Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil

V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že Bowie se ve svém stylu začíná pomalu usazovat. Album z roku 2013 spíše rekapitulovalo to, co Bowie již vytvořil. Ne že by to bylo špatně. Naopak. The Next Day bylo velmi příjemnou cestou zpět do Bowieho 70. let. Bowie byl ale vždycky jeden z nejvíce progresivních hudebníků populárních vod a asi by byla věčná škoda, kdyby se už do konce kariéry jen ohlížel zpět. Osud tomu chtěl, aby ho k neobyčejnému výbuchu kreativity a nových nápadů vybudila jeho vlastní smrt. Pokud si Bowie chystal nazout papuče a v županu v křesle popíjet čaj, smrt ho vyhnala alespoň v jeho vzpomínkách zpět do uměleckých zákoutí velkoměsta.

Bowieho pandořina skříňka jeho nemoci

Ačkoliv se vyskytují zprávy o tom, že Bowieho album není načichlé smrtí tak, jak by se mohlo zdát, většinou se jedná spíše o zavádějící zprávy. Je pravda, že muzikanti i blízcí přátelé se kterými Bowie spolupracoval (snad jen s vyjímkou producenta Tonyho Viscontiho) nejspíše skutečně nevěděli o jeho blížící se smrti a dokonce ani o jeho nemoci. Bowie držel svou nemoc pod pokličkou tajnosti, pod kterou mohli nahlédnout pouze rodinní příslušníci. Až s vydáním alba ji vypustil ven do celého světa, jakoby nebyla schovaná v hrnci ale v Pandořině skříňce. Je také pravda, že Bowie se dozvěděl o tom, že už nemá šanci na vyléčení pouhé 3 měsíce před vydáním alba, o samotné rakovině věděl ale už od roku 2014, takže ačkoliv Bowie jistě věřil minimálně do listopadu 2015 ve své vyléčení, moc dobře musel ale počítat s tím, že Blackstar by mohlo být jeho posledním albem.

O tom, že album mělo být jedinečným a nápadově extrémním, potvrdila Bowieho pravá ruka – jeho dlouhodobý spolupracovník a producent Tony Visconti. Pro magazín Rolling Stone řekl:

“Ničím takovým to neskončilo, ale líbil se nám fakt, že Kendrick byl tak vnímavý a nechtěl dělat jen přímou hip-hopovou desku. Hodil tam všechno možné, a to je přesně to, co jsme chtěli udělat. Mnoha a mnoha způsoby jsme se snažili vyhnout se rock & rollu.”
– Tony Visconti, producent Blackstar

Elvis, vikingové, Major Tom a Isis

Bowie se pokoušel na svém posledním albu vytvořit něco jedinečného a rozdílného. Něco, co je velmi daleko od toho, aby to bylo označováno jako populární hudba. Píseň Blackstar a celé album začíná tajemnou šifrou:

“In the villa of Ormen, in the villa of Ormen.”

Internet si lámal celé týdny hlavu než se přišlo na to, že to pravděpodobně má být odkaz na vikingskou loď norského krále Olafa Tryggvasona, který násilně potlačoval křesťanství. Loď byla pojmenovaná v Norštině Ørmen = had. Píseň přejde do mezihry, kde se naplno projevuje striktně diktované tempo výraznými elektronickými, skoro až drum’n’bassovými bicími. K tomu se přidává Gregoriánský chorál, kostelní varhany a aby toho nebylo málo, celé to vede podrážděně znějící jazzový saxofon.

Melodie navíc připomíná soundtracky dokumentů o starém Egyptě. Něco podobného mohl skutečně vymyslet jen Bowie a je to další důkaz toho, že bez něho to bude nuda. Po opakující sloce se píseň zlomí a přejde do Bowieho o poznání charakterističtější polohy známé z jeho nejslavnější éry Ziggyho Stardusta. Jeho léty obroušený hlas je však syrovější. Zpívá: “Something happened on the day he died” a ve skvělém sci-fi horrorovém videoklipu se očividně objevuje nikdo jiný než legendární hudební postava Major Tom z písně Space Oddity. Bowie doufá, že jeho místo zaujme nová generace umělců:

“Somebody else took his place, and bravely cried”

Co znamená samotné slovo “Blackstar”, nebylo taky úplně zřejmé. Z astronomického hlediska se může jednat o stádium úmrtí hvězdy, z lékařského hlediska slang označující nádorové ložisko. Z Bowieho zájmů si můžeme vyvodit, že “Blackstar” může referovat na okultní symboliku černého slunce a nebo stejného data narozeného Elvise, který ve své písničce “Flaming Star” o “black star” zpívá. Všechny asociace které se nám v písni objevují, Bowie nejspíše předem nezamýšlel. Když se na ně ale podíváme, “Blackstar” se jeví jako ideální název jeho posledního alba.

