The National se na Sleep Well Beast vydali do opuštěné přírody nahrát album, které může být jejich nejlepším vůbec

The National – Sleep Well Beast

Vydavatelství: 4AD
Žánr: Indie Rock, Art Rock, Alternative/Indie Rock, Post-Punk Revival
Hodnocení: 4.5/5.0

Album si musíte pustit víckrát a nemusí to být láska na první pohled. Zvlášť, když druhá polovina alba je možná silnější než ta první (u většiny alb to bývá přesně naopak). Na sedmý poslech se vám ještě nezdá nic moc, ale na osmý už je z čista jasna vašim nejoblíbenějším albem za poslední dlouhou dobu. Pokud ho pochopíte, možná zjistíte, že je to jedno z nejlepších alb The National, tohoto měsíce a asi i roku.

CELOU RECENZI ČTĚTE ZDE

Native Invader mělo být rodinnou kronikou Tori Amos, nakonec se ale pod tíhou okolností stalo albem plným bolesti a hojení ran

Tori Amos – Native Invader

Vydavatelství: Decca
Žánr: Písničkářka, Adult Pop
Hodnocení: 4.0/5.0

Tori Amos se nikdy nebála říct, co ji zrovna přišlo na mysl. Na jejím novém albu Native Invider se od osobních tématů přesouvá k tématům společenským a politickým, jakoby byly ve skutečnosti jedno. Staví se proti devastaci přírody, nenávisti a nikdy nekončíci politické mašinérii. Native Invider připravovala Tori Amos jako album týkající se těch nejosobnějších možných rodinných témat. Severokarolínská zpěvačka chtěla pojmout album jako jakousi zhudebněnou rodinnou kroniku její matky. Poté ale přišly 2 věci, které s plány otřásly. Nejprve to byly americké prezidentské volby, které většina umělců a osobností zábavního průmyslu nesla těžce, pak ale přišla ještě daleko větší rána. Matka Tori Amos, která měla být ústřední postavou připravovaného alba, dostala mrtvici a ztratila schopnost mluvit. Albem proto otřásají velké emoce od vzteku, přes obrovský smutek, až po naději na prosvitnutí slunce skrze temné mraky a jakési emocionální hojení ran. “Neměla to být nahrávka bolesti a krve. Neměla to být nahrávka o rozdělení světa,”  prozradila Amos webu Upprox.

Tori Amos je naštvaná a zlomená a ačkoliv by ji to nikdo nepřál, tahle múza negativních pocitů její hudbě svědčí a vytváří klíčovou ingredienci. Nemocná matka a do toho ještě navrch ztráta iluzí ve směřování světa podle vlastních představ.

“Division till there is no side to take,”

zpívá Amos, která označila v rozhovoru pro Huffington Post Donalda Trumpa jako “master showman”. Naopak “Chocolate Song” je o běžném životě. Název může být vtip Tori Amos, která chtěla trochu upustit páry a ukázat, že se nebere vždycky tak vážně. Je to ale také vyjádření normální, lidské psychické bolesti, kterou každý z nás někdy ve svém životě cítí. Zároveň však její slova z této písně: “bývali jsme šťastni,” může někdo brát jako narážku na politickou situaci.

Tori Amos má ale nějaký dar oslovit a otevřít uzavřenou mužskou duši.

Ačkoliv přímo nabádá, aby bylo i tohle album záležitostí ženskou, jejími většinovými fanoušky opět zůstanou spíše muži. Její piáno a potápění se do vany plné jejich emocí, čiřící skrze její silný, ale zároveň dostatečně jemný, vibrující hlas, který připomíná Kate Bush, přímo nabádá k tomu, aby bylo posloucháno při vínu, čokoládě, pěnové koupeli a vonných svíčkách po vypjatém, deštivém dni. Nechceme sice zabředávat do stereotypů, avšak tohle je přece jen spíše ženská záležitost. Tori Amos má ale nějaký dar oslovit a otevřít uzavřenou mužskou duši.

