Nová alba, která vydali George Ezra, Guided by Voices, Čechomor a další...

Nová alba, která vydali George Ezra, Guided by Voices, Čechomor a další důležitá alba z konce března

Na konci března vydali nové album léty prověření alternativní indie rockeři Guided by Voices Roberta Pollarda, George Ezra sice na svém druhém albu žádný tak obrovský hit jako na prvním nemá, pořád ale dokázal přijít s pohodovým a moderním pop folkem. Čechomor na albu Nadechnutí postaveném na spojení rocku s balkánskou dechovkou, bohužel až na pár silných písní jen těží ze své zářivé minulosti ze začátků tohoto století. Metalcore Blessthefall už taky není to, co býval, dobré momenty se na albu Hard Feelings ale taky najdou.

Podíváme se taky na nové EP elektro producenta Dipla, album v šlépějích hard rocku 70. let i na druhém albu kráčejících The Sword, údajného nového českého objevu popové hudby Michala Kindla, velké dámy R&B Toni Braxton, která si hojí rány z rozchodu a pak to nejlepší na konec — nové album anglických kytarových Black Foxxes, které je snad ještě lepší než to první.

Guided by Voices se připomněli s novým albem. Na jejich nejlepší časy to nemá, fanoušky ale potěší

Guided by Voices – Space Gun

Vydavatelství: Guided by Voices, Inc.
Žánr: Alternative/Indie Rock, Lo-Fi
Hodnocení: 3,5/5,0

Robert Pollard vytáhl pomyslný kabel ze zásuvky své kapely již dvakrát. Po začátcích kapely v roce 1983 kapele trvalo nějakou dobu, než dokázali přijít s albem a poté jim trvalo nějakou dobu, než dokázali přijít s ucházejícím albem. Určitý zlom nastal, když konečně dali dohromady tu správnou sestavu hudebníků a v roce 1994 v období velkého návratu kytarové hudby, přišli se zlomovým albem Bee Thousand.

V udržení lidí v kapele ale nikdy nebyl Robert Pollard moc dobrý a kapelu neustále provázely změny v sestavě. Vždyť do dnešního dne vystřídali 17 různých členů a dvakrát se kapela rozpadla na dobro! Tentokrát to ale byla pořádná čistka, protože Pollardovi zůstal v kapele jen jeden jediný člen ze sestavy před rozpadem v roce 2014, který ovšem předtím v kapele působil také jen krátce. Ze starších členů zůstal akorát kytarista Doug Gillard, který působil v kapele mezi léty 1997 až 2004. Zbytek kapely pak tvoří úplně noví členové.

Podobně jako poslední album How Do You Spell Heaven a v pořadí druhé album minulého roku (Guided by Voices vydali minulý rok ještě jedno album — August by Cake), se dvacáté šesté album kapely z Ohia Space Gun, nese v klidných rytmech elektrických kytar a Rollandova nová parta přináší léty prověřený zvuk, který je optimistický, pohodářský, ale trochu unavený a líný.

Guided by Voices si většinu své kariéry příliš nelámali hlavu s formou svých písní a v podobné lo-fi produkci pokračují i na novém albu.

Guided by Voices sice nemají tak zašuměný, levný, naschvál nedokonalý retro zvuk, který zdobil starší alba jako Alien Lanes (1994), zároveň ale nemá ani takový pop rockový, modernější zvuk z přelomu století a alb Do the Collapse (1999) a Isolation Drills (2001). Pokud je někdy zlatá střední cesta synonymem pro ideální řešení, v tomto případě to rozhodně neplatí.

Líný zvuk středního tempa byl pro Guided by Voices vždycky poznávací značkou, dokázali to třeba v písni “Glad Girls” z Isolation Drills nebo “I am a Scientist” z Bee Thousand, které obohatili o zajímavou kytarovou práci a chytlavé melodie ve stylu komerčně úspěšnějších alternativnch kapel jako R.E.M. Jedinečný zvuk, kdy kapela na “I am a Scientist” schválně hrála rozladěnými nástroji, udržovala posluchače ve střehu a naprosto hypnotizovaného jejich hudbou.

