NA VRANÍM HNÍZDĚ: Nová alba Dream Theatre, Listolet, Millencolin a dalších…

Dream Theatre mixují na novém albu Distance Over Time vhodně technickou vytříbenost jejich hraní progresivního rocku s výraznějšími melodiemi. Po šesti letech vydává nové album plné obrazné hudby i lidských příběhů Pětiminutový tulák česká folk rocková kapela Listolet a čekání rozhodně stálo za to. Švédští Millencolin vidí svět jinak, ale pořád je doprovází stejný skejťácký punk rock.

Nové album vydala také australská skupina The Paper Kites i slovenská post-rocková kapela The Ills, která je známá díky minulému albu Ornamental Or Mental už i v zahraničí. Příznivci amerického country by tak by měli nastražit uši na nové album Florida Georgia Line, které by mělo být tentokrát snesitelné i dokonce pro ty, co jsou jen příležitostnými fanoušky tohoto stylu.

Dream Theater – Distance Over Time

Vydavatelství: Inside Out Music
Žánry: Progresivní metal, progresivní rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dream Theatre jsou bezpochyby jedněmi z technicky nejlepších i nejvyspělešjích rockových hudebníků současné éry. Kytarista John Petrucci je mnohými právem považován za jednoho z nejlepších kytaristů současnosti. Podobně je na tom u svého nástroje i korejský basista John Myung. Toho třeba zvolili nejlepším baskytaristou historie čtenáři hudebního serveru Music Radar. Mike Mangini i Jordan Rudess jsou na tom velice podobně a kanaďan James LaBrie je za mikrofonem prostě k nezastavení.

Nemůžu si pomoci, ale vždycky se mi zdálo, že potenciál Dream Theatre se i přes jejich masivní úspěch zatím ještě úplně nenaplnil. Ačkoliv sice jsou sice headlinery předních metalových festivalů, nikdy nepronikli do hudební historie obecně. Tak jako třeba Led Zeppelin, Metallica nebo Iron Maiden. A to i přesto, že se svými hracími dovednostmi jsou Dream Theatre v úplně stejné první lize.

Zkuste si ale vyjít na ulici. I hudební nýmand ví, kdo je to Led Zeppelin, Metallica nebo Iron Maiden a nejspíše vyjmenuje alespoň jednu píseň. Co ale Dream Theatre? Opravdu vám někdo vyjmenuje “Octavarium”, “The Count of Tuscany” nebo “Breaking All Illusions”? Bohužel, pokud nepůjdete zrovna kolem hudebnin, asi těžko. Dream Theatre zůstávají tak nějak uzavření v metalové komunitě a ačkoliv to možná vyhovuje jak fanoušků, tak samotné kapele, nezapsat se do historie kultury s takovým talentem, je přece jen škoda.

Důvod, proč se jim to zatím nepodařilo je vcelku prostý. Neskládají zkrátka takové písně, které by zaujaly masy. Technická propracovanost vítězí nad šťavnatostí. Na Distance Over Time, nutno unzat, zafungoval určitý vývoj a chytlavější songy jako „Paralyzed“ nebo “Out of Reach” dobře fungují s písněmi, které trvají déle, které se s houževnatosto vyvíjejí, a mají delší progresivní sekce, jako například „Fall Into the Light“ a „Pale Blue Dot“. Stejně tak některá Petrucciho sóla, jako hlavně třeba to na “Out of Reach”, je hodně melodické a skutečně šťavnaté. Distance Over Time vlastně těží z toho, že Dream Theater jsou svým způsobem rodina.

Album nahrávali jako za starých časů a v newyorském Monticellu dokonce i spolu bydleli, aby dokázali co nejvíce těžit nejen ze svého obrovského hráčského talentu, ale také velkého týmového ducha. Distance Over Time sice asi není albem, kterým by se DT definitivně zapsali do historie, ale jsou k tomu zase o něco blíž a blíž. Nezbývá než doufat, že jednou budou znát lidé na ulici Dream Theatre stejně dobře jako třeba Led Zeppelin.

Millencolin – SOS

Vydavatelství:Epitaph
Žánry: Punk Rock, Pop Punk
Hodnocení: 3,0/5,0

Švédští zkušení punk rockeři Millencolin se vracejí po delší době, konkrétně po 4 letech od posledního alba True Brew. Staré psy novým kouskům nenaučíš a tak i když už jim bylo dávno “Twenty Two” (název jedné z jejich nejznámějších písní, pozn. pro neznalce), pořád se prezentují velice podobným skejťáckým punkem jako ve svých začátcích. Rozdíly ale lze poznat v tom, že svou hudbou dnes Millencolin sdělují vše daleko více jednoznačně a definitivně.