Podle saxofonisty McCaslina Bowie řekl, že píseň je o Isis. Ovšem novináři z toho jako tradičně chtěli vytřískat senzaci a píseň není o tom ISIS psáno s velkým – o té islámistické teoristické skupině, stojící za pařížskými útoky, ale o Isis – egyptské bohyni.

Saxofon a prostitutky

“’Tis a Pity She Was a Whore” snad ani není píseň, ale zhudebněná podoba kubistického, přesněji vorticistického obrazu. Schválně se podívejte na nějaké obrazy tohoto typu a posuďte sami: http://images.google.com/search?tbm=isch&q=Vorticism

“If Vorticists wrote Rock Music, it might have sounded like this.”
– David Bowie o “’Tis a Pity She Was a Whore”

V čele písně o prostitutkách první světové války pojmenované po divadelní hře Johna Forda stojí opět saxofony hrající agresivní a halucinogeně zmatené melodie. Největší prostor dostanou ale teprve na konci písně “Lazarus”. Saxofonové sólo, které vystřihl Donny McCaslin na konci písně “Lazarus” je prostě dechberoucí, a to ani nemusíte být nějací jazzoví odborníci aby jste ho ocenili. Saxofonista Donny McCaslin odvedl stejně jako třeba v písni “Dollar Days” naprosto perfektní práci. “Lazarus” je temná jazz rocková skladba připomínající Bowieho berlínské období.

Saxofon McCaslina v kombinaci se zastřeným, podlomeným Bowieho hlasem a rockovou kytarou s bicími vytvořili mrazivou temnou atmosféru blížící se smrti. Na singl vydán tři dny  před jeho smrtí, společně s videoklipem Bowieho ležícího na smrtelné posteli, se bude vzpomínat ještě desítky let. “Sue (Or in a Season of Crime)” je Bowieho převyprávění, již na předtím odkazovanou Fordovu hru “’Tis a Pity She Was a Whore” (v češtině “Škoda, že byla děvka”).

Mechanický pomeranč a 1984

“Girl Loves Me” je z části odzpívaná ve fiktivním jazyku Nadsat z Burgessovy kontroverzní knihy a Kubrickova ještě kontroverznějšího filmu “Mechanický pomeranč” a z části v slangovém jazyce Polari londýnských gay klubů 60. a 70. let. Objevuje se zde taky “Chestnut Tree”  (“Košatý kaštan”) z Orwellovy 1984. Hudebně to zní jako ne příliš klidná meditace. Refrén je podobný náboženskému chorálu a sloka má post-punkový nádech.

“Under the spreading chestnut tree I sold you and you sold me:
There lie they, and here lie we
Under the spreading chestnut tree.”
― George Orwell, 1984

Další ze série mrazivých náhod v písni je, když Bowie v písni zpívá velmi podrážděně:

“Where the fuck did the monday go?”

Přitom to byla druhá lednová neděle, kdy Bowie umřel. “Girl Loves Me” je jako staré tetování z divokých dob Bowieho mládí, na které se Bowie dívá a vrací se zpět do oné doby přelomu 60. a 70. let. V tehdejší ještě stále dost konzervativní společnosti existovala spousta věcí, které byly tabu a tudíž věcí, které byly zakázaným ovocem. Pokud Bowie chtěl na novém albu vytvořit něco jako “extrémní” umění bořící hranice, vydal se ke svým oblíbeným literárním i malířským vzorům, kterým se v minulosti tyhle hranice podařilo zbořit s velkým přehledem.

Labutí písně

Poslední 2 písně jsou už o poznání intimnější. V “Dollar Days” Bowie trochu sklouzne zpět do stylu alba The Next Day. Dokonce se přesune do pro album zatím neznámé sentimentální polohy, když zpívá o své rodné Anglii: If I’ll never see the English evergreens I’m running to

a přeje si:

“I’m dying to
Push their backs against the grain
And fool them all again and again.”

Úplná labutí píseň je potom poslední “I Can’t Give Everything Away”, kde se opakuje právě věta, která je názvem písně.

Bowiemu se podařilo to, co ještě nikomu předtím. Přetvořil svou smrt, stejně jako jeho celý život v umělecké dílo. Přesně, jak o tom psal jeho oblíbený filozof Nietzsche.

Bowie by podle Nietzcheho popisu velmi blízko označení “nadčlověk”. Je to při nejmenším umělec, jehož nástupce se na tomhle světě bude hledat asi ještě dlouho.

Vydáno: 8. leden 2016
Délka: 41:17
Žánr: Jazz rock, Art rock, Alternative rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Blackstar, 2. ‘Tis a Pity She Was a Whore, 3. Lazarus, 5. Girl Loves Me