Každá kapela/zpěvák/zpěvačka má něco, co je jejich nejvýraznější částí. U někoho jsou to texty, u jiného melodie, nástroje v pozadí a celkové aranže nástrojů, elektrická kytara s ojedinělým zvukem. U některých to je pak kombinací více určitých složek. U Tori Amos je samozřejmě tím hlavním hnacím válcem její hlas. Ten je silnější než zvuk. Když ho slyšíte, je uklidňující i znepokojující zároveň. Jakoby na vás foukal nepřátelský, studený, štiplavý vichr a zároveň na vás někdo zahříval svým dechem.

Na albu si každý najde svoje oblíbené momenty a není to jedno z těch alb, kde se ty nejvýraznější skladby objeví hned a pro většinu posluchačů to budou ty stejné. Já ale vybírám jako ty nejpovedenější úvodní “Reindeer King” s tajemnou Tolkienovskou a magickou atmosférou temných lesů, kde před sebou vidíte plížící se mlhu u země, “Borken Arrow” s parádní wah-wah kytarou a skoro country refrénem, která trochu přetrhne jinak lehce stereotypní proud alba. I následující “Cloud Riders” a “Up the Creek” se velmi povedly. Druhá polovina alba je konzervativnější, opatrnější, pomalejší a nenajdeme na ni příliš momentů, kterých bychom se mohli zachytit a vzpomenout si na ně u opakovaného poslechu. Album však končí díky symfonickému orchestru obzvláště dramatickou písní “Mary’s Eyes”, která je vynikajícím zakončením alba.

Death from Above 1979 jdou na Outrage! Is Now proti vlastním nejsilnějším stránkám a nedokázali zopakovat úspěch minulého alba The Physical World

Death from Above 1979 – Outrage! Is Now

Vydavatelství: Last Gang Records / Warner Bros.
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Noise Rock, Noise Punk
Hodnocení: 3.5/5.0

Kanadská dvojice Death from Above 1979 pořádně rozviborvala svým albem The Physical World v roce 2014 nejen reproduktory a ušní bubínky posluchačů, ale i celý hudební svět, protože se prostě povedla a dokonce ještě nad vysoká očekávání. Death from Above 1979 (dále DFA 1979) se tehdy se třetím albem vraceli po devíti leté pauze, přičemž se tehdy chvíli zdálo, že kapela ani nebude nadále pokračovat. Nabídli poměrně zásadní změny zvuku a více vyleštěný, popový zvuk s důrazem na melodie. Zároveň tím ale neztratili svou syrovou energii z prvních dvou alb, takže se to zdálo jako “win-win” situace. Z The Physical Word vyšlo plno skvělých písní jako “Right On, Frankenstein!”, “Virgins”, “Always On”, “White Is Red”, “Trainwreck 1979” nebo “Gemini”. Agresivita, již zmiňovaná energie, výrazné riffy, bohatší zvuk, který třeba ve “White Is Red” přinesl skvělou atmosféru. Jakoby DFA 1979 teď vyslyšeli volání některých fanoušků, kteří tvrdili, že jejich zvuk je už moc popový a mainstreamový a chtěli na to jít tvrdší, přímočařejší a syrovější cestou. Zároveň však jinou než ve svých počátcích před pauzou v roce 2006.

Kapela nakopne album s pořádným hrábnutím do strun v “Nomad”. Píseň, která by více charakterozovala tím, co jsou DFA 1979 zač bychom hledali jen těžko. Smíchejme Rush a Black Sabbath s White Stripes a dostaneme se někde blízko. Na Consequence of Sound napsali, že zní jako: “Píseň Rush hraná na doutnáku dynamitu.” Skutečně asi takto. Následující “Freeze Me” je jednoznačně vedoucím singlem alba, která nechává ostatní písně dost za sebou. “Freeze Me” s mihotavě rychlou klávesovou vyhrávkou, jakoby byla jednou z mála, která těží ze síly minulého alba.

