Pozůstalí z The Cranberries vytvořili se svým tradičním producentem důstojnou rozlučku Dolores i důstojné uzavření kariéry. Australští garážoví rockeři King Gizzard & the Lizard Wizard vydali více přímé a zábavné album než obvykle.  The Mountain Goats se vydali ze světa gotiků do světa fantasy. Tentokrát nejsou v hudbě tak silné emoce, ale koncept opět vytvoří propracovaný.

Catfish and the Bottlemen stagnují a prudce klesají dolů. Nechtějí se posunout, ale ani nedosahují síly debutu.

„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Pozůstalí z The Cranberries vytvořili se svým tradičním producentem důstojnou rozlučku Dolores i důstojné uzavření kariéry

The Cranberries – In the End

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní rock, Keltský rock, Pop/Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

In the End je důstojným rozloučením s minulý rok tragicky zesnulou Dolores O’Riordanovou. Pro kapelu to muselo být obrovské vypětí nervů, ale nakonec dali album, jenž bylo připravováno v době smrti Dolores, dohromady. Možná kvůli tomu, že cítili morální povinnost vůči fanouškům, možná kvůli pietě a nebo si prostě řekli, že je to zrovna takto správné a právě tak to musí všechno uzavřít. Nejen přijmout ztrátu blízké osoby, ale protože se nepředpokládá další pokračování kapely, přijmout i konec 30 leté působnosti Cranberries.

Zbylí členové (skoro se nabízí slovo pozůstalí) Fergal Lawler, Mike a Noel Hoganovi správně pochopili, že nyní není ten vhodný čas na experimenty a rozhodli se nahrát klasické album Cranberries bez nějakých speciálních kudrlinek. Zkrátka využít jejich největší síly z nejslavnějšího období kapely v polovině 90. let a zasadit tyto síly je do kontextu současnosti.

Cranberries tak zkontaktovali svého původního producenta Stephena Streeta a postarali se vskutku o povedený závěr historie jedné výborné a svou vlastní povahou originální kapely. Hned v úvodní “All Over Now” zaplesá ucho každého fanouška Cranberries. Je to moc pěkná píseň. Smutná, ale pěkná. Zařezává se do přímo do srdeční tkáně s ústřední pasáží:

“It’s all over now,”

jenže i pravý deštivý smutek může být někdy uklidňující oproti hrůzným úzkostem a temným depresím.

A to je ostatně něco, proč si The Cranberries oblíbilo tolik posluchačů naskrz všemi žánry. Další emocionálně silnou písní je “Catch Me If You Can”, ve které Dolores lamentuje o tom, jak je osvobozena od svého řetězce mortality (“Mortal chain”). Opravdu hodně temné momenty, které posluchače přenesou někde k převozníkovi na řece Acherón, a které v sobě skrývají mimořádné umění.

Temnota nemusí být pro slabší jedince už tak dobře snesitelná na písni “Wake Me When it’s Over” a obzvláště kvůli částem jako: “Wake me when it’s over”. Je to ale zrovna právě jedna z těch písní z alba, které nejvíce připomínají Cranberries z poloviny 90. let. Pochmurná bezvýchodná nálada ve slokách a výbušné refrény s žadoněním o zlepšení situace. Písně jako “A Place I Know” naopak nabízí uklidnění pro všechny to, kteří by si mohli myslet, že na tomto světě neexistují místa, kde občas přes ty mraky prosvitnou paprsky slunce.

A uprostřed všeho samozřejmě hlas, který se rodí možná jednou za tisíce let. Děkujeme proto za to, že jsme mohli žít ve stejnou dobu jako Dolores O’Riordan a slyšet jí! Může to znít totiž jako otřelé klišé, ale doopravdy platí že pokud nám poslední album Cranberries něco připomnělo pak to, že ačkoliv Dolores O’Riordan opustila fyzicky tenhle svět, dokud bude z čeho přehrát její písně, nezůstanou zapomenuty a budou je poslouchat i další generace.