Nové album bohužel zní strašně suše, nezáživně. Člověk si přeje, aby kapela zase začala skládat popové slaďáky ze seriálu Scrubs jako “Hold On Hope” a nebo zase začala blbnout s laxní formou nahrávání jako na těžce alternativních a nezávislých albech z první poloviny devadesátých let. Posluchač bohužel nedostane ani jedno. Dostane jen kompromis, který splývá dohromady.

Pokud tohle album uslyší nový posluchač, asi si těžko řekne: “Páni, tohle je skvělý zvuk/melodie/atmosféra/energie, o téhle skupině musím vědět víc.”

Ale i tak je třeba říct: všechna čest. Pollardovi je už 60 a pořád umí přijít se zajímavými nápady.  Úvodní a titulní píseň “Space Gun”, spěchající “See My Field”, tvrdá, utahaná a správně špinavá “Liar’s Box”, proměnlivá “King Flute”, dramatická alternativně rocková opera a “majstrštyk” alba “That’s Good” a taky proměnlivá a poutavá “Sport Component National”. Nebojí se použít celou řadu zvuků jako analogové syntetizátory, mellotrony nebo smyčce.

Pokud tohle album uslyší nový posluchač, asi si těžko řekne: “Páni, tohle je skvělý zvuk/melodie/atmosféra/energie, o téhle skupině musím vědět víc.” Tohle album budou všichni poslouchat kvůli historii kapely. Je dobré tohle album mít, fanoušci kapely za něj určitě budou rádi, ale na žádné vypouštění rachejtlí do vzduchu to není.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Pavement, Superchunk, The Replacements, Dinosaur Jr., Grandaddy, The Breeders

Nové album George Ezry nemá žádnou druhou “Budapest”, ale jinak posluchači dá, co od něj očekává

George Ezra – Staying At Tamara’s

Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Pop, Folk Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Je zvláštní, že na to, jaký obrovský rádiový hit byl “Budapest” a na to se pak snažil zdatně navázat singl “Blame It On Me”, Ezrovo druhé album album Staying At Tamara’s nebylo vítáno s nějakým obrovským zájmem hudebního tisku. Jakoby nikdo nevěřil, že George Ezra může svůj velký úspěch debutu Wanted On Voyage (2014) zopakovat. Anglický, teprve 24letý písničkář z Hertfordu v Hertfordshiru chtěl o opaku přesvědčit celkem jedenácti písničkami, které produkovala opět stejná producentská dvojice Cam Blackwood a Joel Pott.

Ten druhý je opět hlavním skladatelem Ezrových písní, na novém albu se ale strategie trochu změnila. Zatímco na minulém napsal Ezra jen dvě písně a autorství ostatních si připsal Pott, na novém albu Ezra sice napsal opět jen dvě písně, na všech ostatních ale pracoval spolu s Pottem. Od nového alba Staying At Tamara’s se tedy dalo čekat, že bude více autorské a George Ezra na něm bude působit méně jako nastrčená loutka Joela Potta a Cama Blackwooda, která vypadá dobře a má zajímavě zabarvený bass-bariton, který se dobře poslouchá, protože takovéto vnímání Ezrovi, který na pódiích stojí s kytarou a snaží se vypadat jako pravý hudebník, určitě zrovna nepomáhá.

Od tohoto alba nikdo neočekává nic či více jiného než pohodovou hudbu od takové uhlazenější a dospělejší verze Eda Sheerana. Tedy biologicky vzato je starší zrzek, ale ten přece jen má ve své hudbě modernější rapové a taneční prvky a i textově je více pro o něco mladší publikum, než elegán s hlubokým hlasem George Ezra, jenž svým vystupováním vyzařuje autu někoho ze staré školy.

George Ezra dává posluchačům album plné radosti, pozitivní energie, snadno přístupných melodií. V úvodní písni to však Ezra s Pottem už dost přehnali. O sluníčkářskou píseň “Pretty Shining People” se jistě porvou firmy vyrábějící kolové nápoje, v té písni je ale už tak tolik cukru, že by to dokonce ani kamión koly netrumfl (a že je v těchto nápojích cukru hodně).

