Konečně jste poskládali tu správnou partu muzikantů, zkoušíte, máte rozjednané první koncerty a plánujete nahrávání prvního alba. První koncerty jdou skvěle a lidi se začínají ukazovat více a více. Kariéra profesionálního hudebníka konečně vypadá reálně. Pak ale přijde rána. „Končíš!“. O 2 roky později sedíte doma a v hlavních zprávách se mluví o koncertě na největším stadionu v zemi a milionech prodaných alb.
To, co zní jako noční můra se pro některé stalo skutečností. Ne pro všechny takové hudební smolaře to ale nakonec skončilo tragickým životním příběhem. Někteří smolaři v hudební kariéře nakonec žijí životy pravděpodobně šťastnější než jejich slavnější bývalí kolegové.
V tomto článku neleznete jejich příběh a co dělají nyní.
Jason Everman – Nirvana, Soundgarden
Jason Evermann může být označován za největšího kariérního hudebního smolaře v našem seznamu, neboť byl vyhozen hned ze dvou později velice úspěšných kapel. V únoru roku 1989 se přidal k Nirvaně jako druhý kytarista. Téhož roku byl však z kapely vyhozen.
Krátce na to se připojil k Soundgarden, tentokráte jako baskytarista, jako náhrada za končícího Hira Yamamota. Avšak v kapele vydržel sotva rok a byl vyhozen i z druhé kapely, jejíž jméno uctívají fanoušci rockové hudby dodnes. Důvodem vyhazovu, jak z Nirvany, tak ze Soundgarden byla zejména jeho náladovost. Krist Novoselic o něm řekl: „S Jasonem jsme odehráli několik skvělých koncertů, ale pak to šlo rychle do kopru. Utvořil se nad ním mrak neproniknutelné uzavřenosti, který se nad ním držel. S nikým se nechtěl bavit a úplně se vyčlenil z okruhu lidí.“
Jason Evermann i tak nadále pokračoval v hudební karéře až do roku 1994, kdy narukoval do Americké armády a později se stal členem speciálních jednotek. Zúčastnil se několika misí v Iráku a v Afghánistánu. V roce 2006 byl ze služby propuštěn s vyznamenáním.
Jeden z raritních klipů Nirvany, ve které se objevuje Everman.
Everman jakoby si chtěl svou zmařenou šanci v hudební kariéře vynahradit dosyta v osobním životě, a tak se z armády vyhrnul na vysokou školu. V roce 2013 získal bakalářský titul z filozofie na katedře všeobecných studií na University of Columbia.
Ačkoliv nenahrál ani jednu píseň na debutovém albu Nirvany Bleach, sehrál na debutu důležitou roli. Kapela dlužila producentovi Jacku Endonovi peníze za nahrávání a nahrávací společnost Sub Pop, se kterou Nirvana měla podepsanou smlouvu, neměla dostatek peněz na pokrytí nákladů. „Jason byl velmi štědrý a měl práci, takže měl prachy,“ řekl Novoselic v jednom rozhovoru a pokračoval: „Víte, jak se na zadní straně desky psalo, že byla nahrána za asi šest set a něco dolarů? Jason to zaplatil.” Evermannovo jméno se tak objevuje i na zadní straně alba, kde je uveden jako kytarista a rodák z ostrova Kodiak poblíž Aljašky se objevuje i na obalu alba.
Ač měl Jason Evermann neskutečnou smůlu, když byl vyhozen hned ze dvou kapel, které se brzy po jeho odchodu staly slavnými, zažil v celku zajímavý život. Kdo ví, zda by při setrvání v jedné z těchto dvou kapel, nebyl jeho život ovlivněn drogami, jak tomu bohužel bylo v grungeových kapelách tradicí a kdo ví, zda by jeho osud nebyl podobně tragický, jako u dvou frontmanů legendárních kapel.
Pete Best – The Beatles
John Lennon udal jako důvod vyhození bubeníka Beatles absenci pokroku v jeho hraní na bubny a nazval ho “velmi mizerným bubeníkem” Povídačky však ždycky hovořily o tom, že byl prý vyhozen kvůli svému vzhledu – trojice Lennon, McCartney, Harrison prý potřebovala za sebou někoho přesně jako Ringo Starr – spíše legračního kluka s širokým nosem.
