Recenze alb vydaných od 18.8.2017: Everything Everything, UNKLE, Ghostpoeat a další…
Brand New vydali z ničeho nic (pravděpodobně) poslední album Science Fiction, které uzavírá kruh a (pravděpodobně) učiní z kapely legendu
Brand New – Science Fiction
Vydavatelství: PROCRASTINATE! MUSIC TRAITORS
Žánr: Alternativní rock, Alternative/Indie Rock, Experimentální rock, Post-Hardcore, Emo
Hodnocení: 4.5/5.0
Brand New na ‘Science Fiction’ uzavřeli kruh tím, že přetvořili svůj původní žánr ‘emo’ na jakýsi nový žánr ‘psycho’. Jejich album je emotivní, nervy drásající a intenzivní jako málokteré jiné album. Pokud se opravdu jedná o poslední album, je to zatraceně dobrý způsob, jak říct fanouškům sbohem. Album je totiž dost dlouhé, lze ho poslouchat neustále dokola a pořád objevujete něco nového (ať už v textech nebo ve zvuku). Album roste s každým dalším poslechem. ‘Science Fiction’ je jedno z nejlepších alb tohoto roku a Brand New se díky němu stávají jednou z nejlepších kapel současné alternativní scény a rockové hudby tohoto století, která navíc dokáže hrát bez elektroniky a pouze se starými dobrými rockovými nástroji.
Grizzly Bear se vrací po pěti letech s impresionistickou a realistickou deskou Painted Ruins
Grizzly Bear – Painted Ruins
Vydavatelství: Grizzly Bear Music / RCA
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Art Rock
Vydavatelství: 3.5/5.0
Grizzly Bear je kapela, která dokáže perfektně vyjádřit pocity a představy jejího skladatele a textaře pomocí barevné hudby, která spolu souzní, nebo naopak se staví proti sobě do kontrastu a vzájemně se tak vyvažuje. Grizzly Bear jsou ale až příliš přikováni nohama na zemi a to je to, co brání albu ‘Painted Ruins’ v rozletu a zároveň co brání přenést na posluchače nějaké větší nadšení z jejich hudby.
Eveyrthing Everything progresivně pokračují ve vyvíjení svého zvuku a zvětšování svého publika
Everything Everything – A Fever Dream
Vydavatelství: Big Picnic Records
Žánr: Indie Pop, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Dance-Rock, New Wave, Post-Punk Revival
Hodnocení: 4.0/5.0
Kvarteto z Manchesteru vzbudilo velké ohlasy svým albem Get to Heaven z roku 2015. Dva roky staré album výborně podtrhovalo všechny silné stránky kapely. Hravá a kreativní instrumentace, neotřelé hudební i textařské nápady, taneční styl pojatý sofistikovaným způsobem a v neposlední řadě velice výrazný, vysoký hlas zpěváka Jonathana Higgse. Server The Observer označil jejich minulé album Get to Heaven jako “Radiohead, na které můžete tančit,” což zjednodušeně skutečně vyjadřuje hudební podstatu Everything Everything. Na Get to Heaven se snažili Everything Everything, jejichž debut vyšel v roce 2010, přijít s čerstvými nápady a ještě více zdokonalit svůj styl, díky kterému se stali jednou z nejzajímavějších kapel v současné Británii.
Everything Everything rozbalují album s výbušnou “Night of Long Knives” inspirovanou likvidací politických oponentů v nacistickém Německu v roce 1934. Píseň ve sloce plyne typickým syntetickým popem a pak propukne ve zběsilou smršť kybernetických rytmů. “Can’t Do” je futuristický popový soudtrack pro pánské módní přehlídky poháněný neúnavným falsetem Jonathana Higgse, mezi kterými vystřihují riffy syntezátory. Ačkoliv mají za sebou Everything Everything spoustu studiové práce a prosezených hodin u programování elektroniky, je skvělé že přitom nezapomněli, že bez nasazení a hlavně melodií, by jim to bylo k ničemu. Ať už je to třetí “Desire” nebo pomalejší, velkolepá “Good Shot, Good Soldier”, chytlavé melodie ve stylu šedesátkových Beach Boys, nebo Beatles, stojí vždy na prvním místě a až teprve poté je podporuje elektronika podobná The xx a texty lehce příbuzné kvartetem uctívaným Radiohead.
Eveyrthing Everything jsou zvuk minulosti, přítomnosti a hlavně budoucnosti. Jejich hudba má atmosféru, která nadchne svým futurismem, pokrokem a lehkým podivínstvím, zatímco trochu děsí svou nelidskostí a matematickou přesností. Eveyrthing Everything progresivně pokračují ve vyvíjení svého zvuku a zvětšování svého publika.
