Recenze | Novinky: Black Midi pojali své druhé album Cavalcade jako první album na světě, ve kterém si přijdou nas své fanoušci brutální hudby i babičky

Black Midi patřili k největším objevům (nejen) britské alternativní scény. Pokud někdo hledal skutečně originální hudbu, Black Midi jej mu přinesli. Samozřejmě. I Black Midi z něčeho vycházejí, a tak v jejich hudbě lze slyšet vlivy krautrocku nebo americké kapely Slint. Při minulé velice experimentálně a zvukově hutně pojaté desce Schlagenheim (2019) však leckdo přehlédl, že Geordie Greep se v rozhovorech hlásil také k odkazu Franka Zappy. I ten má totiž patrně velký vliv na tom, proč je jejich očekávané druhé album Cavalcade hlavně po stránce konceptu dost jiné než to minulé.

A přesto, pokud album slyšíte poprvé, v těchto prvních momentech ještě vůbec netušíte jak moc. Zatímco minule to byl intelektuálně náročný, pochmurný matematický rock, tentokrát jsou Black Midi v roli tvořitelů chaosu a frontman Geordie Greep zní namísto zamyšleného intelektuála spíše jako spratek. Nebo spíše šílený ředitel cirkusu, co naschvál navede zvířata, aby se po úchvatných kouscích vrhli přímo na diváky.

Úvodní “John L” je ostatně jako soundtrack k bláznivý cirkus s výraznými smyčci i zní. Song “John L” je ještě docela podobný tomu, co jsme slyšeli od Black Midi na posledním albu. Nový, inovativní prvek však zde tvoří ony smyčce. Stylově však tento řízený chaos připomíná moc dobře skladby ze Schlagenheim jako “Reggae”. Přesto se zde zdá být možná o něco méně agresivity. Zato je nyní hudba oproti minulému albu, které šlo přímo na dřeň a důležitá byla hlavně intenzita hudby, nikoliv tak její aranžmá a atmosféra. Jako by byla díky těm smyčcům a trochu méně hluku okolo tenokrát vícebarevná.

Schlagenheim II? Raději se připravte na něco nečekaného

Ty smyčce zde působí jako určitý prvek barvy. Není náhodou, že zatímco v prvním případě grafik David Rudnick zvolil černobílý obal alba, nyní je až zběsile barevný. Teplotou vyjádřeno, smyčce patří mezi hřejivější hudební nástroje a s nimi hudba Black Midi najednou dostane třetí rozměr. Z části je sice pryč ta temnost debutu, ale dostaneme zase něco nového.

Z písně si také můžeme všimnout, že zde chybí agresivní vokály, a to je také jedna z větších změn alba oproti Schlagenheim.

To překvapivé cirkusové číslo však nastává terve, když přijde druhá píseň “Marlene Dietrich” a Black Midi přepnou do módu klasického popu ve stylu začátků 50. let a kabaretní hudby. A to skutečně na 100 %. Nejen tak, že by byly slyšet nějaké vlivy téhle hudby. Nebýt charakteristického hlasu hlasu Geordieho Greepa, musel bych si zkontrolovat, zda mi neblbne přehrávač a nepřeskočil na úplně jiné album.

A proč si vybrali Black Midi zrovna slavnou herečku, avšak dob minulých Marlene Dietrich? To smysl dává. Je to samozřejmě pořád velice známá postava evropské kinematografie a filmová legenda. Může být relevantní vůči dnešním poměrům například díky tomu jak byla nadčasová, když například ve filmu “Maroko” z roku 1930 oblékla mužské oblečení a tehdy jí dokonce za to ve Francii hrozil kriminál.

“The girl she once was
In that suit of ’33
Soundtracked by disapproving commentary,”

(“Ta holka jednou byla / V tom obleku roku 33 / A k tomu jí hrála znělka nesouhlasných komentářů”)

odkazují na tuhle událost Black Midi.

Větší otázkou však je, proč Black Midi zvolili tuhle hudbu pro hotelové vstupní haly. To je skutečnou záhadou. Vzdáleně to může připomínat podobný styl, do kterého zabrousili Arctic Monkeys. Pokud bychom však k hudbě přistupovali matematicky a nakreslili bychom jak blízko jsou tomuto retro stylu blízko Black Midi A Arctic Monkey, ani pro ty druhé jmenované by to nebyl tak velký skok, a navíc byl podložen koncepčním albem, kdy prakticky všechny písně zněly takhle podobně. To Black Midi prostě střídá jako na přepínači s dvěma polohami styl zběsilost+smyčce a pak toto retro z kuloárů dobových hezkých hotelů a kaváren.

