Roční archiv:2021

  • Před pár dny vyšla nová píseň Micka Jaggera a Davea Grohla s názvem “Eazy Sleazy”. Dostalo se to dokonce do našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde to moderátoři představovali jako nějaký veledůležitý počin a s vážným hlasem sdělovali, jak se píseň staví proti odpůrcům vakcín se stejně vážným tónem, jakoby snad oznamovali jmenování dalšího českého nového ministra a nebo oznamovali nějaký zásadní zvrat v pandemii díky novému převratnému vědeckému objevu.

Ale nejsou v tom sami. Politika vyvolává vášně. Mainstreamová média jsou tak vždy strašně rády, když do něčeho můžou politiku narvat, protože to pak máte okamžitě kliky, reakce, příznivce jednoho a druhého tábora, co se servou v diskuzi a zatímco se diskutující hádají nebo alespoň klikají, vám na webu narůstá velice cenný čas návštěvníků strávený na webu. To se pak hezky ukazuje v grafům potenciálním zájemcům o inzerci. A už jenom samotné kliknutí je politikou vždy snadno vynutitelné.

V písni se vyskytuje jedna sloka o konspiračních teorií bláznů, netřeba z toho dělat velkou politiku

Co, že v té písni je za tak důležitého, že to tak slavnostně oznamovali dokonce i na Českém rozhlasu? Kromě zpívání o nových digitálních trendech, kterým v době pandemie stoupla obliba (hovory na Zoomu, TikTok, sledování video lekcí o vaření…) se v poslední sloce si Jagger s Grohlem (beru to tak, že je text dílem obou, i když nevím, kdo se konkrétně postaral o tuto sloku) dělají legraci s některých konspiračních teorií, které se dneska hodně probírají.

Jagger zpívá, že Bill Gates je v jeho krevním oběhu, čímž naráží na šílenou teorii o mikročipech ve vakcínách. Pak se zmiňuje ještě o píď šílenější teorie lidí, co věří v placatou Zemi, pak klasiku v podobě lidí, co nevěří v globální oteplování, věří v druhý příchod Ježíše Krista a nakonec v mimozemšťany a tzv. „deep state“. Čili v podstatě takový text, který by si mohli dát jako znělku pan Grygar a jeho klub skeptiků Sisyfos. Jagger si vlastně dělá legraci jen z pár bláznů. Humor má být někdy drsný, tak proč ne. Není to ale žádné bůhvíjaké hrdinství. Kdo by ale s Jaggerem nesouhlasil.

Snad tedy až na to úplně poslední. „Deep state“ je vysmívaný pojem, protože byl spojován s Trumpem a jeho příznivci a vše, co bylo spojováno s tímto oranžovým ex-prezidentem USA je oblíbeným terčem vtipů. A očividně i po jeho odchodu. „Deep state“ se dá chápat různými způsoby, ale má to být nějaké neviditelné zakořenění určitých principů v americké politice za účelem udržení moci a zisku (někdo říká např. že bude díky tomu vždy ochráněna Wall Street, že se vždy a za každou cenu pojede údajně vydělávající válečná mašinérie, že velká média nechtějí, aby lidi znali některé špinavé pravdy o politicích, někteří přičítají „deep state“ na vrub dokonce třeba i kauzu Jeffreyho Epsteina a Lollita Island).

V tomto ohledu je trochu škoda, že zrovna Mick Jagger, symbol vzdoru papouškuje narativy CNN ve stylu „vše, co je nějakým způsobem spojováno s Trumpem musí být špatné a není to pravda.“

Třeba fakt, že se různí technologičtí giganti, další velké firmy a některé americké velké mediální společnosti de-facto domluvili na tom, že nebudou dělat něco, co povede k Trumpovu zvolení a že měl Trump vlastně pravdu, když tvrdil, že se proti němu domluvilo mnoho lidí – a ještě se k tomu mají tu drzost otevřeně přihlásit v magazínu Times ve článku “The Secret History of the Shadow Campaign That Saved the 2020 Election” – to mi zase tak moc k smíchu nepřipadá. Ale je fakt, že ve spojení s UFO jak se do tohohle vágního pojmu nacpe všechno možné, trochu legrační je.

O to ale nejde.

Jsou to lidi, co dokázali mnoho, ale ne bohové, co vyřeší všechny problémy světa

Škoda, že tyhle všechny řeči okolo politických témat, o kterých se skvěle hádá v diskuzích zastínily fakt, že ta písnička je vcelku průser. Tedy alespoň na to, že je to spolupráce takových dvou hudebních borců. Trochu se tím vysvětluje i to, čemu se před pár lety všichni strašně divili. Proč s Daveem Grohlem a Foo Fighters odmítl spolupráci na písničce David Bowie. Dave Grohl je zkrátka pravý hudební „entertainer“. Je to strejda, který občas u piva na grilovačce vypustí geniální myšlenku a o pár hodin později skáče placáky do bazénu a pak se málem udusí smíchy, když vzpomíná na hlášky z Účastníků zájezdu. Na své si Grohla přijdou tak nějak všichni, akorát ne vždycky.

Pod videem se však objevilo k mému překvapení poměrně dost negativních hlasů, patrně od amerických hudebních fanoušků nikoliv kvůli tomuhle, ale nedostatečné aktivistické stránce v písni. Tyhle vtípky pro ně nebyly to pravé ořechové, zvlášť když se Jagger s Grohlem jenom malinko opovážili naznačit, že je současné omezení již taky trochu serou.

Exemplární názor vysvětlující pohled dnešního běžného západního mladého člověka identifikujícího se v lepším případě jako buď progresivista, v horším jako marxista, představuje komentář jistého uživatele YouTube Luka Tylera, který zní v překladu: „Co SKUTEČNĚ nechápu, je důvod, proč tito hudebníci nepoužívají svou moc k řešení konkrétních skutečných problémů ve světě, jako je policejní brutalita, systémový rasismus, změna klimatu, Donald Trump… atd. Místo toho si stěžují na virus, který se vzal po celém světě, který byl mimo naši kontrolu, a stěžují si na očkování lidí a „nutnost nosit masku“ a „svou svobodu“ ..?“ 

Proč je tomu tak, jak píše tento člověk? No možná právě protože jsou to skvělí hudebníci! Se vším respektem k nim, většina z nich nedokončila ani střední školu (jako třeba zrovna Dave Grohl). A někteří by od nich přitom chtěli, aby přednášeli veřejnosti o největších společenských problémech, které naše společnost už řeší léta, ale nenašli jsme na ně snadná řešení?

Většina lidí není hloupá a samozřejmě jim nebude věřit. Vědí, že mnoho ze slavných hudebníků strávila polovinu svého života nosem v kokainu. Nic proti tomu, proč ale sakra velká část západního světa věří, že celebrity mají nějakou magickou moc zachránit tenhle svět? Je to skoro jako ujíždění si na nějakém podivném fetiši celebrit. Přes svůj talent to nejsou žádní bohové a nejsou nutně víc než mnoho lidí kolem nás.

Mohou bavit lidi podobně jako stadionové rockové kapely, mohou je inspirovat jako někteří alternativní hudebníci, nejvyšší, čeho se mohou dostat, je dostat posluchače do nějakého bodu osvícení, do kterého ho dostanou svým uměním jako někteří špičkoví hudebníci. Některá hudba měla i skvělý politický, teologický a nebo filozofický podtext. Málokdy to ale bylo vynucené nějakým aktivismem.

Leonard Cohen si neřekl před tím než šel napsat “Hallelujah”, že by rád konal dobro a rozšířil povědomí o křesťanské mytologii. Bohužel od dob Johna Lennona, je z nějakého důvodu mnohými vyžadováno, aby zastávali hudebníci roli aktivistů a nebo rovnou aby se stavěli do role jakýchsi stínových politiků. To možná ukazuje na to, že to politici dělají blbě. Nám to jako společnosti ale dvakrát nepomůže. Spíše nás to ještě rozhádá, protože velká část společnosti se postaví na hlavu a nebudou poslouchat celebrity. A mají na to plné právo.

Co totiž můžou reálně dobří hudebníci, co umí psát písně nebo hrát na hudební nástroj vědět o tom, jak vyřešit policejní brutalitu a změnu klimatu? A tak nejlepší, co můžete získat, je Roger Waters sledujícího po nocích Al-Džazírou a poté přednášejícího svým návštěvníkům koncertů a dokonce i dalším hudebníkům o tom, jak by neměli podporovat Izrael a naopak měli podporovat Palestinu. Tu, která denně potlačuje lidská práva a jejich vůdci sní o vyhlazení Izraele. Je vždycky hezké slyšet jejich názor, ale dával bych osobně větší váhu raději názor některých neslavných chytrých nebo zkušených lidí z mého města než Jaggera, Grohla, Waterse. A to si zrovna těchto hudebníků vážím hodně. A dokonce nejen po hudební stránce, ale i lidsky.

Někdy bychom je ale poslouchat měli!

Smáli jsme se Rickymu Gerveimu, který řekl něco podobného, ale samozřejmě v trefnějším podání: „Většina z vás jste ve škole strávili míň let než Greta Thunbergová, tak si vemte svou malou sošku, neopovažujte se veřejnost poučovat o čemkoliv, poděkujte Bohu a táhněte do p***le,“ ale přitom to byla tak trefná poznámka. A ani náhodou nebyla jen pro Američany. U nás jsou sice populární spíše opačné názory, ale to nemění nic na faktu, že čekat od hudebníků nějaké názorové vedení je dost podivné.

No dobře. Ale teď je třeba hodit brzdu. Chyba by totiž byla je neposlouchat vůbec. Pokud někdo píše oblíbené texty o životě, pak má nejspíše nějaký dar vyjadřovat to, co si mnoho lidí bere za své t, že to pak vříská na celé kolo doma nebo před pandemií na koncertech. Může to být třeba i docela nesmyslný text jako “Don’t Look Back In Anger” od Oasis, ale je v něm něco, co lidem připomíná vzpomínky nebo jejich problémy. Takoví textaři pak skutečně můžou svůj dar komunikovat využít v jakousi reklamu daného problému. Písně se šíří rychleji než kdejaký čínský virus, a tak šířit povědomí o problému může být skutečně dobré skrze písně.

Možná taky schopnost skládat hudbu má v sobě dar uspořádat chaos v něco, co dává nějaký smysl a jestliže to hudebníci dokážou s tóny, třeba to mohou dokázat i s problémy.

Další dobrý důvod je fakt, že poznali svět z jiného světa než drtivá většina lidi z vašeho okolí. Je sice pravda, že cestování po hotelích a hraní před euforickými fanoušky není asi obrazem toho, jaká je většina světa nebo života, slavní hudebníci žijí v bublině. Ustát to všechno však je těžká disciplína sama pro sebe a musíte být mimořádná osobnost. Navíc právě oni, kteří to zažili ve vlastní kůži, vědí jak může fungovat sláva a mohou tak vidět skrze některé lživé marketingové nebo populistické tahy politiků.

Hudebníci také udělali mnoho dobrého skrze své charitativní koncerty. I kdyby se vám nelíbily koncerty pro Afriku, protože se tam situace za dekády nezlepšila a vypadá to, že se tamní peníze stejně ztrácí v kanálu kvůli místním diktátorům, kteří systematicky ničí tamní země, protože logicky nechtějí mít silné, zdravé a nezávislé obyvatelstvo. Podařilo se ale vybrat miliony peněz na lidi zasažené zemětřeseními, hurikány, cunami nebo dalšími přírodními katastrofami pro obnovení jejich domů nebo základní infrastruktury.

Poslouchejme tedy hudebníky pozorně. Ale nepřežeňme to zase tolik. Jsou to jenom lidé, co to většinou myslí dobře, ale nemají moc indícií navíc, aby věděli lépe než my nebo lidí v našem okolí pod Olympem, kde je ta pravda.

Ač, jak jsem předesílal, píseň “Eazy Sleazy” textem a hudbou za moc nestojí, alespoň to Micku Jaggerovi zpívá pořád parádně. Poslední dobou snad líp než kdy dřív. Proto je ještě větší škoda, že nemá lepší materiál ke zpívání…

Autor: Patrik Müller

Lana Del Rey, Death From Above 1979, Royal Blood, The Joy Formidable
Lana Del Rey, Death From Above 1979, Royal Blood, The Joy Formidable

V aktuálním přehledu toho, co by vám nemělo uniknout za nové singly najdete Lanu Del Rey, noise rockovou kapelu Death From Above 1979, jejich trochu popovější bratrance z Británie Royal Blood, velšskou kapelu The Joy Formidable, jedinečnou spolupráci Becka a Paul McCartneyho a první singl z nového alba jednoho z největších objevů poslední doby americké alternativní scény — black midi.

Lana Del Rey – White Dress

Lana Del Rey sdílela se světem novou píseň a videoklip „White Dress“ — úvodní skladbu z právě vydaného alba Chemtrails Over the Country Club. „White Dress“ je třetí vydanou novinkou z nového alba a následuje skladby „Let Me Love You Like a Woman“ a titulní skladbu. Podle tiskové zprávy je nový vizuál videoklipu inspirován Davidem Lynchem. Od vydání Norman Fucking Rockwell! v roce 2019 vydala Del Rey svou první básnickou sbírku s audioknihou. Kromě singlů vydala v listopadu loňského roku také cover klasiky George Gershwina „Summertime“.

Death From Above 1979 – One + One

Death From Above 1979 vydali své čtvrté album, které navazuje na album Outrage z roku 2017. Album pojmenované Is 4 Lovers bylo vydáno 26. března. Prvním singlem z alba bylo „One + One“, což má být pro kapelu poněkud netradiční výlet do světa milostných písní. „Moje žena, Eva, otěhotněla nedlouho poté, co jsme na písni začali pracovat, a po vyslechnutí rané verze řekla: ‘Přála bych si, aby tato píseň byla tanečnicí.’ Tak jsem se vrátil do studia a přepracovali bicí. Jak se nahrávka formovala, pokaždé, když jsem se vrátil domů ze studia, dítě začalo tančit v Evině břiše,“ prozrazují soukromé pozadí vzniku písně Death From Above 1979.

Royal Blood – Limbo

Royal Blood sdíleli nový singl, o kterém říkají, že je „nejambicióznější a nejdivočejší“ věcí, kterou doposud napsali – poslechněte si „Limbo“ níže. Nová skladba, která je třetím z nadcházejícího nového alba dua Typhoons měla svůj živý debut na předávání cen hry Roblox Bloxy Awards. Royal Blood vydají své třetí album Typhoons 30. dubna. K aktuálnímu songu „Limbo“ kapela uvedla: „Je to bezpochyby nejambicióznější a nejdivočejší věc, jakou jsme si sami dovolili.“

The Joy Formidable – Into the Blue

Velšská alternativní rocková skupina The Joy Formidable se koncem minulého týdne vrátila s novou skladbou a hudebním videem „Into the Blue“, které slouží jako první vlaštovka jejich nové tvorby od alba AAARTH z roku 2018. V průběhu let si The Joy Formidable zachovali svůj neotřelý jedinečný hudební styl, vedený kytaristou/zpěvákem Ritzym Bryanem, a tato nová píseň není výjimkou.

K tomu jsou zde dobře promyšlené texty, na kterých se obyčejně podílí jak Bryan, tak basistka/zpěvačka Rhydian Dafydd. Bryan uvedl píseň/video ve svém prohlášení: „Into The Blue je o odevzdání se lásce a magii. Mít odvahu užít si novou cestu a tajemství a vzrušení z něčeho neočekávaného. Jde o to, abyste znovu otevřeli oči kráse a lásce,“ vysvětlil, co jej k písni inspirovalo. „I když to nebylo koncipováno jako metafora pro dobu, ve které teď všichni žijeme, určitě to tak dopadlo.“

Paul McCartney, Beck – Find My Way

16. dubna Paul McCartney vydá McCartney III Imagined — kolekci coverů, remixů a reinterpretací skladeb z alba 2020 McCartney III. Poté, co multiinstrumentalista a zpěvák Dominic Fike dnes sdílel verzi McCartneyho „The Kiss of Venus“, vydali McCartney a Beck novou verzi „Find My Way“.

Black Midi – John L

Nyní, pro něco úplně jiného. Zapněte si bezpečnostní pásy a poslechněte si skladbu “John L“ od londýnské experimentální skupiny black midi. “John L“ je song z jejich chystaného alba Cavalcade. Předvádí jí jako ohnivou píseň báseň zpěváka a kytaristy Geordie Greep. Texty zobrazují společnost, která propadá kouzlu pekelného božstva, zatímco vůdce kultu zlověstně tahá za nitky. „Na celém světě není úniku z tohoto pekelného dunění,” říká Greep.

Cavalcade následuje vydání úspěšného debutového alba Schlagenheim (2019). Produkovali jej Marta Salogni a John ‚Spud ‘Murphy v Hellfire Studios v Dublinu.

Recenze | Novinky: Ignorance folkové skupiny Tamary Lindeman The Weather Station umí posluchače uklidnit jejím sametovým hlasem, ale také jej nenápadně upozornit na problémy světa

Kanadská kapela Weather Station vydala své páté a dost možná nejlepší album. Skupina, i když možná přesněji projekt Tamary Lindeman orientován na indie-folk podkreslený často nejen elektrickými kytarami, ale i dechovými, v letech 2015 a 2017 s Loyalty a Weather Station nabízelo alba plná soucitu, citlivosti k lidem i hudbě. Kombinace těchto prvků vydržela i na letošní album Igorance.

„Pročpak jsi tedy sedlákovi radila?“
„Protože nespravedlnost snésti nemohu. Ubohý sedlák byl ošizen.“

— Božena Němcová, Chytrá horákyně

Změna je v tom, jak se Weather Station více ponořili do jakéhosi space rocku, resp. space-folku, kdy jejich indie-folkový styl jakoby byl zasažen vlivem britských indie a art-rockových kapel 80. let jako Talk Talk, ale také obecně jazzové hudby.

Tamara Lindeman z Weather Station (Foto: pitch Perfect PR)
Tamara Lindeman z Weather Station

Srdcem hudby kapely jsou kromě sametově hladkého zpěvu Tamary Lindeman rovněž živelně znějící bubny s velmi propracovaným zvukem. Na to jsou pak stavěny rovněž velmi dokonale znějící další nástroje. Těžko hledat na tomto albu nějaké slabé místo. Úvodní trojice je fantazie. Tvoří jí polyrytmická, jazzem načichlá “Robber”, zasněná folková pouť “Atlantic” a více přímočará, v podání klidného hlasu zpěvačky Lindeman, melodicky snad dokonce dětské ukolébavky připomínající “Tried to Tell You”. Těch skvělých momentů je tu ale více.