Vždyť od vydání jejich pravděpodobně nejlepšího alba No Need To Argue z roku 1994 uplynulo více let směrem k současnosti než dělí vydání posledního alba Beatles a toto album. A přesto se na Cranberries nezapomnělo a i současní zástupci pubertálního věku se k písní Cranberries neustále vracejí.

Protože je to poprvé, co jsme mohli psát recenzi na Cranberries a bohužel asi naposled, snad nebude nikoho pobuřovat, když nakonec více než 30leté existence kapely zvoláme: Ať žijí The Cranberries!

DOPORUČUJEME:

Australští garážoví rockeři King Gizzard & the Lizard Wizard vydali více přímé a zábavné album než obvykle

King Gizzard & the Lizard Wizard – Fishing for Fishies

Vydavatelství: ATO / Flightless
Žánr: Altenrative/Indie Rock, Garážový rock, Psychedelický rock, Progresivní rock, Acid Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

King Gizzard & the Lizard Wizard jsou jednou z nejpracovitějších kapel na světové alternativní scéně. Vydávají alba jedno za druhým a je vcelku běžné, že zatímco jiným kapelám (i těm příbuzným v rámci jednoho hudebního stylu) trvá vydat album několik let, King Gizzard & the Lizard Wizard vše stíhají v rámci jednoho roku.

Má to samozřejmě i své nevýhody a ne jednou jsem si postěžoval, že kdyby vydávali alba s trochu střídmější kadencí, tak by mohli jednou za tři roky vydat takové super alba, že by se ostatní kapely mohly jenom klanět, protože tvorba australských King Gizzard by byla o míle před nimi.

Současné Fishing for Fishies je ale úplně jiný případ. Je to především ohromně zábavné album, což u kapely přece jen obvykle držících se žánrových dogmat, nebylo zase tak pokaždé jasné. King Gizzard & the Lizard Wizard totiž technicky vzato byli vždycky skvělí, ale často byl ten jejich garážový rock s příměsemi psychedeliky přece jen trochu moc dlouhý, melodicky nevýrazný nebo tak nějak příliš uzavřen do sebe.

Nyní je ale vše úplně jinak. Fishing for Fishies je velice melodické album a i přesto dokážou splnit neočekávané progrese písní, které od nich mnoho fanoušků alternativní hudby vyžaduje. Krásně je to slyšet třeba na “The Bird Song”, která se vždycky rozjede ve sladkou melodii a znenadání se zastaví, aby píseň zase bubny rozjely kupředu.

“Plastic Boogie” je oproti tomu přímočarý hospodský rock. Jedna z nejzábavnějších písní, jakou kdy King Gizzard & the Lizard Wizard vydali. Do trojice všech boogie, i poslední píseň alba “Cyboogie” se mimořádně povedla. Ta tentokrát přivede retro-elektro-rockový zvuk, který není pro kapelu cizí, ale zároveň ani ne stoprocentně běžný.

“This Thing” je nabroušený vidlácký rock s foukací harmonikou, který opět ohromně baví. Tentokrát jede píseň takřka v tanečních rytmech na výrazné base, ze které budou jásat nejen všichni fanoušci Queens of the Stone Age. Další skvělý moment povedeného alba.

Doufejme, že King Gizzard & the Lizard Wizard u něčeho podobného zůstanou a nezahalí se až do přílišných tvůrčích mlh, jak se to v minulosti u nich bohužel několikrát stalo. Z nového alba Fishing for Fishes je totiž slyšet přirozená radost a to je přesně něco, co jsme k jinak ke skvělým a originálním rockovým muzikantům potřebovali. O něco méně psychedelie sice může vadit některým jejich fanouškům, ovšem všem těm, co mají rádi na King Gizzard spíše pro tu garážovou a přímější část, bude tohle album darem z nebes. Dle našeho názoru je to silnější stránka kapely a proto tohle vyvážení  psychedelie namotané na více garážového rocku vnímáme pozitivně. O něco silnějších 4,0.