Pokud míříte na Colours of Ostrava, doporučuji sehnat od někoho zásoby rostliny Cannabis sativa, abyste na festivalu přetrpěli deset tisíc lidí, jak budou v šíleném vedru s kytičkami ve vlasech zpívat:

“Hey pretty smiling people
We’re alright together
We’re alright together.”

Známe jako první podobu nového videoklipu George Ezry k písni “Pretty Shining People”:

Z těch jasných hitovek je daleko příjemnější euforická a romantická “Paradise”. Ta euforie je zde tak nějak na místě. Píseň má skvělou mladistvou energii, slyšíme typickou vydupávanou mezi část před posledním refrénem, která změní akordy podobně jako to dělá třeba “All These Things That I’ve Done” od Killers a nebo je na tom postavená prakticky celá “The Cave” Mumford & Sons.

“Paradise” se veze jako pasažér na vlajkové lodi moderního pop folku a George Ezra by si nemohl pro své album přát nic lepšího, než mít tuhle píseň na seznamu.

Musí se uznat, že pozitivní energie George je místy hodně návyková a daří se mu jí postupně přenést na posluchače.

Hlavní singl tohoto alba je jeho druhá píseň “Don’t Matter Now”. Nevím, co je na téhle písni tak skvělého. Dobře se poslouchá, je ležérní a pohodářská, ale žádný zázrak, se kterým by Ezra prorazil, kdyby ho dnes nikdo neznal, to taky není. Bohužel, Staying At Tamara’s je spíše “Don’t Matter Now” než “Paradise”. Naštěstí, Staying At Tamara’s je spíše “Don’t Matter Now” než “Pretty Shining People”.

Dobrou zprávou ale je, že se Ezrovi v konečném hledisku na albu daří, i když je tak strašně předvídatelný. Člověku ani nevadí tak strašně profláklé pop folkové řádky jako:

“And I’m running down a mountain side when I close my eyes,”

z písně “Get Away” protože je očekává. Navíc písně jako tato posluchači zvednou náladu a musí se uznat, že pozitivní energie George je místy hodně návyková a daří se mu jí postupně přenést na posluchače a to i když ho (pokud to máte stejně) namíchne úvodní písni, kdy mu to hned v úvodu napálí koňskou dávkou sluníčkové nálady písní jako z idiotských reklam na koly pocházejících z nějakého jiného světa, kde jenom svítí sluníčko, všichni jsou krásní a žijí život tak, že si jdou za svým snem.

Písně jako nadšená a k pohybu nutící “Shotgun”, skvělý čistý piánový pop “Only a Human” famózní spolupráce se švédkami First Aid Kit “Saviour”, která si bere přesně to nejlepší od Ezry i Švédek a spojí to dohromady, stejně jako výše zmíněné “Get Away” a “Paradise” za to však rozhodně stojí.

Nedá se mluvit o tom, že by nové album George Ezru někam posunulo. Zůstal prakticky u stejného stylu, písně tady celkově určitě nejsou lepší něž na prvním albu, ani tu nejsou hity, které by mohly zopakovat komerční úspěch “Budapest” a “Blame It On Me”.

Možná ale je pro něj důležitější, že se připomněl pár dalšími povedenými písněmi a dal sobě určitou naději, že ho většina lidí za deset let nebude znát jen jako “toho kluka s výrazným hlasem, co zpíval “Budapest”.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Toma Odella, Jamese Baye, Eda Sheerana,  The Lumineers, moderní folk

Nadechnutí je něco, co by Čechomor na novém albu zoufale potřeboval

Čechomor – Nadechnutí

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Česká tradiční hudba, Folk Rock, Lidová hudba, Cikánská hudba
Hodnocení: 3,0/5,0

Novinky.cz: 90%, iDNES: 85%. Jen Musicserver se zmohl na 6/10, ale to ještě autor recenze uvedl jako jedinou vadu alba, že má raději více akustický Čechomor. Člověk si říkal: páni, tohle bude asi další výborné album Čechomoru. Něco jako jejich legendární eponymní album z roku 2000, který udělal ze starých a zapomenutých písní české lidové hudby úchvatné album pro moderního posluchače s úctou k minulosti. Album Čechomor si z části drželo staré nástroje jako housle, violoncello, dudy nebo klarinet, aranžovali to ale do moderní podoby a jemně zakomponovali rockové nástroje (elektrické a akustické kytary, bicí v rockové sestavě).

