RECENZE: Nová alba vydaná v týdnu od 22.5. 2017 – Linkin Park, Erasure, Pokáč a další…
Nepovedený žánrový veletoč Linkin Park, mimořádně silní Papa Roach a hudební řemeslník Michal Hrůza
Linkin Park – One More Light
Vydavatelství: Warner Bros
Žánr: Pop, Pop rock, Electro pop
Hodnocení: 2.0/5.0
Linkin Park dokončili na One More Light svůj žánrový veletoč. Je to bohužel nuda…
RECENZE SE OBJEVÍ NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ
Papa Roach – Crooked Teeth
Vydavatelství: Eleven Seven Music
Žánr: Alternative Metal, Hard Rock, Pop-Metal
Hodnocení: 3.5/5.0
Noví Papa Roach jsou svěží a mají šmrnc. Některé nešvary Papa Roach pořád zůstávají. V písni “American Dreams” slyšíme profláklý refrén, nápodobně je tomu v poslední písni. Nechybí samozřejmě trochu té hard rocková přetvářky a pseudodrsňáckého pop metalu. Jinak album obsahuje ale plno písní, které baví. Když se spojí nápaditá produkce, slušné melodické nápady, skvělý hlas Shaddixe střídající polohy o sto šest – chvíli rapuje, za pár vteřin zase screamuje – máme z toho jedno z nejlepších alb Papa Roach v historii kapely. Na Crooked Teeth Papa Roach ukázali všem pochybovačům, že jim po právu patří nemalé místo na hudebním nebi.
Michal Hrůza – Sám se sebou
Vydavatelství: Universal
Žánr: Adult Pop/Rock, Pop rock, alternativní rock, český pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Michal Hrůza na novém albu ukazuje, jak je zkušeným hudebníkem i textařem. Pokračuje bohužel v trendu psaní písní na objednávku pro filmy a rádia. Tatam je jeho tvorba z alba Noc, vydaném v roce 2012. ‘Sám se sebou’ je kompromis, díky kterému úplně každý pozná, že se v žádném případě nejedná o jednoduchou, bezmozkovou tvorbu. Ovšem nějaké momenty, při kterým by vám spadla čelist, se dají nalézt jen těžko. Na to, jaké měl Michal Hrůza životní období, zahrál míč až příliš na jistotu. Nejvíce pozitivní na albu je tak fakt, že je Michal Hrůza zpět živ a zdráv a nezapomněl psát dobré písně.
Studiové hraní frontmana Wavves, vážní Erasure a Dragonforce se svými největšími přednostmi
Wavves – You’re Welcome
Vydavatelství: Ghost Ramp
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Kapela Wavves ze San Diega odešla ze svého původního velkého labelu Warner Bros., na kterém vydala v roce 2015 album V, přešla po neshodách k vlastnímu labelu a snažila se na nové desce více bavit. Když mluvíme o Wavves, jenž by jste mohli znát třeba ze hry GTA 5, mluvíme především o zpěvákovi a kytaristovi Nathanovi Williamsovi. Nejenže většinu písní sám složil, ale i nahrál. Na minulém albu byla kapela spolu ve studiu a nahrála album, které mělo velmi živý zvuk. Tentokrát se do hlavní role postavil Williams, který pouštěl poprvé od raných dob do studia spoluhráče, jen aby mohli nahrát své jednotlivé party. To ale neznamená, že by album nebylo dosatečně hravé. Je plné nečekaných zvratů kytarových linek a efektů. Jen se namísto kapelového jamování jedná spíše o studiové hraní Williamse.