Souvisí to samozřejmě s tím, že Millencolin toho ví tak nějak obecně více o světě a už nechtějí zpívat jen v mladické nihilističnosti: “I’m twenty two and I don’t know what I’m supposed to do,” ale snaží se popsat přesně situaci, jaká je, bez ohledu na to, jestli je dobrá nebo špatná.

“Some of us didn’t make it through
Some were beat by a mental stress,”

snaží se například popsat, jak to je v písni “For Yesterday”.

SOS je tedy vlastně takovým zhudebněným pohledem na to, jak tahle parta chlapů aktuálně vidí tenhle svět kolem sebe. Najde se zde pak také mnoho nostalgie, jako když vzpomíná v písni “Reach You” zpěvák Nikola Sarcevic na to, jak se snažil dostat svou femme fatale.

Zrovna tahle pecka je příjemným přídavkem do diskografie kapely. Stejně tak úvodní “SOS” nebo “Let it Be”. Millencolin se také dotknou s nadhledem sobě vlastním politiky. Jak právé v “Let it Be”, tak hlavně v písni s vtipným názvem “Troumpets and Poutine”. Píseň “Do You Want War” je také trochu o politice, spíše je to ale tátovská lekce o tom, že máte raději říct holce: “Ahoj,” než hledět do svého iphonu.

SOS má vesměs zajímavé texty. Výjimkou je třeba “Caveman”, která toho kromě připomenutí rozdílů mezi pračlověkem a člověkem vyspělým na úrovni přírodopisu 1. stupně ZŠ, moc nepředá. Daleko větší problém je ale, že požitek z alba je zkažen hodně předpovídatelnými a opakovanými melodickými postupy. To bohužel dělá z alba dost plochý konečný zážitek.

DOPORUČUJEME: Listolet – Pětiminutový tulák

Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Indie Folk-Rock, Alternativní Folk, Folk, Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Jakékoliv povedené domácí či slovenské album je potřeba vždycky přímo oslavit! Album připravováno dlouhých 6 let rozhodně netrvalo tak dlouho zbytečně. Listolet hezky souzní se svým zlínským původem a jejich album je plné přírodně znějících zvuků. Písně pak jakoby malovaly pomocí zvuků celé krajiny. Podstatným dílem přispěli také hosté. Ethno jazzová zpěvačka Lucie Páchová (Talaqpo, Paliome). Tu můžete slyšet třeba na roztomilé písni “Kocour Spí”. Poselství těhle písně je jasné, avšak ne nutně vždycky je tomu zrovna tak.

Třeba takový song “Z Fryštáku do Zlína” je čistě autobiografický, lépe řečeno autobiografický v tom smyslu, že Tomáš Háček napsal příběh (tak to Listolet deklarují, text písní jsou na Pětiminutovém tulákovi příběhy) o jistém Ivošovi, kterého zná jen určitá skupina lidí. Texty podobného charakteru jsou ale samozřejmě vždycky kouzelné v tom, že jakmile jsou dobře napsané, můžete spojit s osobami ve vašem okolí. Je to zkrátka o přetvoření složitého chaosu na něco, co se dá univerzálním jazykem pojmenovat nebo vyjádřit zvukem. O tom ostatně je často umění jako takové.

Úvodní “Píseň minulých příběhů” míchá zajímavě melodie alternativního rocku s nástroji lidové hudby a slyšíme kromě akustických kytar také výrazný akordeon nebo dechové nástroje, které dokreslují pozadí. Folkovou píseň vystřídá spíše rocková pecka “Hermelín”. Jakoby si Listolet vzali trochu z legend nedalekého Valašského Meziříčí Mňágy a Žďorp a smíchali to s experimentálním duchem kapely Zrní. I takové skvělé kombinace vlivů někdy vznikají, aniž si to možná sami autoři vůbec uvědomují. Surrealistický obrazný text, ve kterém je měsíc nakládáný hermelín tomu dodá nezapomenutelnou atmosféru.

Hodně baví i písničkářská a trochou jižanského a psychedelického rocku říznutá “Kaktus”. Můžeme k tomu připočíst chytlavou píseň “Medůza” s úvodním hvízdáním, o poznání dramatičtější rozervanecký blues “Píseň křivých hřebíků”, nebo například mimořádně hravou píseň “Guma papír”.