Jako starší sestra London Grammar

Rytmické cvičení s úžasnou kreativní atmosféru “Wear”, stejně tak i na poměry tohoto alba vážná a dramatická piánová balada “Trust” nebo nejprve minimalistická a poté někde v oblacích poletující “Subdivisions”.

Více popové odbočky “Parking Lot” a “Heart” asi nejsou úplně tou nejvyšší jakostí, které se na albu skrývá jinde, je ale fakt, že jsou to písně, které zaujmou na první poslech asi nejvíce a mohou být dobrou bránou pro nové posluchače. Album je také místy vcelku předvídatelné. Pak se stane, že třeba “Toss” se svými poletujícími syntezátory a zvonivým piánem, člověku zní strašně hezky, ale nějak si je neužije tolik, protože je to sice všechno dokonalé, ale jakoby tomu chyběl kus originality. Je to zkrátka takový až moc typický a standardní zvuk anglofonních indie-folkových a dream popových kapel. Člověku pak neustále vstává na mysl podobnost třeba i s London Grammar a že je dnešní Weather Station vlastně něco jako starší sestra London Grammar.

To je na jednu stranu velká pochvala vzhledem k technické stránce a produkci, na které se podílela zčásti i sama Tamara Lindeman a pomáhal jí Marcus Paquin, který má za sebou asistenci ve studiu pro Arcade Fire nebo The National. Na druhou stranu tohle album zní tak nějak moc „typicky“. Skoro jako takový hudební vzorník dnešního folk-popu a kromě těch London Grammar přijde na mysl i Angel Olsen, Big Thief, Julien Baker a pochopitelně i Florence & The Machine. Když to však je zvládnuto takto mistrně, ani to tolik nevadí a pomyslné váhy se zase začínají převažovat jednoznačně na tu stranu pozitivního dojmu, které album Ignorance vyvolává.

K Ignorance hodně Tamaru Lindeman inspiroval její zájem o ekologii a dopad klimatických změn. A asi to provedla důkladně, protože na novém albu je skutečně slyšet nějaké mimořádné spojení s přírodou a to je pro folkové hudebníky nesmírně cenné. Vsadím se, že v časech pandemie si nejeden z nás uvědomil, jak moc ztrácíme kontakt s přírodou a jak moc vzácný je každý takový výlet do přírody.

Nechtěl bych se tady sice rozplývat nad tím, jak nám ta pandemie vlastně ukázala, že si některých věcí nevážíme a je to vlastně pozitivní – na to mi tahle zpropadená čínská chřipka „zmrvila“ až příliš součástí mého života, ale je fakt, že zrovna třeba obyčejné procházky přírodou jsou teď očistou, za kterou by člověk platil i zlatem, zatímco před pandemií to bylo někdy takové, že člověk tam sice chodil, ale nějak zvlášť ho to nevzrušovalo. Chodil tam spíše se setrvačnosti nebo kvůli tomu, že to chtěl někdo jiný.

Za ekologii, proti korporacím i rozvodům

Tohle album jakoby mělo mimořádný cit pro společenské otázky – kromě ekologie také téma zajetí lidí v sítích mocných korporátních společností, které dnes mají nad námi čím dál větší moc, ale i třeba více přízemní téma rozvodů a rozchodů párů.

V tomto ohledu je velmi zajímavé, jak ač témata na albu nejsou vůbec lehká, album zvukově vyloženě léta v oblacích a uklidňuje. Díky těmto těžším tématům, které posluchači přivážou na nohu těžkou kouli a táhnou jej z těch výšin směrem dolů, se ale tak lehce nestane to, co hrozilo na starších albech Weather Station – že člověk rychle ztratí pozornost a z hudby  Weather Station se stane jen pozadí pro jinou hlavní činnost, kterou si zvolíte vykonávat. To sice není nutně špatné – i tady má hudba své místo – ale jsem si jistý, že pokud je hudba až tak skvělá, tohle by nikdy úplně nemělo nastat.

Nejlepším příkladem je samozřejmě legendární skladatel ambientní hudby Brian Eno a jeho neméně legendární album Ambient 1: Music for Airports. Tahle hudba byla přímo stvořená pro to, aby byla hrána pouze na pozadí, ale stejně vnímavý posluchač je stejně u tohoto alba v naprostém vytržení.

Weather Station bohužel i na Ignorance tento neduh jejich hudby trochu opakují a v určitých momentech se člověk ztrácí a přistihne se, že vlastně tu hudbu už ani moc neposlouchá a dělá nebo přemýšlí nad něčím jiným. Naštěstí je zde však více prostoru pro zamyšlení se nad texty a i když poslouchá jen bokem, pořád ta hudba člověku uklidňuje a vlévá mu jakousi klidnou energii do žil.

The Weather Station – Ignorance

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 40:42
Žánry: Indie Folk, Barokní Pop, Folk-Pop, Dream Pop, Folk-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Robber, 2. Atlantic, 3. Tried to Tell You, 4. Parking Lot, 7. Wear, 8. Trust, 10. Subdivisions

Londýnská post-punková kapela Shame vydává po fenomenálním debutu Songs of Praise druhé album Drunk Tank Pink na kterém se Shame ponořují do temnějšího, absurdnějšího zvuku a hlouběji zkoumají, kam až můžou zajít.

Shame pro mě byli jedním z největších objevů, které jsem za doby Music NOW učinil. Dodnes si pamatuji na moment, když jsem poprvé uslyšel píseň “One Rizla”. Svěžest téhle kytarové hudby mi připomínala doby, kdy jsem objevil rané časy Oasis a jejich prvního alba Definitely Maybe spolu s bohatou kolekcí skvělých demo nahrávek a nevydaných písní. Možná znáte ten moment. Je to takové hudební jaro, kdy slyšíte zvuk něčeho, co začíná. U Oasis jsem to slyšel zpětně, u Shame navíc měl člověk v přítomnosti možnost sledovat zrod nové kapely.

Shame (Foto: Pitchperfect PR)
Shame (Foto: Pitchperfect PR)

V roce 2017 mezi všudypřítomnou elektronickou hudbou působili tihle kluci vyfoceni někde na vesnici v oblečení jak po tatíkovi se selaty v náručí, jako zjevení a ještě lépe hráli. Vzdor proti umělosti a chuť na nic si nehrát je v hudbě vždycky ohromně sympatická vlastnost. Už tehdy jsem si ale říkal, že jsem strašně zvědavý, co provedou Shame po tak skvělém debutu dál.

Nadšení z nového objevu opadá, Shame ale dokázali být pořád zajímaví

Nové album Drunk Tank Pink u mě nejprve vyvolávalo rozporuplné pocity, ale nakonec zvítězil dojem pozitivní. Moment úžasu s trochou nadsázky přirovnatelný ke slavné scéně Jurského parku, kdy tým vědců poprvé spatří živé dinosaury, sice tentokrát nepřijde, ale člověk má zároveň tak nějak pocit, že se Shame vydali správnou cestou a přesně takto to mělo být.

Shame se stejně jako mnoho jiných dnešních kytarových kapel dají označit nálepkou “nezávislé”, což pochopitelně tak nějak znamená vždy to, že kapela má dostatek peněz na to, aby nahrála album ve slušných podmínkách, ale málo peněz na to, aby musela být pod nějakým tlakem očekávání. Znamená to vlastně něco jako takovou ideální pozici pro hudební tvůrce, kdy víte, že nevyhladovíte, ale zároveň si můžete dělat vlastně co chcete. Shame tak logicky neměli proč zkoušet vytvořit podruhé stejné album. Navíc posluchači nezávislé scény jsou náročnější a tenhle posun u každého dalšího alba nějak sami očekávají.

Shame se tak vydali do temných zákoutí a snaží se zkoumat to, co dokáží oni sami a vlastně také punk obecně. Shame totiž nezměnili nějak výrazně zvuk tím způsobem, že by si nakoupili nové kytary, zesilovače, efekty a nebo dokonce vyměnili nástroje. Spíše jen na ty nástroje, co hráli minule hrají jiným způsobem, experimentovali s laděním, s technikou hraní na kytary a některé knoflíky možná zkusili otočit na maximum, ať slyší, co to udělá. A jinak samozřejmě zkouší své písně jinak komponovat a volit extrémnější tempa.

“Alphabet” není zase tolik výrazná změna oproti minulému albu, už tady lze ale vypozorovat nějakou větší temnotu, větší hloubku a masivnost kytar. Stojí proti vám velká zeď zvuku a zpěvák Charlie Steen začíná album perfektní řádkou:

“Now what you see is what you get
I still don’t know the alphabet,”

a Shame stejně jako u prvního alba Songs of Praise (2017) velmi rychle zametají námitky na to, že by snad punková hudba v roce 2020 nemohla existovat. “Alphabet” je i na post-punk trochu těžkopádná, ale album zahájí solidně a nekompromisně. “Alphabet” taky svým zvukem chytře staví můstek mezi debutem a současným albem.

Směs skvělých současných, o polozapomenutých kapel

Když se na to podíváme z trochu jiné stránky, dalším rozdílem druhého alba Shame je, jak na tom albu lze více slyšet vliv jiných kapel. Zatímco na prvním albu byli totiž se svým mixem post-punku se špetkou power popu Shame vcelku sví, tady pro rozšíření svého zvuku očividně potřebovali pomoci nějakou větší inspirací od konkrétních kapel. “Nigel Hitter” tak zní dost jako moderní, více popová verze fenomenální post-punkové kapely z Leeds Gang of Four.

Steen si přímo bere ten bizarní, skoro až komediální styl zpěvu Joeho Kinga z Gang of Four, který rovněž slova velice rád prokládal různými citoslovci, které z toho všeho dělaly jak větší šaškárnu, tak vlastně daleko více napínavější věc, protože váš mozek na to okamžitě reaguje, protože ví, že citoslovce jako zde “Pop, pop, pop” do písní obyčejně nepatří.

Shame mají skvělý smysl pro humor a tak člověk přemýšlí, že asi ten název písně vybrali v narážce na předsedu strany UKIP Nigela Farage. Stačí zaměnit “t” za “l” a ostrý vtípek je na světě. Zvukově ale píseň zase tak nezaujme. Jediné, co na ni zaujme jsou krásně znějící detailní kytary s až nečekaně jemným dozvukem jako nějaké rozněžněné dívky.

Na “Born In Lutton” je ale vystřídají kytary znějící naopak jako dítě ulice a to se vzhledem k tématu písně o drsnějších částech Anglie hodí.

“I’ve been waiting outside for all of my life
And now I’ve got to the door, there’s no one inside,”

zpívá zdrceně Steen v překvapivě hodně ponuré písni, kde se členové kapely tvrdě smiřují se samotou, která nastalo po konci turné.

Z “March Day” zní hodně inspirace absurdní, bizarní hudby Talking Heads nebo z novějších kapel Parquet Courts. Ve zvuku ze kterého se málem točí hlava popisují utrápené dny s nespavostí a ten, kdo někdy naspal málo (což asi někdy všichni), asi uzná, že ty melodie znějící jako soundtrack nějaké frašky znějí dost věrohodně vzhledem k tomu, co se člověku v takových ne zrovna milých dnech děje v hlavě.  Vše ještě posiluje start-stop temp, kdy kapela na chvíli úplně přeruší a pak se zase roztočí ten jejich kolotoč ze šíleného oprýskaného lunaparku někde uprostřed Anglie.

“This is the last time Acid Dad”

řve Steen ve zhudebněné marném vyjednávání s drogami “Water in the Well”, která tvoří jakýsi hlavní singl alba a asi se není co divit, protože ze všech písní zaujme nejvíce na první poslech. Steen opět zpívá v mimořádně fraškoidním stylu. Pak přijdou zvláštní řádky:

“Lux upon lux,”

zpívané u Shame již tradičním hlubším hlasem, který střídá řev. Není popravdě jednoduché určit, co “lux” znamená ve slovníku členů kapely Shame. Jednotku světla tím buď nemysleli a nebo nemysleli přímo. “Lux” se ale někde taky používá pro označení luxusních věcí. Tak jako tak to bude asi opět nějaká narážka na neřest mnoha kapel po celém světě. Neřest, která otevírá úplně nové možnosti lidské mysli, ale také zabíjí.

Shame a Bulgakov jako milovníci drog a bizarní frašky života

Nemůžu si pomoci, ale na tomto albu albu Shame je něco bulgakovského. Třeba Shame od Bulgakova nečetli ani řádku, ale tenhle fenomenální a vedle velikánů Dostojevského, Gogola nebo Puškina, trochu nedoceněný ruský spisovatel, tak nějak prostupuje rock’n’rollem skrz na skrz už od doby, kdy Mick Jagger po přečtení jeho nejslavnějšího díla Mistr a Markétka napsal “Sympathy for a Devil”. Vždycky jsem říkal, že Bulgakov vymyslel rock’n’roll už před tím než existoval.

Bulgakov ostatně žil dost jako rocková hvězda, bohužel tedy dost utlačovaná. Byl ale znám minimálně pro několik věcí, které dost připomínají pozdější oblíbená témata rockových písní: závislost na morfiu, obhajování existence Ďábla (Satana), témata čarodějnic, mysteriozního cirkusu, oslava absurdity a bizarnosti života, oslova frašky nebo totální výsměch autorit.

Při řádce “Lux Upon Lux” jsem si vzpomněl na tuhle část z Mistra a Markétky (nemohl jsem jí najít v Češtině, tak odpusťte můj neohrabaný překlad z Angličtiny):

„Ale laskavě zapřemýšlejte nad touto otázkou: Co by si vaše dobro počalo, kdyby zlo neexistovalo? A jak by vypadala Země, kdyby všechny stíny zmizely? Koneckonců, stíny vrhají věci i lidé. Zde je stín mého meče, ale stíny také pocházejí ze stromů a živých bytostí. Chcete zbavit Zemi všech stromů a živých věcí jen kvůli vaší fantazii, která si chce užívat nahého světla? Jste hloupý.“

Ač je tedy přemýšlení nad “co tím chtěl básník říci” občas dost obtížné a třeba je vysvětlení chybné, je to vlastně také dobré, protože se člověk i chybným vysvětlováním aluzí velmi vzdělává.

Román ruského spisovatele Michaila Bulgakova byl napsán v Sovětském svazu v letech 1928 až 1940 za Stalinova režimu. Cenzurovaná verze vyšla v moskevském časopise až 26 let po Bulgakově smrti v letech 1966–1967. Rukopis byl knižně vydán až v roce 1967 v Paříži. Do oběhu se šířila samizdatová verze, která obsahovala části vystřižené oficiálními cenzury,

The Master and Margarita | Eva the Weaver | Flickr

Příběh se týká návštěvy ďábla v oficiálně ateistickém Sovětském svazu, což samo o sobě vytváří mnoho bizarních situací. Mistr a Margarita kombinuje nadpřirozené prvky se satirou, černou komedií a filozofickou teologií. V jedné časové ose ukazuje ďábla v komunistické Stalinově Moskvě, v druhé Ježíše a Piláta Pontského ve starověkém Římě. Bulgakov vpodstatě ukazuje, jak je na nadpřirozeno krátká jakákoliv státní byrokracie a přestože se ďábel chová surově, nemůže si člověk pomoci a jak je na něj státní aparát krátký, cítí k němu i určité sympatie.

“Snow Day” má nejtemnější zvuk alba. Sloce vévodí špinavá basa, zprava, zleva škvrčí kytary a Shame se dotýkají skoro industriálního zvuku. Člověk má pocit, jakoby se ve sněhu procházel kolem starých, opuštěných továrních hal. Najednou se píseň změní v drtivou sílu, která se na vás valí a nejde zastavit:

“And everything comes together at once
It looks just like the ocean
And you wanna just dive in
It’s the most beautiful thing you’ll ever see”

Konec písně, kdy je představeno vlastně už třetí tempo písně je pak mimořádně působivý. Atmosféra písně vás v tento moment musí okamžitě pohltit. Shame ví, že to s čím se potýkají, je silnější než oni a své pocity bezmoci velmi dobře přenesli do své hudby. Drogy dokážou otevřít člověku dveře do tajného světa, které vám dávají netušené možnosti, ale můžou jimi velice snadno přijít také i zlí démoni.

“Human, for a Minute” je asi nejblíže milostné baladě, jak se Shame mohou dostat. Tahle píseň je jedna z těch, která se vám nejspíše bude líbit při prvních pár posleších, ale pak naopak omrzí a zdá se být příliš dlouhá. A zvláště po “Snow Day” s divokými změnami.

Shame ztratili kus vlastní identity, ale inspirace jinými kapelami jim dovolila jít dále

V této tématice punkové “romantice” se pak pokračuje i v “Harsh Degrees”, ale aby nebyl posluhač málo zmaten, ještě předtím je tu parádní “6/1”. Dle Steena zrovna tenhle song se málem do alba nevlezl. Ale zaplaťpánbůh. Je to drsná, šílená, ale zato pořádné výživná jízda, přechod do možná i vrcholu alba “Harsh Degrees” je navíc dost hladký a můžeme se radovat, že nejlepší kousky si nechali Shame až na druhou polovinu alba.

“6/1” je takové “One Rizla”, ale v drsnějším podání. Zatímco ve “One Rizla” zpíval Steen: “I’m not much to look at, I’m not too much to hear, But if you think i love you, they you had a bad idea”, tady zpívá (teda spíše zase prostě řve) rovnou asexuální hymnu:

“I do not seek man
Nor women neither
No, nor woman neither”

Je to opravdu velkolepá smršť, která nenechá člověka chvíli vydechnout, kde se Shame vydávají se svým exotickým tempem písně, někde blízko těch vůbec nejkrajnějších stylů kytarové hudby jako mathcore.

“Station Wagon” je oproti tomu vlastně až moc normální. Je to takové decentní uzavření toho cirkusu s ďábelským úsměvem, kdy obecenstvo ještě neví, že je vystupující okradli.

