Miguel, Van Morrison, Peter Bič Project a Eagles v recenzích alb tohoto týdne
Miguel hlásá revoluci z postele. Jeho album reflektuje příjemný světový chaos tohoto roku
Miguel – War & Leisure
Vydavatelství: RCA
Žánr: R&B, Electro-Funk, Psychedelic Funk, Pop, Alternative Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Prince nahradit, ani vrátit nejde, Miguel ho ale občas dost připomíná. Je to živelný muzikant, který ve svých písních rád hovoří o své sexualitě. Stejně tak připomíná Prince jeho energický elektro funk a neposedné hlasivky neustále přecházející z vysoké do hlubší polohy. Tento rok ale nabízí plno příležitostí pro to vysílat skrze svou hudbu politické názory, čehož Miguel využil také. Vytvořilo to tak lehce bizarní, ale zábavnou kombinaci, kdy je album zároveň politicky a sexuálně zaměřené. Jak se to zpívá o Lennonovi v “Don’t Look Back in Anger” od Oasis? Začnu revoluci z mojí postele. Tohle je přesně ten přístup.
Jakoby politika od konce minulého roku po nynějšek byla v USA tak nevyhnutelná, že vlezla i mezi partnerské vztahy. U nás se tomu můžeme smát, v Americe rozdělená na dva tábory, však jsou rozdíly mezi politickými názory jedinců odlišné tak, že kvůli nim jistě mohou končit i začínat mezilidské vztahy. Miguel se však daleko více než na kritiku a podsouvání svých názorů, soustředí spíše na to, jak politika ovlivňuje společnost a jak je vytvářen díky některým radikálním proudů tlak na různé menšiny.
Je to jakobyste čekali na pohromu, která ale nenastává a místo toho vezmete surfovací prkno a necháte se vézt na vlně pohody.
Miguel se ale snažil sdělit něco i po zvukové stránce. Jeho zvuk obsahuje podle nejnovějších trendů více propracovaných elektronických zvuků a syntezátorů. Texty společně se zvukem tak vytvářejí jakýsi příjemný světový chaos tohoto roku. Je to jakobyste čekali na pohromu, která ale nenastává a místo toho vezmete surfovací prkno a necháte se vézt na vlně pohody. Těžko si představit lepší úvod nového alba Miguela než ambiciózní skladbu “Criminal”.
“Got a mind full of TNT
I need a lunatic just like me
Paint the sky with a brush fire, yeah,”
začíná své album.
Píseň se nejdříve jen povaluje v jemné a světlé elektrické kytaře, pak se přidávají různé ozvěny a elektronické efekty, které vytvářejí perfektní atmosféru a “Criminal” se přenese do nějakého vesmírného hip hopu se špetkou psychedelie. Zatímco tato píseň připomíná páteční noci ve velkoměstě, písně jako “Pineapple Skies” jsou prosluněnými pohlednicemi, které vzdáleně připomínají sérii alb Beach House od Ty Dolla $ign. Singl “Sky Walker” potěší fanoušky filmů Top Gun nebo Star Wars. “I’m Luke Skywalkin’ on these haters,” zpívá Miguel v písni, které inspirovaly tyhle filmy.
“City of Angels” Miguel napsal o jeho rodném městě. Pro píseň vymyslel netradiční a peprný příběh, kdy jeho Los Angeles je zničeno bombardováním kvůli válce a Miguel mezitím podvádí svou ženu a rozdává si to ve Venice Beach s milenkou. Miguel pak lituje toho, že nebyl se svou ženou a se svým také městem, když bylo zničeno.
War & Leisure je pro Miguela, který si za hudební kariérou šel už od svých třinácti důležitý posun v kariéře a pohled na dnešní svět očima jednoho nespoutaného, problémového, ale nadaného dítěte z L.A.
Pokud si naše děti a vnoučata na album Versatille Van Morrisona vzpomenou, bude to spíše díky originálním písním než předělávkám
Van Morrison – Versatile
Vydavatelství: SMG
Žánr: Jazz, Blues, Jazz Blues, Pop/Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Van Morrison zřejmě nevěří na to, že by měli hudebníci někdy odejít do důchodu. Irská legenda namísto houpacího křesla a pantoflí raději chrlí jedno album za druhým. Versatile přichází ani ne tři měsíce (!) od vydání desky Roll with the Punches. Versatile je stejně jako Roll with the Punches albem založeným na coverech, obsahuje ale taky — a to hned šest — originálních písní.