“Caught Up” postupuje ve zvláštním tempu, které někdy jakoby bylo lehce nekonzistentní a úplně nedrželo pohoromadě. Je to ale zajímavý pokus, který kapele vrátí více oné “garážovosti” z debutového alba, avšak který ve stejný moment přinese skoro popový popěvek. “Moonlight” jde v práci s tempem ještě dál a celá píseň proudí ve start-sto tempu a DFA ukážou, že i na Outrage! Is Now dokážou vystřihnout parádní refrén, který má koule. V půlce písně pak přijde průraz rychlého tempa. To jsou ty lepší momenty alba, bohužel přijde plno horších. “Never Swim Alone” zní jako píseň, která se nedostala na The Physical World. “Statues” je velice slabý kousek znějící, jakoby byl spíchnut horkou jehlou a nepřináší vůbec nic zajímavého. “Holy Books” není rozhodně takový velkolepý závěr, jaký mělo minulé album v podobě titulní sklady “The Physical World”. Naopak “All I C Is U & Me” navazuje na písně jako “Virgins”, ze kterých je cítit skoro až skejťácký punk Weezer a Sum 41.

DFA 1979 mají na Outrage! Is Now hodně momentů jako na horské dráze, ve které jedou nahoru a dolů. Některé písně jsou skvělé a potvrzují jejich vysoký standard, jiné jsou adepty na přeskočení. Dvojice z Toronta ztratila dost ze své své energie a neandrtálské agresivity prvních dvou alb a stejně tak nedokázala zapojit tolik zajímavých riffů a vokálních melodií jako na předchozím albu. Je to jakoby se cyklista řítil do cíle ve skvělém čase, ale zároveň mačkal na brzdy a dělal všechno proto, aby si ten čas zhoršil. Někdy to působí, jakoby šli Jesse F. Keeler a Sebastien Grainger absurdně sami proti sobě a proti svým vlastním nejsilnějším přednostem, když místo toho, aby některé písně nechali plynout zběsilým tempem, neustále je pozastavují a zase rozjíždějí. Jestli to mělo být to “tlačení do stěn,” na které referovali v rozhovorech před vydáním alba, pak to byla trefa vedle. Zaplaťpánbůh, že tady spoustu jejich silných stránek zůstalo, byť jsou to prvky z minulosti, které utekly Keelerovi a Graingerovi zpod zámku, ale paradoxně kapele album zachránily, i když to někdy působí, jakoby se je snažili Keeler s Graingerem zakopat hluboko pod zem.

Alvvays nevytvořili na druhém albu nic, z čeho by vám explodovala hlava, jsou ale ještě rozkošnější než na debutu

Alvvays – Antisocialites

Vydavatelství: Polyvinyl
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Po Death From Above 1979 tu máme další kapelu z Toronta. Pokud jste slyšeli v roce 2014 jejich eponymní debutové album Alvvays, kapela dosti vyčistila zvuk. Hlas zpěvačky Molly Rankin už není zahalen do tak husté mlhy hlasových filtrů, jako na minulém albu, ale slyšíme ho občas i napřímo z mikrofonu. Taky kytary jsou výraznější, protože je jich v jeden moment méně slyšet a kapela už je nevrství do několika hlučných vrstev, ale nechává v popředí jednu kytaru, která odvádí většinu práce a neúnavně vyhrává své riffy. Jinak je to ale stejný zasněný indie rock s důrazem na hravé, avantgardní a extravagantní melodie ve stylu kapel 80. let. V textech je to to znovu o tom, jaké je to být poblázněn láskou a texty Molly Rankin zní trochu jako zápisky z deníku puberťačky (to není v žádném případě myšleno v negativním smyslu, pokud vám to tak vyzní).

To, že album produkoval snad hlavní indie producent současné doby John Congleton, je sice skvělé, avšak při množství alb, které produkuje (snad každých čtrnáct dní vyjde minimálně jedno produkované jim, jako fakt!), to taky způsobí to, že mnoho z těch kapel má jeho výrazný rukopis (tady ještě nejsme v průšvihu, protože Congleton je fenomenální producent) a mnoho jím produkovaných kapel pak zní moc podobně (a tady už trochu v průšvihu jsme). Pokud se však ptáte, čím se liší Alvvays od zbytku podobně znějících kapel, pak jsou to jednak velmi zajímavé texty slečny Rankin, které jsou ztřeštěné, jako texty lehce nadprůměrně inteligentní náctileté holky, sedící na své posteli s telefonem v ruce, která si točí prstem své vlasy, zatímco probírá s kamarádkou po telefonu jejich problémy. Dokonale působí v kontrastu s jejím zasněným hlasem a naopak souzní se stejně ztřeštěnými melodiemi. I díky nim vyzařuje z alba jakási mladistvá energie, díky které se u alba posluchač skvěle odreaguje. Zvláště, když jsou — a teď se dostáváme k další rozdílnosti — melodie o něco přístupnější, než melodie jiných podobných kapel, kterých jsou mraky.