Jakožto posluchači se ale můžeme cítit naopak obohaceni, protože Shame dali do alba snad ještě větší intenzitu než minule. Problémem tohoto alba tak zůstává hlavně jeho neoriginalita pro opravdové znalce post-punkové scény. Podstatná čas alba je totiž vážně jen o tom, že Shame vlastně jenom rozjíždějí velký mixér, ve kterém spojují kousky již existujících kapel, často navíc velmi kultovních pro fanoušky tohoto stylu. Pro ty, kdo však nejsou v post-punku až tak doma je tohle album jedno z perfektních začátečnických substancí, po které může nastat těžká hudební závislost, která naštěstí nezabijí, podle toho, co tvrdí věda, spíše naopak.

Není tu pak ta jednoduchost, přímočarost a přirozenost debutu, která se pojila taky s větší chytlavostí některých písniček. Je v tom ale poznat velikost a také nějaký umělecký podpis. Shame už nejsou “jen” punkeři, ale za pomocí producenta “velkých ryb” Last Shadow Puppets nebo Florence and The Machine Jamese Forda jejich možnosti tohle album rozhodně rozšiřuje do dalekosáhlejších a různorodějších hudebních končin, do kterých se mohou vydat tihle londýnští nesvazatelní kluci příště.

Shame – Drunk Tank Pink

Vydáno: 15. 1. 2021
Délka: 41:35
Žánry: Post Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Alphabet. 3. Born in Luton, 5. Born In Luton, 6. Snow Day, 9. 6/1, 10. Harsh Degrees

od Patrik Müller -
Billie Eillish
Billie Eillish

Buď jste to slyšeli od někoho jiného a nebo sami od sebe. „Proč je dnešní hudba tak špatná?“ je věta, která zaznívá od lidí velice často. Ač asi není úplně pravda, že by dnešní hudba byla vyloženě horší než hudba starší, hudba se určitým způsobem proměnila. Něco nového získala a něco starého ztratila. V minulém díle jsme jako důvod toho, proč si toto někdo myslí, uváděli změnu v oblasti nahrávání hudby a v roli, kterou v hudbě hrají producent a studia. Dneska se zaměříme na důvod, který člověk, jenž buďto nikdy nehrál na hudební nástroj, a nebo nepronikl do hudby hlouběji, neidentifikuje, ale může jej i tak velmi dobře vycítit. Jsou to změny melodie, spíše ale úplné mizení melodie z populární hudby.

Pohřeb melodie

V roce 2019 na YouTube vyšlo video kanálu Inside the Score, který se většinou zabývá podrobnou analýzou filmové a klasické hudby z hlediska hudební teorie, kdy jsou mixovány vcelku pokročilé teoretické informace se zábavou. Tehdy však kanál odbočil, zaměřil se na hudební teorii moderních písní a video nazval prostě jako: “Smrt melodie” a připojil k tomu otazník, což sice z této věty i v Angličtině dělá trochu paskvil, ale tak nějak vyjádřilo to, že to je vždy vcelku těžké měřit hudbu a nikdo se moc nezaobírá výzkumy, které by používaly statistické metody pro zjištění toho, zda melodie vymřela. Hudební věda je bohužel pořád trochu oxymoron vzhledem k tomu, že největší znalci hudební teorie sedí na fakultách umění a jsou to tedy často lidé, kteří nijak zvlášť matematiku a statistiku nemilují.

V tomto videu je však dobře argumentováno příklady a je na nich ukazováno, jak populární moderní hity často obsahují naprosto minimum melodie: 2 nebo 3 noty a někdy dokonce vůbec žádné (obsažena je zde pouze rytmická linka). Výbornými příklady toho jsou populární “Bad Guy” Billie Eilish a “Look What You’ve Made Me Do” Taylor Swift. Mimochodem, poměrně hodně kritizované album Reputation, ze kterého píseň pochází mám já naopak rád právě z toho důvodu, jak moc se zde perou dva úplně rozdílné přístupy k popu.

Úplně nejvíc paradoxní je na tom asi právě to, že producentem a částečným skladatelem této písně je právě nikdo jiný než člověk, kterého naopak považuji za něco jako zachránce melodie v populární hudbě — už v minulém článku vychvalovaný Jack Antonoff. Skoro jakoby dle dávných mýtů pohřbil melodii, aby jí pak mohl znovu vykopat

V moderní hudbě je každopádně i přes jeho vliv na známé popové tváře vidět velká regrese melodie. Video odkazuje na článek izraelského filmového skladatele Yuval Shrema “Where Did the Melody Go?”, kde autor argumentuje tím, že je v moderní hudbě důležitější tzv “hook” než “melodie”, což je sice vcelku vágní pojem, ale většina zasvěcených chápe, co se tím myslí: něco jako malá podmnožina melodie – nějaká krátká, jednoduchá melodie, která se opakuje a nebo opakuje svou část. Příkladem jsou Aviciiho typické taneční instrumentální mezihry v písních, kterými jsou dodnes zaplaveny rádia nejen z jeho hitů. “Hook” se ale vyskytoval občas i dříve. Příkladem budiž refrén “Whola Lotta Love” Led Zeppelin.

Takové melodie často můžete slyšet v reklamách, např. ve formě jednoduchého hvízdání. Jsou tedy očividně dost chytlavé a zapamatovatelné a mají tedy velký komerční potenciál. A tady vidíme ten důvod, proč se poslední dobou tak často používají. Právě taneční hudba “hooků” využívá prakticky neustále. Jestliže tedy ovlivňuje dnešní hudbu tak moc, jak ovlivňuje, není se moc co divit, že z ní všeobecně melodie z hudby tak nějak mizí.

Melodii nechali zmizet nejen Taylor Swift a Billie Eillish, ale i elektronické remixy starší hudby a Limp Bizkit

Pak je tu samozřejmě rap, který též melodií jaksi příliš nepoužíval a jelikož hip-hopová kultura už nějaký ten pátek ovlivňuje výrazným způsobem také pop, máme tu další silný faktor proč z popu doslova mizí melodie. A samozřejmě nejen z popu, protože pop automaticky ovlivňuje také další žánry, které se k němu přibližují (rock, R&B, soul, taneční elektronickou hudbu).

Krásná ukázka jsou moderní remixy historických písní jako “We No Speak Americano”, kdy je původní melodie doslova znásilněna a nahrazena repetitivním “hookem”: Krátká pauza pro trochu napěti a najednou se ozve: “Pa-parl’americano” a následuje to neuvěřitelně nakažlivé “tuc tuc tu tuáááááá tu tu du du tu tu du dááááá … tuc tuc tu tuááááááá tu tu du du tu tu du dááá”… No prostě chápete. A to je ještě ten jeden z více melodických příkladů remixů, některé si počínají v tomto ohledu ještě hůř.

Aby ale tento článek nevypadal jenom jako nějaký “hejt” na elektronickou hudbu, i rockové kapely občas podobně převzaly starší písně a odstranily z ní kus melodie. Napadá mě z hlavy verze “Behind Blue Eyes” Limp Bizkit, která měla velký komerční úspěch a do dneška se ostatně dost hraje v našich rádiích. Limp Bizkit z původní písně The Who odstranili celou část mezihry, ve které je změněna tónina, což je v popu obecně bráno asi jako ekvivalent vyhození peněz investovaných do kanálu.

U The Who navíc začíná sloka E-moll (E minor) a mezihra E-dur (E major). Přechod z molové do durové stupnice se často bere jako změna nálady ze smutné na veselou. V rádiích se už někdy od 90. let, možná dříve tohle moc nenosí, protože většinovému konzumentu může části písničky se změnou tóniny připadat, i když ani neví proč, “divná”. Fred Durst z Limp Bizkit tedy mezihru The Who nahradil opakováním stejných akordů jako ve sloce a aby to nebylo tak prázdné, přidal do toho trochu hip hopově znějící opakování písmen kapely se vzkazem: “Objevuj” (dodnes nevím, co tím chtěl vlastně říct, je ale fakt, že nám tahle píseň dala videoklip, ve kterém se líbal Fred Durst s Hale Berry, což byl kdysi docela hit).

Kde se tedy ta melodie ztratila?

Odpověď na to proč tomu tak je není jednoduchá, ale určitě je v tom ukrytý právě nějaký neprobádaný psychologicko-sociologický důvod. Třeba v sobě cítíme nějakou prázdnotu. Třeba se člověka v digitální mění. Není schopen tolik vyzařovat emoce, protože má moderní technologická doby vysoké nároky na jeho analytické myslící schopnosti. To by dávalo smysl v tom ohledu, že analytické a kritické myšlení se obecně považuje za prostředek k utlumení emocí. Proto se psychicky labilním pacientům jako první nabídne stanovení řádu v základních věcích jeho života jako spánek a pokud je psycholog dobrý, sám jej vlastně učí analyticky přemýšlet nad jeho životem a tím ho zbavuje stresu. Vidí ve svém chování určité vzory a postupně tak dokáže vypozorovat, kdy se blíží něco, co by jej mohlo ohrozit a zase zhoršit jeho stav.

Dnes má už mnoho lidí i to spaní řízeno aplikacemi pro sledování jejich aktivity během spánku a chytré hodinky jim říkají, kolik mají denně uchodit kroků. Čert aby v tom byl, kdyby se tato, s trochou přeháněním řečeno, robotizace lidí, neprojevila i na jejich vnímání emoci a tím pádem vnímání jakési technické hudby, která se nejlépe dá vyjádřit právě hooky obsahující málo hravých not a naopak více matematicky přesné rytmiky beatu.

‘Blinding Lights’ je jedna z písní, která vrátila do špičky popových hitparád melodii:

Možná ale taky v sobě cítíme nějakou skrytou zvířecí maniakálnost, která se potřebuje dostat ven skrze agresivně opakující melodie taneční hudby. Techno, které je vlastně extrémním případem výše uvedeného, ostatně bylo velice populární už v době, kdy bychom nějaké technologické ovlivnění lidí mohli hodit leda tak na televize, popřípadě první tlačítkové mobily. Tak rychle to ale zase asi ta technologie nestačila zvládnout.

Třeba je v tom tedy i strach z emocí? Už dekády tu funguje

Někdo by mohl namítat, že je to jen různými lidmi. Proto někteří i dnešní teenageři poslouchají symfonický death metal a jiní trap. Jak ale potom vysvětlíme, že v minulosti byla skoro úplně všechna populární hudba melodická? A tím je myšleno jak hudba klasického popu 40. let, tak hudba klasická.

Třeba ale současný podivný stav pandemického světa přinese chuť k návratu ke starým časům, se kterými je melodie svázaná. Indicií může být právě velmi vřelé přijetí nových alb Taylor Swift, která jsou naopak rozhodně melodické. Stejně tak jeden z největších hitů minulého roku “Blinding Lights”, které sic taky používá opakující se ústřední hook po refrénu, ale o poznání více melodický, stejně jako je melodicky zaměřená celá píseň.

Už dříve ale (tipl bych někdy okolo roku 2013) začal být nesmírně populární jakýsi retro-futuristický návrat k 80. létům jak v hudbě, tak v módě, v seriálech a filmech a nyní i ve hrách – viz. herní hit Cyberpunk, který se sice odehrává v budoucnosti, ale obsahuje grafické prvky ve stylu 80. let.

Jednou z popových písní, která se odkazuje na klasickou hudbu a má v sobě spoustu melodie je “Mr. Brightside” od Killers, jehož nesmrtelnost a neustále okupování hlavně britských hitparád hovoří o tom, že mladá generace na melodii rozhodně nezanevřela:

Dnešní posedlost 80. léty je mimochodem taky nesmírně zajímavým tématem na samostatný článek. Fanoušky melodie každopádně může dostat z této melodické bídy. A to je také paradox, protože to byly vlastně právě 80. léta, kdy se začaly rozmáhat také ty nejvíce nemelodické větve taneční hudby jako techno.

Závěrem je jen třeba říct, že melodie není automaticky nějakým prvkem kvality. Každý máme jiné preference a někomu, včetně mě, připadá vymírání melodie velice smutné.

Video ‘The Death of Melody?’ které poukázalo na odchod melodie z popové hudby:

Autor: Patrik Müller
Foto: crommelincklars

Recenze | Novinky: Medicine at Midnight je malá naděje na to, že Foo Fighters mají i v současnosti co nabídnout

Kdo by neměl rád strejdu „Dejva“. Usměvavý chlapík a pohodář. Skvělý bubeník, skvělý kytarista, skvělý zpěvák. Jeden z mála hudebních postav, kteří měli možnost stát se členy hned dvou legendárních kapel. Takovému člověku by se blbě zkazila nálada. Ještěže si Music Now nikdy nepřečte a my můžeme mít sice furt špatný, ale o píď lepší pocit, když řekneme, že nová alba Foo Fighters od fenomenálního Wasting Lights z roku 2011 za moc nestála. Aby to však nebylo tak černé, v Medicine at Midnight je ale alespoň konečně vidět nějaká nepatrná naděje na světlejší zítřky.

Poptávka po dalším albu bude vždy a ještě to tak bude pěkných pár let. I kdyby padaly trakaře, na zemi se řítil asteroid a nebo jsme se v blízké budoucnosti přestěhovali na Mars. Kapela dokázala svými takřka svou řečí mluvícími charakteristickými kytarami i poctivými muzikantskými výkony, promlouvat k milionům fanouškům po celém světě.

Foo Fighters (RCA Records)
Foo Fighters (RCA Records)

K širokému oslovení jim také pomohlo, že Dave Grohl nikdy nebyl nějaký velký génius pro psaní textů. Což je v tomto případě výhoda, protože zároveň dokázal sdělit důležitou zprávu i bez nějakých velkých slovních kudrlinek. Textům tak rozumí v klidu dokonce i ti, kteří moc daný jazyk neovládají.

Foo Fighters opět s Gregem Kurstinem. A opět tohle spojení nedává velký smysl

Problém posledních alb Foo Fighters je ale právě v tom, že Dave Grohl a spol. nějak ztratili schopnost vytvářet velké písně. Na minulém albu sice výrazně svítily dvě písně – “Run” a “Sky Is a Neighbourhood”. V porovnání s historií kapely ale schází nějaké písně, které by se mohly přidat ke klasikám kapely, ke kterým nepatří jenom “Everlong” a “My Hero”, ale i třeba “Arlandria” nebo “Walk” ze vzpomínaného posledního silného alba kapely Wasting Lights.

Noví Foo Fighters postrádají nějaký směr nebo účel. Sonic Highways byl samozřejmě zasloužení hodný projekt, který měl spolu s dalšími projekty Davea Grohla nostalgicky poukázat na to, jak je důležité nahrávat hudbu ve studiu. Vzhledem k tomu, že se Dave Grohl zapojoval do něčeho, co by se dalo pojmenovat “hnutí za záchranu legendárního studia Sound City”, člověk to bral spíše jako takový kousek skládačky a ani ne snad úplně plnohodnotné album.

Z dnešního úhlu pohledu si ale člověk říká, jestli to vlastně není tím, že Dave Grohl se dostal do skladatelského bodu, která postihne dříve nebo později každého dobrého nejen skladatele, ale obecně tvůrce – dojdou mu nápady. A tak se snažil albu dát nějakou koncepci, která by to zachránila. Pak se začal obracet na producenta Grega Kurstina, který je zajímavým obojživelníkem v tom, že spolupracuje jak s menšími alternativními umělci, tak s velkými popovými hvězdami jako Lady Gaga, P!nk nebo Harry Styles.

Vzhledem k tomu, že na alternativní scéně jsou kytary ještě pořád vcelku velké, začal být Greg Kurstin vnímán jako logické pojítko, které může kytarovým kapelám dodat trochu té popularity. Zkrátka někdo, kdo dokáže natočit úspěšnou rockovou desku v dnešní době. A tak se na něj začali obracet i Liam Gallagher, Greta Van Fleet nebo dokonce i samotný Sir Paul McCartney.

Základním problémem však je, že spojení Foo Fighters a Grega Kurstina nedává moc smysl. Za prvé je to producent, který jakoby šel proti filozofii Foo Fighters dle které nejen domácí nahrávání, ale vůbec domácí tvorba hudby není tak hodnotná jako ve studiu, kdy se dají společně hlavy dohromady s kapelou, zvukaři a právě producenty. Greg Kurstin totiž sice má hezké velké studio v L.A., ale taky spolupracuje s mnoha umělci, kteří sami nebo jejich další producenti tvoří právě spíše odděleně a doma a album se dává dohromady jako puzzle, kdy jeden týpek v New Yorku dělá bubny, druhý v Atlantě má za úkol vypiplat zvuk basy a vše se to jede na Macboocích v Logic Pro nebo Pro Tools.

Ještě horší však je, že Greg Kurstin je producent čistého zvuku v HD rozlišení. Vše zní perfektně a to jde taky dost výrazně proti filozofii Foo Fighters. Působí to tedy dost zvláštně, že Dave Grohl v roce 2014 hlásal, kde to jen šlo, že v nedokonalosti hudby je síla, pak údajně potkal o dva roky později Grega Kurstina náhodou na dovolené a od té doby spoluprací s ním vlastně popírá to, co hlásal.

Medicine at Midnight má alespoň celistvost a nové zajímavé vlivy

Druhé album Foo Fighters, které je většinou považováno za to vůbec nejlepší – The Colour and the Shape bylo ostatně nahráno v takřka amatérských podmínkách. Foo Fighters tehdy nahrával zvukový inženýr Bradley Cook a protože jsem zhlédl celý rozhovor s producentem Warrenem Huartem v rámci jejich YouTube akademie pro producenty Produce Like A Pro, ve kterém Cook popisuje všechny nejmenší detaily, na které si vzpomněl včetně značky a typu mikrofonů, vypadalo to, že všechno bylo vcelku punková improvizace.

Některá netradiční rozhodnutí se dělala jen proto, že to někoho napadlo na místě zkusit, aniž by to mělo nějaký valný smysl nebo by to bylo obvyklé a ani se nepoužívala nějaká dvakrát špičková zvukový technika. Volila se hlavně přímočarost. A přitom z toho vznikla třeba překrásná píseň “Everlong”, která má v sobě ten speciální dar přenést vás okamžitě po zaznění prvních tónů kytary úplně někam jinam. Na místa, kde fyzicky vůbec nejste, protože má v sobě určitý samostatný živý prvek, který dokáže skrze zvukové vlny zobrazovat scenérie a přenášet pocity.

O písních z posledního alba Foo Fighters se tohle dá říct pramálo. Viděl jsem na Pitchfork přirovnání k menu nějakého fast foodu a musím uznat, že na tom bohužel něco bude. Nové písně Foo Fighters totiž fakt vzbudí emocí asi tolik jako třeba výloha obchodu nebo… fastfoodové snad zase ne, ale restaurační menu. Jakoby v tom nebyla žádná přidaná hodnota. Jenom čistá zábava, která je fajn, ale splachovací. Žádné nepopsatelné pocity, žádné vizuální vjemy, které byste z písní vyždímali.