Ukázali tak, že některé písně nestárnou a v určité podobě můžou přežít na věky. Na druhém albu Proměny (2001) Čechomor posunul svou hudbu směrem k úchvatným filharmonickým aranžím, “Proměny” v anglické verzi “Transformation” s Lenkou Dusilovou zpíval Jaz Coleman — ten Jaz Coleman z legendárních Killing Joke(!) — a opět to bylo jedno z nejlepších alb, jaké tady kdy kdo vydal.

Kdo by čekal, že podobná skvělá díla český posluchač nestráví, ten se pořádně spletl. Na jaře 2002 vtrhl do kin Rok Ďábla, na který přišly desítky tisíc diváků a z Čechomoru najednou byla největší kapela v české republice, když vyprodali pražskou T-Mobile Arénu (nyní Tipsport Arena). To jen pro připomenutí mladším posluchačům, kteří znají Čechomor z reklamy na Kaufland, jací byli Čechomor pojem na přelomu století. Bohužel, pokud se chystají vydávat už jen alba jako to aktuální Nadechnutí, rychle se na to zapomene.

Nové album je možná více rockové, ale nedá se říct, že by to Čechomoru úplně prospělo, když je to zadušeno nudně čistou produkcí, která nemá energii. Zvlášť, když jsou kytary přehlušovány balkánskou dechovkou a písněmi inspirovanými cikánskou hudbou, se kterou si na rozdíl od dřívějších alb v konečném mixu vůbec nerozumí, a hůře k české popové dechovce jako v oné “kauflandovské” “Tady jsme doma”. To už člověk skoro čeká, že se ozve Karel Peterka a bude vám chtít prodat cédečka Čechomoru za 899 Kč a slíbí vám, že k tomu dostanete ještě výběr největších hitovek a tričko s logem jeho televize.

Nejhorší je, že si ty klasické nástroje vůbec na novém albu nerozumí s těmi novými tak, jako za nejlepších časů Čechomoru. Na písních jako “Blízko tomu kameni” se nástroje přehlušují, jakoby byly nahrány třemi různými kapelami ze tří různých studií a kromě toho, že jsou ve stejné tónině, spolu nemají vůbec nic společného.

Spolupráce s Martinou Pártlovou taky nedává mov velký smysl a kdeže jsou ty časy s Lenkou Dusilovou, která se hodila ke kapele hlasem i osobností naprosto dokonale, na rozdíl od zpěvačky, která se nejvíce proslavila zpíváním v X Faktoru, zpíváním s Rudou z Ostravy, vystavováním silikonů pro bulvár a aktuálně tím, že blbne ještě s dvěma herečkami na YouTube.

Některé písně jako “Když muziky hrály”, “Padly Vody”, “Bošilecký zvony” nebo “Sedej slunko”, jsou přese všechno zajímavým a docela odvážným obohacením repertoáru kapely, možná ale i hluchý pozná, že to není žádná druhá interpretace písní “Včelín” (ta živá verze z alba To nejlepší má více šťávy než celé tohle album znějící jako uschlé jablko), “Gorale” nebo “Mezi Horami”. Nemá to takovou energii, tvůrčí hodnotu ani produkci. 3,0 a to ještě hodně slabých.