Listoletu se povedlo stvořit něco mimořádného. Celistvé album, které je konzistentní i různorodé a hravé zároveň tím, jak často mění nástroje i styly, které z alba slyšíme. Listolet navíc neznají něco takového, jako že by nechali 3 skvělé písně na začátek a zbytek alba už jen vyplňovali stopáž. Jejich forma vůbec neklesá a od začátku, až do poslední valašské folkové variace na román Na cestě Jacka Karouaca.

The Paper Kites – On The Train Ride Home

Vydavatelství: Nettwerk Records
Žánr: Indie Pop/Rock, Písničkář, Folk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Australská skupina The Paper Kites vydává po čtyřech letech velice zajímavé akustické koncepční album On The Train Ride Home, které skutečně zní jakoby bylo složeno i určeno pro poslech po náročném dni ve vlaku jedoucím již uklidňujícím se městem ve večerních hodinách.

On the Train Ride Home není vůbec šťavnaté album. Je velice tiché a ačkoliv by akustické balady jistě neodradily fanoušky popové hudby ani příležitostné posluchače, album je spíše pozadím pro kulisy, které si musíte vytvořit třeba zrovna tou cestou večerním vlakem nebo autobusem.

On the Train Ride Home má proto v sobě pořádný kus romantického ducha a vytváří svůj specifický svět, do kterého vás vtáhne už když se při poslechu zadíváte na k albu perfektně hodící se obal alba,bči na newyorský videoklip titulní písně. Za to je třeba vzdát The Paper Kites respekt. Málokomu se totiž něco podobného podaří. V mnohém je to kýč, ale moc hezký kýč.

The Ills – Disco Volante/Mt. Average

Vydavatelství: Starcastic Records
Žánry: Post Rock, Alternative/Indie Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 3,5/5,0

The Ills je v současnosti asi největší jméno slovenské alternativní scény a zároveň asi taky nejzvučnější jméno úplně celé slovenské scény v zahraničí. Posluchači BBC, WDR nebo hipsterského ráje na zemi: seattleského rádia KEXP, totiž asi moc nepoznají kdo je to Jóžo Ráž, ani je asi nebude moc zajímat Rytmus nebo Dara Rollins (mají to ale štěstí, co?), zato The Ills jsou jménem, které by jim něco říci mohlo, protože jejich písně byly nějakou dobu součástí rotací těchto rádií. Největší úspěch post-rockové kapely z Bratislavy pramení z jejich čtvrtého alba z roku 2016 Ornamental Or Mental.

Disco Volante/Mt. Average je vlastně takový zvláštní druh dvojEP, kdy nejsou dvě části nijak odděleny a plynule na sebe navazují. První část má na svědomí kytaristy Mira Luky, druhou Martin ‘Iso’ Krajčír.

Album nahrané v létě v bratislavském studiu Pulp pod slovenským producentem/zvukovým inženýrem Dominikem Suchým (Tante Elze, Intersection…) se dostaly taky pod ruku Stevu Corraovi z Nashvillu (The View, Mad Caddies, ale pokud vám tyhle jméno nic neříkají buďte v klidu).

Jaký je tedy rozdíl mezi dvěma částmi? První čast se songy jako Elsker a Uno je hodně atmosférická a přemýšlivá. Hodně ozvěn v tónech kytar, progresivně rockové postupování bicích. Vítězí spíše pochmurnost. Ta druhá část je daleko více přímočará a úderná. Mezi top momenty alba patří rozhodně space rockové vyvrcholení písně “Elsker”, než se zlomí naplno v melodicky poskakující progresivní rock. Podobných top momentů je ale tentokrát trochu málo a ačkoliv Disco Volante/Mt. Average rozhodně není zklamáním a dalším malým zázrake.na slovenské scéně, vzhledem ke světové konkjrenci přece jen poslední album zůstává trochu za očekáváním a poslední album Ornamental Or Mental nezůstává překonáno.

Florida Georgia Line – Can’t Say I Ain’t Country

Vydavatelství: Big Machine Records / BMX
Žánr: Pop Country, Moderní country
Hodnocení: 3,0/5,0

Nové album FGL se kupodivu dá poslouchat. A to už je samo o sobě úspěch jako kráva. Směs starého country s moderním popem zní nečekaně svěže a to je asi vše, co o tomhle albu potřebujete vědět. Pokud máte slabost pro americké moderní country, byť je třeba plné kýče, měli byste zpozornět a album si vyhledat. Pokud se podobným vodám raději vyhýbáte, raději v tom pokračujte dále, Florida Georgia Line s Can’t Say I Ain’t Country svůj žánr nijak nepřekonává.