The Mountain Goats se vydali ze světa gotiků do světa kouzelníků. Tentokrát nejsou v hudbě tak silné emoce, ale koncept opět vytvoří propracovaný

The Mountain Goats – In League with Dragons

Vydavatelství: Merge
Žánr: Indie Folk-Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kalifornská indie folk-rocková kapela okolo Johna Darnielleho naposledy zazářila s konceptuálním albem Goths. To si dalo velice zvláštní cíl – dokázat co nejlépe zmapovat a vyjádřit život takzvaných gotiků, resp. lidí hlásících se ke gotické subkultuře, jenž je plná temnoty, smrti, ale i skvělých kapel.

Poměrně bizarní zaměření alba dopadlo skvěle a Goths bylo mnohými významnými zahraničními hudebními časopisy a servery považováno za jedno z nejlepších alb roku 2017 a věrní čtenáři si možná vzpomenou, že i v našem seznamu nejlepších zahraničních alb za rok 2017, se album Goths nacházelo.

Očekávání tudíž nebyla malá a přispěla k tomu, že In League with Dragons je trochu zklamáním. Záleží ovšem také v jakém ohledu to bereme. Album totiž nemá ani náhodou takové emoce, jako album minulé, co však naopak má s minulým Goths společného, je detailně propracovaný vlastní svět, které album má. Tentokrát nás The Mountain Goats vezmou do světa fantasy a taky tak trochu krimi. Není to ale žádný příběh, jak by se možná na první pohled při pohledu na obal a tracklist mohlo zdát, nýbrž spíše sbírka nesouvisejících zhudebněných krátkých příběhů.

“Clemency for the Wizard King” je například příběh o lesním kouzelníkovi. O kouzelnících je také například píseň “Doc Gooden”. “Passaic 1975” nejde ani tak do světa fantasy, ovšem vzhledem k tomu, že svět tohoto člověka působí trochu jako z jiných dimenzí, vlastně i trochu ano. John Darnielle ostatně řekl to, že potřeboval najít ve světě kouzelníků a vysloužilých kouzelníků i jednoho vysloužilého kouzelníka z reálného světa. A Ozzy Osbourne do tohoto světa zapadá perfektně.

Co se týče tedy textů a obsahu, album je opět poutavé – minimálně tolik jako to minulé. Bohužel, vzhledem k ne tak výrazné a sdělení nepodporující hudbě dojem s alba rapidně klesá. I tak lze ale kapelu obdivovat, že na svém šestnáctém albu opět přišla s novým zaměřením a novým světem.

Catfish and the Bottlemen stagnují a prudce klesají dolů. Nechtějí se posunout, ale ani nedosahují síly debutu

Catfish and the Bottlemen – The Balance

Vydavatelství: Capitol / Island
Žánr: Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Welšská kapela Catfish and the Bottlemen se zdála být jednou z největších naději kytarového hudby posledních let. Nadšení z fantastického debutu The Balcony ale bohužel s novým albem zase opadlo o něco více a nezbývá než doufat, že se něco stane a kapela se rychle probudí k životu, protože by bylo škoda, aby pomalu upadali v zapomnění. Což se ale bohužel může stát, protože po minulém The Ride, které většina posluchačů ohodnotlila asi jako: “Hmmm… Čekali jsme asi o něco více, ale ok,” je The Balance bohužel již čirým průšvihem.

Problém Catfish and the Bottlemen je především v tom, jak lpí na svém žánru a přesto, že nápad, aby jejich album produkoval producent Jacknife Lee, který má za sebou práci s R.E.M., U2 nebo The Killers, vypadal zajímavě, kapela se bohužel od minula prakticky nikam neposunula ani po tvůrčí, ani po produkční stránce. Ano, možná album zní o něco více hlasitě a zároveň čistě, ale je to změna asi tak velká jako změna mezi jednotlivými obrázky alb Catfish and the Bottlemen, ze kterých ostatně také jakoby vyřazovalo, že chtějí už do konce kariéry parazitovat na úspěchu svého prvního alba.

Modleme se tedy, zasaďme strom (nebo alespoň bonsai), sledujme zda náhodou nepadá hvězda… Dělejme úplně cokoliv, ale doufejme, že příště ze sebe buďto dokážou vyždímat to, co na prvním albu a nebo, že se razantně změní jejich tvůrčí i studiový přístup.