Versatile by se dalo chápat jako Morrisonova pocta jazzu. Jeho kapela se postarala o parádní a přirozené muzikantské výkony, Van Morrison dokazuje, že jeho hlasivky mají posluchačům pořád co ukázat a to i když bohužel nejsou vždycky tak svěží, jako za časů jeho skoro až božsky uznávaného alba Astral Weeks.
Z písni jiných autorů si Van Morrison vybral třeba píseň George a Iry Gershwinových “A Foggy Day” nebo Cole Portera “I Get A Kick Out Of You”.
Zajímavé pak je, když Van Morrison jakožto velikán hudby nahrává cover verze písní, které proslavily jiné velikánů jako Sinatru nebo Tonyho Bennetta. Konkrétně jsou to jejich slavné kousky “Makin’ Whoopee” a “I Left My Heart In San Francisco”. Inspirace hudbou Nata Kinga Cola jsou pak slyšet v kompozicích skladeb a celkovém pojetí alba. Swingová verze Gershwinovic “A Foggy Day” a Porterova “I Get A Kick Out Of You” znějí jako živá představení z luxusního hotelového kasína z Las Vegas, od takové legendy bychom ale přece jen očekávali něco víc. Covery v případě Versatile bohužel většinou neposloužily tak dobře, aby nějakým způsobem pozvedly album a udělaly ho lepším, to spíše ho táhnou dolů a autorské písně to zachraňují.
Fotbaloví komentátoři a experti by album zhodnotili slovy: Ta kvalita tam je jednoznačná.
Je to totiž Morrisonova šestice nových písní, která je na albu tím nejzajimávějším. Pohodový jazz “I Forgot That Love Existed”, nebo navíc i soulově založená “Only A Dream”, patří k tomu nejlepšímu na albu. V těsném závěsu se pak přidává zajímavá instrumentální skladba “Affirmation” se skvělým hvězdným flétnistou Jamesem Galwayem a díky “swaggeru” staré školy frajerská “Take It Easy Baby”.
Z předělávek sedla Van Morrisonovi asi nejlépe jemná a procítěná piánová balada Alexe Northa a Hy Zareta “Unchained Melody”, kterou proslavilo nejvíce pěvecké duo Righteous Brothers.
Fotbaloví komentátoři a experti (Pavel Karoch, Luděk Zelenka a spol.) by album zhodnotili slovy: Ta kvalita tam je jednoznačná. Van Morrison je skvělý skladatel, kompozér, muzikant, zpěvák. Jeho kvality jsou jednoznačné a těžko popíratelné. Versatile je hodnotným přídavkem do jeho diskografie, nebude však rozhodně něčím, na co by se vzpomínalo za nějakých 50 let až už tady s námi Van Morrison nebude (a my možná už taky ne). Pokud si na tohle album ale naše děti nebo vnoučata jednou vzpomenou, bude to spíše kvůli jeho autorským písním. Covery se totiž bohužel na Versatile míjí účinkem, byť je samozřejmě lákavé už jen z principu slyšet Van Morrisona zpívat tyto zaprášené klasiky, které zpíval třeba Sinatra nebo i Elvis Presley.
Peter Bič Project se na třetím albu pohybuje od jihovýchodního diskotékového šuntu k překrásným perlám slovenské scény
Peter Bič Project – Dream
Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop, Folk Pop, Dance Pop
Hodnocení: V kontextu česko-slovenské scény: 3.0/5.0; světové: 2.0/5.0
Peter Bič se svou partou by jistě rád zase stíhal úspěch svého modrého Maurícia — mezinárodně úspěšné písni “Hey Now”, která byla jednou z nejvíce hraných písní v rádiích jihovýchodní Evropy. Asi nikdy nezapomenu, na moment, když jsem vystoupil na benzince někde uprostřed Srbska. Široko daleko akorát zdevastované zemědělské stavby a dlouhá nekonečná pole, šedivé počasí, celkově atmosféra jako kdyby nastal na jihovýchodě konec světa. V otupělosti mysli mi trvalo skoro minutu než jsem si uvědomil, že ta písnička, která hraje z rádia na benzince jsou naši Slováci (pořád je beru jako naše) Petr Bič Project.
