Recenze | Novinky: Virtue od The Voidz je upřímný nihilisticko-anarchistický zmatek Juliana Casablancase

Druhé album projektu The Voidz Juliana Casablancase z The Strokes s názvem Virtue se z části vrací ke starým časům The Strokes a naplno opouští temný a pochmurný zvuk minulého alba, aby se The Voidz vrhli do kaleidoskopicky různorodého a melodicky barevného alba, které vystihuje zpěvákovu duševní rozpolcenost.

Když dal v roce 1998 Julian Casablancas dohromady The Strokes složené z pár jeho kamarádů, těžko mohl tušit, že již brzy se stane z jeho kapely jeden z nejdůležitějších rockových pojmů tohoto století. Debutové album Is This It (2001) se stalo klasikou a taky jednou z nejsilnějších debutových nahrávek celé rockové historie.

Alespoň jednu verzi obalu tohoto alba zná snad každý, kdo se o hudbu trochu více zajímá.

Na první verzi obalu je vyfocena v bílém fotografickém filtru nahá žena, respektive její zadeček. Na boku je položena s bílým pozadím i tělem kontrastuje výrazná černá kožená rukavice. Protože USA bylo vždycky trochu citlivější na sexuálně explicitní záležitosti, pro tamní hudební obchody The Strokes zvolili obal úplně jiné povahy, než jaké byla tato provokativní fotografie. V USA tak debut The Strokes reprezentovala fotografie subatomických drah částic v bublinové komoře. Pokud vůbec nemáte ponětí, co je to, nevadí. Prostě z toho vyšel ten pěkný, trochu psychedelicky vypadající, oranžovo-azurový obrázek.

Důležitější ale je, co měli The Strokes uvnitř. Novináři, nahrávací společnosti a samozřejmě i hudební fanoušci čekali na začátku století na nové velké kytarové kapely, když grunge i post-grunge již byly prakticky mrtvé žánry, stejně na tom byl britpop a s nu-metalem a s rap metalem to šlo po vrcholu v roce 1999 díky tvůrčí krizi kapel i díky příšerné reklamě v podobě výtržností a desítek znásilnění na festivalu Woodstock 99, hodně rychle z kopce.

Když přišli The Strokes s Is This It, byl to návrat ke staré škole kapel 60. let, kdy si pár obyčejných a dobře vypadajících mladých kluků vzalo kytary a šli dobývat srdce dívek a mozky chlapců po celém světě svými zasněnými písničkami. Album obsahovalo stále dva ze tří největších hitů kapely a sice “Last Night” a “Someday” (tím třetím je “Reptilla” z následujícího alba Room On Fire).

Proč The Voidz a ne The Strokes?

Je pravda, že se to s kultem The Strokes někdy přehání a výrazné protlačování kapely ze strany amerického i britského hudebního tisku jim výrazně pomohlo, tohle album si ale — zvlášť když se postaví do kontextu tehdejší doby a taky, když se zamyslíme, kolik dalších kapel inspirovalo –, své místo v rock’n’rollové síni slávy zaslouží.

Problém The Strokes byl ten, že ačkoliv se neuvěřitelně rychle stali slavnými, od té doby nedokázali a (i když to možná zní divně) nejspíše ani nechtěli přijít s ničím, co by bylo tak úspěšné jako jejich debut. Druhé Room on Fire (2003) ještě v sobě mělo hodně z debutu. Počínaje First Impressions of Eart (2005) ale začínali The Strokes nudit. Jakoby si založili společnost, která se ze začátku stala obrovsky úspěšná protože přinesla na trh něco, co na něm nebylo a byla po tom velká poptávka. Svůj produkt nedokázali dostatečně inovovat, zdokonalovat ani vyvíjet.

Dělali pořád to stejné a jako milionáři opojení vlastní slávou se nedívali do budoucnosti. Nezajímalo je, co bude za deset let. Chtěli si do syta užívat své slávy, až začali postupně ze své firmy odcházet dokud tam nezbyl jen sám chudák vrátný. The Voidz jsou jako úplný opak toho, čím se vyznačovali The Strokes. Julian Casablancas experimentuje s hudebními postupy, se kterými nikdy předtím nedělal, hledá nové zvuky, nové melodie. Ani jedna píseň na albu nemá stejný zvukový obal jako jiná. The Voidz objevují neobjevené a snaží se posouvat své tvůrčí hranice i hranice hudby jako takové.