Hudba je subjektivní záležitost a pokud to máte jinak, tak gratuluji. Se mnou bohužel většina písní na albu toho nedělá víc než, že jsou některé kousky dobrou zábavou. Hlubší pocity v těchhle písních ale chybí. Foo Fighters sice nejsou Pink Floyd, co by zkoumali zákoutí lidské duše, ale sem tam proložili svá alba nějakou hezkou jemnější písní, které byly velice důležité a tvořily ten důležitý element, který teď trochu chybí. I rychlejší písně jako “The Pretender”, “Monkey Wrench” nebo “Learn to Fly”, ale v sobě měly vždycky barvitý zvuk a určitou atmosféru. Tady se to podaří jen některým písním.

“Waiting On a War” je skvělý moment, “Cloudspotter” spíš rockový trapas

Abychom ale pořád jenom „neflusali“ na Foo Fighters a Grega Kurstina, to, že alespoň některé písně mají určitou zvukovou barvu, trojrozměrnost a atmosféru, je vlastně pořád pozitivní progresí oproti minulému Concrete and Gold s hromadou písní, které větší hloubku postrádaly. Album je taky daleko více celistvé a jednotlivé písně jsou lépe provázané. Na minulém albu to bylo jednou dopředu k modernímu zvuku, jindy zase pokus o návrat k základům a skončilo to většinou na půli cesty. Tady jsou patrné určité směry, kterým se kapela chtěla vydat. Jsou tady patrné určité bluesové, grooveové až funkové vlivy, které zní jako velmi zajímavý nápad a k Foo Fighters se vlastně vcelku hodí. Tohle lze hezky slyšet na druhé písni “Shame Shame”.

Co se rovněž povedlo, je také větší dynamika alba, které možná přinesl díky svým zkušenostem na práci popových hvězd právě Greg Kurstin, kdy slyšíme střídání akustických a elektrických kytar, což je častým prvkem moderního popu, kde jen ty kytary elektrické střídají syntezátory. To je nejlépe slyšet na písni “Waiting On a War”.

Na písni “Chasing Bird” a stejně tak na té “Waiting On a War” můžeme zase slyšet dokonce vlivy jižanského rocku. “Waiting On a War” vcelku připomíná Lynyrd Skynyrd a jejich legendární “Free Bird”.

Rozhodně se taky nedá souhlasit s některými názory jiných kritiků, že je tohle album jako parodie na svůj žánr. Tak špatné to rozhodně není.

Je ale fakt, že album začne dost blbě. “Making a Fire” obsahuje velmi otravný popěvek nějaké dámské vokalistky, jejíž jméno radši nebudu hledat, protože by bylo nefér ji tímhle špinit. Zrovna tenhle nápad mám takový pocit byl taky z hlavy Kurstina. Ten měl ve svých producentských poučkách, které má vyryté v šedé kůře mozkové, napsáno: “Hutný zvuk musíš něčím odlehčit a větší kontrast vytvořiti”. Jenže tyhle poučky možná fungují v popu nebo pro amatéry, kteří si chtějí vydělat svou hudbou tvorbou alespoň nějakou tisícovku, ale ne pro kapelu, která bude možná brzy uvedena do rock’n’rollové síně slávy.

“Shame Shame” baví tím, jak je takovou zpomalenou, popovou verzí Queens of the Stone Age. V některých momentech připomínají FF QOTSA skutečně výrazně a kapela jakoby se některé momenty snažila i zahrát a zazpívat jako taky velká kapela, které byl Dave Grohl na malou chvíli vlastně také součástí.

“Cloudspotter” je snad největší ostudou alba. Tady se musí uznat, že je to fakt trochu jako parodie žánru. Tady ty dámské vokály, zřejmě patřící polovičce Grega Kurstina z indie popvé kapely The Bird and the Bee Inaře George, vlastně sloky zachraňují z nudnosti.

Ten refrén:

“Bang! Bang! Bang!
You know what I mean!”

to je fakt příšernost. Devadesátá léta sice měla spoustu takových písní, které sice zněly skvěle, ale jinak byly generátor náhodných slov – třeba většina prvních dvou alb kapely Bush, ale i většina písní Oasis. Jenže když to není zabaleno do dobrých melodií a hudebního obalu, tak to moc nevychází.

Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

“Waiting On a War” je ale výborná píseň. Sejde se zde skvělá hudba i text a i Greg Kurstin to hezky podbarvil decentními, ale důležitými smyčci. Jó, kdyby takto zněla každá nová písnička Foo Fighters, to by se to s nimi zpívalo…

Sem tam dokáže i ne žádný velký básník Dave Grohl napsat parádní text a tohle je jeden z nich. Po prvním poslechu jsme si myslel, že se snad dal Dave Grohl na politikaření, na které se ostatně Dave trochu dal, když podporoval Joa Bidena a Foo Fighters hráli i na oslavách ve dne inaugurace Bidena. Píseň má ale nakonec být vzpomínkou na jeho těžké, bouřlivé dospívání a burcuje jakousi válku optimismu v zajímavých paralelách, jakoby byl snad skoro až nějakým klučím z KLDR, kterému jako jedinou hračku dopřejí plastovou pistoli a jeho největším momentem života má být vstup do armády. A následuje vlastně asi hned druhá nejlepší píseň alba.

Nebyl nakonec lepší ten nedokonalý, správně špinavý zvuk se „zahulenými“ basami?

Titulní “Medicine at Midnight” je zajímavým grooveovým crossoverem s mnoha hezkými a chytlavými momenty ve vokálních melodiích. Zní to překvapivě hodně jako INXS, Gorillaz, moderní rock typu Cage the Elephant a nebo The Police. Je to zajímavý směr, kterým by mohli Foo Fighters jít. S kapelou byl vždycky spojen humor a tahle píseň vtipně zní a zní taky sexy, což k rocku samozřejmě taky patří. Až to půjde, naživo může být tahle píseň velká zábava a jestli chtějí Foo Fighters někam posouvat svůj zvuk, tyhle “groovy” rytmy se k nim výborně hodí.

“No Son Of Mine” je takový, jak říkají v USA američtí fanoušci nezávislé alternativní hudby “butt rock”. Rock, který opakuje letitá rocková klišé, ukazuje za každou cenu chlapáctví a který si plně užijete až s nějakým tím promilem v krvi – což sice není nijak špatné, ale taky to leccos vypovídá o povaze téhle hudby. Nemůžu si pomoci, ale pokud bych měl tuhle píseň přirovnat k jiné kapele, pak by to byla naše největší stadiónová kapela Kabát. Možná protože byly vždycky jedněmi z největších vlivů kapely Kabát Mötorhead a Dave Grohl měl k Lemmy Kilmisterovi vždycky také blízko a měl narozdíl od Kabátů i to štěstí, že s ním několikrát i vystoupil na pódiu.

“No Son Of Mine” je tak podobný odvar z Mötorhead pro mamky a taťky, jaký často předvádí Kabát. Jsou ale i horší věci a několikrát jsem se přistihl, že jsem si do těch výrazných rytmů poklepával nohou. Foo Fighters mají navíc daleko lepšího bubeníka než Kabát, takže to tím pádem samozřejmě zní zajímavěji.

“Holding Poison” zní jako taková klasika Foo Fighters těžící z těch lepších rychlejších písní kapely. Výborný předrefrén kumuluje v trochu hloupě znějící refrén jak melodicky, tak lyricky:

„Holding the poison down
Holding the poison down
Something to drown you out
I’m holding the poison down“

Lennonovská balada “Chasing Birds” je ale hezká píseň a dobré posílení tiché stránky Foo Fighters. Je to výborná táboráková píseň, která má v sobě kousek “Free as a Bird” Beatles nebo zasněné zamyšlenosti The Flaming Lips. Zvláště hezký je konec písně. Jen mě mrzí, že se Foo Fighters rozhodli album zakončit touto písní. To by byl epický konec alba. “Love Dies Young” je totiž sice taky hezkou písní, ale určitě vás nenazvedne ze židle tolik jako napjatý konec “Chasing Birds”. Píseň trochu připomíná “Keep Yourself Alive” Queen nebo starší píseň Foo Fighters “In Your Honor” – otvírák stejnojmenného alba z roku 2005.

Není lehké zaujmout Medicine at Midnight nějaké jasné stanovisko. Na jednu stranu je tu jednoznačně určité zlepšení v hledání nových cest tvorby a narozdíl od minulého alba Concrete Gold to nedopadlo tak polovičatě. Melodicky je album v průměru o něco povedenější, produkčně má jasnější záměr než minulý hutnější hybrid těžkopádného heavy metalu s moderními melodiemi.

Nakonec ale člověku připadá, že tolik nového Foo Fighters stejně zase nepředvedli a když se snažili přivézt něco starého, člověk si to poslechne, ale nějak z toho nadšený zase dvakrát není. Proč by totiž měl poslouchat “Holding Poison”, když může poslouchat “White Limo” nebo “Breakout”, které jsou melodicky podobné a navíc mají zvuk s koulemi. Vyčištění zvuku na Medicine at Midnight směrem ke zvuku podle současných producentských pouček sice neslo nějaké náznaky, že by to mohlo fungovat, ale stejně člověku připadá, že se k Foo Fighters tak nějak hodí líp ten zvuk minulých alb od Wasting Lights dolů, které mají na moderní poměry až moc zahulené basy a všude bzučí kytary.

Foo Fighters – Medicine at Midnight

Vydáno: 5. 2. 2021
Délka: 36:32
Žánry: Rock, Hard Rock, Power Pop, Alternativní Rock, Dance-Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Waiting on a War, 5. Medicine at Midnight, 8. Chasing Birds

Recenze | Novinky: OK Human Weezeru reaguje na uzavření doma, oslavuje lidské umění a staví se proti technologiím

U nás v české republice je spojit humor a hudbu tak strašně běžné, že se nad tím ani moc nemá cenu pozastavovat. Někdo to dělá lépe, někdo méně. Jak je humor součástí naší české kultury, tak zasahuje i do tvorby kapel, které mají jinak i vážné texty a důstojný hudební podklad (za všechny třeba Tata Bojs). V USA a v Británii to ale nabralo zvlášť v 70. letech poněkud jiné obrátky a zase tak běžné to vůbec není. Hudba je tam brána spíše jako lék v boji člověka proti všemu zlému, co se mu může v moderní světě přihodit. Weezer byli v tomto ohledu výjimkou a nyní baví už jen výběrem svého názvu alba OK Human, kterým samozřejmě odkazují na kultovní album Radiohead z roku 1997 OK Computer.

Nenašel jsem přitom žádné vyjádření Riverse Cuoma, které by tento název vysvětlovalo – tedy kromě toho, že je to slovní hříčka na album Radiohead OK Computer, což by tak 90% lidí, kdo mají o hudbu Weezer zájem, bylo jasné již bez toho. Dávalo by to ale smysl. Ač jsou Weezer hlavně kapela 90. let, jsou pořád miláčky internetu.

Weezer (Foto: Atlantic Records)
Weezer (Foto: Atlantic Records)

Mají silnou fanouškovskou základnu například mezi herními hráči nebo “memery” a zdá se, že Weezer umí s touto komunitou skvěle pracovat, když sami ještě svůj internetový kult přiživují – například tvorbou úplně vlastní počítačové hry The End of the Game nebo tím, že na žádost fanoušků, nahráli cover slavné písně “Africa” od Toto, ze které si dělá legraci často South Park a internetová fóra.

OK Human jako pozitivnější verze OK Computer, kde technologie dostává na frak stejně

Album, u kterého se usmíváte jen už kvůli názvu, je paradoxně jedno z těch nejvážnějších alb, co kdy Weezer vydali. Ač je ten název vtipný, je v něm ukryto také mnoho filozofických otázek. Jestliže nadčasové téma alba Radiohead bylo o podrobení člověku počítačem, myslí to Weezer naopak? Jedná se o jejich odpověď, která říká, že prorocká skepse Radiohead z doby, kdy ještě ani neexistoval Google a Windows neměly nainstalovaný Internet Explorer, se nenaplnila? Že člověk může technologie ochočit tak, aby jsme submisivně to “ok” neříkali my, ale počítače?

Odpověď je ne, protože ač samotní Weezer jsou na internetu jako ryby ve vodě, staví se k moderním technologiím na tomto albu až překvapivě hodně skepticky. Rivers Cuomo chtěl stvořit v éřě umělé inteligence jakousi oslavu lidství. Pokud je tedy OK Human jangem OK Computer, pak z toho hlediska, že nabízí i pozitivní momenty zaměřené na lidské pocity a neprorokují jen všeobecný úpadek technologiemi způsobený. Se skeptickým názorem na technologie si ale mohou Thom Yorke a Rivers Cuomo potřást rukami, protože názory Weezeru na tehchnologie se zdají zde být velmi podobné s názorem Radiohead. 

Kompozice jsou občas překvapivě podobně vážné a Weezer jsou skutečně na tomto albu až mimořádně dojetí a důstojní. Zatímco v OK Computer vítězily vize nehumánního světa, dystopických diktatur budoucnosti, ztráty soukromí a texty Thoma Yorka vyjadřovaly stavy skoro až takové, jaké zažívají lidé s paranoidními a schizofrenními stavy. V textech Weezeru je vidět slunce prosvítávající skrze mraky a naděje. Víru v to, že to lidé zvládnou.

Je samozřejmě těžké určit, jak bude tohle album vnímáno z historie Weezeru, zdá se ale že OK Human má parametry na to se stát důležitým albem kapely. Přesto z nějaké záhadného důvodu panuje směrem k tomuto albu Weezer určitá skepse. Je to smutné. Nechci znít jako nějaký “boomer” nebo rovnou dědek, ale připadá mi, že jsme se ocitli v hudební době, kdy kritika pohlíží na veškerou hudbu, která je celistvá, melodická a hezky poslouchatelná, jakoby to bylo něco podezřelého a součástí podřadného umění.

Ještě více smutné je, že mnoho zahraničních plátků vůbec neocenilo to, jak obrovský má význam toto album v dnešní době, kdy je mnoho z nás zavřeno doma buďto úplně sami a nebo s našimi nejbližšími a celé dny nám nezbývá kolikrát nic jiného než pouze zírat do monitorů a snažit se najít nějaké živé bytosti alespoň skrze ně. Stačí se ale podívat, co za plátky hodnotilo album chladně a co naopak nadšeně. Zatímco hudební weby, kterým se podrželo udržet naprosto stejný druh obsahu jako před 5 nebo 10 lety – Sputnikmusic, Allmusic, PopMatters, Exclaim album vítaly s nadšením, u v poslední době bulvarizovaných a zpolitizovaných plátků Rolling Stone, Pitchfork a NME, u alba zívali.

Na osmdesátkový stadiónový rock nyní nebyla vhodná chvíle, a tak bylo na čase zapojit Abbey Road

Pokud ale trochu znáte diskografii Weezer, musí na vás tohle album svítit jako maják na pobřeží. Když se podíváte, jaký problém měli Weezer vydat dobré, fanoušky uspokojující album v prvním desetiletí, v současných albech Weezeru je vidět velká chuť zkoušet nové věci, ale také vracet se do minulosti. Občas to vyjde líp, někdy hůře, ale celkově je nová éra Weezeru velice povedená.

White Album z roku 2016 bylo vyloženě jako oprášená nejlepší léta Weezeru. Black Album a Pacific Daydream byly z velké části už vyloženě pokusy o to hrát moderní hudbu, které vycházely v závislosti na jednotlivých písních někdy líp, někdy hůř. Když k tomu ale připočteme ještě povedený návrat ke kořenům kapely Everything Will Be Alright In The End z roku 2014 a nyní k tomu připočteme skvělé OK Human, je to víc než parádní vizitka pro kapelu, která vydala první album už v roce 1994!

Vůbec. Když se podíváme na kapely devadesátých let, o kom bychom mohli říct, že je i po těch letech v lepší formě než Weezer? Kdo je schopen vydávat pravidelně tolik alb s udržením takové kvality a je u mladých lidí stále populární? Tik, tak. Tik, tak. Tik, tak… No slyším u tohoto přemýšlení akorát tikat hodiny, protože mě toho moc nenapadá. Pokud řekneme, že frekvence vydávání alb není tak důležitá, jako kvalita, pak to jsou to třeba právě Radiohead. Ti sice nevydávají alba tak často jako Weezer, ale přičteme jim k dobru, že nevydávají občas tak jednoduchá a přímočará alba jako Weezer. Možná bychom pak mohli také zmínit Queens Of The Stone Age, možná Pearl Jam, Nine Inch Nails, Rammstein a tím bych asi pomalu mohl končit.

Weezer přitom chtěli vydat úplně jiné album. Dalším albem Weezeru mělo být Van Weezer. Spojeno se společným turné s Green Day a Fall Out Boy, kdy měla tato velká trojice vystoupit i na našem Rock For People, chtěli Weezer bavit masy stadionovým osmdesátkovým rockem s heroickým nádechem. Rivers Cuomo se chtěl vrátit k jeho oblíbeným kapelám mládí jako Van Halen, či KISS. Ale stejně jako tahle pandemie zhatila plány mnoha z nás, zhatila je i Cuomovi.

Po ponurém pandemickém podzimu by asi málo lidí mělo náladu na nějaké vyřvávačky z Van Weezer, naopak tohle s orchestrem nahraným v Abbey Road podbarvené, přemýšlivé a dojímavé album, je něco, co zní jako rozjímání za dlouhých lockdownových večerů, kdy jedním z mála věcí, co člověk mohl dělat pro udržení zdravé mysli, bylo soustředit se na nějakou intelektuální činnost. Technicky vzato přitom začalo album vznikat ještě v době, kdy jsme ani neznali slovo “koronavirus”. Rivers zmínil album v rozhovoru v létě roku 2019, takže rozhodně nevzniklo celé v době pandemie, avšak kapela chytře vycítila, že právě teď je pro tohle album ten správný čas a bylo by dobré jej nyní dotáhnout do konce a dát mu přednost.