Někde nad úrovní drbů v oblasti pravděpdoobné se zase často říká, že v dobách největší slávy si Beatles, převžně pak McCartney, užívali přízně mladých dívek a někdo by volbu bubeníka na základě vzhledu mohl svést na mladistvou nerozvážnost. Doopravdy jim ale v počátcích kariéry šlo pouze o tohle povrchní kriétérium? Pravda možná bude (jak to tak čato bývá) někde mezi. Napovídá o tom např. proslulé hamburgské období Beatles. Pravda je taková, že Beatles zde pro výdělek tvrdě dřeli. Každý den zde hráli těžko představitelné dlouhé koncerty, které se s nějakou tou pauzou pohybovaly v délce 4 až 8 hodin. O profesionalitě Beatles tedy mluví i toto rané období, kdy Beatles teprve dosáhli plnoletosti. Pravda je ale taková, že i v tomto období si Beatles našli čas pro svou slabost k ženám a protože v tomhle období jim ještě nemuseli utíkat jako ve filmu Help!, navštěvovali tamní nevěstince – o čemž později zpívali v písni “Ticket to Ride”.
Pete Best je bezesporu slušný bubeník a na bubnování ani Beatles nakonec nezanevřel.
Po odchodu z Beatles se jej snažil manažer Brian Epstain zapojit do nových projektů, ale s jeho kariérou to šlo od desíti k pěti. Best se snažil upoutat na to, že hrál v Beatles občas až příliš výrazně a marketingově to nebyl dobrý tah. Album jeho kapely Pete Best Four ho nenapadlo pojmenovat jinak než Best of the Beatles. Což byla sice pravda., docela legrační slovní hříčka, ale kupujícím tehdy moc do smíchu nebylo, když zjistili, že deska není kompilací nejlepších písní Beatles, nýbrž album nějakého Peta Besta o kterého nikdo z nich nestál.
Když spojení s Beatles nevyšlo, Best později naopak nechtěl o asociacích s kapelou ani slyšet a odmítl například hovořit a sutorem Hunterem Daviesem pro připravovanou biografii o Beatles v roce 1968. Davies se jej ale možná překvapivě v autobiografii opatrně zastával. Povšiml si totiž, že jakmile došla řeč na Petea, jindy výřečná parta najednou ztichla. Spekuloval tedy nad tím, zda se členové Beatles trochu nestydí za to, jak vyřídili jeho konec v kapele.
Pete Best pracoval na směny jako nakladač pečiva do dodávek.
Toto jeho období zahořklosti vyvrcholilo pokusem o sebevraždu, kdy jej zachránila jeho matka a bratr.
Pete Best ale nakonec na Beatles stejně nějaké peníze vydělal. V roce 1965 např. Beatles hovořili o Bestovi v časopisu Playboy, když se Beatles zmínilo o Bestovi v humorně-jízlivém směru: “Ringo občas zaskakoval, když byl náš [tehdejší] bubeník nemocný při jeho pravidelných onemocněních.” Starr dodal: “Bral takové malé pilulky, které mu ulehčovaly nemoc.” Best za to tehdy vysoudil od Beatles 18 milionu dolarů pro pomluvu jeho osoby.
Kapela Beatles mu ostatně dala i manželku, která byla prodavačkou na jedněch z raných koncertů Beatles.
Pete Best také těžil z toho, že se se učil z Beatles zdaleka nejlépe. Na rozdíl od Lennona, McCartneyho a Harrisona dokončil střední vzdělání. To mu později pomohlo k získání lepší práce ve veřejné správě na úřadu práce. Je to skoro neuvěřitelné, jak někdy život vymyslí perfektní zápletku, a tak se Pete Best postupně vypracoval na pozici rekvalifikačního lektora, kdy pomáhal lidem najít si novou práci poté, co se poýkají z těžkou situací ztráty svého současného zaměstnání.
