The War on Drugs, PVRIS, Fifth Harmony a další v recenzích alb tohoto týdne

Villains dalo Queens of the Stone Age nové koncertní trháky, které nenechají nohy v klidu

Queens of the Stone Age – Villains

Vydavatelství: Matador
Žánr: Hard Rock, Alternativní rock, Alternativní metal
Hodnocení: 4.0/5.0

Celkově je ‘Villains’ dobrým albem pro fanoušky Queens of the Stone Age, kteří by měli dokázat odpustit Joshovi někdy příliš přímý a nečitelný přístup při psaní písní. ‘Villains’ není velkým odbočením ze standardu a Queens of the Stone Age budou získávat nové fanoušky spíše díky starším písním jako “No One Knows”, “Little Sister” nebo “Go With The Flow” z alb ‘Songs for the Deaf’’ (2002) a ‘Lullabies to Paralyze’ (2005). Minimálně tři písně z nynějšího alba jim ale budou na koncertních seznamech písních velmi dobrými předskokany před vyvrcholením koncertu.

ČTĚTE CELOU RECENZI A POSLOUCHEJTE ZDE

Iron & Wine se na Beast Epic vrací domů a je více pozitivní

Iron & Wine – Beast Epic

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Písničkář, Indie Folk, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Jihokarolínský Iron & Wine vydává své šesté album po Ghost on Ghost z roku 2013. Iron & Wine se jako tulák vrací ze světa ke své originální nahrávací společnosti Sub Pop, aby zúrokoval vše, co se naučil ve světě za uplynulých 10 let – ať už na turné nebo ve studiu – a vrátil se zpět k tomu, co ho do toho světa dostalo. Iron & Wine se také vrátil do studia po dvou společných albech, které nahrál s Benem Bridwelem – tvůrcem úspěšné písně “Funeral” kapely Band of Horses – a folkovou písničkářkou pocházející z mormonské rodiny Jescou Hoop. Hned v úvodní písni Samuel Beam (jeho vlastní jméno) připomíná, jak intimně zní, když zpívá s jemným brnkáním do kytary, tichým piánem a smyčci tlumeným hlasem, místy skoro šeptajícím hlasem.

Pokud by se udělal nějaký průměr, asi by se zjistilo, že rychlejší písničky bývají ty, co jsou nejvýraznější. V případě Iron & Wine tady máme ale jen pomalé a ještě pomalejší písně a vrcholem alba jsou možná překvapivě právě ty, kdy se tempo ještě více zpomalí – jako třeba romanticky zasněná “Summer Clouds”. Druhá píseň “Thomas County Law” spolu s “About a Bruise” jsou písně, která mají nejblíže ke country, “Song in Stone” je představuje zase to, co si většina z nás představí pod žánrem folk. Iron & Wine dělal vždy hudbu spíše pro starší publikum než je on sám, takže dovršená čtyřicítka mu sluší a lze předpokládat, že Beam bude zrát podobně jako to víno, které má ve svém pseudonymu. Dospělosti jeho písní si lze všimnout v tom, jak se snaží být pozitivní oproti více melancholickým minulým albům.

Perfekcionalistické A Deeper Understanding The War on Drugs je jako společné album Springsteena, Dylana a Ryana Adamse

The War on Drugs – A Deeper Understanding

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Americana, Americký tradiční rock
Hodnocení: 4.0/5.0

The War on Drugs z Filadefie vydávávají A Deeper Understanding po minulém úspěšném albu Lost in the Dream z roku 2014. Hlavní mozek kapely zpěvák Adam Granduciel se potýkal s problémy jako obyčejnou, ale tíživou samotou, a trochu vážnější depresí a nespavostí, které jsou také vtisknuty do alba. Granduciel se stal taky lepším producentem ve studiu. Lépe se seznámil s technologiemi a taky odpozoroval více studiových triků od svého hudebního idolu Bruce Springsteena, ke kterému je hudba, kterou vytváří velmi podobná. Granduciel navíc zní trochu jako Bob Dylan a skládá americký tradiční rock podobně jako Ryan Adams, což vytváří zajímavou Springsteenovsko-Dylanovso-Adamsovskou kombinaci. “Up All Night” je taková moderní a více experimentátorská verze Dylanovy “When the Night Comes Falling From The Sky”, daleko více ale zaujme druhá “Pain” s nádhernými kytarovými částmi, stejně jako cestovatelská “Holding On”, která je perfektní písni pro poslech do auta.