Nenechte se zmýlit úvodem, album rychle stoupne do kreativních výšin Beatles

Album zní chytlavě tak jako kdysi staří přímočaří Weezer s písněmi na pár akordů, zní ale také velice elegantně, honosně, sofistikovaně, chytře a i když to tentokrát muselo jet na druhou kolej, i vtipně. A nesmíme zapomenout na to, že je velmi, velmi dobře produkováno – tak, aby spojilo jakousi domácí atmosféru s velkolepými smyčci. Je to úplně jako byste seděli doma, ale přitom velkolepě fantazírovali v hlavě. Takové snílkovské výlety do říše vlastní fantazie. Fyzicky to tak ostatně bylo podobně, když se menší kalifornské studio Jakea Sinclaira se čtyřčlennou kapelou propojovalo na dálku s velkolepými prostory legendárního londýnského Abbey Road, odkud byly nahrány smyčce celého orchestru čítajícího hned 38 členů.

Hned v úvodu alba se ozve zasněný melotron jako ze “Strawberry Fields Forever”. První dvě písně alba na první poslech ještě ani tak neodhalují, že by album v sobě mělo až tak drahý poklad. “All My Favourite Songs” není vážně kdovíjak silný otvírák alba a spíše budí negativní dojem. Zní to jako nějaká špatná emo písnička plná klišé. Slyšíme tady i jeden ze snad nejčastějších řádků kytarové hudby počátku století “I don’t know what’s wrong with me,”  který jsme měli možnost slyšet od všech možných kapel hlavně z počátku století. Jen takhle z hlavy si vzpomenu Linkin Park, Drowning Pool nebo Modern Day Zero.

To vše je nahráno do aranží ve stylu “Eleanor Rigby”, což tomu rázem samozřejmě dodává nový rozměr. Další píseň s trochu obskurním pojmenováním “Aloo Gobi” podle tradičního pákistánského receptu, má v sobě jasné prvky historické barokní hudby. Zní to přesně jako předělávka klasických Weezer zabalených do klasických aranží. Karanténní píseň pobaví tím, jak si v hlavě začnete přehrávat, jak se vám změnil v tom uplynulém roce život a jak možná děláte stejně jako Cuomo věci, které byste dříve nedělali. Vsadím se, že řada z vás to má stejně a jestli se alespoň něco za pandemie zlepšilo, tak právě třeba vaše kulinářské dovednosti.

Weezer ale mezitím pomalu zahřívají své lampy a jakmile přijde geniální plynulý přechod do další písně “Grapes of Wrath”, člověk si říká. Bacha! Něco se chystá. A skutečně. “Grapes of Wrath” je neskutečně skvělá píseň, která nabízí intelektuální téma, ale zábavným a vtipným způsobem.

Slyšíme:

“Count on me to show support for
Winston Smith in 1984“

A chvíli na to:

“Take me off to Neverland
Hanging with your Yossarian,“

což sice nejsou nějaké kdovíjak složité odkazy na jedny z největších moderních novel anglickojazyčné literatury, Cuomo coby nositel titulu bakalář z Harvardu v oboru Angličtiny zvolil spíše takovou populárně-naučnou formu odkazů na klasickou literaturu. Ale tak, jak to bylo podáno, tak to určitě výsledku neškodí a píseň alespoň pochopí třeba i ti, co dané knihy nečetli, ale znají je z filmů, seriálů nebo z Wikipedie. Smyčce na písni do vcelku typických melodií Weezeru jsou skvělé a zamlouvají se čím dál více.

Já nejsem jenom číslo!

To ale teprve přijde “Numbers”. Jedna z těch písní, ze které vám zůstane pusa otevřená dokořán. A ne jenom pomyslně, ale doslova. Tady už se Weezer dostávají někam do výšin lidského myšlení a kreativity, ve kterých se mohli často pohybovat taková jména jako Beatles, Pink Floyd nebo Led Zeppelin.

Celá píseň je takovým anti-matematickým a anti-informatickým protijedem. V podstatě o tom, že bychom to s matematikou neměli přehánět, protože se ještě pořád nedá aplikovat úplně na všechno v našem životě. Musím říct, že mě tahle píseň obzvlášť zasáhla. Jak málo si uvědomujeme, že už nyní žijeme v době, kdy aplikovaná matematika ovlivňuje velmi podstatné části našich životů… Nejen, že nás dennodenně ovlivňuje v našem rozhodování ohledně nákupů přes internet nebo jak naložit se svým volným časem – co si přečteme, na co se podíváme a podobně. Za doby pandemie jsou ale čím dál oblíbenější třeba i různé seznamovací aplikace jako Tinder, Bumble a podobně. A tady musím hodit odbočku do televizní cestičky.

Ještě těsně před tím než se z Black Mirror stal v páté sérii poměrně tuctový seriál, byl zde ve čtvrté sérii skvělý díl o seznamovacích aplikacích “Hang the DJ”. Dialogy a herectví zde sice už tehdy bylo nějak pokaženy netflixáckým/americkým vlivem a oproti původním britským dílům z Channel 4 to byl velký sešup dolů. Ale epizoda byla stále napsána geniálním Charliem Brookerem, a tak základní pointa zde byla opět skvělá. Asi tady nebudu prozrazovat děj, jen nastíním, že se nějaký mladík z budoucnosti snažil seznámit přes aplikace, které vám diktátorsky nařizují průběh rande, co máte říkat, dělat, i jak dlouho máte s danou osobou trávit čas. Nakonec to PR aplikací na online rande bude mít v díle přeci jen podstatnou záchranu, ale to už vážně nebudu vyzrazovat.

Je zde každopádně vidět zajímavá paralela mezi tím, co zpívá Rivers Cuomo především ve famózní mezihře:

“I’m a one, I’m a zero In the end, does it matter?
All that we even really know is every nail needs a hammer
But the numbers won’t computer
When we love and the two becomes one”

V tomhle je skryto velmi mnoho, pojďme to tedy rozklíčovat.

V první řádce vidíme, že se snaží Cuomo ukázat pomíjivost matematiky. Na té totiž záleží už jen pramálo, pokud umřete. Jasně, je to všechno vlastně takové aktivistické zvolání “Nejsem jenom číslo!” zabalené do honosného kabátu. Jenže ten, kdo by nespatřoval v této ztrátě lidství a v manipulaci lidské mysli počítačovými algoritmy, které nás ovlivňují každodenně nebezpečí, by byl leda blázen. A to říkám z pozice člověka, který se na těchto algoritmech také spolupodílí.

Maslowovo kladivo a Sam Harris

Dokud byly algoritmy tvořeny pouze lidmi, pak bychom byli stále ovlivňování lidmi. Jen skrze prostředníka. Bavíme se ale nyní o éře umělé inteligence, kdy počítače už skutečně samostatně uvažují a programátoři již z části ztrácejí kontrolu nad tím, co se děje uvnitř neuronových sítí, jejíž výsledky nám pak ukazují a naopak skrývají některý obsah aplikací nebo webů.

Vsadil bych se pak, že následující řádek o kladivu a hřebících, vychází ze slavného konceptu amerického psychologa Abrahama Maslowa, který měl původ v jeho výroku: „Předpokládám, že je lákavé, pokud jediným nástrojem, který máte, je kladivo, zacházet se vším, jako by to byl hřebík.“

Podle zákona o nástroji, když získáme novou dovednost, máme tendenci vidět příležitosti ji používat skoro všude. Toto zkreslení je také známé jako tzv. „zákon kladiva“, „zlaté kladivo“ nebo „Maslowovo kladivo“ ve vztahu k slavnému citátu psychologa Abrahama Maslowa. Maslowovo kladivo je někdy přirovnáváno k formě tzv. konfirmačního zkreslení. Ve francoužštině pak mají hezké slovní spojení o deformaci profesí “déformation professionalnelle”. Spojení popisuje, jak vidíte svět úzkou optikou své profese.

Abraham Maslow's Life and Legacy

Cuomo, Cuomo, Cuomo. Tohle bylo sakra chytré! Snaží se tím ukázat, že je nesmysl pokoušet se všechny možné problémy lidského života řešit pomocí technologií (a s ní spojené matematiky).

Následující tvrzení, že čísla nespočítají, kdy se milujeme, by se dalo rozporovat právě s ohledem na ty seznamovací aplikace. Poté ale chytře dodává: “A kdy se ze dvou stane jeden.” Hehe… Není to ten Rivers chytrý kluk? Teď skutečně udeřil, ale tím správným kladívkem, na hlavičku hřebíku!

Přemýšleli jste o tomhle někdy opačným směrem jako Rivers? Vsadím se, že ne. Seznamovací aplikace vás mají za úkol dát rychle dohromady, ale od této doby od vás dají ruce pryč a už se nestarají, jestli se rozvedete dalšího dne ráno, za týden, za 5 let a jak moc to může ty dva (ne)šťastlivce, kterým se objevilo na obrazovce “Match” bolet. Jsou to dohazovači, ale štěstí vám nezaručí. Nenechte se mýlit tím, že některé jeho texty vypadají (a skutečně asi jsou) jednoduché. V jiných je totiž zase obrovská hloubka!

A ta melodická část písně… O té se vždy nedá napsat tolik jako o textech, ale je to skutečná lahoda. Je to jakoby byl Rivers Cuomo zavřený sám v pokoji. Jen s knížkami a počítačem a křičel z okna na prázdnou krajinu ze zoufalosti:

“I hear the sadness in your laughter,”

což je mimochodem také naprosto geniální řádka, ze které mi běhá mráz po zádech a která naprosto přesně vystihuje sociální sítě, kde to vypadá, že je zde plno šťastných lidí, ale odborné výzkumy hovoří o úplném opaku. Za smíchem jsou skryty deprese, úzkosti, sociální fobie uživatelů vzniklé z důvodu špatného vlivu sociálních sítí na uvolňování dopaminu v našem mozku.

“Playing My Piano” je Rivers Cuomo ztracen v čase. Zpívá o tom, jak místo toho, aby šel na schůzku na Zoomu, tak by raději jen hrál a hrál na své piáno. S tou velkolepou instrumentací mi to připomnělo úžasný film Pianista, že jsem měl Cuomovi skoro za zlé, že zde na tento film neumístil nějaký odkaz. Možná je ale celá píseň vlastně odkazem na tento film Romana Polanskiho? Ale to už si asi do alba projektuji až příliš, co bych si přál, aby zde bylo skryto.

Následují dvě velmi krátké písně “Mirror Image” a “Screens” a Cuomo nezpívá tentokrát v hádánkách, ale přímo:

“Now the real world is dying
As everybody moves into the cloud
Can you tell me where we’re going?
Where will we be twenty-one years from now?
Everyone stares at the screens”

a nakonec si ještě zoufá: “Chybí mi moje rodina”.

“Bird with a Broken Wing” a “Dead Roses” jsou další beatlesácké momenty. Druhá z nich začíná v temném, mlhavém hávu londýnských uliček nesoucích v sobě ducha Jacka Rozparovače. Pak ale přijde opět sladká melodie jako z pera samotného Paula McCartneyho v nejlepších letech.

Stejně tak “Here Comes the Rain” pokračuje ve velmi beatlesáckém duchu. Připomínající opět něco z alba Abbey Road, kdy v sobě měli Beatles dostatek inovativnosti, ale zčásti se vrátili zpět ke svým původním chytlavým popěvkům. S podstatnými orchestrálními smyčci také píseň hodně připomíná Electric Light Orchestra.

Zrovna tahle píseň nezní jako nějaký filosofický moment. Spíše jako prostý zážitek, kdy jste se jeli projet ve sluníčku na kole a nejednou začalo bouřit. Rivers Cuomo však prozradil, že jí věnoval Samu Harrisovi a pokud byste získali fyzickou kopii, tak je jeho jméno i dokonce i na zadní straně obalu,

Sam Harris je v poslední době velmi významnou postavou celého západního intelektuálního světa. Tento vědec z oblasti neurologie se stal slavným právě díky své kritice umělé inteligence, ale také díky otevřené kritice všeho možného napříč americkým politickým spektrem – Harris velmi kritizoval Islám, kritizoval také, jak dělání z menšin oběti, menšinám škodí nebo “cancel culture”. Ale poté, co si získal svou dnes nezvykle otevřenou mluvou na stranu mnoho pravicově smýšlejících lidí, velmi ostře kritizoval také například ex-prezidenta Donalda Trumpa. Jakožto velký zastánce ateismu, kritizoval vůbec náboženství obecně a samozřejmě tedy i křesťanství, což samozřejmě nebyl konzervativním lidem moc po chuti.


Je tedy Rivers Cuomo tak nějak potichu a nenápadně proti “cancel culture”, které musí Sam Harris čelit a kritizuje ony online bouře, které následují vždy, když někdo přijde s nějakým názorem, který nezní moc pěkně nehledě na to, jak dobrými argumenty jej má podložené?

Četl jsem si vlákno příspěvků na Redditu r/Weezer, kde asi hlavně mladší část fanoušků kapely dost kysele diskutovali nad tím, že Rivers Cuomo děkuje Samu Harrisovu. A znovu jsem se jednou podivil nad tím, proč mladí lidé v USA tak šílejí pokaždé, když existuje někdo, kdo je trochu blízko středu politického spektra? Stejně jako vy jsem byl vychován v zemi, kde mezi mladými lidmi bylo oblíbené identifikovat se na pravé straně politického spektra. Dokonce i nyní slyšíte od nejmladších příznivců Pirátů hrdě říkat, že jsou pravice nebo liberální pravice (což sice vždycky voliči ODS nebo Svobodných komentují pohrdavě, že to oni jsou ve skutečnosti pravice, ale to teď není podstatné). Nemám pocit, že by to z nás udělalo špatné lidi.

Možná to souvisí s tím, že, jak se říká: “nechceme opakovat chyby našich otců“, takže protože naše země měla špatné zkušenosti s levicovou politikou, ale starší lidé zůstali ve velké míře překvapivě stále komunisty a socialisty, protože některým minulý režim buďto vyhovoval a nebo si pamatují jen to dobré z něj, my mladí jsme byli hrdí na to, že jsme pravičáci abychom ukázali, že můžeme udělat tuto zemi lepší než stará generace. Prostě klasický souboj mladí versus staří. V USA to mají už dlouhá léta přesně naopak. Mladí vidí chyby starší konzervativní generace a volí tedy úskok prudce doleva. Jak tam lidé stárnou, mění se a stávají se více pravicovými.

Přitom ve skutečnosti mají obě strany politiky i opravdu špatné názory, která demontují osobní svobody obyvatel a v USA, kde jsou prakticky jen dvě silné strany, to jde vidět snad úplně nejlíp. Zatímco čistá americká pravice je tvrdě proti manželství homosexuálů, rekreačnímu kouření marihuany nebo jakékoliv formě potratů nebo dokonce i antikoncepce, čistá levice potlačuje ekonomické svobody, soukromé vlastnictví, svobodu projevu a podporuje „příliš pozdní“ potraty, kdy prakticky zabíjíte dítě.

Myslím, že pokud byste nebyli alespoň trochu centrističtí, ať už je to zleva nebo zprava, bláznili byste slepě podle ideologie vašeho kmene! A to je neuvěřitelně nebezpečné a v historii se to mnohokrát prokázalo, protože odtud už je jen krůček k radikálním názorům a odtud začíná diktatura a tyranie. Rivers se mi tak líbí ještě víc poté, co vím, že si váží jakéhosi radikálního centristy Sama Harrise.

Jejich bratrská láska je však příznačná hlavně z toho hlediska, jak je Sam Harris velkým kritikem umělé inteligence a dokonce tvrdí, že bude znamenat konec celé civilizace.

Kdo čekal, že ještě zažije nejlepší momenty alba, toho závěr alba zklame, “La Brea Tar Pits” ale nabízí více než pohodový dojezd tohoto povedeného alba, které je důležité pro Weezer a může být důležité i pro vás, protože nejenom, že má výbornou produkci, aranže, melodie, ale i chytré texty, které člověku mohou leccos dát, pokud se nad nimi zamyslí.

Weezer – OK Human

Vydáno: 29. 1. 2021
Délka: 30:33
Žánry: Pop/Rock, Chamber Pop, Indie Rock, Orchestrální Pop, Barokní pop, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 3. Grapes of Wrath, 4. Numbers, 5. Playing My Piano, 8. Bird with a Broken Wing, 9. Dead Roses, 11. Here Comes the Rain

od Patrik Müller -
Nejlepší hudební alba - 2020

40. až 10. místo

40. Yves Tumor – Heaven to a Tortured Mind

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Rock
Producent:  Justin Raisen, Mahssa Taghinia, Yves Tumor

Neřízený živel Yves Tumor překračuje stereotypy žánrů. Rock ze staré školy smíchaný s psychadelickým soulem dělá divy a Yves Tumor intenzitou své trochu ďábelské hudby čerpající z lidských potěšení a chtíče, překonává sám sebe.

39. Pa Salieu – Send Them to Coventry

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr:
Rap
Producent:  Aod, Felix Joseph, Kwes Darko, Jevon, Sillkey, Chucks, Honeywood6, The Fanatix, Wauve, Yussef Dayes

Mixtape Send Them to Coventry britského rapera s gambijskými původem Pa Salieuho odemyká pandořinu skříňku temné strany Evropy. V temné atmosféře je popisováno, jak Pa Salieu vnímá problémy v chudých evropských čtvrtích plných násilí, drog a podvodů. Osud se s Pa Salieum nikdy nepáral a to už od velmi útlého věku. Už jako ročního jej matka poslala babičce zpět do Afriky, protože pro něj paradoxně nedokázala vytvořit lepší prostředí než by měl v zemi, odkud utekli za lepším životem. Pa Salieu se tak vrátil od prarodičů do své rodné Británie až v osmi letech. Té části obyvatelstva naší země, kteří si myslí, že si všichni uprchlíci do Západních zemí Evropy žijí po migraci ze své země jako pohádce by tohle album možná mohlo trochu otevřít oči, že ono to tak v mnoha případech vážně není. Na druhou stranu ale i třeba těm, co z Afriky unikají a je jim různými pašeráky nakukáno, že se v Evropě budou mít jenom jako v ráji a létají tu všem automaticky do huby pečení holubi.

38. Jarv Is – Beyond the Pale

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr:
Art Rock
Producent: Jarvis Cocker, Jason Buckle

Frontman dnes už snad i legendární frontman britpopové kapely Pulp Jarvis Cocker je jako obvykle studna hudebních nápadů. Namísto sólových alb si nyní usmyslel, že založí novou kapelu pojmenovanou po sobě Jarv Is. Beyond the Pale není album, které by nějak předefinovalo hudební scénu, ale je to album mistra řemesla, na které jeden z nejtalentovanějších skladatelů a textařů své generace ukazuje svůj um a výborně připomíná sílu raných alb Pulp jako Separation (1992).