Peter Bič má v názvu, že je to “projekt”. Vždy jsem toto seskupení vnímal jako projekt, který má za cíl dostat co nejvíce písní do rádií a prostě na hudbě buďto vydělat co nejvíce peněz a nebo si splnit osobní ambice a rozšířit svou hudbu co nejdál to bude možné — tak jak se to povedlo úspěšné “Hey Now”. Nemusí to tedy nutně znamenat, že by tenhle přístup byl špatný. Pokud by to bylo pouze o penězích, špatně by to samozřejmě bylo, díky té těžké popíratelné ambicióznosti některých písní tohoto projektu z jejich alba z roku 2012 Say it Loud, však musel Peter Bič Project mít určité sympatie. A věřím, že nejen mé.
Klidně si myslete co chcete, ale “Hey Now” je skvěle vymyšlená a dobře poslouchatelná dance popová píseň, která má jakousi skrytou sílu hýbat s masami, díky se právem dostala tak daleko. Podobně je na tomi i titulní píseň “Say it Loud”, která by z fleku mohla být třeba na albu Kelly Clarkson.
Hlavně díky své textové jednoduchosti by však nikdy neměla “Hey Now” šanci uspět i ve více či úplně Anglicky mluvících zemích na západ od nás a nové album bohužel začíná jako levná jihovýchodní diskotéka. Takhle pitomě prosrat promrhat začátek alba, to se jen tak nevidí!
“The Greatest Party” je úroveň, se kterou můžou konkurovat maximálně tak v soutěží talentů na vesnické pouti. Ambiciózní, svým zvukem širokoúhlá píseň “Hero” naštěstí tok alba z té disko žumpy, co se valí z reproduktorů trochu vylepší, na jásání to ale pořád není. Album se ale postupně zlepšuje. Důstojná popová balada postavená na piánu “Where Did You Go” připomene, že dnešní mezinárodní pop není jen o vlivech taneční hudby, ale svůj velký prostor zde mají taky intepretky jako Emeli Sandé, které se snaží zaujmout svými dramatickými, emociionálními a lehce sentimentálními a skladbami.
“Where Did You Go” je však jedna z mála písní tohoto projektu, která má v sobě i nějaké skutečné emoce a je to jeden z raritních momentů, kdy věříte, že se za touto skladbou třeba i skrývá nějaký příběh a že to není jen chytře vyrobená píseň, která slouží v rádiích jako něco, co má vyplňovat čas mezi reklamními bloky. Podobně je na tom i s pouze dvěma akustickými kytarami zahraná “Dream”, ve které je třeba dát zásluhu Viktórii Vargové, která skladbu perfektně zazpívala. Opět akustická “Winter Snow”, která přidává i smyčce, je jedna z kompozičně nejvíce propracovaných písní tohoto projektu a nebál bych se jí označit za nejen nejlepší píseň tohoto alba, ale možná celého projektu.
Tedy dokud nepřijde historicky první slovenská píseň Peter Bič Project “Skúšame sa najsť”. Někdo mi prosím vás vysvětlete, jak je možné, že stejná skupina hudebníků — a ještě na stejném albu! — dokáže přijít s tak příšernými a levnými písněmi jako “The Greatest Party” a “Fake Love”, znějícími jako šunt ze zastavárny a potom přijdou s takovými perlami jako “Winter Snow” a jako “Skúšame sa najsť”. Pokud si však vpomenete na debutové Say it Loud, byly ty rozdíly mezi kvalitou písní velice podobná horská dráha.
V této písni je opět příběh, má duši a čerpá svou instrumentací z vlivů slovenské lidové hudby písní jako “Konopa Konopa”, stejně jako cikánské a východní folkové hudby
Sólo na housle, ležérní kytara, všudepřítomná harmonika, dokreslující píseň, nohy snažící se roztančit rytmus mandolíny, skvělý text o vztahových pletkách, výborný zpěv a ještě zapracovány vlivy moderní hudby, když jsou písní provázány elektronické beaty a basa. Celé je to trefa do černého a přivádí mě to k myšlence, že by se měl možná Peter Bič Project stát nějakou folkově-cikánskou modernější a popovější verzí americké cikánské kapely Gogol Bordello.
“Wicked Games”, stejně jako poslední “Childhood” jsou další skvělé balada, které mají v sobě ducha. “Stále ťa mám” je oproti první slovenské písni o poznání nudnější, oproti té hrůze z úvodu alba, je to ale pořád dobré a ta měkká a rozkošná Slovenština do tohoto typu písně sedne skvěle.
