být velice zmatená. Odkaz totiž přesměruje na Mike Millse, ovšem na basáka R.E.M.. Jenže onen Mike Mills, který se podílel na tomhle albu byl kupodivu režisér oscarového filmu Začátky Mike Mills.

Lze tedy předpokládat, že ho kapela zde uvedla, protože jakmile jí jako velký fanoušek minulého alba Sleep Well Beast Mills kontaktoval, The National mu poslali rozdělané nedokončené písně, on podle nich natočil záběry a ty inspirovaly kapelu k finální podobě. Velice zvláštní způsob spolupráce tak dostal režiséra Mika Millse do role nejen režiséra krátkého hudebního filmu, ale i režiséra alba.

Samotný Matt Behringer pak přirovnal k tomu, co spolu tvořili jako: „Lemonade pro depresivní bílé lidi”…

Ačkoliv tedy Mike Mills nic nemixoval nebo nenahrával ve studiu, dal vlastně obrazem kapele pomocí jakési audiovizuální komunikace směr, kterým má na novém albu pokračovat. Mills má za sebou například snímek Začátky (Beginnings), který získal Oscara pro Christophera Plummera za nejlepší mužský herecký výkon a nebo film Ženy 20. století (20th Century Women). Ve svých počátcích ovšem začínal u hudebních videoklipů a je režisérem videoklipů Mobyho, Pulp a nebo krátkých hudebních filmů Radiohead.

Nepotřebujete slyšet album, abyste rozuměli 24 minutovému filmu o hlavní hrdince Alice, který Mike Mills stvořil a platí to i naopak, ovšem jsou to zároveň také dvě spolu pevně spjatá umělecká díla, které si berou inspiraci jeden od druhého. Samotný Matt Behringer pak přirovnal k tomu, co spolu tvořili jako: „Lemonade pro depresivní bílé lidi,” čímž narážel na monstrózní projekt Beyoncé, který měl rovněž vedle alba s mnoha spolupracovníky i podobu filmového zpracování (ovšem více než dvakrát tak dlouhého).

Na hudební film se můžete podívat zde:

Quiet Light a Oblivions: to, na co všichni čekáme

Hned na první písni se objeví asi největší jméno z ženských vokalistek – basistka z bývalé kapely Davida Bowieho přidá do písně úplně nový rozměr. “You Had Your Soul With You” začíná střídavým elektro efektem v pravém a levém reproduktoru. Divoký začátek ale rychle přejde na klidné tempo.

Na pozadí hrají pro National typické neposedné bubny, které skoro jakoby chtěly nejen udávat tempo, ale i tvořit melodickou složku, což je pro bicí sice zvláštní, ale skutečně to tak zní. Obzvláště mezihra, kdy se přeruší veškerá hudba a slyšíme napřed jen piáno a Gail Ann Dorsey a řádky jako „You have no idea how hard I died when you left” se zařezávají do srdce. Následně se zase postupně nástroje, kterým vévodí nejen bicí, ale i smyčce nabalují a přejdou plynule do posledního refrénu Matta Behringera:

You had your soul with you, I was in no mood

“Quiet Light” je píseň, na kterou jsme asi všichni čekali. Fontána emocí, která ukazuje, proč jsou The National tak ceněnou kapelou. Instrumentace je naprosto brilantní ať už je to z počátku elektronika a nebo smyčcový orchestr, který zní jakoby hrál sebevrahovi a napíná atmosféru až do té chvíle, než se zlomí finálně a skočí z útesu. V první polovině přitom píseň není až zase tak jedinečná, ale jakmile přijde asi ve třech čtvrtinách závěrečná část, je to vážně hudební paráda.

“Roman Holiday”, která byla vybrána jako první singl z alba je oproti tomu nepříliš zajímavá. Píseň je hodně temná a ponurá, černobílá a nostalgická atmosféra se jí rozhodně nedá upřít, avšak kromě toho, že je zajímavé, jak byla píseň inspirována legendární zpěvačkou Patti Smith a jejím fotografem, kamarádem a později také milence Robertem Mapplethorpem, nemá zase tolik čím uhranout.

Pak se ale zase pokračuje perfektní písní “Oblivions”. Naprosto skvělou vokální roli zde nazpívá Mina Tindle (vlastním jménem Pauline de Lassus, manželka kytaristy National Bryce Dessnera). Komorní manželské drama přivede znovu o písně mnoho emocí. Vztahovým dramatem létá mnoho zásadních otázek a pochybností jako: „You won’t walk away, will you?”

Čaroděj ze země Oz, R.E.M., The Strokes i alt-right a mlácení nácků

“The Pull of You” existovalo už v době Sleep Well Beast jenomže kapela se tuhle píseň rozhodla do alba nezařadit, protože jim tam nepasovala. Je to přitom trochu zvláštní, protože i přesto právě tahle píseň nejvíce připomíná svou atmosférou minulé album. Píseň obsahuje pasáž převzatou z knihy Sabbath’s Theatre: „Here at the approach of the end of everything” a jedná se o jeden z dalších povedených momentů alba.