The War on Drugs mají se svým stylem hudby, zvukem, melodiemi i texty našlápnuto stát se velkou kapelou, která bude hrát pro tisíce lidí na festivalech při západu slunce. Zatím mají úspěch hlavně na severu Severní Ameriky. V oblastech okolo Seattlu vyprodávají divadla, ovšem odpověď na to, proč zatím nejsou větší i v dalších částech světa by mohla být píseň “Strangest Thing”. Ta je sice moc pěkná a zvukově kouzelná. Granduciel ale příliš lpí na Springsteenovském zvuku ve stylu písně “Something in the Night”, ze které si vypůjčuje taky zvuk bicích. Granduciel na A Deeper Understanding taky moc spoléhá na produkci a ve strachu, aby jeho studiové pedantství v několika slavných studiích v USA bylo dostatečně vyvážené a puntičkářsky dokonalé, nenechává dostatečně projevit svůj hlas, ani nikoho z kapely. Kdo slyšel kapelu ze záznamu naživo, ten si musí povšimnou toho, že kapela má celkově větší šťávu. Na albu tolik jako naživo nebaví a to je možná důvod, proč nedokáže přesvědčit více lidí, aby přišli na koncert, kde zní ještě lépe a taky důvod, proč není větší ačkoliv slyší kapela chválu ze všech stran: od Jimmyho Iovina – známého producenta a zakladetele společnosti Interscope – až po Ryana Adamse a Dava Grohla.

Kapela se ocitla ve zvláštních dobách, kdy zní za svou existneci nejvíce jako jiné kapely, ale zároveň nejvíce jako oni samotní. Granducielův perfekcionalismus se podepsal na albu pozitivně i negativně. Album je skvěle napsané, po producentské stránce dokonalé, zároveň ale The War on Drugs úzkoprsost brání ve větším rozletu.

PVRIS se posunují od punku k taneční hudbě. Jejich nové album nahrané v kostele zní velkolepě

PVRIS – All We Know of Heaven, All We Need of Hell

Vydavatelství: BMG / Rise Records
Žánr: Pop rock, Alternative/Indie Rock, Electropop
Hodnocení: 4.0/5.0

Debutové album PVRIS White Noise z roku 2014 nesklidilo při vydání takové fanfáry okamžitě, ale postupně rostlo a druhé LP All We Know Of Heaven, All We Need Of Hell bylo poměrně dost očekávané. Massachusettské trio si pozvalo k produkci znovu Blaka Harnage a ten měl tak šanci pozměnit věci, o kterých věděl, že jdou tentokrát udělat lépe. Elektonika na albu tak zní ještě více giganticky a dostává větší rozměr, stejně jako celý jejich zvuk. Kapela se potřebovala stát větší co do počtu fanoušků, a tak tomu zvolili i úměrně nahrávací prostory, All We Know Of Heaven, All We Need Of Hell totiž bylo nahráváno v New Yorském kostele z roku 1910. Kapela mohla využívat celý kostel a tak využili každičkou místnost, která se jim zrovna hodila třeba pro nahrávání toho správného zvuku bicích.

PVRIS se podobně jako Paramore posouvají k více tanečnímu stylu. Oproti druhé americké trojici, kteří jedou na více progresivní a alternativní nové vlně a synth-popu, PVRIS jedou na housu a mainstreamové popové taneční hudbě.

Všichni tři členové odvádějí maximum práce za několik členů.

Strhující zpěv Lynn Gunn už je skoro samozřejmostí, pokud znáte PVRIS. Kytarista Alex Babinski a basista Brian MacDonald každou píseň nabijí obrovským množstvím energie, která ještě popohání hlas Lynn. Samotný posun od pop punkové hudby k taneční je trochu problematický. Nedá se jednozančně říct, co je lepší. Nový zvuk totiž kapele sluší – důkazem buď celá píseň “What’s Wrong” a “Anyone Else”, znějící jako kdyby spolu Tove Lo a Florence & The Machine nahráli společnou píseň. V některých místech ale nový styl působí jako vaření dortu pejska a kočičky. Někdy jakoby byly housové a dance popové prvky jako výkřiky “whoo”, klasický millenialský “whoop” a přechody od kytar k elektronice, do skladeb namontovány tak, že to pak nedrží pospolu. Velkou facku pak uštědří novému stylu “No Mercy” – jediná píseň znějící jako z alba White Noise, která je velmi ironicky nejnápaditější písní alba. Nový styl tedy nebude úplně pro každého, ale PVRIS alespoň ukázali odvahu dělat změny. A ačkoliv jejich nový styl není dokonalý jako Donatellova socha, v kontextu dnešní hudby je hlavně díky němu All We Know of Heaven, All We Need of Hell velmi zábavným a svěžím pokusem.