Úvodní “Daisy” připomíná Beach Boys z éry Pet Sounds. Williams přidává k vlivům šedesátých a sedmdesátých let špetku psychedelie a punku. Krásnou ukázkou je toho skvělá, možná nejvýraznější píseň “Come to the Valley” s karnevalovým nádechem. Výsledkem je zajímavá směsice, která je podpořena Williamsovým smyslem pro detail, který každý akord mění v nezapomenutelné dobrodružství. Williams toho docílil i pomocí samplů. Využívá doo-woop žánr 50. let, kambodžský pop nebo psychedelii 70. let z Jižní Afriky. Wavves se taky naplno přesouvají od puberťáckých problému do dospělého světa, avšak i když je Nathan silně proti Trumpovi (dokonce vzkázal, že jeho příznivci mají zákaz vstupu na jejich koncerty), politika se na novém albu téměř neřeší. Písně jsou velmi surrealistické a dadaistické. Celkově by se dalo říct, že Williams dospěl jak zvukově, tak textově. Pokud byl z minulého alba pod velkým labelem otrávený, tady si napravil chuť. Oproti poněkud rozdílnému, více ostřejšímu a energetickému minulému albu V, může být pro někoho You’re Welcome slabší odvar Wavves.
Erasure – World Be Gone
Vydavatelství: Mute Records
Žánr: Alternative Dance, Alternative/Indie Rock, Dance-Pop, Synthpop
Hodnocení: 3.5/5.0
Kapelu Erasure známe v ČR velmi dobře taky díky Petru Mukovi, který přezpíval několik jejich písní. Dvojice Erasure právě teď jezdí letní tour s Robbiem Williamsem, se kterým dorazí i k nám 19. srpna na Letiště Letňany. Bývalý člen Depeche Mode Vince Clarke teď pokračuje prakticky ve stejných vodách, kde se teď nachází jeho domovská kapela. Depeche Mode se na Spirit ptali, kde se poděl bojový duch společnosti v těchto nepříliš světlých časech. Nyní s podobnými tématy přicházejí i Erasure.
Máme jemné a lehké Erasure na milostných hitovkách – první a a poslední písni alba “Love You To The Sky”, “Just A Little Love” a “Sweet Summer Loving”, které můžou být nejvýraznějšími hity Erasure za poslední dlouhoz dobu. Mezi tím je jako v sendviči hlavní náplň, která je poněkud těžká a hořká. Nic podobného Erasure nikdy předtím neudělali. Na albu je mimořádně mnoho pomalých balad, které podporuje Bellův hlas, který poprvé projevuje některé známky stárnutí. K zadumanému albu se to však vlastně i docela hodí. Zpívá “such sweet sorrow” s hořkostí, jako kdyby si do krku cpal jeden květ pelyňku za druhým. Písně “Oh What A World” a “Lousy Sum Of Nothing” jsou dosti proti Trumpovské a proti brexitovské. Je z nich poznat překvapivý vztek, až skoro bezmoc, když zpívá “No one out there wants to see the things I see.” V “Lousy Sum Of Nothing” šli Erasure ještě dál a přímo oslovují Trumpa: “You’re not going to criticize the injustice in the world?” a “How do you feel now, saying look me in the eye?”. Problém nového alba je, že hlavně ve střední pasáži alba jsou slova Erasure ve středu dění tak, že hudební složka někdy nedostává dostatek prostoru. Snaží se opatrně udávat rytmus a příliš do toho slovům nerýpat. Nové album je tak na poslech tíživější než kdy jindy a nevýraznost jedněch písní to v konečném součtu kazí těm výraznějším.
Dragonforce – Reaching Into Infinity
Vydavatelství: Ear Music
Žánr: Heavy Metal, Speed Metal, Power Metal, Neo-Classical Metal, Progressive Metal, Symphonic Metal
Hodnocení: 4.0/5.0
Kytarista Herman Li popisuje album jako “únikové” a říká, že ho lidé mají poslouchat, aby se dočasně dostali pryč z bláznivého světa. Dragonforce byli vždy jedna z kapel, která dokáže hrát metal, který může znít i v mainstreamových rockových rádií a i tak se dokáží vyhnout posměškům od náročného metalového fanouška. Možná i proto, že Daragonforce byli vždy takoví a jasně dávali najevo, že se za to nestydí. Nebyli to ti, kteří v průběhu své kariéry “zradili” své fanoušky. Dragonforce berou všechny typické prvky žánru – zpívání o uniknutí temnotě, zběsilé sóla, ještě zběsilejší bubny, orchestrální syntezátorové zvuky, sborové operní refrény. Hlavně díky jejich nebývalému instrumentálnímu umění, pozitivní náplni textů, kterým se od běžných metalových kapel trochu liší a hlavně citu být melodicky tak akorát vlezlý, jsou Dragonforce skvělí.
