Recenze | Novinky: Nové elektronické album PVRIS Use Me je spíše sólovým projektem Lynn Gunn. Je to ale asi to nejlepší, co mohli za současné situace udělat

Elektronický rock zní skoro jako dvě slova opačného významu, PVRIS ale na novém albu Use Me opět ukázali, jak se dají kytary a elektronická hudba perfektně smíchat dohromady a ladit spolu. Nejsou to už ani zdaleka ty nemotorné kombinace kytar a syntezátorů, co tady byly v dobách počátků nového století, kdy se teprve někoho napadlo, že by se kytary vlastně daly smíchat z elektronickou hudbou a hledalo se jak. Nebyla to žádná novinka, v 80. letech už to bylo běžné a jela na tom new wave čítající obří kapely jako Blondie, Talking Heads nebo o něco později Prince.

Jak se ale nejen s vlnou seattleské scény, rock stal opět prakticky výhradně záležitostí kytar a akustických nástrojů, vývoj nikam nepokračoval. Dal tomu až rozvoj počítačových nástrojů, který zase učinil s elektronického rocku velkou hvězd. Dostali jsme se do éry, kdy jde už velice těžce poznat, zda to hraje z alba dokonce i na akustický člověk nebo bylo vše naprogramováno na počítači.

PVRIS toto nepochybně svědčí a umí v těchto nových hudebních virtuální podmínkách velice dobře plavat. Obdivuhodné je také to, jak si uchovávají pořád lidskost a nezní uměle ani přesto, že jejich produkce čím dál umělejší je.

(Ne)sólo album

Této lidskosti na albu ostatně výrazně pomáhají také texty, které jsou velmi intimní a jak se říká “na tělo”. Frontmanka kapely Lynn Gunn se navíc rozhodla udělat něco, co není ani dnes, ne tak v minulosti v masové hudbě moc časté – ukázat svou slabost a vlastně z toho dokonce udělala hned téma celého alba, které je tím, jak se točí právě okolo bolestivých míst Lynn Gunn takřka koncepčním albem.

PVRIS v sobě také vždycky měli kus alternativního přístupu a jelikož je nové album, byť je ve své produkci velmi kreativní, přeci jen spíše popové než alternativní, té více skromnější a méně honosné části scény zůstávají věrni těmito texty, které zní introvertně a uzavřeně.

Těžko říct, kdyby by bylo v hudebním světě jméno Lynn Gunn již tak velké jako jméno Hayley Williams, jestli by Use Me nebylo přeci jen spíše sólovým albem, řekl bych však čistě z osobního pohledu, že je dobře, že tohle bylo vydáno pod jménem PVRIS než Lynn Gunn. Nepatřím popravdě mezi velké fanoušky sólo alb.

Často se z nich sice vyklube nějaké nový, osobnější pohled na člena kapely, ale málokdy se z nich vyklube něco většího a vlastně i lepšího než z kapely. Lynn Gunn se podařilo najít způsob, jak se mohla dostatečně realizovat, vyjádřit, udělat z alba pravou one-woman show, ale zároveň našla způsob, jak tohle implementovat do zvuku kapely tak, aby to ještě pořád byli PVRIS. Umožnila tak růst PVRIS a růst sebe sama a to je jednoznačně win-win situace.

Produkce připomíná smysl pro detail Twenty One Pilots

JT Daly má sice za sebou skladatelství a produkování EP K.Flay Crush Me, je ale přeci jen známý a spíše z jeho práce na vizuálních materiálech k albům než hudební producent. O to více je překvapením, jak výborně nové album zní. Jako od nějakého léty otřískaného matadora. Use Me je pro něj každopádně parádní reklamou, protože po tomhle mu budou moci kapely utrhnout ruce.

Jeho produkční styl, který je velice čistý a moderní, ale dokáže velmi rychle měnit zvuky, kreativně zapojovat různé ruchy a nečekané elementy, stejně jako kytary a akustické nástroje, docela dost připomíná produkci dvojice Twenty One Pilots a lze také předpokládat, že byla pro něj inspirací.

Z úvodní “Give Me a Minute” slyšíme tzv. pady a syntezátory spolu s hlasovými modulacemi jako z velkých popových hitů. Ostřejší prvek tady tvoří zkreslený basový syntezátor. Překvapivě hladce se ale pak překlopí k rockovému stylu a po tom, co Lynn Gunn z plných plic zařve:

“I think I’m loosing my mind!”

(„Myslím, že už z toho ztrácím hlavu!“)

přijde skvělý, pořádně rozjetý konec s elektrickou kytarou.

Po první smutné, ale na konci energické písni se moc neoddýchává a následuje hned odvážná a drtivě přesvědčivá píseň “Dead Weight”. Zase se musí ocenit s jakou detailní produkcí PVRIS a JT Daly přišli. Zní to skutečně velice kreativně.

“I can’t take it over and over
Dead weight hanging off of my shoulder,”

(„Nemůžu to snášet pořád dokola a dokola / Mrtvá váha mi visí z rukou”)

zpívá poněkud naštvaně a lehce odevzdaně směrem k naději ke zlepšení Lynn Gunn s jasným poselstvím, že už to nervové vypětí prostě nezvládá a nehodlá se dál trápit věcmi, pokud zůstanou v zajetých kolejích.