V roce 1995 si Best vydělal peníze díky Beatles konečně muzikantskou cestou, když byla vydána kompilace Anthology 1, která obsahuje i několik raných nahrávek Beatles s Petem Bestem. Best tak obdržel standardní muzikantské tantiémy v podobě několika milionů liber. K výčtu jeho úspěchů se nakonec může přidat i například, že byl v roce 1982 pozván do slavné americké talk show Davda Letetrmana a v roce 2011 po něm v Liverpoolu dokonce pojmenovali ulici “Pete Best Drive”. A co je možná nejpodstatnější, Pete Best je pořád živ a zdráv (na rozdíl od dvou “pravých “ členů Beatles, kteří tento svět předčasně opustili). Když se to tedy vezme kolem, nemá úplně špatný život…
Tracii Guns – Guns N´ Roses
Že je “Roses” v názvu kapely podle zpěváka Axla (resp. Billa) Rose jste asi tušili, ale pokud jste přemýšleli po kom se zde objevilo slovo “Guns”, pak je to kvůli toho, že tento člen z kapely odešel velice brzy a nahradil jej dnes už legendární kytarista Slash. Není úplně zvykem, aby si kapely nechávaly cokoliv od bývalých členů – s těmi často nechtějí být vůbec spojování, ne tak ještě dokonce jméno. Avšak pojmenování “Slash N’ Roses” by asi bylo natolik stupidní, že asi skutečně nešlo jinak než ponechat původní název.
Tracii Guns je jedním z tohoto seznamu, kterému se podařila i přes odchod ze slavné kapely pořád velice dobrá hudební kariéra. Jeho kapela L.A. Guns patří mezi často vzpomínané kapely amerického rocku 80. let. Když se to však srovná s mezinárodní slávou Guns N’ Roses a jaký musí být velký rozdíl mezi bohatstvím a statusem členů těchto kapel, pořád to ponechává trpký dojem. Guns ale nebyl jediným, kdo “ostrouhal”. Guns N’ Roses totiž nebylo ve slkutečnosti spojení Axl Rose + Tracii Guns a nějací muzikanti, ale spojení celé skupiny LA Guns a Rosovy tehdejší kapely Hollywood Rose. Tracii Guns opustil kapelu po konfliktu s Axlem Rosem a chtěl znovu rozjet LA Guns.
Ani LA Guns se problémy s obsazením nevyhýbaly a při jejich truné následovaly různé změny na jednotlivých muzikantských postech a později dokonce rozdělení na dvě kapely – LA Guns Traciiho Gunse a LA Guns bubeníka Steva Rileyho. Úspěšná kariéra LA Guns však čítá 11 vydaných alb. Z toho první Cocked & Loaded dosáhlo v USA asi půl milionu prodejů. Tracii Guns také vydal v roce 1994 jedno sólové album Killing Machine a byl součástí superkupin Brides of Destruction a Contraband ve kterých hrál například s basistou Nikkim Sixxem z Mötley Crue, zpěvákem a kytaristou Johnem Corabim z The Scream nebo s basistkou Share Pedersen z kapely Vixxen (v případě superskupiny Contraband).
Doug Sandom – The Who
The Who jsou klenotem britského rocku a jejich vliv na vývoj rockové hudby byl větší než si někteří uvědomují. Průměrně hudebně vzdělaný člověk by si měl kromě Rogera Daltreyho a Petea Townshenda vzpomenout také na legendárního bubeníka Keitha Moona. Skoro mýtickou to postavu, která byla noční můrou všech hotelových provozních. Málokdo si však vzpomene, že Keith Moon nebyl prvním bubeníkem The Who a neychybělo moc a svět by Keitha Moona neznal.
Důvodem odchodu Douga Sandoma z The Who, bylo to, že byl zkrátka už moc „starý“. Jen pro představu v době odchodu měl 34 let. Oproti tomu však Daltrey s Townsendem měli teprve 20 respektive 19 let. A dalším důvodem byly také menší neshody s Petem Townshendem.
Sandom ke svému odchodu ze skupiny řekl: „Nebyl jsem tak ambiciózní jako ostatní. Dělal jsem to déle než oni. Samozřejmě jsem to miloval. Bylo velmi příjemné být součástí kapely, kterou lidé sledovali, bylo to skvělé. Ale s Petem Townshendem jsem si moc nerozuměl. Byl jsem o pár let starší než on a on si myslel, že bych to měl zabalit víceméně kvůli tomu. Já jsem si myslel, že se mi s kapelou daří dobře, nikdy nás odnikud nevyhodili, vždycky jsme prošli konkurzem,“ vzpomínal na začátky kapely Sandom.
Sandom odešel v roce 1964 a v roce 1965 The Who už s Keithem Moonem za bicími nahráli průlomové album My Generation.
Doug Sandom se po odchodu z The Who přestal věnovat hudbě a nepůsobil v žádné kapele a pokračoval ve své práci zedníka. V roce 2014 však napsal knihu The Who Before the Who, ke kterému napsal Pete Townshend předmluvu. Sandom zemřel v roce 2019 ve věku 89 let.