Mužské vokály Petra a Iva Biče nejsou pořád to dobré a zní občas jako nějací přihřátí kovbojové, co se nedopatřením ocitli na taneční párty.
Nakonec tady máme vlastně docela dobré album, což je obzvláště zajímavé vzhledem k tomu, že po prvních minutách máte sto chutí okamžitě přehrávač vypnout a to, z čeho ty písně lezou okamžitě zlikvidovat. Je to ale album velice zvláštní a ukazuje několik zásadních věcí. Nejdříve ty horší.
Za prvé: Peter Bič si nějakým způsobem vystřílel náboje skvělých tanečních písní jako “Say it Loud” a “Hey Now” a to, co z této kategorie na albu zbylo, je naprostá katastrofa. Za druhé: Mužské vokály Petra a Iva Biče nejsou pořád to dobré a zní občas jako nějací přihřátí kovbojové, co se nedopatřením ocitli na taneční párty. Za třetí: Viktória Vargová nemá takový potenciál, takovou milionovou barvu hlasu, ani angličtinu jako Dáška Kostovčík.
Teď to dobré. Viktória Vargová dokázala do písní Peter Bič Project dostat daleko více emocí a ty její nedokonalosti jsou někdy jenom ku prospěchu věci. Umí zpívat balady tak, že nejeden drsňák, který zvedá dvě stě na bench, začne snít o romantickém vztahu ze zpěvačkou, který bude trvat šťastně a navěky. Peter Bič Project dokázali též prozkoumat úplně jiné hudební obzory a jde jim to v nich lépe než v půdodním žánru. No a taky dokázali, že umí výborně skládat písně ve Slovenštině.
Takhle rozpolcené album tedy už z principu postrádá koncept a máloco ho charakterizuje. Možná to měla být i z části zkouška toho, kam se vydat příště. Pokud ano, doufejme, že si zvolí příště tu správnou cestu, kterou jim album (snad) jasně ukázalo a další album už bude konečně namísto horské dráhy suveréni jízdou. V kontextu česko-slovenské scény slabších 3.0 z 5.0, v kontextu té světové lepších 2.0 z 5.0.
Reedice Hotel California má přemrštěnou cenu, samotné album je ale právem jedním z nejzásadnějších alb rockové historie
Eagles – Hotel California (40th Anniversary)
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Rock, Country-Rock, Soft Rock
Hodnocení: Původní album: 5.0/5.0; reedice: 4.0/5.0
Existuje možná takových dvě stě alb, o kterých by se dalo říct, že by si zasloužily být zmíněny v učebnicích dějepisu a nebo alespoň hudební výchovy. Jedním z těchto alb je právě Hotel California od Eagles. Každému samozřejmě hned příjde na mysl úvodní a titulní píseň tohoto alba, která je snad jednou ze sta nejznámějších rockových písní všech dob, album ale není ani zdaleka jen o něm. Hotel California — i když to možná nebyl záměr — v leccčems zní jako koncepční album, které je jako snový výjev nejen z jižní části Severní Ameriky, ale jakéhosi pohodového ráje na zemi.
V případě Hotel California je třeba zmínit jednu důležitou personální změnu, která se při nahrávání alba udála a která album naprosto zásadním způsobem ovlivnila. Kytarista Bernie Leadon skupinu táhl spíše ke country/folkovému zvuku, jeho nahrazení Joe Walshem z hard rockových kapel James Gang a Barnstorn, měl výrazný podíl na přerodu kapely od country kluků s akustickou kytarou ke skutečným kytarovým hrdinům, kteří byli připraveni na to hrát na stadionech pro desítky tisíc lidí. Nebyl to ale jen on, kapela zvolila producenta Billa Szymczyka, který předtím nahrával právě kapely Joa Welsche. Szymczyk byl navíc proslaven svou velkou studivou pečlivostí, díky které strávila kapela ve studia dlouhých 8 měsíců. Ale že to stálo za to!