Básník temných londýnských zákoutí Ghostpoet převypráví bolesti světa
Ghostpoet – Dark Days + Canapés
Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Trip Hop, Alternativní hip hop
Hodnocení: 3.5/5.0
Londýnská zpěvák a básník ulice Obaro Ejimiwe vydal své čtvrté album. Ghostpet, jak si přezdívá, je zajímavý úkaz. Jeho hlas je hluboký, drsný a přivádí vás do temných zákoutí ulic velkého města. Album produkoval Leo Abraham (Brian Eno, Jon Hopkins), který se podepsal pod album svými skoro až industriálními pozadími v úvodní písni “One More Slip” a nebo dost rozdílným orchestrálním pojetím na “Dopamine If I Do”. Novinkou je ale kapela nahrána s přístupem “naživo”. Ejimiwův hlas je unikátní a charakteristický, ovšem monotónní, což sice patří mezi poznávací znaky jeho tvorby, avšak při tři čtvrtě hodinovém poslechu to začíná být poměrně otravné.
Ne, že by se Ghostpoet bál kuželu světla, který by si posvítil na něj, ale raději využívá postavení pozorovatele světa okolo.
Ghostpet ale zase při ještě dalším úhlu pohledu, vyjadřuje svým unaveným, ale i tak dostatečně výrazným hlasem pachuť z toho, jak věci ve světě jdou. V “Immigrant Boogie” zapláče na tragédiemi, které se ději každý týden na moři, kde umírají lidé, kteří se chtějí dostat do Evropy.
“Let us in
We never bite
It’s just the boat’s going down
And I don’t think we wanna stay,”
zpívá hořce, jakoby ho trápily obrázky, které vidí denně z médií, stejně jako nějaká trvalá bolest žaludku, které se nemůže zbavit. Ne, že by se Ghostpoet bál kuželu světla, který by si posvítil na něj, ale raději využívá postavení pozorovatele světa okolo. Jeho hlas tomu dodává onu správnou hořkou pachuť, nervozitu a napětí. Přístup Obara nemusí lahodit ucho každému, album se zvláště na prvních pár poslechů neposlouchá vůbec dobře, nelze mu ale upřít oddané hledání nových hudebních nápadů, velký básnický talent a schopnost nechat procházet skrze sebe to špatné ze světa okolo a převyprávět to posluchači.
The Accidentals zažívají svou Odysseu, poznávají svět a poprvé vydávají hudbu jako dospělí
The Accidentals – Odyssey
Vydavatelství: Masterworks
Žánr: Alternative/Indie Folk, Folk Rock, Folk Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Když se řekne: “svěží vítr na hudební scéně,” jakoby tahle věta byla synonymem pro The Accidentals – trojici z Michiganu, která využívá ke své hudbě tradiční folkové nástroje, ale dává jim díky vlivům popové, rockové i punkové hudby nový směr. The Accidentals jsou obyčejní mladí (avšak velmi talentování) hudebníci, kteří se ještě na střední náhodně setkali a začali spolu vytvářet hudbu a jezdit o víkendech na koncerty. Protože Amerika zrovna zažívala (a asi ještě trochu stále zažívá) poměrně nečekaný boom nové generace folkařů, vedený Mumford and Sons a Lumineers, chytlo se to. Samozřejmě i protože se hudba The Accidentals prostě dobře poslouchá a mají talent na psaní příjemně poslouchatelných písní, což znovu dokazují na novém albu Odyssey.
Co The Accidental nemají v počtu členů, to nahrazují počtem nástrojů, na které umí Savannah Buist (zpěvačka a většinou kytaristka), Katie Larson (většinou houslistka nebo violoncellistka) a Michael Dause (většinou bubeník), hrát. A tak slyšíme kromě klasických nástrojů, které patří do klasické rockové kapely, také nástroje folkové: housle, violoncello, klasickou basu nebo mandolínu. Když k tomu ještě připočítame občasné piáno a klávesy, měli bychom mít tak nějak základní představu o jejich zvuku. Odyssey je první album, které nahráli Accidentals jako dospělí (pokud to bereme podle amerického limitu dospělosti) a na albu můžeme slyšet, jak je pozitivně po tvůrčí stránce ovlivnily měsíce strávené na cestě, poznáváním velkého světa. Po této stránce je název alba Odyssey velmi příznačný. Jejich dospělost se neprojevuje jen po lidské stránce, což je nejvíce poznat v textech, ale taky ve skládání hudby, kdy pracují s melodiemi a aranžemi lépe, než kdykoliv jindy na předchozím albu Bittersweet z roku 2013 a EP Parking Lot.