Nové album Blessthefall je zabité v přehnané produkci. Úplně naštěstí nezrůžoveli

Blessthefall – Hard Feelings

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Metalcore,  Heavy Metal, Emo, Screamo
Hodnocení: 2,5/5,0

Když se řekne moderní metal, mnohým fanuškům heavy metalu asi stávají hrůzou vlasy na hlavě. Blessthefall se ale statečně perou s předsudky a snaží se ukázat, že moderní metal není jen o generických metalcorových teenagerech, kteří jsou spíše takovými opatrnými Backstreet Boys metalu než progresivní sílou, která by hnala žánr kupředu. Pro kapelu z Pheonixu bylo klíčové, že se nepoložili, když od nich odešel už krátce po prvním albu His Last Walk zpěvák Craig Mabbitt. Kapela řekla slovy Bendera z Futuramy zhruba tohle:

Po příchodu Beau Bokana kapela vzrostla obrovským způsobem. Měla hlas, který zaujal posluchače, který se dobře prodával a hlavně díky tomu je druhé album Witness z roku 2009 průlomovým albem kapely, které všechno změnilo.

Je pravda, že i Blessthefall na novém albu trochu “vyměkli” a nedělá to úplně dobrotu, na druhou stranu je třeba nenechat se zmást obrázkem alba. Blessthefall nepotkal stejný osud jako mnoho jiných původně hardcorových kapel, které zrůžověly, úplně vyškrtly řvaní a které používají kytary už jen z donucení kvůli svým starým fanouškům.

Osoba Beau Bokana je tentokrát opět hodně důležitá. Texty jsou ostatně jako i dříve hodně osobní. Beau už je přece jen 36letý otec a manžel a má už určitý rozumný pojem o lidských vztazích a okolo toho, jak to na světě funguje bez nutnosti se vyjadřovat naivně jako pubertální “pako”. Nevím, jestli může vůbec někdy potetovaný frontman hardcorové kapely, který pojmenuje svou dceru Rocket Wild Bokan, kompletně dospět, na novém albu to ale vypadá, že možná z části přece jen ano.

“Sleepless In Phoenix” řeší vztahové problémy sice pořád trochu puberťácky pomocí ne dvakrát promyšlených metafor k duchům a zamilovaných řádcích jako: “And I know we can kiss the past goodbye” (moc to smysl nedává, co?). Poté ale přichází s nějakými náznaky realističnosti, díky kterým zpěvák dokáže pozvat posluchače na prohlídku jeho životem a dokáže mu vysvětlit už lépe, jak se zrovna cítí, když zpívá:

“Sleepless in Phoenix
Tell me a lie
Make me believe it.

Z pozice otce pak zpívá Beau v poslední písni “Welcome Home”, kterou napsal pro svou dceru. Beau lituje toho, že kvůli koncertů nemůže být častěji se svou dcerou.

Malá dcera se pak objevuje na samotném konci alba, při doznívání úplně posledních tónech a je to velice příznačné, protože to ukazuje, jak členové kapely stárnou a jak se vyvíjí po lidské stránce.

“Welcome Home” je složen jako velký rockový chorál se sborovým refrénem, popovou posloupností akordů a moc fajn kytarovým sólem. Komu by se finále alba nelíbilo kvůli tomu, že zní moc popově, hned první píseň by mu mohla zlepšit náladu.

Ve správný čas je “Wishful Sinking” podpořena elektronikou, aby nabrala píseň sílu v posledním refrénu . Pak se elektronika objevuje znovu a musí se uznat, že ten moment, kdy se skladba naschvál zadrhne a elektronika na dvě vteřiny vše přehluší a začne blikat u hlavy jako stroboskop, má něco do sebe.

Refrén má v sobě za velkého přispění screamování a tu správnou surovost a testosteron, který jinak album docela zoufale postrádá. Kytarové breakdowny na písni jsou též výborné.

Hlavní bolístka Blessfalling ovšem je, že neumí napsat poutavé vokální melodie. Beau sice má pořád dost mladistvý hlas, je ale výrazný a má slušný rozsah. Potíž je, že když se mu neposkytne dostatečné podpoření ze strany melodie hlasové linky, skončí jeho hlas v umělé změti přílišného zasahování produkce.

Když si kapela sama zničí svou největší zbraň, to je pak těžké.