Pak je tu ale ještě jedna podstatná změna, když se bubeník Don Henley stal hlavním zpěvákem a textařem kapely. Legendární první píseň alba, která se původně jmenovala “Mexican Reggae”, je jednou z nejvíce diskutovaných písní vůbec a Henley díku tomu dokázal že je skvělý textař. Málokomu se totiž povedlo napsat takový text, který by měl tolik nejrůznějšími interpretacemi. Podle slov samotného Henleyho se ale jedná vlastně o lehce ironickou píseň, která komentuje rozpínání americké kultury do světa. Dá se říct, že jde o takového opatrnějšího a zdaleka ne tolik kritického, ale přece jen trochu rýpavého předka “Californication” od Red Hot Chilli Peppers.
Po jemné druhé písni “New Kind In Town” následuje Walshem výrazně ovlivněná “Life in the Fast Lane”, na kterou Fray s Henleym po zděšení, co to Walsh vymyslel za riffy, napsali text o životě naplno a na hraně, který učinil z oněch snílků s akustickou kytarou pravé kytarové hrdiny. A ta sólo na konci! “Wasted Time” zase trochu zklidní hormon a Eagles představí popový ploužák, který Henley skutečně nádherně zazpíval. Po úchvatném orchestrálním reprise “Wasted Time” jako ze srdcervoucího filmového dramatu následuje rockový orgasmus “Victim Of Love” s obrovskými údery kytar a bicích.
Abychom nechválil jen Joe Walshe, chce se nyní pro změnu zvolat Don Felder je bůh! Oba ale předvádí skvělou práci.
Čím je Hotel California tak výjimečné? Odpověď je vlastně velmi jednoduchá. Úplně vším.
Walsh ale dokáže i své pěvecké kvality. “Pretty Maids All In A Row” je hřejivý ploužák o setkání se starými přáteli. Aniž bych chtěl znít jako starý zapšklý dědek, takové lidské a přirozené písně už dnes skoro nevznikají a je to obrovská škoda. Country původ Eagles připomene “Try and Love Again”. “The Last Resort” je písní, která se hodně staví za přírodu a její ničení. “Some rich men came and raped the land / Nobody caught them,” zpívá v osmislokkové a sedm a půl minut dlouhé poslední písni jemným hlasem Henley.
Čím je Hotel California tak výjimečné? Odpověď je vlastně velmi jednoduchá. Úplně vším. Začněme u textů. Každá z písni na albu má nějaký neobyčejný příběh. Eagles nejsou mistři metafor, jsou ale mistři hudebního vyprávění.
Písně jsou složeny tak, že každá část písně akaždý tón má v celkové kompozici své pevné místo. Hotel California není změtí třiceti různorodých nástrojů. Kapela se ve studiu řídila heslem: pokud nemáš, co na svůj nástroj sdělit, v písni nebudeš.
Pokud si někdo myslí, že je tohle album jen o úvodní písni a ten zbytek je už jenom nějaká průměrná výplň, ten je buď idiot a nebo naprostý ignorant.
S tím souvisí samozřejmě Szymczykova produkce. Vzal každičkou část písně a díky jeho puntičkářství jí rozebral na atomy, aby zjistil, jestli tady náhodou není nějaký atom, který zde nepatří a nebo který není dostatečně pevně vázán. Samostatnou kategorií jsou pak bezkonkurenční muzikantské, ale i pěvecké výkony kapely. Hotel California je právem označováno za jedno z nejlepších alb všech dob. Pokud si někdo myslí, že je tohle album jen o úvodní písni a ten zbytek je už jenom nějaká průměrná výplň, ten je buď idiot a nebo naprostý ignorant.
Reedice obsahuje blu-ray audio disky s vysokou zvukovou kvalitou v prostorovém Dolby Surround 5.1, živé vystoupení z Los Angeles Forum, 44 stránkový booklet s fotografiemi a obrázky. Je zde také nově nakreslený program turné k albu a plakát turné podle původního vzoru nebo rodokmen členů Eagles.
Máme skvělé album, skvělou reedici, kde je problém? No asi v ceně. Máme před vánocemi a je jasné, že tady budou lidi, kteří budou ochotni vypláznout velké peníze, aby udělali fanouškům tohoto alba (nebo prostě sobě) radost, 2 599 Kč s DPH (Bontonland) je ale přece jen docela přemrštěná cena. Poměr cena/výkon není vůbec dobrý. Dale se to ale očekávat, protože kapela je známá svou hamižností. Za koncert na jejich poslední turné byste zaplatitli zhruba dva až osm tisíce českých korun (a to pouze na kapelu s jedním původním členem).