Zrovna nejpřístupnější je asi “Dreams Tonite”, podobně tak retro popová pecka “Your Type”, která skvěle pracuje s tempem pomocí výborných bicích, které jedou neúnavně údery “snare” (vířivého) bubnu a “floor” (kotle), zatímco Rankin zpívá velmi vysokým hlasem: “Nikdy nebudu tvůj typ.” “Lollipop (An Ode To Jim)” je skvělý způsob, jak nazpívat písničku podobnou těm, co se vyskytují běžně v mainstremu, ale udělat ji tak, aby zněla daleko zajímavěji. Na začátku “Saved By A Waif” slyšíme ojediněle i klávesy, které jinak zůstávají zcela potichu, aby nelezly do zelí kytarám.

Antisocialites je takové typické druhé album, na kterém už je kapela jistější, ví kdy experimentovat, kdy zkusit něco nového a kdy naopak napálit do refrénu popovou melodii. Zároveň ale Avvays, ačkoliv jsou rozkošní, nevytvořili ve studiu nic, z čeho by vám vyletěla hlava do povětří.

Gregg Allman se rozloučil písněmi jiných autorů, které vzal za své. Do posledního alba dal celou svou duši

Gregg Allman – Southern Blood

Vydavatelství: Rounder
Žánr: Americký tradiční rock, Blues-Rock, Písničkář, Jižanský rock, Blues, Soul
Hodnocení: 4.0/5.0

Legenda jižanského rocku Gregg Allman nás opustil na konci května tohoto roku a svého osmého sólového studiového alba už se bohužel nedočkal. Jako rozlučka tak velké postavy, kterou Gregga Allmana byl, je Souther Blood velmi důstojné a je plné momentů, díky kterým fanoušci americké jižanské hudby uroní hotový kýbel slz. Gregg Allman album nahrál kde jinde, než v Muscle Shoes — legendárním studiu v zapadákově uprostřed Alabamy, kde nahráli Rolling Stones svou legendární baladu ”Wild Horses” a kde nahrávali taky Bob Dylan, Rod Stewart, Bob Seger, Lynyrd Skynyrd, Art Garfunkel nebo z mladších interpretů třeba Black Keys.

Na to, že bylo album nahráváno v době, kdy rakovina sílila a Gregg Allman mohl nahrávat denně jen 4 hodiny, jeho hlas zní naprosto neuvěřitelně mladistvě, až se vůbec nechce věřit, že už vážně není mezi námi. Jeho hlas má i kvůli okolnostem nahrávání v sobě tolik duše, jako snad nikdy a slova písní jiných autorů vzal naprosto za své. Jako jedinou vlastní píseň napsal úvodní “My Only True Friend”, se kterou mu pomáhal kytarista Scott Sharrard. Ta jen potvrzuje, že zbytek alba je přesně o tom, co chtěl Gregg Allman naposledy světu říct. Ať už to je “Once I Was” Toma Buckleyho nebo třeba “Black Muddy River” Grateful Dead, je to doják jako blázen, při kterém vám vstávají chlupy na zádech a do očí se derou slzy. Snad nejdojemnější moment přichází v třetí písni — Dylanově coveru “Going Going Gone” s krásným závěrečným sólem a textem: “I been walkin’ the road / I been livin’ on the edge.”