37. The Strokes – The New Abnormal

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Indie Rock
Producent: Rick Rubin

The Strokes učinili silný comeback a výborně vyvážili nové elektronické elementy se starým zvukem.

36. Norah Jones – Pick Me Up Off the Floor

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Jazz Pop
Producent: Norah Jones, Jeff Tweedy

Pick Me Up Off the Floor je hudební noblesa, galance a styl jaký se jen tak nevidí. Norah Jones je výborná zpěvačka i textařka a se svým šarmem patří mezi jedny z největších dam dnešní hudby.

35. Hayley Williams – Petals for Armor

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Art Pop
Producent: Taylor York

Ač jsme byli tady na Music Now zpočátku k tomuto albu i přes některé velmi povedené písně lehce skeptičtí, nakonec se nám uleželo v hlavě a museli jsme uznat, že Petals for Armor je jako celek album, které bylo výborným krokem pro frontmanku Paramore a že to bylo album z velké části taky velmi zapamatovatelné a taky originální a obohacující hudební scénu.

34. PVRIS – Use Me

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Elektronický rock
Producent: Lyndsey Gunnulfsen, JT Daly

PVRIS patří mezi velká jména festivalů už delší dobu. Jejich silou bylo vždy, že díky své kombinaci elektroniky a rocku mohli vystupovat jak na rockových, tak popových festivalech. Na Use Me udělali zase podstatný krok ve vývoji svého zvuku. Posunuli se spíše k elektronice, což bylo ještě před pár lety pravděpodobným podpisem ortelu, časy se ale mění a PVRIS už mají s elektronikou velké zkušenosti. A tak neztratili nic ze své původní a spíše naopak ještě zesílili, to co chce Lynn Gunn podporována svou partou říci.

33. Moses Sumney – græ

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Experimentální Pop
Producent: Moses Sumney Adult Jazz Ben Baptie John Congleton FKJ Daniel Lopatin Matthew Otto

Jedno z těch nejvíce experimentálních alb na tomto seznamu má v sobě strašně zajímavý mix žánrů. Jsou zde slyšet vlivy hudby 40. let, avantgardního jazzu, art rocku, klasické hudby, folku. Pokud je pro vás originalita hlavním měřitkem, pak si tohle album nemůžete nechat ujít, protože tohle album zní prostě úplně jinak než všechny ostatní.

32. Waxahatchee – Saint Cloud

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Indie folk
Producent: Brad Cook

Jedno z nejlepších alb v oblasti americké folkové hudby loňského rocku. Velice přirozené album, které byste si měli poslechnou hlavně, pokud se vám zdá, že při těch lockdownech, kdy je naše jediná zábava často hledění do obrazovek, se cítíte tak nějak odtrženi od přírody.

31. Childish Gambino – 3.15.20

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Alternativní rap
Producent: Donald Glover, DJ Dahi, EY, James Francies, Jr., Ludwig Göransson, Chukwudi Hodge, Riley Mackin, Jai Paul Kurtis McKenzie

Childish Gambino patří k jedněm z největších postav hudebních hnutí, které si berou za své umělecký přístup k rapové hudbě. Na albu je minimum písní pojmenováno názvy, protože ústřední téma je digitální svět založený na matematice a ztráta lidství v moderním světě. To ale albu neubírá na síle, protože je plné velice intenzivních písní ostré a chladné elektroniky, po které člověku stávají chlupy na zádech.

30. Morrissey – I Am Not a Dog On a Chain

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr:
Alternativní rock
Producent: Joe Chiccarelli

Morrissey je stejně pořád frajer a ať si každý říká, co chce. Alespoň tedy, pokud se bavíme o hudbě. Ač je Morrissey už nějaký ten pátek závislý na nápadech skladatelů, vůbec to nevadí, protože poskytují bývalému frontmanovi kultovní kapely The Smith přesně to, co potřebuje. Vlastenecký kousek našeho já může těšit, že se na tomto albu podílel také Pražský filmový orchestr.

29. HAIM – Women in Music Pt. III

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Pop/Rock
Producent: Danielle Haim, Rostam Batmanglij, Ariel Rechtshaid

Protože neustále slyším od různých zdrojů, v jakou se Los Angeles změnilo díru plnou lidí bez domova, odpadků na ulici a drog, odkud utíkají všichni, kdo můžou, nejdříve mi připadalo, že snad Haimovic ségry musí být padlé na hlavu, když vydaly album, jehož podstatným tématem je vedle už jejich tradičních vztahových textů, opěvování tohoto města, jak se říká sice ohraně, ale hezky „padlých andělů“.Když to ještě člověk spojí s jejich aktuálními videoklipy, nemohl jsem si cynicky nepředstavit, jak kráčejí Los Angeles v podprsence jako královny města, zatímco překračují stany s bezdomovci. Haim skutečně i v těchto krušných časech města pějí na Los Angeles velmi krásné ódy ve stylu starého dobrého amerického heartland rocku. Jednou ale něco miluješ, tak to miluješ i s vadami a v tom je vlastně strašně krásná paralela s jejich věčně utrápenými, ale nakonec vždycky nějak pozitivními texty o vztahu mezi lidmi v páru.

28. Laura Marling – Song for Our Daughter

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr:
Písničkářka
Producent: Laura Marling, Ethan John

Laura Marling stvořila velmi osobní album, na kterém se otiskuje osobnost a život umělce tak 1:1, jako na málokterém jiném albu.

27. Freddie Gibs and The Alchemist – Alfredo

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Rap
Producent: The Alchemist

Už minulý rok vydané album Freddieho Gibse Bandana obsahovalo některé velice povedené momenty, jen se mu zatím nedařilo udržet si kvalitu tracků po celou dobu alba. Alfredo je ale už vysoká úroveň naplno a Freddie Gibs nabíí jedno z nejzajímavějších rapových alb tohoto roku.

26. Fleet Foxes – Shore

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Alternativní folk
Producent: Robin Pecknold

Ač album Shore obsahuje více nástrojů než některá tichá alba písničkářek zde uvedených, je to vlastně jednoznačně nejtišší album tohoto seznamu. A to ne ani tak samotným zvukem, jako celkovou velmi uklidňující a vyrovnanou atmosférou a také samozřejmě texty, ve kterých to poslední, co by Fleet Foxeses chtěli, by bylo šokovat. Ty totiž využívají na stvoření jakési hezké krajiny někde na ostrově v severnějších částech polokoule, ve které vás nechají odpočívat a nabírat potřebné síly než se zase vrátíte zpět do skutečného světa.

25. Caribou – Suddenly

Země původu: 🇨🇦
Žánr:
Alternativní elektronická hudba
Producent: Dan Snaith

Projektu Caribou kanadského hudebního producenta Dana Snaitha je jedno z nejlepších alb, na kterých se dá demonstrovat, jak může být elektronické album velice lidské a které také může demonstrovat, jak lze předsatvit album velmi lehce poslouchatelné, ale také nesmírně vynalézavé a těžké předvídatelné.

24. Dua Lipa – Future Nostalgia

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr:
Pop
Producent: Jeff Bhasker, Jason Evigan, Koz, Ian Kirkpatrick, SG, Lewis Lindgren, The Monsters & Strangerz, Stuart Price, Take a Daytrip, TMS, Andrew Watt

Duu Lipu jsme na Music Now málem zavrhli po prvním albu. Přiznám se, že kdybych si měl vsadit buď na to, že její hudební kariéra se zvedne nebo naopak po komerčně poměrně úspěšném debutu spadne dolů, byla by to spíše ta druhá možnost. Dua Lipa samozřejmě může být ráda hlavně, že její producenti byli v té době v dobrém rozpoložení, protože, nic si nenalhávejme, bez nich by toho moc nestvořila. V popu je to ale také hodně o tom, že zpěvačka musí ukázat, že je silnou osobností. Že dokáže slávu ustát. A hodně je to také o tom, čemu říkám “voice acting“, což je technicky vzato v angličtině trochu něco jiného, ale vyjadřuje to trefně to, co se děje v popu, kdy je zpěvačka vlastně něco jako herečkou, která musí umět perfektně měnit barvu hlasu a artikulaci během písně. Musí umět hlasově vést dialog s posluchačem. Dělat si z něj třeba legraci, koketovat s ním nebo si mu stěžovat. A musí přitom umět zpívat vlastně tak trochu muzikálově, napůl hraně. Toto Dua Lipa vypiplala v tomto retro-futuristickém albu do naprosté bezchybnosti.

23. Sad13 – Haunted Painting

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Experimentální pop
Producent: Sarah Tudzin, Erin Tonkon, Maryam Qudus

Zběsile kreativní album Sadie Dupuis překvapuje svou přímočarostí a bezprostředností. Elektronika bodá člověku do uší až agresivní, rychle měnící se zvukové barvy i tvary. Album zní místy až amatérsky, ale je to jedno z těch alb, které jsou tak cenné díky naprosto upřímnému, nestrojenému vyjádření umělce.

22. Stephen Malkmus – Traditional Techniques

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Indie Rock
Prodcuent:
Chris Funk

Musíme si trochu přihrát vlastní polívčičku a upozornit na to, že na Music Now vždycky dáváme prostor všem druhům hudby. Jak velmi okrajové, tak komerční. Stepen Malkmus je perfektní ukázkou, že k skvělému dobrému albu vůbec nepotřebujete obří rozpočet a kapelu plnou prvotřídních hudebníků. Album Traditional Techniques skutečně nemá své jméno nadarmo a vrací samotnému nahrávání hudby jeho původní podstatu.

21. Creeper – Sex, Death & The Infinite Void

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr: Rock
Prodcuent: Xandy Barry

Jo, rock žije i v roce 2020. Creeper jsou kapela, která dokáže přinášet balíky rockových klišé nashromážděnách od 70. let, ale když máte srdce alespoň trochu rockové, nemůžete si prostě pomoci. Tohle je rockové album, které rozhodně originální není, ale čerpá z těch mnoha let tohoto žánru a bere si z něj ty nejlepší momenty.

20. Bruce Springsteen – Letter to You

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Rock
Producent: Ron Aniello

S alby Bruce Springsteena to bylo v poslední době vždycky tak, že jste sice byli rádi, že něco zase vydal, protože se tam objevily vždycky alespoň 3 písničky naprosté mistrovské hudební třídy. Ale trochu vám bylo líto, že raději na chvíli Bruce Springsteen nesklapne a raději nesoustředí síly do jednoho alba po delší časové řadě, které by vydal, až se mu nashromáždí více silného materiálu. Vzhledem k tomu, že nyní byla prodleva mezi alby ještě daleko kratší – pouze 1 rok, už už jsme v naší redakci převraceli oči do stropu a mysleli si, že to bude podobná písnička jako minulá alba. Springsteen ale velmi překvapil a vydal jeho nejlepší album za tak dlouhou dobu, že se to až nechce věřit. Pokud mě totiž paměť nešálí a nezapomněl jsem na sílu z některých jeho alb, musíme jít až někdy do roku 1987 a albu Tunnel of Love, abychom našli lepší album než toto!

19. Taylor Swift – Folklore

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Alternativní folk
Producent: Aaron Dessner, Jack Antonoff, Taylor Swift

Zlom v kvalitě tvorby Taylor Swift nastal už na albu 1989 a od té doby nevydala prakticky žádné slabé album. Po Reputation jsem se přistihl při obrovském těšení se na další album. Musíme se tedy poplácat po zádech a říci — my jsme vám to říkali i v momentě, kdy bylo mezi hudebními znalci v módě vést na hudbu Taylor Swift kamikaze „hejtování“. Jakmile přišla pandemie, Taylor Swift skvěle vycítila, že nikdy nebyl lepší prostor k učinění některých velkých uměleckých kroků a nahrála album, na kterém měla velký podíl nejen po stránce textové, ale i skladatelské. Vydala se do lesů, hledat v sobě kreativitu a skutečně jí našla. Jediné, co kazí její přechod do folku, je že její texty jsou i nyní pořád jaksi sebestředné a Taylor Swift působí neustále nějak příliš posedlá sebe samou.

Ještě více procházek po lese, sezení s Antonoffem, Bon Iverem, The National a možná se to konečně změní! Folklore bylo bezesporu lepší z dvojice folkových alb loni vydaných, protože folklore, ač taky dobré album působilo trochu jako dvojka vašeho oblíbeného filmu, ve které tvůrci až moc opakují dějové linky a vtipy z jedničky. Jste rádi, že to natočili, ale už to není tak jedinečné  Proto dostalo přednost folklore.

18. Bob Dylan – Rough and Rowdy Ways

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Folk
Producent: Americana

Rough and Rowdy Ways Boba Dylana bylo další unikátní zasvěcení do práce mistra a pozorování profesora při provádění jeho práce. Je pravda, že Bob Dylan dlouho se svou vlastní hudbou nepřišel, a tak byla očekávání s ohledem na to, že se (bez uvažování nad tím, kdo by zde figuroval) bezesporu jedná o jednu z největších 10 žijících hudebních osobností, možná až příliš přemrštěná. Zatímco však po hudební stránce bylo album poněkud zklamáním, Bob Dylan přinesl mnoho nesmírně zajímavých textů o kterých můžeme dumat a studovat je ještě velice dlouho. Alespoň je ale zde naděje, že se Bob Dylan ještě bude těšit dobrému zdraví a tohle nebyla ani zdaleka jeho poslední hudební výprava, protože se mi nechce věřit, že by se Dylan neuměl rozloučit skvělou tečkou, minimálně stejně dokonalou jako velikánů, kteří už bohužel mezi námi nejsou — Cohenovou nebo Bowieho.

17. Lianne La Havas – Lianne La Havas

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr: Neo Soul
Producent: Lianne La Havas, Matt Hales, Beni Giles, Sam Crowe, Mura Masa, Nick Hakim, Chris Tabron

Jestliže jsme mluvili o velkolepém noblesním stylu Norah Jones, i tady musíme pochválit sympatickou, až staroškolskou důstojnost alba, která působí velmi stylově. Britská zpěvačka Lianne La Havas má velký úspěch k historicky významným umělcům jako brazilské zpěvačce Milton Nascimento, ale i třeba Radiohead. Tato versatilita vlastního hudebního vkusu se výborně projevuje i na její tvorbě, která má mnoho chutí, ale přesto dává dohromady celek, který dává smysl.

16. Bartees Strange – Live Forever

Země původu: 🇺🇸 / 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr: Indie Rock
Producent: Bartees Strange, Will Yip

Debutové album v Anglii narozeného, ale nyní v USA žijícího Barteese Strangera šokuje talentovaným skladatelstvím, zajímavými tématy, které rezonují s mladšími až středně starými posluchači, nádherný, charismatický hlas i schopností najít onen kýžený balanc mezi hudební vynalézavostí a velikostí melodií.

15. Jehnny Beth – To Love Is to Live

Země původu: 🇫🇷
Žánr: Art Rock
Producent: Johnny Hostile, Flood, Atticus Ross, Adam Bartlett

Vydat debutové album až ve 36 není úplně tradiční, ale Jehnny Beth je francouzská umělkyně, která spolupracovala už několik let jako vokalistka s tak velkými jmény jako Gorillaz, Noel Gallagher nebo Julian Casablancas a vydává se tedy možná trochu cestou její popové kolegyně Sii, kdy osoba za oponou vychází na pódium. To Love Is to Live je album zvukově i tématicky silné stejně jako jeho název. Jehnny Beth na něm v podstatě vede 38 minut dlouhý zápas se životem, kdy není jisté, jestli z něj vychází po doznění tónů vítězně. Je to mimořádně zajímavé, umělecky hodnotné a správně podivínské album.

14. Nada Surf – Never Got Together

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Indie Rock
Producent: Ian Laughton

Pop-rocková kapela Nada Surf z New Yorku zraje nádherně a vůbec nevadilo, že jejich nové album znělo jako vzpomínka na přelom století — spíše naopak. Byly to časy plné optimismu, nových technologických pokroků za dveřmi, avšak negativními vlivy technologií ještě nezkažené. Dokonce i ty proklaté koronaviry se v té době porážely hudebními festivaly. Diví se tedy někdo Nada Surf, že radši zůstali v období, kdy se i jejich popularitě nejvíce dařilo? Já tedy rozhodně ne. Dobré písně jsou prostě dobré písně a pokud nejsou zasazeny do špatného kontextu, nezáleží tolik na tom, jestli znějí jako ze 70., 80. let a nebo let méně dávných.

13. Perfume Genius – Set My Heart on Fire Immediately

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Art Rock
Producent: Blake Mills

Na tomto albu se neustále něco děje a způsob, s jakým Michael Alden Hadreas (Parmufe Genius) mění žánry je skutečně obdivuhodný a v lecčems připomíná album Moses Sumney, jen je to všechno ještě více dokonalejší a promyšlenější.

12. Drive-By Truckers – The Unraveling

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Jižanský rock
Producent: David Barbe

Něco mezi kapelou a folkovým písničkářem. Něco mezi country a rockem. Úspěšná americká kapela okolo Pattersona Hooda Drive-By Truckers si už na scéně také zažila mnoho, ale pořád má co nabídnout. Do hudby tihle jižanští chlapi dávají neskutečné množství srdce a poctivého muzikanství. Mou oblíbenou parafrází Homera Simpsona se musí říct: „Koho nebaví Drive-By Truckers, toho nebaví ani život“.

11. Jessie Ware – What’s Your Pleasure?

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr: Disco
Producent: Benji B, James Ford, Joseph Mount, Kindness, Morgan Geist, Matthew Tavares, Midland

Jessie Ware vydala skvělé album, na kterém si vyloženě užívá svou pozici ženy v polovině třicítky, která už leccos zažila, ale zároveň má plné právo na to se stále cítit mladě. V disko-popu inspirovaném nadšenou a žhavou atmosférou osmdesátých let přináší do ponurého pandemického světa porci povyražení a zábavy. Je to sice klišé říkat, ale tohle album je doopravdy neskutečně sexy.