Ve smutečním prohlášení Townshend napsal o Sandomovi, jak byl Sandom k němu vždy laskavý a jak si né úplně dobře počínal při jeho odchodu a že ho Sandom vždy podporoval. „Dougovi chvíli trvalo, než mi odpustil, ale nakonec to udělal, a i když jsme se moc nevídali, zůstali jsme přáteli. Téměř jistě by se letos pokusil navštívit mě a Rogera na stadionu ve Wembley a oběma nám bude setkání s ním chybět.“ Zakončil prohlášení Townshend. Další smůla Sandoma. Alespoň tedy že nakonec byly vztahy s členy kapely urovnány.
Paul Di’Anno – Iron Maiden
Dnes už si asi lze jen těžko představit u Iron Maiden někoho jiného za mikrofonem, než Bruce Dickinsona. Ale mezi lety 1978 až 1981 byl frontmanem této britské kapely Paul Di’Anno, rodným jménem Paul Andrews. S Iron Maiden stihl nahrát hned 2 alba. Album Iron Maiden z roku 1980 a Killers z roku 1981. Iron Maiden vysvětlili veřejnosti jeho odchod jinými představami o stylu zpívání a problémy s drogami. Naproti tomu Di’Anno řekl: „Je to jako kdyby vaši kapelu řídili Mussolini a Adolf Hitler. Protože je to Rod Smallwood (manažer) a Steve Harris a to je vše.“ A také nařkl Iron Maiden z toho, že jsou pouhou mašinou na peníze a že bral drogy, protože by jinak s nimi nemohl vydržet, protože jsou prý „zku***ně nudná“ kapela.“
K Iron Maiden se po jeho odchodu, přidal Bruce Dickinson a v roce 1982 vydali album The Number of the Beast, které mimo jiné obsahuje pravděpodobně jejich nejznámější píseň “Run to the Hills”.
Paul Di’Anno prošel několika dalšími kapelami jako Battlezone, či Killers (samozřejmě neplést s vegasskými Killers) i sólovou kariérou. V roce 2011 byl poslán na několik měsíců do vězení za podvody se sociálními dávkami.
V roce 2021 se přestěhoval do Chorvatska, kde podstoupil operaci kolene. Na pódium se po dlouhých 7 letech vrátil až v květnu letošního roku, kdy vystoupil v Bikers Beer Factory v chorvatském Záhřebu. Jestli tedy vyrážíte jako každý správný Čech na dovolenou do Chorvatka, dávejte dobrý pozor, zda na Di’Anna nenarazíte.
Glen Matlock – Sex Pistols
Jména Sid Vicious a Johny Rotten zná každý průměrný fanoušek kytarové hudby, při jménu Glen Matlock ale už leckdo tápe v paměti (a často marně).
Rodák z londýnského Paddingtonu byl přitom důležitým členem kapely, když byl spolupodepsán na 10 z 12 skladeb debutového alba Never Mind The Bollocks Here’s The Sex Pistols. Zahrál si a zazpíval navíc na těch dvou nejslavnějších: “Anarychy in the UK” a “God Save the Queen”. Byla to tedy vůbec smůla? Je pravda, že na rozdíl od některých smolařů zde uvedených, se Matlockovi uznání i finance dostaly. Matlock se účastnil každého návratového koncertu kapely a je často atraktivním hostem nejrůznějších britských populárních pořadů. Zároveň jako jediný původní člen Sex Pistols zůstal aktivním muzikantem až do nynější doby.
Dosáhnout statusu legendy se nicméně Matlockovi na rozdíl od Rottena a Viciouse nikdy nepovedlo – přitom stačilo vydržet pár týdnů do období po vydání alba. Smolný se zdá být i důvod jeho vyhození s kapely. V lecčems se podobá vyhození Peta Besta z Beatles. Mezi Sex Pistols totiž Matlock příliš nazapadal vzhledem. Rotten (Lydon) ostatně několikrát zdůvodnil jeho vyhození tím, že Matlock poslouchal Beatles. Dalšími důvody prý byli, že si často myl nohy, což bylo pro punkery naprosto nepřípustné a nebo (a to byl asi nakonec ten hlavní) spory se Sidem Viciousem. Je však docela pravděpodobné, že působit v Sex Pistols, dnes by nežil tak poklidným a vyrovnaným životem spokojeného hudebníka.
Autor: Dominik Müller, Patrik Müller