Je to vlastně velmi typické album Gregga Allmana, které je však naprosto jedinečné svým nasazením a okolnostmi vzniku. Toť raději o albu vše než se taky rozbrečím…

ODESZA přichází s méně euforií a více dramatu. A Moment Apert je jako jejich první celovečerní film

ODESZA – A Moment Apart

Vydavatelství: Counter Records
Žánr: Indie Electronic, Elektronická hudba, Klubová hudba, Dance, EDM
Hodnocení: 3.5/5.0

Duo ze Seattlu ODESZA se stalo od jeho počátků v roce 2012 velice rychle jedním z nejvyhledávanějších interpretů indie-elektro žánru. Jejich okázalá, ale dostatečně sofistikovaná hudba s prvky chillwave a exotického zvuku, dokáže zaujmout hudební šprty sledující hlavně kytarovou alternativní scénu, i širokou veřejnost taneční scény, snící o Tomorrowlandu. ODESZA působí hodně jako kombinace jiných interpretů jako Robin Schulz, Kygo, Flume a tisíce dalších. ODESZA však umí své styly skvěle namíchat, ve studiu umí skvěle pracovat ze zvukem a umí vytvořit za pomocí unikátní kombinace nástrojů a modulovaného hlasu velkolepé elektronické zvukové výstupy, které zní, jakobyste stáli na střeše mrakodrapu při západu slunce a sledovali, jak se nudné denní město mění v noční život. ODESZA cílí na emoce posluchače a často jim to vychází lépe než jiným umělcům tohoto žánru.

A Moment Apart je poměrně důležitým albem vzhledem k rozšíření jejich stávající fanouškovské základny a upevnění místa na hudební scéně. ODESZA se nijak zásadně nemění. Pořád umí skvěle pracovat s vokály a samplovat je tak, že se v podstatě stanou nikoliv vokální linkou písně, ale dalším nástrojem. Pořád umí vytvořit expresivní, poutavé a chytlavé melodie. Tenotkrát, když ODESZA zapojí texty, je to někdy spíše na škodu, protože toho žánrového kýče už je najednou přece jen trochu moc.

Záleží však na hostech. Někteří hosté zrovna dvakrát neexcelují. Naomi Wild svým hlasem moc nepodpoří sílu písně a naopak ji spíše zadupe do země ještě více, když zpívá protřelou větu tropického housu, kterou už proslavil Klingande ve svém hitu “Jubel” “Save me.” Kdo naopak nezklamal a zapadl do písní skvěle, byly dvě asi nepřekvapivější jména alba: retro gospelový a soulový zpěvák Leon Bridges v písni “Accross the Room” a rusko-americká písničkářka Regina Spektor na “Just a Memory”, kteří svou elegancí přidali písním jiný rozměr. Skvělou volbou byla ale i indie popová zpěvačka z Kalifornie Kalsey Bulkin.

Album je o něco temnější a zdrženlivější než jejich práce z minulosti — zvláště poslední “Corners of the Earth” s Ry X a  “Just a Memory” s Reginou Spektor zavítaly do neprozkoumaných hlubin smutných elektronických balad. A Moment Apart je pro ODESZu jako první celovečerní film pro kina s velkým rozpočtem, na kterém duo expandovalo svůj zvuk do ještě větších rozměrů. Tentokrát ODESZA přináší méně euforie a více dramatu.

Neobyčejné album Neila Younga pocházející z jednoho úplně obyčejného, lenivého dne na Malibu

Neil Young – Hitchhiker

Vydavatelství: Reprise / Warner Bros.
Žánr: Písničkář
Hodnocení: 4.0/5.0

Neil Young není u nás v České republice ani zdaleka takovým kultem jako v zámoří, i tak se zde ale najde mnoho jeho fanoušků, pro které je album Hitchiker jako darem z nebes. Hitchhiker bylo nahráno jednoho obyčejného, lenivého dne 11. srpna 1976 v Malibu. Pouze Neil Young a jeho akustická kytara v době jeho největší formy. Z toho nemůže v žádném vesmíru vylézt nic špatného. Většina písní vyšla později na jeho studiových albech, ale je skvělé slyšet jeho legendární písně jako “Pocahontas” nebo “Powderfinger” v prvotním zvuku. Hitchiker je jako klidný, impresionostický portrét legendárního zpěváka a písničkáře, který si později v brzkých devadesátých letech vysloužil přezdívku “kmotr grunge”. Hitchiker byl oprášen, když byl vyňat odněkud ze zaprášené půdy a zní úplně jako kdyby bylo nahráno nikoliv v srpnu roku 1976, ale teprve v srpnu letošního roku. Dokonce i texty jako proslulý refrén písně “Campaigner”:

“Even Richard Nixon has got soul,”

zní v dnešním rozhádaném světě jako trefa do černého.