Nové album Fifth Harmony už jen se čtyřmi zpěvačkami není ostudné, ale je nudné

Fifth Harmony – Fifth Harmony

Vydavatelství: Epic / Syco Music
Žánr: Dance Pop, Pop, R&B, Vokální skupina,
Hodnocení: 2.0/5.0

Fifth Harmony je taková zvrhlá rodinná zábava. Zpěvačky s outfitem, s kterým připomínají go-go tanečnice, zpívají pro publikum dvanáctiletých holek, přičemž může na koncert přijít celá famílie, protože tatík se rád podívá na čtveřici spoře oděných sexy zpěvaček, podobně tak pubertální bratr. Starší ségra si zase ráda odpočine od poslouchání Eda Sheerana, Imagine Dragons a nějakých latentních folkařů hrajících si na Mumford & Sons. Mamka si zavzpomíná na staré časy diskoték se Spice Girl a Ace of Base. Každý si tak přijde na své. A o tom tak nějak dívčí skupiny jsou.

Největší změnou nynějšího alba je to, že z Fifth Harmony odešla Camilia Cabello, takže už teď jsou spíše Fourth Harmony, ale své album paradoxně pojmenovali Fifth Harmony. Skupina se přesunula k více dospělejšímu zvuku R&B, což je jednak určeno dospíváním samotných zpěvaček a ještě více dospíváním jejich publika.

V textech se řeší i témata, která by měla zaujmout právě starší ženské (nebo ještě dívčí?) publikum. Jsou tu samozřejmě feministické náznaky ve stylu Beyoncé, i když ve skutečnosti se jedná spíše o takové slabé dívčí: “Nehraj si se mnou chlapečku.” Stejně jako u Beyoncé se tady řeší nevěra a ukazuje sexuální dominance nad muži. Nic, co by tady už tisíckrát nebylo. Navíc Fifth Hamrony to člověk na rozdíl od té Beyoncé ani trochu nežere, když pak zpívají v “Make You Mad”: “I’m gonna make you miss me / I’m gonna make you go mad / I’m gonna make sure I’m the best you ever had,” spíše jako prodejné lehké děvy, než dospělé sebevědomé ženy, které chtějí, aby je společnost brala vážně. Melodie a vokály podle SZA a Rihanny jsou taky mainstreamem zaplaveny až po uši a nikoho, kdo v posledních čtyřech letech slyšel alespoň jednou Evropu 2, nepřekvapí.

Je to stokrát důstojnější než Spice Girl, zní to tisíckrát rozumněji než Ace of Base, ale je to taky pořádná nuda dobrá leda tak pro obchodní centra a vhodná jako vata mezi reklamními bloky středoproudých rádio stanic. Svoje fanoušky si to našlo a s novými písněmi najde další. Fanoušky si našli i daleko větší exoti (odkašlání si… Vanilla Ice, odkašlání si…  Mr. President). Z poslechu Fifth Harmony navíc vyloženě nebolí uši a není to něco, co by bylo hodné posměchu a ani by si nezasloužilo být bráno vážně. Ta nuda ale album, stejně jako písně na něm, naprosto zabíjí. Z celého alba lze vyzdvihnout možná první píseň “Down”, jinak je ale všechno nudná šeď znějící, jakoby byla vytvořena nějakým softwarem, který generuje náhodně posloupnosti akordů tak, aby splňovaly současné popové normy. Nikdo nečeká, že budou Fifth Harmony nahrávat experimentální skladby a vytvoří dívčí verzi alba Kid A (album Radiohead, pozn.), kde jsou ale chytlavé melodie, o které jde v tomhle žánru nejvíce?