Těch “nej” je na Reaching Into Infinity hned několik. Je to nejdelší deska a obsahuje nejdelší píseň v historii Dragonforce. Je to dost možná zároveň i nejlepší album Dragonforce vůbec.
Ba co víc, na Reaching Into Infinity jsou přímo vynikající. “Judgment Day” je hotový výbuch metalové bomby. Chóry pěveckého sboru připomínají stadiónové hymny Queen. Na albu se dočkáme pocty Iron Maiden, jejichž vlivy jsou samozřejmě na albu často slyšet. Nejdelší píseň Dragonforce vůbec je “Edge of the World”, která vznikla jako pocta albu Maidenů “Seventh Son of a Seventh Son”. Přestože rozdíly mezi alby Dragonforce nejsou veliké, na Reaching Infinity se sešla kvalita produkce, přehlídka mimořádného nástrojového a hlasového umění i cit na melodie do takové míry, že pokud by si Dragonforce měli vybrat jediné album, které by mělo přesvědčit potencionálního fanouška, měli by rozhodně vybrat tohle album jakožto přehlídku všech největších předností kapely. Těch “nej” je na Reaching Into Infinity hned několik. Je to nejdelší deska a obsahuje nejdelší píseň v historii Dragonforce. Je to dost možná zároveň i nejlepší album Dragonforce vůbec.
Album o goticích od Mountain Goats, snesitelný country kýč Rascal Flatts a Nohavica současnosti Pokáč
The Mountain Goats – Goths
Vydavatelství: Merge Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Písničkář, Pop/Rock, Indie folk
Hodnocení: 4.0/5.0
Album Goths The Mountain Goats je o cestě mezi životem v temnotě a smrtí ve světle, na které se snaží někde mezi najít domov.
The Mountain Goats vydávají album, které věnovali gotické subkultuře. Existuje spousta subkultur a módních hnutí, ovšem málo která je tak bizarní jako gotici, kteří se obklopují pohřebním oblečením, bílým makeupem, který má představovat posmrtný vzhled, dále svíčky, rakve, netopýři, horrory. To vše z gotické kultury má jedno hlavní poselství: sdělit světu, že smrt čeká na každého z nás bez vyjímky. I gotici, kteří svůj život zasvětili finálnímu momentu každého z nás jsou ale nuceni žít běžný život, což je už z principu poměrně úsměvné. Stačí si gotika představit ve frontě v běžném supermarketu, kde se třeba pokazí pokladna a potencionální legendární scéna pro černou komedie je na světě. Jak píše Jeremy D. Larson na Pitchfork. Album Goths The Mountain Goats je o cestě mezi životem v temnotě a smrtí ve světle, na které se snaží někde mezi najít domov. Album přitom nemá jen jedinou postavu. Gotici jsou podle Mountain Goats nejen pubertální mladící, hledající smysl života, ale i lidi středního věku, kteří mají rodinu, stabilní práci, jsou zkrátka zabydlení, ale objeví v sobě kousek gotika. Možná každý v sobě máme kousek gotika, když všichni nakonec stejně skončíme mrtví.