“Stay Gold” je jedna z nejvíce popových písní na albu. I protože na ní tentokrát Lynn Gunn nasadí spíše svůj laskavější hlas. Refrén pak probíhá v dance-popovém stylu a píseň se drží též časté struktury tanečních písní, kdy po refrénu následují krátké mezihry. Zajímavé však je, že hned po mysteriozně znějícím bridgi čekáte hned refrén, ale ozve se ještě na chvíli robotí modulovaný hlas.

“Good to Be Live” nabízí odpočinutí od té mnohovrstvé produkce a nabídne o poznání jednodušší aranžmá písně. Tedy alespoň v průběhu první sloky, protože v refrénu spolu s “Oooh” slyšíme už zase více nástrojů na sebe nabalených.

Na této písni dostává ještě větší prostor vyniknout hlas Lynn Gunn. Ta je sama o sobě výborná zpěvačka, když to navíc producent vhodně dokořenil jeho efekty, pak je to ještě dokonalejší.

Jediným hostem alba je skvělá vokalistka od Kanyeho

“Death of Me” je další z písní se skutečně dechberoucím zvukem. Ty zvuky syntezátorů jsou velice detailní a budují skutečně epické zvukomalby, přičemž je zde navíc fenomenální hlas Lynn Gunn.

Album dooprady moc nenechává vydechnout a následuje možná vůbec nejlepší píseň alba “Hallucinations”. Klubová pecka, která se výborně povedla. Tahle píseň toho skutečně už zase tolik s rockem moc společného nemá, ale to ani vůbec nevadí, protože tenhle… jak to nazvat. Monstrózní pop doopravdy zní velmi, velmi velkolepě. V písni o zmatení, které v hlavě nastává po nepodařeném vztahu Lynn Gunn zpívá:

“Hallucinations, you occupy
My imagination’s running wild
New sensations, sweet temptations
I can’t tell what’s real and what’s”

Kdo chce o nějaké době zase trochu kytar, dočká se jich na “Old Wounds” a to v akustické i elektronické podobě.

Následující alt-popová balada “Loveless” obsahuje rytmiku slov, která zní tak nějak… Francouzsky, jestli to dává smysl. připomíná to kadenci slov, kterou často volí ti ze země galského kohouta.

Energie alba neslábne ani ke konci a album pokračuje dobře i dál. Moderní popová balada “January rain” je velmi chytlavá, ale i skutečná. Dobrým textařům stačí kolikrát jen pár slov na to vyjádřit atmosféru písně.

“It never really goes away
It never really goes away
Still remember how you taste
Somewhere in the bitter and the sweet dream,”

(„Nikdy doopravdy nezmizí / Nikdy doopravdy nezmizí / Pořád si pamatuji, jak chutnáš / Nějak mezi hořkým a sladkým snem“)

zpívá Lynn Gunn v refrénu. Jediným hostujícím interpretem na albu je skvělá hip-hopovo alt-popová zpěvačka 070 Shake, kterou můžete znát z parádních vokálů, které poskytla do “Ghost Town” Kanyeho Westa z alba ye. PVRIS si zvolili výborně.

“Wish You Well” je další produkční perlou. Baví ale to, jak ač je produkce poměrně mainstreamová, dobře pracuje s méně očekávanými zvukovými prvky a k tomu tu navíc je i ten prvek textů, které jsou na alternativní hudbu přeci jen nezvykle kreativní a podivínské. Ocenit lze hlavně mysteriózní řádky z první sloky:

“Psychic told me something in September
We’d be burning out, but always tethered
But I never let you know”

(„Jasnovidec mi něco řekl v září / Že budeme hořet, ale budem navždy uvázaní / Ale tobě jsem to nikdy neřekla“)

Tohle album prakticky nemá vady. Má jenom věci, které mu chybí a jak je již zmíněno v úvodu, je to hlavně více lidskosti. V té elektronické idealističnosti se totiž trochu ztrácí i skutečné emoce a to je škoda. Leccos totiž může elektronika přidat – třeba umí výborně vykreslit atmosféru určitých momentů tak, že vás dokáže výborně přenést na nějaké místo.

Use Me je ukázkou toho, jak může současná společenská situace způsobena ať už epidemií COVIDu, depresí, či sexuálních afér, proměnit kapely, ovšem ne nutně špatným způsobem.

Nedokáže podle mě ale tak dobře přenášet emoce hudebníků jako hudba nahrána akusticky mikrofony. Vždycky to modeluje něco virtuálního ne skutečného. Když se tedy posluchač se zpěvačkou či zpěvákem ztotožní, ztotožňuje se spíše s alter-egem – jak je to třeba v případě Billie Eilish nebo Charli XCX než s umělcem samotným.

Ono taky když většinu té hudby nakliká ať už producent nebo někdo z kapely na počítači, není to tak skutečné, jako když se sejde celá parta ve studiu a nahrává na staré dobré mikrofony. Přitom je to škoda, protože  Ve svém oboru je ale album bezpochyby výborné a v lecčems mi připomnělo již také zmíněné a podobně propracované album Twenty One Pilots, které bylo rovněž takřka ideálním mixem moderního R&B, dance-popu, hip hopu a alternativního rocku.

PVRIS – Use Me

Vydáno: 28. 8. 2020
Délka: 40:41
Žánry: Elektronický rock, Alternativní Pop, Pop, Synth-Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Gimme a Minute, 2. Dead Weight, 5. Death of Me, 6. Hallucinations, 9. January Rain, 10. Use Me (featuring 070 Shake)