Gogol Bordello stárnou a trochu zmoudřeli, pořád mají ale neuvěřitelnou energii

Gogol Bordello – Seekers and Finders

Vydavatelství: Cooking Vinyl
Žánr: Alternative/Indie Rock, Cikánská hudba, Cikánský punk, Folk Rock, Latinskoamerická hudba, Punk Revival, Východoevropská hudba
Hodnocení: 4.0/5.0

Americká kapela složená hlavně ze členů z východní Evropy Gogol Bordello, hrající cikánský punk, vydává nové album Seekers and Finders, které poprvé produkoval samotný zpěvák kapely – původně ukrajinský, resp. sovětský občan, Eugene Hütz. Gogol Bordello jsou moc dobře známí tím, že to dokážou na pódiu pořádně rozpálit a stačí jim na to polovina času jiné kapely. S věkem tihle veteráni cikánského punku vůbec neztrácejí na síle ani ve studiu. Přidává ve se možná více vážnosti a hlavně ještě více oddanosti k hudbě. To se projevuje hlavně v našlapaných písních jako “Familia Bonfireball”. Eugene Hütz nejenom, že hraje cikánskou hudbu, ale přímo žije život podobný tomu cikánskému. Tedy alespoň těch původních kočovných cikánů. Hütz sice nemá karavan, ale zato křižuje různě po světě. Ačkoliv album bylo nahráno v USA, vznikalo při spolupracích s jinými hudebníky po celém světě: hlavně tedy v USA, na východě Evropy a v Brazílii, kde Hütz bydlí.

V písni “Clearvoyance” se odráží tato různorodost vlivů hudby z různých částí světa, stejně jako v “Sabatour Blues”, kde zní ženská Francoužština do punkových kytar a pořádně podrážděnných houslí. Různorodost se samozřejmě projevuje i výběrem nástrojů. Nechybí třeba ani marimba a samozřejmě jsou tady housle s harmonikou, bez kterých si cikánskou hudbu lze jen těžko představit. Když si vezmeme nejrozverjěnjší píseň alba  “Sabatour Blues”, poté “Walking on the Burning Coal”, “Break into Your Higher Self”,  “Familia Bonfireball” a poměrně nečekaný, ale povedený duet s Reginou Spektor, máme tady další velmi povedené album asi nejslavnější cikánské kapely všech dob, která spojuje mezikontinentální východoevropské-afroamerické-jihoamericko-asijské obsazení do hudby všech lidí, co v sobě mají kousek cikánské duše, což znamená podle Gogol Bordello: dělat věci od srdce a být doma úplně všude, kde je dobrá hudba, dobří lidé a dobrá zábava.

Cymbals na třetím albu mísí dnešní elektronickou hudbu s 80. léty

Cymbals – Light in Your Mind

Vydavatelství: Tough Love
Žánr: Alternative/Indie Rock, New Wave, Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.5/5.0

Po tříleté pauze znovu přichází britská kapela Cymbals. Jack Cleverly neprožil zrovna zářivé období – rozvod, závislost – a to se taky podepsalo na novém albu Light in Your Mind. Kromě toho došlo taky na změny obsazení v kapele. Cleverly a Simmons zůstali v kapele sami, ale při stejnak elektronickém zvuku jim to ve studiu příliš nevadilo. Cymbals na minulých albech dost těžili ze samotných počátků elektronické hudby v 80. letech. S novým albem trochu pročistili svůj zvuk a zní nyní více aktuálně, ovšem pořád jsou velmi znatelné vlivy post-punkových kapel jako New Order a The Cure. Kapela převádí k posluchači skrze skoro mluvené vokály a vlnící se syntezátory emocionálně silné momenty (“I Thought I Knew”, “Splitting). Větší sílu má střední pasáž alba, kde se právě tyto písně nacházejí.

Na “I Thought I Knew” slyšíme, že kapela se rozhodně nebojí sáhnout po klasických nástrojích, a tak slyšíme posuny na hmatníku občas probrnknuté akustické kytary, skutečné bicí a tíživě doléhající smyčce violoncella. Hudba Light in Your Mind není, hlavně kvůli nedostatku silných melodií, trochu zastaralé produkci a ne příliš výraznému hlavním vokálu, nic převratného, co by vás donutilo si vyhledat nejbližší distanci jejich koncertu a jet za nimi 300 kilometrů. Pokud jste ale z Prahy, Brna, Ostrava či jiného města, kam Cymbals někdy v budoucnu zavítají, zkuste jim dát šanci…