Podobně je to i s hudbou. Někdy je elektronika použita v ten pravý moment, často je ale taky použita bez většího rozmyslu. Bicí jsou sterilní, zajímavé a silné kytarové riffy zde prakticky neexistují a mnoho písní je jako dětská žvýkačka, od které namísto toho očekáváte, že bude žvýkačka mentolová a bude pálit na jazyku. Lepších 2,5 z 5,0.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Asking Alexandria, Of Mice & Men, The Word Alive

Dále také vyšlo:

Diplo – California (EP)

Vydavatelství: Mad Decent
Žánr: Rap, Elektronická hudba, Taneční hudba
Hodnocení 3,5/5,0

Diplo je jeden z nejzajímavějších elektro producentů a skladatelů současnosti. Produkoval nebo sám vymyslel písně jako “Lean On” (Major Lazer), “Paper Planes” (M.I.A.) nebo “Hold Up” (Beyoncé). Skutečným jménem Thomas Wesley Pentz si chtěl na novém EP California odpočinout od těžkých basů a vrátit se k prosluněné, letní taneční hudbě z jeho debutového alba taky pojmenovaném po jižním a přímořském státě USA, akorát na opačné světové straně — Florida (2004). Diplovi se to skutečně povedlo. Pohodové a líně se táhnoucí písně podporují hlavně rapeři. Na první “Worry No More” je to Lil Yachty, na “Suicidal” Desiigner”. Skvělou práci odvede hlavně DRAM na oproti pohodovému zbytku alba dramatickému “Look Back”. Potěší i remix hitu z minulého roku “Get it Right” se zpěvačkou MØ a rapperem GoldLinkem.

Přímo strhující výkon předvádí Trippie Redd na “Wish”, díky které utkví v paměti řádek: “R.I.P. Kurt Cobain.” Vzdávat hold Cobainovi je nyní asi nějaký nový “hype” mezi rappery. Naposledy úplně stejnou stejnou věc rapoval před pár týdny na “FLEX” ze svého nového alba Lil Yachty.

Album se moc dobře poslouchá, problém ale tkví jednak v tom, že kromě “Look Back” je textové sdělení dost plytká a generické. O tom ostatně přesvědčuje opisování o Kurtu Cobainovu, kterého má ve svém textu už snad každý známější rapper. California je taková jedna velká kupa profláklých veršů, které už někdo použil předtím. Diplo se živí jako producent a skladatel, nikoliv textař. To se na albu hodně podepsalo. Alespoň mu ale nejde upřít, že v sobě důvěryhodně obtiskuje kulturu a náladu státu, po kterém je pojmenován.

Album navíc postrádá nějakou vedoucí hitovku, z čehož ho tahá až remix už vydané hitovky “Get it Right”, kterou můžete znát z některých českých rádiích.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Flosstradamus, Jack Ü, kohokoliv ze zúčastněných na albu

The Sword – Used Future

Vydavatelství: Razor & Tie
Žánr: Hard Rock, Heavy Metal, Stoner Metal
Hodnocení: 3,5/5,0

Původně heavy metalová, ale pravda, poslední dobou možná spíše hard rocková parta z texaského Austinu minule vytasila docela překvapivé akustické album Low Country, které přivedlo v akustické podobě písně z předchozího studiového alba High Country. Na tom kapela zásadním způsobem změnila zvuk a modlila se směrem ke kytarovým bohům 70. let. ZZ Top, Blue Öyster Cult, Thin Lizzy, Deep Purple… High Country znělo tak parádně, že se mohlo poměřovat i s těmito velikány, kteří byli vzory pro tohle album.

S Used Future jakoby se The Sword snažili uspokojit ty posluchače, kteří tvrdili, že minulé album bylo příliš retrospektivní. The Swords zapojili více kláves. Ty vystřídají bicí, kytary i pevný a pevný hlas zpěváka Johna Cronise a na instrumentální “Nocture” vyhrávají jako v nějakém skvělém sci-fi filmu z 80. let. Podobný obal jako z filmové hudby dostala i poslední “Reprise” a páte “Intermezzo”. I z tohoto častého používání instrumentálních skladeb, stejně jako z umístění různých stop na pozadí písní, lze poznat, jak The Sword pojali tohle album jako velké a ambiciózní.