Nothing But Thives zkouší na druhém albu spoustu nových cest

Nothing But Thieves – Broken Machine

Vydavatelství: Sony Music
Žánr: rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Jakoby to bylo každým rokem těžší pro kapelu, která nepřistoupí na hru alternativní scény a chce se stát prostě velkou rockovou kapelou bez toho, aniž by dostala svolení od hudebních kritiků a internetové komunity, zabývající se nezávislou hudbou. V mainstreamu totiž rock už dávno nefrčí (pro případ, že jste se právě probudili z kómatu). Jakoby pro posluchače přesycené tím, že si mohou pustit absolutně cokoliv, přestal být prostý kytarový rock zajímavým. Přesně v této situaci by se mohlo dařit těm kapelám, co se snaží o změnu směru a přimíchají do své hudby vlivy jiných žánrů z hip hopové kultury, mainstreamového popu nebo třeba R&B.

Nothing But Thieves na svém albu Broken Machine přesně tohle zkouší. Mají dynamiku a svěžest, s jakou by možná mohli zaujmout mladou generaci a donutit je zahodit jejich iPhony za hlavu a poslechnout si něco, co je ostřejší a má v sobě více energie než syntetické výrobky nahrávacích společností, které jinak poslouchají. K albu si přizvali Mika Crosseyho — producenta kapel jako Foals nebo Arctic Monkeys –, který měl pomoct kapele vytvořit soudobý zvuk moderního rocku.

Úvodní ”I Was Just a Kid” je jako kombinace Foo Fighters, Radiohead a Foals. Následující “Amsterdam” je pak přesně to, co by mohlo být atraktivní pro mladou generaci. Píseň s bicími připomíná beaty elektronické hudby, pak ale exploduje v refrén se silnými kytarami a typickými rockovými bicími, které ženou píseň kupředu. Pokud by se nějak dal definovat pojem “moderní rock”, pak právě pomocí písně “Amsterdam”. Píseň “Sorry” je jednoznačným aspirantem na rádiové rotace v ostrovních rádiích, do které vložil Conor Mason pořadný kus emocí díky své skvělé práci s hlasem.

“Broken Machine” je přesně tím crossoverem mezi rockovou a hip hopovou hudbou, o které byla řeč výše. Ještě dále jde naštvaná píseň “Live Like Animals” s tvrdou elektronickou částí, která je jasnou ukázkou výborné spolupráce elektronické a kytarové hudby. Pokud nějaká píseň posunuje hranice žánru kapely, pak je to právě tato.

“Put our lives up for sale
get our truth from the Daily Mail,”

zpívá Mason naštavně v odkazu na lživá média. Pokud těch novot na vás bylo moc, na “I’m Not Made By Design” slyšíme více vlivů klasického rocku ve stylu Led Zeppelin.

Nothing But Thieves udělali očekávaný krok kupředu a přesunuli se více k popu, aby rozšířili své stávající řady fanoušků. Na svůj skvělý eponymní debut Nothing But Thieves však ztrácejí. Zatímco na debutu vše dávalo dokonalý smysl a písně držely pohromadě, tady kapela zkouší mnoho různých směrů, které ne vždycky vedou do lepších míst. Ačkoliv většina z nich má nakročeno tím správným směrem, některé (“Afterlife” nebo “Reset Me”) ze své cesty sejdou a spíše bloudí a nemohou najít cíl.

Slováci mají svou Slzu, jmenuje se Instinct. Je o něco lepší než ta naše

Instinct – Na inzerát

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop
Hodnocení: 2.0/5.0

Už podle názvu alba je asi celkem jasné, jak bude album znít. Kryštof, kteří zrovna teď balí pódium na svém prvním stadionovém koncertě na Strahově, svým posunem k přímočarému radiovému popu díky albu Inzerát se dost otevřela cesta pro interprety jako Mandrage, Nebe, Slza, Sebastian nebo Mirai. To, jestli je to dobře nebo špatně, už si přeberte podle sebe. Pokud se v roce 2011 psaly petice Česko za český éter, nyní tady máme asi trochu více intepretů v rotacích rádií a alespoň z tohoto úhlu pohledu to lze brát jako pozitivní trend, protože jestli chceme aby se česká hudba nějak vyvíjela a nebyla překryta konkurencí ze zahraničí, musí znít i z mainstreamu. Bez toho to nejde.