Accidentals prostě nemůžete nemít rádi. Jsou to tři kamarádi, kteří se rozhodli nejít na prestižní vysoké školy a místo toho jezdit po Americe a dělat lidem radost hudbou.
Accidentals prostě nemůžete nemít rádi. Jsou to tři kamarádi, kteří se rozhodli nejít na prestižní vysoké školy a místo toho jezdit po Americe a dělat lidem radost hudbou. Hlavně písně střední části alba jako “Ariziona Stars”, “Crow’s Feet”, “Nightlife” a především výborná “Earthbound”, by si zasloužily trochu více lásky od publika, než se jim zatím dostává. Zvláště, když jim sami tolik lásky skrze hudbu předávají.
Ambicióznímu návratu projektu UNKLE chybí silnější hudební nápady
UNKLE – The Road, Pt. 1
Vydavatelství: Cooking Vinyl / Songs for the Def
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
James Lavelle se vrací s albem po sedmi letech, aby se zpětně podíval za sebe na 25 let plných rozdílných stylů a zvuků. K album ho inspirovala zkušenost s pořádáním londýnského festivalu Meltdown. Lavelle zbyl na projekt UNKLE prakticky sám a tak bylo rozumné, co udělal: rozhodl se navrátit ke kořenům a dodat tomu nový nádech inspirovaný kulturou současného Londýna. Rozvětvené vokální linky na albu, které se spojují a zase odbíhají od sebe, zní krásně a perfektně podporují Lavellovy texty jako:
“There’s a wraith-like like shadow appearing …
I’m looking for the rain to fall.”
Jak typicky londýnské! Na albu se nevyužívá tolik elektroniky a UNKLE pokračuje ve svém trendu z roku 2010. Smyčců je tady hodně, ale UNKLE, jakmile se rozezní smyčcový orchestr, se nebojí zmáčknout tlačítko “play” a pustit dovnitř klasických kompozic nějaké ty trip hopové beaty, které jsou tak typické pro počátky jeho tvorby. Nejlepší ukázkou toho je “blackstarovsko”-egyptsko-goticky znějící “Looking for the Rain”. The Road, Pt. 1 z nějakého důvodu ovšem zní povětšinou poměrně chabě, oproti předchozí tvorbě projektu UNKLE. Jakoby se až moc Lavelle snažil navrátit staré časy zpátky, ale nefungovalo to tak jako dříve. Lavelle nepřišel s tak dobrými hudebními nápady, aby je dokázal rozšířit do takových rozměrů, jakých by chtěl a tak to působí, jako když chcete natočit filmový trhák, máte ale špatný scénař filmu a tak se ho snažíte zachránit obsazením málo známých, ale vynikajících herců (paralela se skvělými hosty na albu) a velkolepou vizuální výpravou (paralela s produkcí alba).
Iluzorní svět a psychedelie v saku Denta Maye
Dent May – Across the Multiverse
Vydavatelství: Carpark Records
Žánr: Písničkář, Alternative/Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Kalifornský písničkář Dent May přichází se čtvrtým přírůstkem plným prosluněného podivínského popu s retro nádechem skladatelství Jeffa Lyna z ELO. V písni “Hello Cruel World” zpívá o iluzích dnešního světa a ptá se, co je vlastně skutečné: “Hello cruel world, are you real or just a dream? / And will I ever find some meaning like them pretty folks on TV?” Dent May předkládá psychedelické představy, ale nezpívá je jako vyděděnec ulice a bohém, ale udržuje si na sobě své sako a vážnost, což tak nějak skvěle vystihuje kalifornské prostředí mísící bláznivý způsob života plný mejdanů, s uchováním vážnosti a pronásledováním amerického snu skrze tvrdou dřinu. Dent May se tentokrát nebojí udělat svůj pop velkolepým, ale nezapomíná taky na svou tvář nenáročného umělce, který si vystačí při živých vystoupeních pouze se třemi členy v kapele a starou odřenou kytarou. “Picture on teh Screen” pokračuje ve stejně iluzorním světe jako první píseň a začíná samplem zvuku starého internetového modemu a nakonec přeroste ve velkolepý orchestrální závěr. Vysoký hlas Denta Maye připomíná Elvise Costella, Bee Gees a spolu s jeho formálním přístupem ze staré školy zpěváků 40. a 50. let, perfektně sedí k jeho hudbě pohybující se za hranicí i na hranici všednosti společnosti vyspělého světa.