Neznamená to ale, že by samotná hudba na popředí zůstala zanedbaná a The Sword se starali jen o detaily. “Deadly Nighmare” má na pozadí jemně pracující vesmírný hukot kláves, má ale zároveň parádní riffy a závěrečné kytarové sólo, stejně jako mistrovskou práci bicích. Záplava skvělých riffů je pak “Sea of Green”, stejně jako náladově hodně rozpolcená “Don’t Get Too Comfortable”.

Je skvělé, že album má díky produkci svou tvář, je skvělé že The Sword předvádí takové muzikantské výkony a ty všechny futuristické hypermoderní elektronické zvuky, které kontrastují se sedmdesátkovými kytarovými riffy s podobně nadupaným zvukem, pracují maximálně ku prospěchu kapely. Nejvíce je to slyšet asi na “Come and Gone”. Problém je, že tohle dobrodružství je tak nějak moc vyrovnané, klidné, všechno na albu pracuje naprosto přesně, nic ale nevybočí a 43 minut dlouhé album s několika instrumentálními proloženími je trochu snadno zapomenutelné v rámci diskografie kapely i hudby obecně. Není to zkrátka taková pecka do tváře jako High Country.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Red Fang, Clutch, Mastodon, High On Fire

Michal Kindl – Barvy

Vydavatelství: Marecords s. r. o.
Žánr: Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Michal Kindl se svého času ukázal v Telentmánii. To byla jedna ze sta talentových show, které běžely na našich TV kanálech. Pak se po něm slehla zem a teď se najednou odněkud vynořil. Starší a s vyzrálejším hlasem. Album Barvy je bohužel tak moc předvídatelné, že už podle propagace alba jde poznat, jak tohle album bude znít. Prostě klasický pop made in Czech Republic. Dokonce ani ne moc moderní. Všechno jen kytary, basa, bicí a smyčce. Hlavně ničím moc nepřekvapit a nepředvést něco, co tady ještě nebylo. Všechny tyhle instrumenty hrají jen nenápadně vedle hlasu a nesnaží se moc narušit tok melodie, který ale v 90% času alba není dostatečně zajímavý.

Michal Kindl zní jako nějaká mladší a levnější verze Michala Hrůzy. V určitých momentech alba jsou zde slyšet jiskry naděje, Barvy jsou ale tak umělý výrobek s nudnou produkcí, že je stejně zase brzy uhasí. Není ani vlastně jasné, co producenti s debutovým albem Michala Kindla chtěli provést. Pro mladší fanynky je album moc dospělé, pro straší moc barevné a kýčovité. Možná některé fanynky Martina Haricha si tohle album párkrát poslechnou, aby si zkrátily čekání na nové album svého hlavního zpěváka.

Navzdory zuřivému marketingu Marecords, které se snaží tohle album protlačit vrchem i spodem (a asi se jim to i z části daří, když se objevilo i zde), je Barvy jako 41 minut dlouhý pohřeb kariéry. Martin Harich za deset let vydá album a budou na něj čekat tisíce lidí. Pokud se nestane za pár let něco, co by zvrátilo osu Michala Kindla, o jeho albu už ani nebudeme vědět.

Ještě 2 poznámky:

  1. Pokud je Michal Hrůza součástí stejného labelu a refrén jednoho z jeho hitů zní: “Tak prosím namaluj svítání,” možná není úplně ideální mít refrén, který zní: “Tak namaluj svítání.”
  2. Pokud má hudební (a jakékoliv) video na YoutTube 171 885 zhlédnutí, ale jen 5 komentářů (a to je jeden z nich od samotného autora) a 50 palců na horu, nepůsobí to moc důvěryhodně.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Martin Harich, Michal Hrůza