Nevešlo se, ale stojí za zmínku

AC/DC – Power Up

Beabadoobee – Fake It Flowers

BC Camplight – Shortly After Takeoff

Thundercat – It Is What It Is

Ozzy Osbourne – Ordinary Man

Bill Callahan – Gold Record

Beach Bunny – Honeymoon

Low Cut Connie – Private Lives

Jeff Tweedy – Love Is the King

Jason Isbell and the 400 Unit – Reunions

Kareem Ali – Growth

10. až 1. místo

10. Deftones – Ohms

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Alternativní metal
Producent: Teny Date

Mistři temných kytar Deftones se konečně vrátili a určitě nezklamali. Nabídli opět silný materiál pramenící z let broušení diamantu jejich unikátního zvuku, který ještě pořád zůstává věrný původním pramenům, které protékaly z na konci 90. let velmi populárního nu-metalu, ale obsahující podstatné netradiční kytarové a sem tam i elektronické prvky alternativního rocku, shoegaze a hraného vláčivým tempem, které spíše připomíná post-rock nebo stoner rock. Deftones je jedna z mála kapel, která ještě nevydala špatné album a svou unikátní hudební pouť zase pokračují ve velkém stylu. Jestli se Ohms nečím odlišuje, tak pak snad ještě temnější a atmosférou odsouzení k zániku než měla alba poslední kontrastující se zasněnou atmosférou alba, která jakoby dával vzniknout nějakému úplně novému žánru, který by se dal nazvat jako dream metal.

9. Neil Young – Homegrown

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Country Rock
Producent: Neil Young, Elliot Mazer, Ben Keith, Tim Mulligan

Legenda na kterou je zvlášť u nás tak moc zapomínáno letos vydala album, které se i tak velký hudebník jako Neil Young styděl vydat dlouhá léta. Homegrown je ale prostě dar z nebes. Neil Young byl sice ve špatném životním období zlomeného srdce a životního zmaru, ale pořád v jedné z nejlepších tvůrčích fází jeho kariéry.

8. Tame Impala – The Slow Rush

Země původu: 🇦🇺
Žánr: Psychadelic Pop
Producent: Kevin Parker

Udělat album originální a ještě k tomu celistvé. Takové, aby chvílí smysl dávalo a za chvíli vás něčím překvapilo, je velice těžká disciplína. Tak těžká, že jí zvládnou jen ti nejlepší z oboru. Kavin Parker je známý tím, že si dělá většinu věcí sám, dokonce i bez pomoci kapely. Navíc ještě cestuje skrze různá časová období, což všem ještě dodává na obdivu.

7. Caroline Polachek – Pang

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Indie Pop
Producent: Danny L Harle, Caroline Polachek, Dan Carey, A. G. Cook, Jim-E Stack, Daniel Nigro, Valley Girl, Andrew Wyatt

Pop má své velice kouzelné místo ukryté v podvodních jeskynních hudebního moře. Taková místa, která jsou neviditelná pro běžné smrtelníky, kteří poslouchají jen rádia nebo mainstream a my můžeme děkovat, že je známe. V takových tajemných, neprobádáných vodách se nachází i z Connecticutu pocházející Caroline Polachek se svým kreativním elektronickým popem, jenž nejenže se dobře poslouchá, ale díky používání unikátních zvukových palet se mu daří znít úplně jinak než od ostatních.

6. Rolling Blackouts Coastal Fever – Sideways to New Italy

Země původu: 🇦🇺
Žánr: Indie Rock
Producent: Burke Reid

Album australských Rolling Blackouts Coastal Fever je albem ještě z dob necovidových, kdy bylo cestování součástí životního stylu milionů mladých lidí. Rolling Blackouts Coastal Fever měli ještě to štěstí, že cestovali jako kapela. Jejich vůbec první turné po Evropě bylo zvěčněno do takového skoro zhudebněného uměleckého dokumentu Sideways to New Italy, ze kterého přímo sála vůně větru a sála z něj slunce letní Evropy.

5. Run the Jewels – RTJ4

Země původu: 🇺🇸
Žánr: Rap
Producent: El-P, Josh Homme

Černobílá dvojice opět vyráží po vzoru podobných filmových dvojic bojovat proti bezpráví ve světě. Jejich album produkováno kromě Run the Jewels také rockerem Joshem Hommem z Queens of the Stone Age bylo nejen ozdobou současné hip hopové hudby, ale také rapově-společenským manifestem za lepší svět.

4. Mystery Jets – A Billion Heartbeats

Země původu: 🏴󠁧󠁢󠁥󠁮󠁧󠁿
Žánr: Indie Rock
Producent: Blaine Harrison, Matthew Twaites

Kapela Mystery Jets má mnoho paralel se zde rovněž uvedenými Nada Surf. Mystery Jets jsou totiž přesně něco jako současná verze Nada Surf. V porovnání s Nada Surf jsou totiž Mystery Jets sice rozhodně tvrdší a dramatičtější kapela. Nakonec ale i oni vždycky přijdou s nějakým pozitivním závěrem. Je to dobře poslouchatelná někdy spíše noise-rocková, někdy spíše popová hudba, která rozhodně není fádní nebo nedostatečně kreativní. Jiné roky by si takovéhle hudby člověk možná nevážil tak jako nyní, kdy člověku taková alba dávají sílu a naději.

3. Mac Miller – Circles

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Trip Hop
Producent: Alexander Spit, David x Eli, Eric Dan Guy Lawrence, Jon Brion, Mac Miller, Shea Taylor, Vic Wainstein

Jakmile se jednou člověk dostane do bludného kruhu, je nesmírně těžké se z něj dostat. Mac Miller bohužel svůj boj prohrál. Kloubouk dolů nejen před ním, ale i před hlavním producentem Jonem Brianem, který si poradil bravurně s takřka nelidským úkolem — dokončit album umělce, který zemřel v průběhu tvorby alba. Circles je otisk srdcervoucího lidského příběhu a zvěčnění předčasného odchodu jednoho populárního mladého rappera.

2. Phoebe Bridgers – Punisher

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Folk Rock
Producent: Tony Berg, Ethan Gruska

Tragédie moderního světa stvořená nesmírně talentovanými mladými americkými hudebníky a mající ještě větší dopad díky současné pandemii. Punisher Phoebe Bridgers rýpe do bolestivých ran pocitů mnoha z nás týkajících se digitální disasociace od skutečného světa, nezvykle složitých vztahů, pramalé důležitosti pravdy v záplavách konspiračních teorií, nadužívání drog a alkoholu, pocitech vlastní méněcennosti i otázkách smrti a konce světa.

1. Fiona Apple – Fetch the Bolt Cutters

Země původu: 🇺🇸
Žánr:
Minimalistický Art Pop
Producent: Fiona Apple, Amy Aileen Wood, Sebastian Steinberg, Davíd Garza

Fiona Apple měla s tím zavřením doma trochu přednost před námi. Víc jak 7 let už pořádně nekoncertovala a na veřejnosti se pracovně ukazovala hlavně při charitativních akcích. Její uzavřenost na hraně nezdravého jí však dovolila se naprosto ponořit do svého vlastního kreativního světa a stvořila album, na které hraje nějaký svůj vlastní, dříve neslýchaný hudbení žánr, jenž je velmi minimalistický studiovou technikou. Většna alba byla nahrána doma a velká část dokonce s minimem hudebních nástrojů. Harmonie zde tvoří často buď jen mnohovrstvé vokály, různé domácí potřeby, zvuky domácnosti a když tak, spíše jen bubny nebo basa a samozřejmě piáno. Jako zázrakem má ale tenhle minimalismus, kterým se Fiona Apple pyšnila už v budoucnosti, ale nikdy to nedotáhla do takovéhoto extrému, kdy se její minimalistické hudbení portrérty přetvářejí ve výpravnost a ambici velkofilmů. V historii populární hudby a hudebních alb jako takových, kterou můžeme sledovat někdy od poloviny 50. let je dohadem takových 250 až 300 alb, které mohou být označeny za historicky vysoce cenné umění vedle cenných obrazů nebo literatury. Fetch the Bolt Cutter je nepochybně jedno z nich.

od Patrik Müller -
Nejlepší písně roku 2020 Fiona Apple Phoebe Bridgers Mac Miller

Podle první dvaceti pětice nejlepších písní roku 2020 dle Music NOW to vypadá, že rok 2020 byl skutečně rokem postaveným na hlavu. Folk a rock v něm totiž představovali mladé generace – a to ve velice povedené formě – popová megastar a raper! Stejně tak bylo šokující, jak se producenti rozhodli mladé generaci naservírovat regulérní 80. léta. Stejně tak je podivné, že se do 25 nejlepších písních dostala country skupina, jenž byla donedávna symbolem toho největšího kýče americké hudby.

Liberální části čtenářů jistě udělá radost, že v seznamu jednoznačně dominují ženy. Na rozdíl od většiny jiných hudebních webů jsme však také nezavrhovali některé nepohodlné významné postavy hudební scény, z čehož budou mít možná radost zase trochu jinak názorově smýšlející lidé.

25. Delete Forever – Grimes

Hudba Grimes není zrovna přívětivá pro obyčejné lidi a musíme se přiznat, že i my máme občas problémy poznat, jestli je nějaký její výtvor ukázkou její geniality a nebo jsou to už jen prostě náhodně sestavené tóny bez nápadu. Píseň“ Delete Forever“ se však drží skoro až popové struktury a vůbec to není na škodu — spíše naopak. Když se chaos poletující všude okolo, v němž dříme její velká tvůrčí energie alespoň na jednu píseň za čas seskupí v něco celistvého, zní to potom doopravdy krásně.

24. No Time To Die – Billie Eilish

Dostat možnost nahrát píseň k bondovce patřilo vždy k velkým poctám směrem k hudebníků. Pro ty to nebylo jen automaticky vydělaných několik tisíc dolarů kvůli automaticky zajištěné reklamě písně v jedné z nejslavnějších filmových sérií všech dob, ale také známka toho, že jste v hudebním průmyslu něco dokázali a byla jim dána tak důvěra se tohoto úkolu, na který bude namířena velká pozornost médií, zhostit. V minulosti tak tento úkol byl svěřen takovým jménům jako Paul McCartney, Louis Armstrong, Bono a Edge, Madonna nebo Sheryl Crow. Producenti filmu si však zároveň uvědomují, že je nutné jít s dobou, a tak v poslední době angažovali pro tuto úlohy hudební postavy sice velmi úspěšné, ale ve své době o poznání méně zkušenější než ty jmenovány před tím — Adele a Sam Smith a nyní Billie Eillish s bratrem Finneasem O’Connellem. Úkolu se ale zhostili výborně. Byly tady sice povedenější písně pro bondovky než tato, ale vzhledem k tomu, s jakými jmény se musí porovnávat, si zaslouží Eillishovic děcka opět obdiv.

23. Time – Jack Garratt

Většinou jsou na tomto seznamu písně spojeny se silnými alby. Album Love, Death & Dancing talentovaného anglického hlasu Jacka Garatta však upřímně zase tak nic extra nepřivedlo. Byla zde ale jedna naprosto výjimečná píseň nazvaná “Time”, která je jako kapsule nostalgických emocí. Produkce písně má ambice jako soundtrack velkofilmu a z textu písně je prostě cítit… Život! Jack Garratt to pak se svou perfektní barvou hlasu skvěle podává.

22. Blinding Lights – The Weeknd

Ano, chápu. Tahle píseň se stala neuvěřitelně ohranou. Vždycky jakmile se mi ale podařilo jí nějakou dobu neslyšet někde v supermarketech a pak si jí pustit v klidu večer doma, tak se mi ukázalo, jakou má v sobě tato píseň krásu, kterou nerozeznáte hned jakmile jí slyšíte s levných reproduktorů na nízkou hlasitost. Ač je produkce této písně vlastně strašně jednoduchá a skoro jako ze začátečnických kurzů hudební produkce v Abletonu nebo FL Studiu, Weeknd by si ale zasloužil metál už jenom za ten husarský kousek v podobě toho, že se mu podařilo na první místo hitparády přivézt snad nejlepší období taneční hudby, jaké zde bylo — období 80. let a synth-wave. Zasněnost, která se bohužel v 90. letech zvrhla do více technicky založených přístupů podstavených víc na bicích a bizarní výraznosti syntezátorů než na využití jejich atmosférického a melodického potenciálu. The Weeknd samozřejmě nebyl ani zdaleka prvním, kdo 80. léta přivedl zpět, ale byl asi prvním, kdo je dostal v plné podobě zpátky na čela hitparád. A to se cení!

21. Gaslighter – The Chicks

Nikdy, ale absolutně nikdy mě nenapadlo, že bych do takovéhoto seznamu někdy mohl začlenit country skupinu, která si ještě nedávno říkala Dixie Chicks. Skupina tří sice jistě milých dívek, ale svou hudbou a stylem projevu přímo vystihující americký country kýč. Jenomže to by se nesměli dát dohromady s producentem Jackem Antonoffem, který už před tím proměnil jeden takový symbol country kýče Taylor Swift nejprve ve velkou postavu pop music a nyní folkové hudby. Pochodový, nadšený rytmus písně běžící Gaslighter” kontrastuje s příběhem písně inspirovaným rozvodem zpěvačky Natalie Maines s hercem Adrianem Pasdarem.

20. JU$T (feat. Pharrell Williams & Zack de la Rocha) – Run The Jewels, Zack De La Rocha, Pharrell Williams

Spojení Run The Jewels, Zacka De La Rocheho a Pharrella Williamse dalo stvořit velice ostré a nekompromisní písni, na které si Run the Jewels vyříkávají, co a kdo je štve. Na prdel od nich dostávají businessmani, akademici, ale i instagramové hvězdy.

19. Kyoto – Phoebe Bridgers

Mistrovská třída psaní písní se na druhém albu Phoebe Bridgers Punisher objevovala pravidelně. “Kyoto” má všechno, co by dobrá píseň měla mít. Chytlavé melodie, celistvou atmosféru, která vás dokáže přenést někam jinam, nápaditý text i nějaké ty překvapivé prvky a originalitu.

18. Save A Kiss – Jessie Ware

Osmdesátá léta útočila také z písní Jessie Ware. Druhá píseň Jessie Ware z první padesátky patří ke spíše výjimečně klidně části jinak velmi neposedného tanečního alba. Jessie Ware v polovině třicítky může těžit výborně jak z mladistvosti, tak už z životní rozvahy a zkušenosti. V “Save a Kiss” toto výborně úročí.

17. Don’t Start Now – Dua Lipa

Trošku zafixlujeme a dáme tady píseň, která se objevila již na seznamu nejlepších písní roku minulého. Dostáváme se totiž do trochu prekérní situace, zda má být pravidlem, že píseň patří do roku, kdy vyjde jako singl nebo kdy vyjde na albu. Nakonec jsme to vyřešili tak, že v takovém případě se může píseň objevit klidně na obou seznamech, protože v kontextu alba a nebo doby píseň může za tu dobu ještě dozrát. A to přesně se stalo s “Don’t Start Now”. Když si vzpomenu na dobu okolo roku 2010, kdy byl rádiový pop takřka neposlouchatelný, je skoro zázrak, jak se stal najednou daleko kreativnějším a otevřenějším ať už svěžím a nebo retro nápadům. “Don’t Start Now” má v sobě kus obojího. Kromě obrovského podílu producenta Iana Kirpatricka se nemůžu vynaposlouchat dokonalého hlasového “actingu” Dua Lipy, která nepředvádí nějaké těžké hlasové polohy, ale dokáže písni dát příběh změnami barvy hlasu a do detailu vypiplanými proloženími v podobě různých smíchů, vzdechů a podobně.

16. Graceland Too – Phoebe Bridgers

Ač  je Phoebe Bridgers v některých písních spíše indie rocková zpěvačka, v této písni se Phoebe Bridgers přihlásila hrdě k americkému folku, popřípadě klasickému country a stylu “americana”. Měsíční balada “Graceland Too” rozjasnila dlouhé lockdownové noci mnoha posluchačům.

15. Mr. Motivator – IDLES

Aby nebylo té něžnosti až příliš, jsou tady také týpci, co chtěli povzbudit obyvatelstvo této planety poněkud jiným přístupem. IDLES se rozhodli poslat fanouškům vzkaz z karantény pomocí poměrně netradičního spojení punku s motivačními vzkazy. Společně s fanoušky pak natočili klip o cvičení v karanténě. Krása IDLES spočívá v tom, že ač jsou to kapela hlásící se poměrně hlasitě k progresivní levici, mají nespočet momentů, kdy se musíte připojit ať už máte názory na politiku jakékoliv.

14. Bloody Valentine – Machine Gun Kelly

Tohle byl minulý rok takový prazvláštní a vlastně strašně povedený kousek, že to zde nemohlo chybět. Že se vrací hudba osmdesátých let totiž bylo jasné už několik let, že má ale potenciál se vrátit i emo a skejťácký punk začátku století, to nás nenapadlo ani náhodou. Zatímco rockové pokusy Miley Cyrus nedopadly špatně, ale skončily trochu na půl cesty ať už kvalitou výsledku nebo samotným stylem, velepopulární americký rapper Machine Gun Kelly stvořil plnohodnotnou pop-punk-rockovu klasiku, která se může zařadit mezi písně kapel Sum 41, Jimmy Eat World, Blink-182, My Chemical Romance a podobně, na kterých jistě mnoho z nás vyrůstalo nebo dospívalo.

13. Darling, I Hug a Pillow – Morissey

My chceme znovu The Smiths. A posluchači mají rádi toho Morrisseye, můžou si kecat novináři, co chtějí. Mají, je to pravda. Já jsem byl v Lysé nad Labem na výstavě.

12. Exile (feat. Bon Iver) – Taylor Swift, Bon Iver

Ten, kdo neuvízl někdy v roce 2010 si musel již všimnout, že Taylor Swift dělá kvalitní muziku nabitou emocemi už nějaký ten pátek. Její vlastní přínos byl občas ještě přeci jen upozaděn tou komercí a falešnou velkolepostí, kterou do ní narvali producenti taneční hudby, ale Taylor Swift je nejen výborná zpěvačka, ale i skvělá textařka a skladatelka. Když se teď obklopila namísto toho bohy a folku a alternativního rocku, vzešly z toho výborné výsledky. Jako vůbec nejpovedenější počin jsme vybrali duet s Bon Iverem.

11. People, I’ve Been Sad – Christine and the Queens

Francouzskou zpěvačku Christine and the Queens ukázala světu Charli XCX ve společné písni “Gone”. Nyní má Christine and the Queens skvělou příležitost ukázat světu, co v ní je a zatím toho využila skvěle. Anglicko-francouszká píseň “People, I’ve Been Sad“ je výbornou ukázkou uměleckého pojetí soudobého elektropopu ve skoro až divadelní důstojnosti.