Někdy se tyto dva základní styly alba objeví úplně izolované, někdy se i trochu prolínají. Dá se to prostě vysvětlit tak, že chtěli fanoušky něčím překvapit a tohle byla jedna z cest a nutno říct, že pokud to skutečně byl hlavní cíl, účel to splnilo, protože to by po vydání Schlagenheim nepředpověděl ani Nostradamus.

Možná to byl historický moment a začátek nového směru.
(O minulém album Schlagenheim).

Je jasné, že Black Midi mají fanouškovskou základnou nakloněnou překvapivým a originálním momentům. Dokonce jejich cílovka bude podobné nečkané stylové zvraty i vyžadovat. Ale stejně. Schlagenheim bylo album, kterému se za pár let možná bude dávat status klasiky alternativní scény. Možná to byl historický moment a začátek nového směru. Vzhledem k tomu, že se nyní začínají objevovat podobné kapely jako Squid nebo Black Country, New Road (viz minulá recenze), leccos tomu nasvědčuje.Schlagenheim bylo dokonce tak důležitým albem, že jsem se už i naučil jeho název správně psát a to podotýkám bez CTRL+C a CTRL+V(!) Takže o nějakém risku a zničení reputace, by se tedy díky podobnému žánrovému výkrutu, jistě bavit dalo.

Aby mohl nastat chaos, musí být chvíli klid a mír

Uprostřed střídání těchto dvou poloh zběsilého rocku a tradičního popu se musí uznat, že zatímco minulé album byla čistě technická muzika, tohle má i určitou atmosféru. Když z toho na “Chondromalacia Patella” vznikne avantgardní progresivní rock, ukazuje se, že Black Midi opět dokáží posunovat hranice žánru a navazují tak na bohatou tradici odvážných kapel britského rocku.

Díky agresivitě, která jde až na okraj možností a snesitelnosti lidského ucha, album může album zaujmout i fanoušky punku. Díky velice trpělivým a nečekaně tichým pasážím alba jako první polovině “Diamond Stuff” budou plesat fandové progresivního rocku. Zejména v jazz-rockových variacích jako “Slow” se pak najdou fandové experimentálního rocku.

Dalo by se říci, že i ti, co hledají tu obrovksou intenzitu a drtivou sílu ze Schlagenheim, si najdou svoje. Mnoho momentů na nynějším Cavalcade zní jako že je kapela na hraně zhroucení do šílenosti. Výlety do hudební historie v podobě klidných a pohodových balad tak působí i jako jakási dekomprese, která zde slouží pro odpočinek, aby se stroj choasu mohl rozjet naplno.

Ucho a hlava se díky tomu neunaví a Black Midi tak mohou být v některých chvílích agresivnější než kdykoliv jindy. Cavalcade se skrze písničky “Marlene Dietrich” nebo “Ascending Forth”, které byste pustili klidně i vaší babičce (tedy asi kromě samotného závěru druhé jmenované skladby), se přitom poslouchá snadněji a určitě můžeme říct, že díky tomu je Cavalcade albem přístupnějším než minulé Schlangenheim a zároveň přitom zůstává dobrou pozvánkou k poslechu debutu pro ty, kdo ještě neměli to štěstí.

Třetí píseň “Chondromalacia Patella” je postupný návrat do středu chaosu. Píseň začne jako progresivní rock, pak se ale převrátí v experimentální jazz rock, vrátí se a nakonec skončí v obrovské smršti končící v extrémním tempu. Kapela hraje tak rychle, až máte pocit, že jí to snad musí vypálit do stratosféry a skladba pak končí v jízlivém dozvuku syntezátoru připomínající animovanou parodii na zvuk padajícího letadla.

Ať už hrají Black Midi cokoliv, dělají to s maximálním nasazení a umí to

“Slow” je po zajímavé první trojici písní přeci jen trochu pokles. Neustálý velice hutný start stop styl za chvíli  začne trochu nudit a jazz rockové jamování zde není tolik záživné jako minulá skladba.