Jo a mimochodem… “Sidetrack” – skvělá píseň. Škoda, že jich nebylo takových mnohem více.

Korejský boyband BTS míří do světa a dá se překvapivě několikrát poslechnout až do konce

BTS – Map of the Soul: Persona

Vydavatelství: Bighit
Žánry: K-Pop, Dance Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

K-pop míří díky internetu pořád více a více do světa a šokujícím úspěchem“Gangnam Style” to rozhodně neskončilo. Superpopulární korejská vokální skupina BTS se rozhodla naplno proniknout na západní trh a pod záštitou velkých nahrávacích společností se spojili s několika nadějnými či již zavedenými producenty. Za albem Map of the Soul: Persona stojí například producentské duo The Arcade, které skládalo a produkovalo například pro Ritu Oru, Taio Cruze nebo Iggy Azaleu a jsou podepsáni například taky na jejím velkém hitu s Charli XCX “Fancy”, ale je zde také několik prakticky neznámých talentovaných producentů, kteří dostali šanci dělat pro někoho na velkém projektu úplně poprvé – jako například Pdogg nebo Marcus McCoan.

Měl jsem (asi to nepřekvapí) těsně před stisknutím tlačítka start takový hodně nepříjemný pocit, který se dá srovnat s pocitem, když do sebe ve 40 stupňovém vedru na festivalu navalíte 3 langoše nasáklé levným olejem. Nakonec se ale ukázalo, že se vlastně ani nebylo moc čeho bát. BTS je boyband, který si to docela dává a není zase daleko od těch nejznámějších západních boybandů Backstreet Boys začínaje One Direction konče. Akorát holt občas tomu, o čem zpívají někdy nerozumíte (což je možná vzhledem ke stejně prázdným textům boybandů vlastně i dobře).

Píseň “Mikrokosmos” jsem si dokonce na Spotify i uložil do oblíbených skladeb. Je to svěží, pohodový a čistý pop, který si přejete poslouchat, když jedete třeba autem a venku je hezky. Je to podle očekávání kýč, ale dobře zmáknutý. “Make it Right” mě pobavilo v tom, jak BTS vypálili rybník Chainsmokers. Je to neuvěřitelná vykrádačka této skupiny, ale v podání BTS se tenhle styl kupodivu snáší lépe.

BTS mají totiž i tu výhodu, že ačkoliv je samozřejmě jejich existence – stejně jako každého jiného boybandu – založena hlavně na vydělávání peněz, u nich je díky jejich asijského původu také nějak lépe zkousnutelná.

BTS popravdě ale nejsou nějaká velká neviňátka, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Jejich texty jsou popravdě vcelku provokativní a zvlášť na asijskou velice konzervativní povahu. Nepřekládal jsem si korejské části, avšak z těch anglických částí třeba “Make it Right” a pasáže jako:

„So hurry and grab me quickly”

jsou vcelku odvážné a obzvláště, když k tomu připočítáme, že po celou dobu písně slyšíme holčičí vzdychy, které zní skoro jakoby byly samplovány přímo z PornHubu. Někdy se dokonce zdá, že pod nevinnými tvářemi se skrývá parta slizounů. Na druhou stranu jim však alespoň nelze vyčítat, že hrají jen na opatrnou kartu. Oni Beatles ve svých písničkách taky občas skrývali oplzlosti, které nemají v textech ani motorkářské kapely.

Samozřejmě, kromě “Mikrokosmos” a “Make it Right” to není nic moc hudebně prozíravého a to dokonce ani v oblasti mainstreamového popu. Například spolupráce s Halsey “Boy With Luv” však naznačuje, že by se BTS mohlo dost dobře povést skutečně dobýt západní trh a to je stejně asi (prachy a sláva) jediný cíl, kteří si tahle 7 členná parta dává. Slabých, ale pořád 2,5, což je vzhledem k nízkým očekáváním pořád příjemné překvapení.