Album není o goticích však jen po textové stránce. Pokud si poslechnete předchozí tvorbu kapely, Goths je nejtemnější počin The Mountain Goats. Kapela se snažila přizpůsobit gotickému světu i po této stránce a povedlo se ji to. Třeba na “Shelved” má pravidelné údery bubnů, naléhavou a tíživou basou i melancholický syntezátor a “chorusovou” kytarou ve stylu The Cure. Mountain Gods se pochopitelně totiž nechali inspirovat stylem gotických kapel, jakými jsou The Cure, Bauhaus, Siouxsie, Banshees a samozřejmě Joy Division. Když to srovnáme s jejich nejúspěšnějšími písněmi “Up the Wolves”, “This Year” nebo zavítáme ještě do vzdálenějších hlubin jejich tvorby – “Cubs In Five”, které jsou velmi relaxační a synonymem slovního spojení pohodové písně, je to skutečně rozdíl jako Brno, když kromě gotických kapel připomíná úvodní “Rain in Soho” s Naschvillským symfonickým sborem taky třeba velmi temného Nicka Cava.
Frontman Mountain Goats John Darnielle ke své padesátce vydal album ve kterém naplno předvádí svou neuvěřitelnou originálnost a textařský talent od pána boha. Stačí se jen podívat na název písně “Andrew Eldritch is moving back to Leeds”, odkazující na zpěváka gotické kapely The Sister of Mery. Kdokoliv dokáže napsat takovou píseň, je stoprocentní, nefalšovaný génius. Goths je velmi lidské, temné, černo humorné, smutné, ale nakonec i trochu pozitivní album.
Rascal Flatts – Back To Us
Vydavatelství: Universal
Žánr: country
Hodnocení: 3.0/5.0
Český posluchač bude kapelu znát hlavně díky coveru písně “Life is a Highway”, která se objevila v dětském filmu Auta (Cars), jinak se o Rascal Flatts doslechneme spíše vzácně. V USA jsou ale populární tak, že si můžou klidně dovolit objíždět velké arény. Rascal Flatts je typickou vysmívanou, kýčovitou americkou country kapelou. Vysmívání této kapele dokonce došlo tak daleko, že na Sputnikmusic vyšla uživatelská recenze nového alba, která dala z recese albu hodnocení 5.0 z 5.0, načež se k recesi přidali i uživatelé a začali z legrace hodnotit album hromadně pěti hvězdičkami. Jejich nové album ale není vůbec tak špatné. Už před vydáním kapela prohlašovala, že se bude jednat o návrat ke kořenům a odstoupí z modernizace zvuku na albu Rewind z roku 2014. Na minulém albu si kapela přizvala producenta Howarda Bensona, který je znám díky spolupráci třeba se Simple Plan, 3 Doors Down, Kelly Clarkson nebo Skillet. Na nové album si kapela přizvala producenta, který si říká Busbee. Ten má s produkováním country interpretů už velké zkušenosti. Nedávno spolupracoval s Blakem Sheltonem, kapelou Florida Georgia Line, na společném albu Carrie Underwood a Keitha Urbana, ale kromě toho taky skládal hudbu pro 5 Second of Summer nebo Biffyho Clyra.
Z nového alba Rascal Flatts je jasné, že jim produkcí pomohl docílit vyspělejšího zvuku, a taky díky němu zní Rascal Flatts se svým kýčovitým pop country daleko důstojněji než jindy. Rascal Flatts jsou komerční produkt, vliv na své písně mají poměrně malý. Kapela samostatně napsala pouze romantický slaďák se zpěvačkou Lauren Alaina “Are You Happy Now”. Proto má na konečný výsledek pochopitelně velký vliv to, kdo jim napíše písně. Na novém albu jim psal písně i Chris Stapleton, který je úplným opakem Rascal Flatts ve světě country, pak také Jonathan Singleton, Steve McEwan – ostřílení skladatelé amerických country hvězd od Little Big Town, přes Tima McGrawa až po Billyho Raye Cyruse.
Kdyby měli Rascal Flatts vybrat nějakou desku, kterou pošlou mimozemšťanům, mohli by klidně vybrat tuhle a nehrozilo by, že by nás pak cizí civilizace zahubila.