Julian Casablancas poskládal svou novou partu poté, co vydal sólové album Phrazes for the Young (2009) a zjistil, že se cítí lépe obklopen kapelou. The Voidz se skládají z klávesáka Jeffa Kita (dlouholetý klávesák sólové kariéry Juliana), bubeníka Alexe Carapetise (velký to bubeník, hrál už s Nine Inch Nails, Phoenix, Keshou, Kelis, v současné době s Wolfmother), basáka a hráče na syntezátor Jaka Bercoviciho (také již spolupracoval na sólových albech Casablancase) a kytaristy Amira Yaghmaie (zkušený studiový hráč, nahrával třeba pro Happy Mondays, The Years, Lenku nebo LP).

Komu se nelíbilo první album The Voidz, druhé nabízí menší naději na zlepšení

Jejich první, těžce experimentální album Tyranny (2014) se setkalo se smíšenými reakcemi ze strany hudební veřejnosti i kritiků. Těm, kterým se moc nezamlouvalo, můžeme prozradit, že by mohli mít naději na zlepšení. To stejné platí pro fanoušky Strokes, kterým se The Voidz příliš nezamlouvali. Virtue je sice pořád hodně experimentální, pod The Voidz asi nelze od Casablancase nic jiného čekat ani v budoucnu, zdá se být ale svým zvukem více melodické a zvukově pestré. Náladový, těžký a místy skoro až industriální zvuk z Tyranny je na novém albu často nahrazen lehčím a pohodovějším zvukem, o čemž přesvědčí melodické písně ze staré školy jako “Leave It in My Dreams”, “Permanent High School” nebo ke konci alba “Lazy Boy”.

Jakoby Virtue bylo z části o tom, jak se Casablancas chce posunout dál, ale zároveň nechce opustit staré časy s The Strokes a sám neví, co má vlastně dělat.

Tyranny bylo spíše takové zážitkové album, které bylo zajímavé, ale v posluchači nevydrželo dlouho. Virtue se v tomhle ohledu zdá být alespoň nadějí na zlepšení, když se Casablancas opět přestal stydět za svou melodickou stránku tvoření. Není to pro album příliš časté, ale “Leave It in My Dreams” připomíná hodně The Strokes, ale kromě kytar tvoří hlavní linku písně i syntezátor. Píseň se nese v zasněné, mlhavé atmosféře retro rockového diska 80. let a pro širší část posluchačů může být tahle píseň přístupná lépe než všechno vydané pod jeho jménem nebo pod The Voidz. K podobné mlhavé atmosféře se Voidz vrátí i na “Wink”.

Velice podobná též “Permanent High School”, která ale navíc přidá více elektronických efektů. Píseň zní velice podobě jako “Drag Queen” od The Strokes a Julian Casablancas spojuje to, jak je překvapivě podobný život teenagera s životem dospělých.

Julian ostatně o sobě tvrdí, že nikdy úplně nedospěl. “Myslím, že muži zůstávají sedmnáctiletí v jejich myslích po celý život,” prohlásil v nedávném rozhovoru Casablancas pro magazín Billboard. “Lazy Boy” je na tom s tématem podobně.

Casablancas jakoby se chtěl vymanit od svého mladšího já a posunout se v životě i kariéře dál: “I don’t wanna be a puppet that the ghost of my young self / Still controls” (“Nechci být tou loutkou, kterou duch mého mládí pořád kontroluje”), zároveň  jakoby na ní zpíval vzkaz fanouškům The Strokes. Před refrénem zpívá: “Running in a circle / Falling down” (“Běžím v kruhu / Padám dolů”).

Něco podobného by se dalo aplikovat i na celé album. Jakoby Virtue bylo z části o tom, jak se Casablancas chce posunout dál, ale zároveň nechce opustit staré časy s The Strokes a sám neví, co má vlastně dělat. V jednom z nejlepších momentů alba — nostalgickém teenagerském refrénu tak zpívá:

“Holdin’ back the tears as you’re walkin’ down the hallway
I don’t wanna do it
I don’t wanna do this anymore”

(“Zadržuji slzy, když kráčíš chodbou / Už to nechci dělat / Už to víckrát nechci dělat”).

“QYURRYUS” je oproti písním, kdy Casablancas ještě pořád myslí na The Strokes něco hodně jiného. Je to nějaký kybernetický elektro-arabský jazz a Casablancův hlas je v druhé polovině v mezi části výrazně modulován auto-tunem. “Pyramid of Bones” zní jako hodně inspirována multiinstrumentalistou Arielem Pinkem, melodicky je to ale skoro nu-metal. Na začátku používá hodně zkreslené kytary, ve sloce překvapivé změny melodie hlasu. Ačkoliv kytary zní hodně ploše, garážově a nejsou tak mohutné, kdyby se vzala píseň čistě po akordové a melodické stránce, dokonce si jí lze hodně dobře představit, jak jí hrají System of a Down.

