Weyes Blood – Titanic Rising

Weyes Blood – Titanic Rising

Recenze | Novinky: Weyes Blood se uzavírá do svého podmořského světa, vám se za ní chce taky

Vlastním jménem Natalie Mering z kalifornské Santa Monicy, jinak ale známá jako Wayes Blood vydala nové album Titanic Rising. Její první album vydané pod známou nahrávací společností SubPop je zatím nejspíše nejlepší prací její kariéry.

Ano, pokud vám ten název nahrávací společnosti něco říká, pak ne náhodou. SubPop je ta původně maličká nahrávací společnost, která pohádkově zbohatla díky tomu, že podepsala na konci 80. let smlouvu z tehdy neznámými třemi kapelami okolo seattleské scény – Nirvanou, Soundgarden a Mudhoney.

Wayes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop
Weyes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop

Natalie má ale na kontě už velkou spoustu minulých alb pod jinými značkami. Kromě svých alb The Outside Room (2011), The Innocents (2014), Front Row Seat to Earth (2016) má za sebou také hraní v portlandské alternativně rockové kapele s velice vtipným názvem Jackie-O Motherfucker. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, tak věřte, že to bizarní jméno nebylo ani zdaleka to jediné, co na ní bylo bizarního. Stačí se ostatně podívat na video záznam z jejich koncertu – vážně něco šíleného. Tak šíleného, že člověk vlastně ani neví, jestli dobrým a nebo špatným způsobem.

Smutek, který uklidňuje

Její sólová tvorba je, přestože spolupracovala s poměrně hodně alternativními umělci jako Ariel Pink a její sólové počátky byly ještě přece jen ovlivněny předchozí kapelou, o poznání více uhlazenější a to je v jejím konkrétním případě, myšleno určitě pozitivním způsobem

Titanic Rising se dá dokonce i považovat za pop/rockové album. Samozřejmě, je v ní pořád kus alternativní duše, to znamená, že album je velice ovlivněno sedmdesátými léty a má nádech minulosti. Vůbec nejvíce asi Weyes Blood připomíná Kate Bush nebo Julii Holter, ale s melodičností The Beach Boys.

Produkce alba je ale dobře vyvážená, a tak se nestává to, co se někdy stává u mnohých podobných alba s typickým indie-retro zvukem a album se neutápí v přehraných porcích ozvěn a předimenzovaných zvuků. Kytary hrají největší roli, avšak slyšíme i mnoho varhan nebo smyčců.

Celé album je tak uklidňující, že snad i dokáže nahrazovat fyzická pohlazení.

“I just laid down and cried
The waters don’t really go by me
Give me something I can see
Something bigger and louder than the voices in me
Something to believe,”

(“Jen jsem si lehla a plakala / Voda mě příliš nemíjí / Dej mi něco, co uvidím / Něco většího a hlasitějšího než hlasy ve mne / Něco, v co věřím”)

zpívá Weyes Blood v na první pohled zoufalém, ale zároveň vlastně i ohromně nadějném refrénu, kdy sice Natalii Mering není do smíchu, ale nepřestává věřit ve zlepšení její situace a ve zmírnění utrpení.

Jako vnučka Kate Bush a Bowieho

Celé album a zvláště tato píseň je vlastně něco jako takový ten moment, kdy se pláč člověka začíná zastavovat. Takový ten moment, kdy mozek není natolik ochromen z traumatu, že dokáže připravit svůj mechanismus přežití, dokáže spustit produkci dopaminu a endorfinu. Člověk si najednou uvědomí, že ty věci nebudou zase tak špatné a vrátit tím náladu do člověka pomalu zpátky stavu pohody.

Další parádní moment alba nastane v písni “Movies”, kdy za polovinou přijde hodně nečekaný zvrat a tradiční průběh písně se převrátí ve smyčcové sólo.

“Mirror Forever” jenom pokračuje v emocionálně silném albu a Mering exceluje řádkami jako:

“You threw me out of the garden of Eden
Lift me up just to let me fall hard”

(“Vyhodil si mě ze zahrady Eden / Zvedl si mne, jak abych dopadla tvrdě”).

Píseň “Andromeda” díky kombinací syntezátorů s retro-letní kytarou je jedna z nejvíce indie rockových písní. “A Lot’s Gonna Change” je díky svému muzikálnímu nádechu trochu jako potomek, jenž je vzdáleným příbuzným Bowieho The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars a podobně připomíná Bowieho i další skvělá píseň — akustická, posléze  smyčcová a trochu space rockový “Picture Me Better”.

O tom, že album se vydařilo skrz naskrz koneckonců přesvědčí i to, že do alba dobře zapadá titulní intermezzo “Titanic Rising”, i smyčcová minutu a šest sekund dlouhá dohra “Nearer to Thee”.

Škoda snad jen, že Titanic Rising není zase tolik originálním albem. Styl alba jednak připomíná nesmírně početnou vlnu dnešních indie rockových kapel s retro zvukem ve stylu konce 60. a 70. let, hlavně ale i samotné starší umělce, jejichž styl se Natalie snad ani nesnaží moc předělávat, jako spíše vhodně míchat.

Nutno však uznat, že to namíchala skvěle a jak se díváte na ten obal s podvodní místností, vlastně vás to láká se tam na chvíli také ubytovat a utéct tím pádem alespoň na chvíli od toho šíleného a rychlého světa.

Weyes Blood – Titanic Rising

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 42:22
Žánry: Psychedelický Pop, Barokní Pop, Dream Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Andromeda, 4. Something to Believe, 6. Movies, 7. Mirror Forever

3 KOMENTÁŘE

  1. Dobrá recenze, která mohla být ještě lepší, kdyby se jen autorovi více chtělo… protože tohle album si to bezesporu zaslouží aneb je to tak majestátní, kouzelné, uhrančivé a vůbec… je to jako políbení od nějaké éterické “cherubínky”, kterou člověk nemůže mít, ale jenom o ní snít…
    Za mě zatím nejlepší letošní album a těžko se bude hledat konkurent…
    a) Vampire Weekend už máme za sebou – spokojenost ač se možná krapet čekalo více, zvlášť po tak dlouhé době
    b) Modest Mouse, The Hold Steady, My Morning Jacket, The Strokes, TV on the Radio, Wolf Parade – už mají nejlepší léta dávno za sebou, i když překvapit můžou (stále věřící to snílek, že ještě něco pořádného vykutí)
    c) (Sandy) Alex G, Grimes, Sleater-Kinney, Marissa Nadler, Caribou, Real Estate, Sturgill Simpson – to je víceméně jistota kvalitní dávky, ale přesto nečekám žádnou velkou pecku..
    d) takže jedině už zbývá – Bon Iver, Tame Impala, The Hotelier, Sky Ferreira, M83, Nick Cave, My Bloody Valentine, Chromatics či možná The Wrens, ale to je asi zbytečné… a možná se stane zázrak _ ale to je čekání jako na Jeffa Manguma 😀

Komentář