Pro další moment dekomprese zvolili Black Midi tentokrát jiný typ skladby. “Diamond Stuff” s trpělivým opakujícím se motivem a s kombinací elektronických efektů a přírodních nástrojů. Když se pak přidá jazzový rytmus bubnů, tak to trochu připomíná hypotetickou násvtěvu Grizzly Bear a Spiritualized v chatě Davida Bowieho. Pokud kapela chtěla být za každou cenu nepředvídatelná, tady se jí to zase až tak úplně nepovedlo, protože píseň zní vlastně jako taková ta typická indie rocková pomalá písnička. To se Black Midi moc nestává. Ale vadí to vlastně? Ne nutně.

Kdo by ale čekal po tomto klidu výbuch, ten se plete. “Dethroned” totiž překvapivě není bůhvíjak agresivní skladba. Je to pět minut dlouhé alternativně rockové jamování. Pokud se bavíme o momentech, které posunují hudební žánry, tak tohle je rozhodně další z momentů, kdy Black Midi zůstali spíše konformní. Očividně jim na Cavalcade nevadí hrát i hudbu klidnější a řekněme více meditační.

Bláznivější momenty však ještě na albu čekají. To se zase nebojte. A to v předposlední písni “Hogwash and Balderdash”. Bohaté instrumentace a naprosto nečekaný průběh skladby je na téhle skladbě opět zajištěn od prvních tónu. Do skladby občas zasáhne piano, občas se skladba přeruší kvůli nějaké vyhrávce znějící jak z nějaké taškařice, jenž zas následují hrozivé smyčce, zatímco ani nestačíte pořádně vnímat text, který je u Black Midi v této fázi tradičně vlastně i trochu druhořadý

Tohle je vážně naprosto šílené album!

Zato si všimnete že na pozadí tikají zběsile nějaké činely, či co to vůbec je. Zní to skoro spíš jak poklička od hrnce. Různorodé raritní nástroje, které Black Midi s oblibou používají čítají třeba marxofon, optigan nebo cembalo však na téhle písni dostanou možnost vyřádit se. A pak najednou zas bum. A zmatek úplně ustane.

A je tu další klidný retro moment. Tentokrát jako bychom se přesunuli z hal hotelů do italských benátek a zpěvák Geordie Greep zní jako závozník gondoly, co brnká romanticky na dvanáctistrunku. Tohle je vážně naprosto šílené album!

Ale jedno se musí uznat. Musí se uznat s velkým respektem, jak Black Midi dokážou napsat plnohodnotně i takovýhle typ jakési staré folkové písničky s opravdu hezkými změnami akordů. Tak moc vzdálený jejich původnímu stylu. Na konci se z části vrátí i celá kapela vrátí a zní to jako velkolepý závěr nějakého slavného muzikálu s burácejícími nástroji.

Tentokrát skutečně dodávající atmosféru a kapela zní skoro jako kdyby zakončovala živý koncert někde na venkovním amfiteátru. Ač je to humbuk, je to rozhodně na míle daleko tomu, co kapela předvádí za kravál jindy. Takový standardní rockový finiš, jak má být. Na bLack Midi skoro až moc standardní.

Ale to jsou celí Black Midi. Alespoň tedy jejich současné já. Je to kapela, která se do něčeho pustí a když v něčem je, tak to udělá na 100%. Proto ten závěr tak připomíná konec venkovního muzikálového vystoupení v historickém amfiteátru. Proto jindy zní, jakože snad svou hudbou naruší časoprostor, protože něco tak zběsilého a chaotického přece nemůže tenhle stabilní vesmír vydržet. Ať už však zní Black Midi jako hudba pro vás a pak dalšího dvou tisíc stého člověka, kterému by se tahle hudba taky zalíbila, ať už zní jako hudba pro vaší babičku, Black Midi to všechno umí dost dobře.

Black Midi – Cavalcade

Vydáno: 26. 5. 2021
Délka: 42:19
Žánry: Experimentální rock, Avantgardní progresivní rock (Avant-Prog), Progresivní rock, Jazz Rock, Noise Rock, Alternativní/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. John L, 3. Chondromalacia Patella, 6. Dethroned, 7. Hoghwash and Balderdash, 8. Ascending Forth