“ALieNNatioN” zase zní jako inspirovaná New Order. Má výbornou a ucelenou mysteriózní atmosféru, které jinak album i jednotlivé písně na něm často postrádají. Za zvuků elektro basů The Voidz strkají nos do práce státu a vlády. Hlavně jsou nespokojeni s tím, jak se chová stát násilně ať už při válečných armádních akcích nebo při incidentech, kdy dojde k policejní brutalitě.

Aby žánrový koktejl alba nezůstal v jedné chuti, přijde tropická, elektronická a taneční “All Wordz Are Made Up” s new wave prvky. “Think Before You Drink” je poté stylizovaná do barové folkové písničky nahrané pouze na akustickou kytaru. Casablancas ale nenapsal, jak by se podle názvu mohlo zdát, píseň o alkohol, ale chytře a kousavě se strefuje do vzdělávání. Mezi všemi se asi nejvíce vyjímá věta:

“You can lead a horse to water
But you cannot make it drink.”

(“Můžete dovést koně k vodě / Ale nemůžete ho donutit pít.”)   

Písně jako “One of the Ones”, “Black Hole” mají velký problém najít v sobě trochu kyslíku. Obsahují sice zajímavé kytarové změny, najít ale něco zajímavého na těchto skladbách je skoro nadlidský úkol. Podobně je na tomu i “Pink Ocean”, která akorát namísto kytar používá hlavně basy a syntezátory.

Oproti tomu “My Friends the Walls” je skvělá moderní rocková pecka od začátku do konce. Je skvělé poslouchat, kam se Casablancas posunul a jak komplexní písně dělá. Produkce téhle písně je famózní, když vhodně použije sytezátory, aby posunuly píseň dál, je to ale hlavně celá kapela v čele s bubeníkem Alexem Carapetisem, která tuhle píseň táhne kupředu.

Co na tom záleží?

Poslední změna stylu, kterou jsme ještě nemohli na albu slyšet, přijde na “We’re Where We Were”, kdy Casablancas stylizoval Voidz jako hlučnou post-punkovou a industriální zvukovou armádu, která v polovině využívá neskutečné bicí, které byly podpořeny několika dalšími vrstvami cinkání a bubnování. Škoda, že Casablancas nepřinesl takové silné sdělení i v textu. Respektive přenesl tak velké, že možná ještě převyšuje to hudební (a že je to velký rachot), to by ale člověk nad jeho dětinským a hloupým textem nemohl moc přemýšlet.

“New holocaust happening
What, are you blind?
We’re in Germany now, 1939.”

(“Právě se odehrává nový holocaust / Copak jste slepí? / Jsme v Německu, je rok 1939”)

Přesně kvůli takovým vyjádřením mnozí obyčejní lidé nemůžou vystát vyjadřování umělců k politickým situacím. Ty si Juliane občas doopravdy skutečně nemyslíš, to co zpíváš, že ne?

Pak přijde velkolepý závěr “Pointlessness”, který se zdá být vzorem ideálního způsobu, jak zakončit album. Poslední, co na albu slyšíme je mrazivě odevzdaná věta: “What does it matter?”

Řekne asi všechno.

Julian Casablancas pojal ‘Virtue’ jako nihilisticko-anarchistické dílo, z něhož jde vyvodit pro mnohé možná očekávatelný závěr, jenž bychom ale nečekali, že nám jej naservíruje samotný Julian: jediné, co má pořád určitou hodnotu a cenu jsou The Strokes.

Nahlížet do mozku Juliana Casablancase není zase tak těžké, jak by se mohlo zdát. V současné době nestojí o slávu a hnusí se mu hudba, která zní jako produkt vyrobený a vymyšlený někde ve velké korporaci. Pořád je v něm ale kousek toho starého Casablanca, který dal v New York City dohromady kapelu z kamarádů a ti staří dobří The Strokes jsou pro něj kromě rodiny pořád jediným pevným bodem a jedinou věcí, o kterém si myslí, že má nějakou hodnotu a význam a to i když o tom často dost pochybuje.

The Voidz – Virtue

Vydáno: 30. 3. 2018
Délka: 58:09
Žánry: Indie Rock, New Wave, Post-Punk Revival, Alternative/Indie Rock, Elektro Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Leave it In My Dreams, 2. QYURRYUS, 5. ALieNNatioN, 7. All Wordz Are Made Up, 10. My Friend The Walls, 13. Lazy Boy

[REVIEWPRESS_RICH_SNIPPET]
[tcpaccordion id=”2177″]