Protože je česká a slovenská scéna ještě stále dost provázaná, i slovenská scéna následuje podobný trend euforických popových refrénů plných radostných textů: ”Ja žijem aj keď spím / nie som v tom sám,” čistých kytar vyhrávající riffy na spodních tenkých strunách, které souzní spolu s klávesy vyhrávající své oktávy, procítěným hlasem s občasným telefonním efektem, občasným dramatickým úderem do kotlového bubnu a celkově je to možná inspirované pořadem Kumšt a jejich návodem Jak složit letní hit.

Jeden z největších hitů Billyho Joela je “I Love You Just The Way You Are” — tedy “Miluji tě takovou, jaká jsi”. Z toho vznikla poté parodie Boba Riverse “I love your breasts the way they are” — tedy “Miluji tvoje prsa takové, jaké jsou”. U nás a na Slovensku se kapely nebojí s takovými texty přijít i běžně a nemusí to být ani žádná parodie. To když si Instinct vyberou svůj nejslabší textařský moment mezi už tak slabými texty: “Páčia sa mi tvoje prsia / Tie, čo iní neokúsia.” Jak je to jednoduché…

Pro nás, kteří ještě nemáme tak zdegenerovanou pravou mozkovou hemisféru a hudební scéna pro nás nekončí někde u rotací Evropy 2 a nejnovějších výplodů Warner Music nebo Universal, je alespoň pozitivní to, že slovenský Instinct zní lépe než ta česká Slza.

Poetika je Michal David v obalu pro mileniály a “See You Again” na deset způsobů. Za moc to nestojí, ale pořád lepší než kdyby děcka braly drogy

Poetika – Trinity

Vyvatelství: Universal
Žánr: Pop, Pop-Rap
Hodnocení: 1.5/5.0

Poetika je důkazem toho, proč česká hudební scéna i skoro 30 le po revoluci skomírá. V zahraničí je mainstream a alternativní scéna skoro spojená. U nás je mezi nimi taková propast, že prostě nejde přeskočit. Podíl viny na tom, že když už vyjde po uherském roce nějaké české album, o kterém píšou média, zní tak jak zní, nesou jednak samotná média, druhak velké nahrávací společnosti, hlavně ale samotní posluchači. Poetika není nic jiného, než Michal David generace milleniálů. Poslechněte si třeba refrén písně “Každou vteřinou”. Vždyť dokonce i ten hlas zní trochu jako Michal David v dobách, kdy měl ještě husté vlasy! Každá náctiletá holka by se vysmála každému, kdo by ji řekl, že si má poslechnout Michala Davida. Poetika ale není vlastně nic jiného. Stejně nudné disko, jako to Michala Davida, které má text vypadající pro některé chytře. U toho Michala Davida totiž ví narozdíl od Poetiky i ten největší hlupák, že texty nemají být poetické.

Protože je rok 2017 a ne 1984, není už Pepík Melenů v módě, a tak musí přijít něco na způsob pop rapu a ATMO music, aneb “See You Again” od Wize Khalify a Charleho Putha na  deset způsobů (tolik je na albu psíní). Ne, že by byli Peuker s Turtákem (ATMO) nějací géniové, ale když tak člověk poslouchá Poetiku, začne si jich vážit hned daleko víc. Poetika jsou takoví čeští Chainsmokers, což je svým způsobem taky smutné, protože zatímco Chainsmokers jsou skvělí hudební obchodnící, kteří sami sebe neberou moc vážně, Poetika se vážně bere. Zatímco fanoušci Chainsmokers si jdou na jejich koncerty vypláchnout mozek a většina z nich si toho dokonce je vědoma, fanoušci (nebo spíše fanynky) Poetiky podstupují hudební lobotomii dobrovolně a ještě nic netušíc. Tak pořád lepší než kdyby děcka braly drogy.