Škoda, že zbytek alba už není tak skvělý jako první pětice. “Hey Rosey” je další písnička o křehkosti lidských vztahů a lásky. Je to hezká píseň, ale jelikož je už za vámi emocionálně silnější “Oblivion”, trochu strnulá progrese této písně vám bude připadat jako slabší kousek. To stejné se vlastně dá říct o titulní “I am Easy to Find”. Je to pěkná píseň, ale až moc strnulá, dlouhá a opakující sebe samotnou.

Přes minutovou mezihru “Her Father in the Pool” s brooklynským mládežnickým sborem. Následuje asi nejšťavnatější, nejpopovější a nejhravější píseň alba – dětem věnovaná píseň “Where Is Her Head”. Vzhledem k tomu, jak album začne po páté písni lehce uvadat, je tahle barevná píseň pro posluchače velkou vzpruhou.

“Not in Kansas” začíná odkazem na Čaroděje ze země Oz, pokračuje skrze biblické odkazy k R.E.M. a The Strokes. National se ale nevyhnou ani politice a kritizují americkou krajní pravici s řádky:

„Since alt-right opium went viral”

a následně skoro až „antifáckým“ heslem na konci čtvrté sloky: „Have the balls to punch a Nazi”. Umělci mají potřebu občas vyjadřovat se kontroverzně a jestliže v písni Behringer vyjadřuje, co by chtěl všechno udělat a jakým by chtěl být, je to očividně jakási mladistvá reakcionářská duše, kterou chce touto větou v sobě vyvolat. Jen nevím, jestli je to úplně šťastné říkat v době, kdy je za alt-right a nácka často označován — a dokonce i novináři ve velkých médiích — kdekdo, kdo nesdílí názory progresivní až krajní levice.

Matt Behringer se ale jinak těžce blíží ke svým idolům Leonardu Cohenovi, Tomu Waitsovi nebo Nicku Caveovi a figuruje to refrénem:

„I am not in Kansas
Where I am, I don’t know where
Take me for a walk and blame this on the water dripping off the spear”

“So Far, So Fast” je psychedelickým elektronickým jammováním. Bohužel výrazně přispěje k tomu, že je album nakonec až moc dlouhé a ne tolik účinné, jak by mohlo být.

Bílá a černá alba The National

“Dust Swirls in Strange Light” dostane znovu na povel sbor Brooklyn Youth Chorus a skoro jako bychom se přesunuli do zimy a měly přijít Vánoce. Je to skoro jako z vánočního alba kapely, které by se mohlo jmenovat třeba Alternative Christmas With The National. Nemůžu si bohužel pomoci, ale tahle píseň je kromě účinného úvodu, ve kterém je sbor právě nejvíce slyšet, poněkud zbytečná. Dvakrát to lze říct ale i o následující “Hairpin Tune”, která je hodně, hodně slabou písní. Dokonce bych si troufl tvrdit, že se jedná o jednu z nejslabší písní, jakou kdy National pustili do alba.

“Rylan” čeká na umístění do alba už od roku 2010 a po letech hraní na koncertech se konečně dočkala.

Části jako:

„Rylan, you should try to get some sun
There’s a little bit of hell in everyone…”

Můj bože to je geniální!

Dvojice instrumentální “Underwater” a následné pianové balady “Light Years” je důstojné ukončení. Vokální linka není moc zajímavá, ale pianová melodie spolu se syntezátory na pozadí zní nádherně.

I Am Easy to Find je nejdelším, ale zároveň vlastně i nejklidnějším albem The National a to přináší svá úskalí vzhledem k tomu, že emocionální zážitek z alba tentokrát není natolik silný. Album po zvukové stránce v lecčems připomíná album High Violet z roku 2010 i některé písně z Trouble Will Find Me z roku 2013 (“Don’t Swallow the Cup”, “This is the Last Time”, “I Need My Girl”).

Je zvláštní, jak jsou svým zvukem alba The National vlastně odděleny barvou obalu – ta bílá High Violet a Trouble Will Find Me mívají více čistého zvuku, méně hluku, více syntezátorů a více smířlivého zvuku. Ta černá – Sleep Well Beast (2017), Boxer (2007), Alligator (2005) jsou naopak více bouřlivá, emocionální, přímočařejší a kytarová. Obě se samozřejmě občas mísí a tak i černou píseň můžeme slyšet v bílém albu a naopak.

Domnívám se, že právě ta bouřlivější „černá strana” The National je tou lepší a proto ani z I Am Easy to Find, které do bílé škatulky zapadá perfektně, nemůžu být tolik nadšený. Jestli ale je na I Am Easy to Find něco pozitivního, pak ten samotný název “Je lehké mě najít”. Je jisté, že The National přijdou znovu a o moc horší album než to, co si představíme pod pojmem skvělé album to nebude.

The National – I Am Easy to Find

Vydáno: 17.5.2019
Délka: 63:35
Žánry: Art Rock, Chamber Pop, Alternative/Indie Rock,  Electronic Rock, Post-Punk Revival
Rozhodně musíte slyšet: 1. You Had Your Soul With You, 2. Quiet Light, 4. Oblivions, 5. The Pull of You, 9. Where is He Head, 10. Not in Kansas, 14. Rylan, 16. Light Years