Pokáč – Vlasy
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Písničkář, Pop Folk
Hodnocení: 4.0/5.0
Zapomeňte na Linkin Park nebo Michala Hrůzu, nejlepší album tohoto týdne vydal – věřte tomu nebo ne – Pokáč
Nejlepší nakonec, dalo by se říct. Ze všech těch alb vydaných minulý týden, byl totiž debut Vlasy tím, co o pořádný kus předčilo veškerá očekávání. Zapomeňte na Linkin Park nebo Michala Hrůzu, nejlepší album tohoto týdne vydal – věřte tomu nebo ne – Pokáč. Pražského písničkáře Pokáče jsme dosud znali hlavně díky spolupráci s Voxelem, teď ale na Voxela můžeme klidně na chvíli taky úplně zapomenout, protože první Pokáč je perfektní. O tom, že to nebude úplně typické album přesvědčí už první píseň “Vlasy” s textem: “Občas si říkám, jaký by bylo asi probudit se ve světě, kde bych měl vlasy”. “Co z tebe bude” je snílkovská píseň o nerozhodnutém klukovi, který neví co ve světě dělat a též potencionální rádiový hit, stejně jako duet s Katarínou Marií Tichou “Lovesongy”. Pokáčova vtipnost se špetkou cynismu, mimořádný talent na rýmy a slovní hříčky je prorostlá i těmito o trochu vážnějšími a popovějšími momenty, viz. “Občas se zdá, že účelem zpívání je stát se vzorným plátcem daní.”
Nejlepší momenty jsou ale ty, kdy je zde sám jen s ukulele nebo akustickou kytarou a jeho slova nejsou rušeny přesládlou popovou melodií – přesně jako v písni “Rád chodím na poštu”, roztomilé zvířecí písničce “Mám doma kočku”, o krapet vážnější a trochu existencionální “Kdybych dneska nevstal”, připomínající Nohavicovy vtipné politické a sociální glosy a snad ještě více Nohavicovská píseň “26”, kterou je lehké si představit, že by Nohavica napsal, pokud by mu zrovna teď v roce 2017 bylo 26. “Holkám koukám do kočárků víc než do výstřihu”, “Dřív jsem lítal ke hvězdám / A teď jsem rád, že trefím domů sám”, “snad poprvý v historii českejch drah / on přijel včas, a taky odjel včas” i narážka na protikuřácký zákon “Na pivo jen tam, kde se nekouří” vtipně rezonuje předčasné pocity stárnutí, když si Pokáč pak navíc stěžuje, že v Bille zase zdražili šunku. Možná vůbec nejvtipnější je ale píseň “Padá hvězda”, která začíná jako romantická pražská balada, kterou bychom textově čekali třeba od Chinaski. Jenomže, jak vlatním jménem Jan Pokorný již dříve sdělil: “Lovesongy… nejsou z žánrů co mi zrovna jdou” a tak přijde nečekaný zvrat písně, když pár uvidí slavnou opilou herečku. Ať už se jedná o pravdivý příběh či nikoliv, refrén “Lásko koukej padá hvězda, rychle něco si přej,” je prostě nesmírně povedený a vtipný.
Největší píseň je, co se týče počtu nástrojů, melodie i potencionální hitovosti, jednoznačně počítačová nostalgie “Vymlácený entry”, začínající typicky “Pokáčovsky” jen s akustickou kytarou. K písni se pak však přidávají taneční beaty s tropical housovými prvky, přerůstající nakonec ve smyčce, silné údery bicích v ozvěně a typický mileniální pokřik “uuoooh”. Pokáčova síla je v tom, že i v těchto popových momentech je pořád stejně vtipný a zpívá o úplně obyčejných věcech obyčejných lidí. Nebude mít lehké na tuto desku, která je svým způsobem “best ofem” jeho celoživotní tvorby nějak navázat, nač ale stahovat kalhoty, když Brod je ještě daleko. Vlasy jsou každopádně Pokáčovou perfektní písničkářskou vizitkou plnou chytrého lidového humoru. Hlavně ať nezmagoří a je i příště pořád takhle normální. V záplavě umělých popových hvězd je to totiž jeho nejsilnější zbraň mezi arzenálem dalších zbraní, mezi které patří samozřejmě onen zmiňovaný humor, talent na rýmy i jednoduché, příjemné akustické melodie.