10. Dragonball Durag – Thundercat

Hravá basa Thundercata vyhrává pořád skvěle. Tentokrát v o poznání vážnější hudbě než na minuém skvělém albu Drunk z roku 2017 a ač jeho současné album Is It Wahat is It nepřekonalo svou kreativitou minulé album, “Dragonball Durag” je jako výstavní skříň všeho, co Thundercata zdobí a na této písni ukázal kromě své basy také své pěvecké schopnosti..

9. Kerosene! – Yves Tumor

Poslední umístění Yvese Tumora v tomto seznamu je epická pecka “Kerosene!”. Jakoby k nám z alba promlouval ze záhrobí samotný legendární Prince.

8. No – Fontaines D.C.

Že umí pukeři občas také sklidnit svou naštvanost, na chvíli se zadumat a ponořit se do smutku, ukazují irští Fontaines D.C. se svou srdcervoucí baladou o pocitu zmaru nad vlastním žitím “No”.

7. Just Wait – Nada Surf

Ač zažila kapela Nada Surf nejlepší léta na počátku století, stále zraje jako víno a jejich uklidňující pop-rock zní stále velice svěže a hlavně povzbudivě.

6. Cameo Rolling – Blackouts Coastal Fever

Když byl svět ještě (jakžtakž) normální, mohli jste podniknout nějakou skvělou cestu po světě a cítit se naprosto svobodní. Blackouts Coastal Fever jsou mladá kapela z Austrálie, co nemá v životě co ztratit. Mohla si tak užívat pouze jejich přítomné okamžiky na turné po Evropě a ta atmosféra letních cest, kdy nemusíte myslet na nic jiného než na cestu před sebou se naprosto úžasně přenesla do jejich písně “Cameo”. Ach, jak krásný pocit to je být volný!

5. Lost In Yesterday – Tame Impala

Kevin Parker je známý svými zvukovými experimenty a inovátorstvím v oblasti produkce. Občas se ale zapomíná, že to je také úžasný textař. Heslo písně o vlastní minulosti: “If they call you, embrace them / If they hold you, erase them“ se mi líbilo natolik, že jsem chvíli uvažoval o tom, že bych si s nimi nechal vyrobit nějaký plakát a pověsil si je nad svůj pracovní stůl. Tato slova musí být zvláště pro ty, kteří mají ten život trochu jako horskou dráhu a zažili nějaké velmi hezké i velmi těžké časy. Nenechte se zmást tóny skoro jako z reklamy na “Holiday Inn”, v téhle písni je ukryto strašně moc.

4. Murder Most Foul – Bob Dylan

Tahle píseň o postřelení amerického prezidenta Kennedyho není ani tak písní, jako zhudebněným dějepisem. Bob Dylan si tu Nobelovu cenu za literaturu zasloužil naprosto právem!

3. Relay – Fiona Apple

Nebýt zrovna ve veřejné dopravě, když jsem slyšel tuto píseň poprvé, asi by mi z toho spadla čelist. Neslyšel jsem totiž pořádně dlouho něco tak neotřelého a geniálního. Ačkoliv v písni není kromě bubnu a následně basy vůbec žádný jiný nástroj, dokáže vytvořit tak obrovskou sonickou bublinu, že z toho jde málem strach. “Relay” zní jako bojová hymna, ale osobní. Bude to znít trochu legračně, ale mám pocit, že “Relay” by se dalo popsat jako: “Kto sú boží bojovníci” Fiony Apple a nějaký zcela nový hudební žánr.

2. Good News – Mac Miller

Nemá cenu nic říkat, stačí ukázat, jak zareagoval na Mac Millerův posmrtný singl Anthony Fantano (Needledrop):

1. I Know The End – Phoebe Bridgers

Středověk měl Nostradama, my Phoebe Bridgers. Velikost písně “I Know the End”, která ji řadí mezi nejlepší hrstku písní poslední dekády spočívá v tom, že má v sobě tak moc různých nálad, že vás donutí být strašně smutnými, za chvíli dojetými k pláči, pak vás uklidní, za chvíli váš naštvaně a úplně na konec dokonce hodně vyděsí. Píseň je krásná, jemná, klidná, ale i velmi, velmi zneklidňující a těžko by se dalo hledat něco, co je nejen tak geniálně napsáno, ale i tak strašně moc v kostce sumarizuje pocity, které většina z nás v přelomovém roce 2020 měla. Když se navíc podíváte na živou verzi, kde Phoebe Bridgers zpívá prázdnému sálu. Je to zkrátka síla, ale alespoň jsme v tomhletom srabu všichni společně. Jak se v písni vtipně a trochu cynicky zpívá s narážkou na toto klišé “nejsme sami” obyvatel:  „Na pobřeží jsou všichni přesvědčeni / Že je to buď vládní dron a nebo mimozemská loď / V každém případě tady nejsme sami“.

Nejlepší písně roku 2020 Eminem Bartees Strange Mytsry Jets

2020 byl rok, kdy se život nás všech změnil k nepoznání a většině z nás, co chodíme na tento web asi k horšímu. Živá kultura a zábava obecně dostala na frak pořádně. Hudbě se ale dařilo alespoň v nahrávkách písní. Zdá se nám, že tak našlapaný výběr písní tady za čtyřletou existenci Music Now nikdy nebyl. I proto to trvalo déle, ale snad ten výběr alespoň bude stát za to a třeba díky němu přijdete na nějakou novou skvělou hudbu, protože to je to nejvíc, co vám můžeme nabídnout a nebo si připomenete některé skvělé hudební momenty roku 2020.

Na konci článku si pak také můžete prohlédnout dalších bonusových 15 písní, co se do 50. nevlezly, ale bylo nám je líto vynechat.

50. Heavy Balloon – Fiona Apple

Hned na úvod se připravte, že Fiona Apple tady nebude jen jednou. Její album Fetch the Bolt Cutters bylo unikátní a vygenerovalo hned několik písní, které si zasloužily být v TOP 50. Fiona Apple popisuje na “Heavy Balloon“ psychické pohnutky velmi netradičně jako zahradní procesy. Zní to jako jakýsi pokus o napojení moderního člověka zpátky k přírodě.

49. Blue World – Mac Miller

Album Circles Maca Millera by se klidně mohlo zařadit někde mezi 20 nejlepších posmrtně vydaných alb hudební historie. Guy Lawrence a jeho producentský tým udělali obrovský kus ne moc vděčné a emocemi vypjaté práce, aby tohle album dokončili, ale výsledek se povedl a “Blue World” bylo jednou z ozdob alba.

48. Shook – Tkay Maidza

Černý kůň tohoto playlistu, píseň “Shook”, se šplhala výš a výš, až nakonec zůstala v první padesátce. Tahle rapová píseň je hodně nápaditá, hlasitá a okázale se hlásí o pozornost. Protože drzý ženský rap měl v letech 2019 a 2020 velkou sílu, asi není náhoda, že se zde dostala alespoň jedna zástupkyně, která sice není tak známá jako třeba Cardi B, Lizzo nebo Megan thee Stallion, ale dotyčné hravě překonává jak tou ostrostí, tak nápaditostí.

47. Stain – Soccer Mommy

Pouze s talentovaným hlasem, kytarou a syntezátorem se dá hrát velkolepé divadlo, když víte, jak tyhle ingredience dát dohromady.

46. Martin – Car Seat Headrest

Nové album Car Seat Headrest bylo sice po skvělém znovu nahraném a vydaném Twin Fantasy vcelku zklamáním, alespoň jedna památná píseň zde ale zůstala.

45. Lock It Up (feat. Anderson .Paak) – Eminem, Anderson .Paak

Perfektní spojení dvou hip hopových generací a také dvou rozdílných přístupů k rapům — jeden s brilantní technikou a rychlostí veršování, druhý se špičkově vypracovanou nakažlivou výslovností a hlavně výraznou barvou hlasu, kterou si dlouho zapamatujete.

44. Forever – Charli XCX

Sic moc nepatříme mezi fanoušky toho, čemu se říká PC Music (label a vlastně už taky hudební hnutí, či podžánr, trochu podivínské experimentální elektronické hudby okolo producenta A.G.Cooka), každé hnutí a podžánr má však své světlé stránky. “forever” je velmi silným, emotivním, ale také inovativním momentem posledního alba Charli XCX, kde se spojil jak přístup „originalita za každou cenu“ A.G.Cooka, tak melodický popový talent Charli XCX.

43. I Want You To Love Me – Fiona Apple

A hned tu dáme další Fionu Apple. Tentokrát v trochu jiném stylu. Doprovázenou klavírem ve skoro šanzonových melodiích znějících jako dílo nějaké New Yorské zpěvačky luxusní restaurace v 50. letech.

42. Levitating – Dua Lipa

Dua Lipa a její producenti Ian Kirpatrick, KOZ nebo Stuart Price vrátili do popu neřízenou zábavu. V roce 2020 jsme měli starostí nad hlavu než abychom poslouchali nějaká komerční prvoplánovitá pseudo-feministická hesla z pera mužských textařů, takže Dua Lipa ve svém vesmírném autě, co vás zve na projížďku, byl loni naprosto adekvátní odpočinek.

41. Love Is on Its Way Out – Morrissey

Pokud jste vyznavači “Cancel Culture”, tak se omlouváme a můžete si jít počíst vedle na A2Alarm, ale my posuzujeme hudbu hlavně podle hudby a umělce podle jejich děl, ne podle toho, zda se jeho politické názory shodují s mými. Morrissey stvořil s “Love Is on Its Way Out“ výbornou hymnu ochránců zvířat o tom, jak „Smutní boháči honí a střílí slony a lvy“. To nám také stačí k důkazu, že má Morrissey pořád srdce.

40. Parasite Eve – Bring Me the Horizon

Bring Me the Horizon se dokážou už víc než dekádu až neuvěřitelně flexibilně přizpůsobovat hudebnímu prostředí a měnit zvuk takovým způsobem, že to není vůbec na škodu výsledku. Písně jako “Parazite Eve“ jim tak pomáhají zaslouženě rekrutovat do své silné armády stoupenců další mladé lidi, co hledají trochu odvážnější hudbu než slyší obyčejně z rádií. Bring Me the Horizon jsou čím dál tím víc také uznávání mezi různými hudebními fajnšmekry a takovou tou smetánkou, která si potrpí na maximální originalitě a progresivitě nápadů.

39. Wash Us In The Blood – Kanye West, Travis Scott

Kanye West měl letos rok dilemat a nějak vycítil, že éra Trumpa, kterého v minulosti hlasitě podporoval, je u konce. Jeho politické “osamostatnění“ pak ještě posílil americký červen a vše, co se událo po smrti George Floyda. Kanye West se pak vydal skutečně kandidovat na prezidenta a nasbíral celkem něco okolo 65 tisíc hlasů.

38. Lucy – Jay Som, Soccer Mommy

Dvě skvělé americké hudebnice Jay Som a Soccer Mommy vymyslely unikátní projekt, kdy vytvořili jakýsi “cover duet”. Obě si vybraly pár písní z diskografie druhé, vytvořily cizí písni nový kabát a pak to společně nazpívaly. Cover písně “Lucy” od Jay Som, nazpívaný s původní autorkou Soccer Mommy, má v sobě kus unikátní atmosféry, která působí velice věrně a jako nějaký silný halucinogenní zážitek.

37. Tondo – Disclosure, Eko Roosevelt

Žánr taneční hudby tady skvěle zastupuje spolupráce anglické dvojice Disclosure a jejich slunečnými, africkými rytmy nabitá píseň čerpající ze samplu takřka neznámého kamerunského zpěváka Eko Roosvelta a ještě méně známé písně “Tondoho Mba“. Parádní spojení hudební historie a současnosti, kterou je ohromná zábava poslouchat a je prakticky nemožné, aby vás alespoň na židli trochu nerozhoupala!

36. Simmer – Hayley Williams

Hayley Williams udělala se svým albem Petals for Armor obrovský umělecký skok a za pomocí jejího parťáka z Paramore (a jak se spekuluje, možná i životního) Taylora Yorka vytvořila velmi originální, minimalistické album mixující akustickou i elektronickou hudbu, postavené hodně silně na jejich vskutku návykových a roztomilých vokálech. Nejvíce se z alba vyjímala píseň “Simmer”, která zároveň tak nějak shrnuje a charakterizuje celé album.

35. Gasoline – HAIM

Kalifornská dívčí pop-rocková skupina HAIM mi vždy přišla lehce přeceňovaná a humbuk okolo ní nadnesený. Jejich poslední album ale bylo naprosto perfektní a ač se zdálo, že to v současném stavu Los Angeles není snad ani možné, přeneslo na posluchače pohodu tohoto města s typickou něžností, chytrostí a poctivým muzikantstvím HAIM.

34. Kawasaki Backflip – Dogleg

Asi jedno z nejméně známých jmen tohoto alba. Detroit má v poslední době velmi silnou scénu post-hardcorové hudby a Dogleg je dalším zástupcem této scény.

33. Cars In Space – Rolling Blackouts Coastal Fever

Austrálii moc úpadek rockové hudby nezajímá, naopak se tam neustále rodí nové a nové, naprosto výborné kytarové kapely. Rolling Blackouts Coastal Fever minulý rok přišli se čtvrtým albem Sideways to New Italy, na kterém výborně zachytili své zážitky a atmosféru, kterou cítili na svém letním a prvním turné po Evropě.

32. Soul Control – Jessie Ware

Jessie Ware je už taková máma popové hudby a nikoho by nenapadlo, že ještě dokáže udělat takovou díru do světa. Její retro osmdesátkovým diskem nabité album What’s Your Pleasure? bylo plné vyzývavých rytmů i textů a vyzařovalo takovou tou správnou ženskou silou ze staré školy, která je velmi sebejistá nebere protějšek jako svého nepřítele, ale životního parťáka.

31. Napalm Girls – Creeper

Kapela Creeper se bezesporu zrodila v trochu jiné době než měla, nicméně možná právě odstup od klasického rocku 70. let a také moderního rocku začátků století dovolil téhle britské kapele tak výborně vybrousit diamant kytarové hudby a stvořit naprosto epické rockové pecky, které je řadí mezi největší držáky nejnovější generace kytarových kapel.

30. Gospel For A New Century – Yves Tumor

Druhá píseň Yvese Tumora v tomto seznamu jakoby mixovala to dobré ze stadiónově orientovaného rocku Lennyho Krevitze a náruživostí inspirovanými písněmi Prince.

29. Say the Name – Clipping.

Clipping jsou projekt, který spadá do kategorie, kterou tady často nazýváme jako „extrémní hudba“. Tahle kalifornská trojice je něco jako více posluchačsky přívětivá verze také z Kalifornie pocházejí a také trojčlenné a dokonce i stejným poměrem etnicky zastoupené skupiny Death Grips. Jejich velmi temná píseň “Say the Name” se výborně hodí pro popis některých událostí minulého roku — zejména pandemie a následných amerických protestů.

28. Mustang – Bartees Strange

Jestliže panuje takový ten stereotyp, že Elvis na konci 50. let ukradl rock’n’roll afroameričanům, které pak přestala kytarová hudba zajímat a až na výjimky se začali orientovat spíše nejprve na disko a následně na hip hopovou hudbu, letošní rok hovoří dost jiným způsobem. Nejen totiž američan Yves Tumor, ale i Bartees Strange táhnou současnou kytarovou hudbu svými velkolepými písněmi, které by si zasloužily stát se klasikami. Píseň “Mustang“ má v sobě perfektní vyvážení alternativní hudby a pop-rockové melodičnosti. Krátce by se to dalo popsat jako rande mezi Kings of Leon a Wolf Alice.

27. A Billion Heartbeats Mystery Jets

Na anglickou indie rockovou kapelu Mystery Jets jsme málem zapomněli, že vůbec ještě pořád existuje. Nakonec jsme ale na poslední chvíli narazili na jejich nové album, které se jmenuje přesně jako tato skladba A Billion Heartbeats. Jsme za takovouto hudbu moc vděční, protože nejen tahle píseň, ale i jejich album, které tak nějak výborně zastupuje právě tento singl přináší neuvěřitelně mnoho emocí a pozitivity do nynějšího emočně poněkud prázdného a ponurého světa. Poslouchat tyhle písně dává člověku naději, že se zase vrátíme ke světu, jaký byl dříve a nutí jej říct takové to otřelé: „Lidstvo snad ještě není úplně ztraceno“.

26. Godzilla (feat. Juice WRLD) – Eminem, Juice WRLD

Eminem se vracel s dalšími alby tak často, až ukázal, že to pořád má v sobě. Píseň “Godzilla“ se zapsala do Guinessovy knihy rekordů, protože Eminem předvedl obdivuhodný výkon, když dokázal za 31 vteřin říct neuvěřitelných 224 slov! Eminem si tímhle počinem tak nějak zase na chvíli nasadil pomyslnou korunu krále rapu. Je v tom ale i něco velice sympatického s ohledem na lidský element v hudbě, který se neustále skloňuje. Dneska není zvykem před nahráváním vlastně ani moc zkoušet. To ale Eminem dělat musel, Musel přímo trénovat s disciplínou vrcholového sportovce, aby tento obdivuhodný výkon dokázal a to se cení.

Stojí za zmínku:

A na závěr, co se tu nevešlo, ale je nám to líto a není možné, to nezmínit:

New Normal – Caroline Polachek

Lost Powers – Everything Everything

The Steps – HAIM

Brooklyn Bridge To Chorus – The Strokes

Dance Of The Clairvoyants – Pearl Jam

Through The Mists Of Time – AC/DC

Blowback – The Killers

Sugar On The Rim – Hayley Williams

House Party – New Kids On The Block, Boyz II Men, Big Freedia, Naughty By Nature, Jordin Sparks

ooh la la (feat. Greg Nice & DJ Premier) – Run The Jewels, Greg Nice, DJ Premier

Ordinary Man (feat. Elton John) – Ozzy Osbourne, Elton John

Say So – Doja Cat

If You’re Too Shy (Let Me Know) – The 1975

Hasdallen Lights – Yves Tumor

We Had A Good Time – Bullion

Circles – Mac Miller

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Ignorance folkové skupiny Tamary Lindeman The Weather Station umí posluchače uklidnit jejím sametovým hlasem, ale také jej nenápadně upozornit na problémy...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Andrew W.K. se vrací jako životní kouč s pozitivním motivačním metalem You're Not Alone Black Sabbath stylizovali základy heavy metalu do temnoty...