Toni Braxton – Sex & Cigarettes

Vydavatelství: Def Jam Recordings
Žánr: R&B, Dospělé R&B, Dospělý Pop, Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Rozvodová alba, to už jsou takový samostatný žánr. Někomu sluší, jiní si na nich vylámou zuby. Americké zpěvačce, skladatelce a herečce rozvod, byť to asi není moc citlivé takhle napsat, sluší. V hlasu zpěvačky je přímo slyšet, jak je zlomená a naštvaná. Několikrát lze slyšet, jak zpěvačka napodobuje vyfukování kouře z cigarety. Přesně tak album zní. Jako hořká, ale uklidňující cigareta. Je v něm zloba, pohrdání, smutek i lhostejnost ve stylu: “mě už je to všechno úplně jedno, budu si dělat co chci”. To vše najednou.

Po stránce autenticity se album povedlo. Buď Toni Braxton album skutečně takhle prožívala a nebo využila svého druhého hereckého povolání. Příznivce a příznivkyně Colbie Caillat by mohlo zajímat, že ta na album taky přijde zazpívat na něžné skladbě “My Heart”. Album je po celou dobu tiché, ale úplně na konci jakoby se zpěvačka zvedla z křesla típla cigaretu, dopila koňak a na “Missin’” slyšíme housovou taneční hudbu.

Solidní album. Nestane se klasikou, ale fanoušci Toni Braxton ho přijmou s nadšením.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Tamar Braxton, Mary J. Blige, Colbie Caillat, Janet Jackson

Doporučujeme:

Black Foxxes – Reiði

Vydavatelství: Spinefarm Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk Rock, Emo, Grunge
Hodnocení: 4,0/5,0

Pokud jste došli až sem, gratuluji. Došli jste k nejlepšímu albu (tedy alespoň podle nás)tohoto přehledu.

Zvláště kdo chce slyšet pořádné emoce a kytarovou hudbu bez jakékoliv elektroniky, měl by zbystřit. Anglická kapela Black Foxxes se už blíží do pražského klubu Cross a rozhodně zde budou mít co hrát.

Na své minulé album I’m Not Well totiž navazují ve famózní formě. Reiði znamená v Islandštině vztek a Black Foxxes se skutečně na druhém albu vzteky perou se světem. Od debutu se kapela nezměnila radikálně. Zůstaly skvěle znějící kytary s hodně propracovaným zvukem, připomínající grunge a alternativní hudbu 90. let, které hrají v jejich smutném, černém a špinavém blues rocku. Black Foxxes jsou pořád dost melancholičtí a emocionální na to, aby se dali označovat jako emo, Reiði se však na rozdíl od debutu tolik netopí ve svém vlastním smutku, ale hudba je celkově tak nějak více údernější, bojovnější a Black Foxxes o toho jdou více na plno.

“Breathe” se z počáteční temnoty ve stylu Brand New snaží dostat velkým refrénem se spirituálně psychologickým přáním: “I want to set myself free,” následuje “Manic In Me” mísící úzkost s obrovskou chutí změnit ne příliš dobrou situaci a náladu, po které si znovu musíte zkontrolovat, že jsou chlapci z Anglie, protože zní jako to nejlepší z amerického alternativního rocku ze začátku 21. století. “Sæla” poslouží jako připomínka minulého alba, “Am I Losing It” je trochu více anglická, když ve sloce připomíná The Smiths a když krátká a tajemná vysoká melodická vyhrávka kytary rozšiřuje celou píseň.

Velké finále pak nastane v předposlední písni “Take Me Home”, kde zpěvák Mark Holley předvede nejvíce ze svých vokálů (a že už toho předvedl doposud hodně). Od chraplavého mužného řevu přejde k ženskému sopránu a poté k ještě vyššímu falsettu. Skvělá ukázka jeho vokálního rozsahu, který po celou dobu alba trpěl, plakal i vrýval naději do kytar ponořených v temných vodách zvukových ozvěn a zpoždění. Silných 4,0 z 5,0, což taky znamená doporučení.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Nothing But Thieves, Dead!, Biffy Clyro, We Are the Ocean, Jimmy Eat World, Brand New

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář