Novinky od Cardi B, Kylie Minogue, Johna Prinea, Thirty Seconds to Mars a další nová alba, která vyšla v dubnu
Kolem raperky Cardi B je v posledních měsících v USA obrovský rozruch, jak zní její debutové album? Kylie Minogue přispěchala s novým albem před létem. Moc dobře ví proč. Album Rival Consoles je na Metacrtic třetí nejlepší album tohoto roku. Přišel londýnský elektronický skladatel skutečně s tak skvělým albem? Jakub Děkan na debutu posbíral své největší dosavadní hity a John Prine je s přibývajícím věkem pořád lepší a lepší.
Podíváme se taky na Jareda Leta, který se snaží udělat Thirty Seconds to Mars větší než kdykoliv jindy, velšské rockové legendy devadesátých let Manic Street Preachers, německé metalové veterány Bonfire, R&B zpěvačku Tinashe, americké Underoath a debut britské dívčí kapely Goat Girl.
Mediální humbuk budící debut Cardi B má ostrost i detailní a celistvou produkci. Ať už si Cardi B ale nikdy nepíše texty sama!
Cardi B – Invasion of Privacy
Vydavatelství: Atlantic / KSR
Žánry: Hardcore Rap, Gangsta Rap, Rap
Hodnocení: 2,0/5,0
Přímo z ulic městské části té nejhorší pověsti — newyorského Bronxu — se z ničeho nic vynořila Cardi B, vlastním jménem Belcalis Almanzar. 25letá raperka má za sebou bouřlivý život, kdy se v 16 přidala ke gangu Bloods, vyloučili jí ze školy a stala se striptérkou, aby se vymanila z domácího násilí a postavila se na vlastní nohy. Poté jí napadlo začít natáčet videa na Vinescope a Instagram a ta se začala po síti šířit takovým způsobem, že se z ní stala velká internetová hvězda sociálních sítí.
Paralelně s tím pak Cardi B od roku 2015 rapuje. Debutový singl “Bodak Yellow” jí vyšel v červnu 2017 a už jen díky němu se stala Cardi B jednou z nejúspěšnějších ženských raperek historie. Od té doby posbírala ještě několik kolaborací s jinými rapery, když se například objevila na písni “MotorSport” z očekávaného (leč ne zrovna uspokojujícího) alba Culture II od rapové skupiny Migos.
Invasion of Privacy se stalo zlatou deskou už v den vydání a před pár dny Cardi B patřila mezi ozdoby festivalu Coachella. Vypadá to, že se jí vrací smůla z mladších let a v poslední době na co sáhne, to se jí daří.
Její první album Invasion of Privacy je podle očekávání hodně provokativní a drsné. Už v úvodní “Get Up 10” nás bez řečí okolo seznamuje s jejím životním příběhem a v prvních řádcích rapuje o tom, jak musela v její striptérské éře života vymezit jasné hranice a postavit se chmatákům:
“I said “dance” not “fuck”, don’t get it confused.”
Od Cardi B by bylo očekávat nějaké inteligentní filozofování nad životem, jako chtít napsat deseti stránkový rozbor veršů poezií Pabla Nerudy od vězňů v plzeňských Borech, musí se ale uznat, že v ní je pořádná agresivita a ženská síla, ze které jde skoro až strach. Album taky zní překvapivě celistvě a najdou se na něm dokonce i žánrově propracované věci. Není to pouze o tom, že by byla Cardi B coby raperka jen strojem na peníze. Na to zní Invasion of Privacy po produkční stránce moc detailně.
Problém je, že ani ostrá huba nezachrání Cardi B od toho, že je například zábavnější poslouchat Quava, Offseta, a Takeoffa z Migos na “Drip”, stejně jako reggaetonového portorikánského zpěváka Bad Bunnyho na “I Like It” a Ali Tamposi na jedné z mála jemných momentů na alba — “Thru Your Phone”. Občas je to tedy jakoby Cardi B hostovala na albu někoho jiného, což se na sebejistou a nebezpečnou personu, kterou by měla být, naprosto nehodí. Na druhou stranu když ty písně baví (a že tyhle tři zmíněné pořádně baví) a bereme je samostnatně, jakožto konzumentům nám to může být i jedno. Zajímavě taky zní “Be Careful” a “Ring”.
Problém Cardi B číslo 2 je, že jakmile nemají písně zajímavý zvukový obal, zůstanou tady jen minimalistické beaty s rapem Cardi B a jejími stupidní textovými pasážemi jako: “I might just feel on your babe, my pussy feel like a lake” nebo: “He wanna swim with his face, I’m like, ‘Okay’.”
Slova “bitch” a “hoe” zazněla na albu asi víckrát než na jakémkoliv albu Beatles slovo “love”. Nádherný je třeba řádek: “Shit on these hoes.” Ještě krásnější pak je část: „That guap, guap, get some chicken, guap, guap, get some bread.” Takže reakce na podobné řádky je vcelku zmatená, třeba ale v Bronxu o tom něco vědí. Vědí, co to znamená?
Člověk by řekl, že naše civilizace neprodělala takovou obtížnou cestu až sem – do éry, kdy posíláme auta do vesmíru, máme kvantové počítače, umíme teleportovat atomy a vytvářet technologiemi šesté smysly – abychom poslouchali nějakou polo šlápotu z Bronxu, která přišla k penězům jako slepá k houslím, jak dává holkám „moudré” životní rady: “Když tě udělaj bohatou, tak tě i udělaj.”
Kdyby si Cardi B přestala psát texty, asi by to bylo lepší a mohla by se vydat více cestou písní jako “Be Careful”, “Ring” a “Thru Your Phone”, které mají texty možná ne tolik autentické, ale alespoň na úrovni. Cardi B je vzácným druhem interpretky, u které je stoprocentní autenticita na škodu.
Poslechněte si, pokud máte rádi: CupcakKe, Nicki Minaj, Migos, Azalia Banks, Iggy Azalea
Kylie Minogue s Golden nezklamala. Najde se na něm hodně povedených letních hitů
Kylie Minogue – Golden
Vydavatel: Warner Music
Žánry: Pop, Dance Pop, Country Pop
Hodnocení: 3,5/5,0
Golden je dalším albem Kylie Minogue. Ačkoliv by se to mohlo zdát jako předzvěst nudného alba, vůbec tomu tak není. Kylie Minogue totiž v minulosti ve své diskografii, ve které k nejlepším kouskům patří alba jako Impossible Princess (1997), Light Years (2000), Aphrodite (2010) a především pak dvojice po sobě vydaných alb z let 2002 a 2004 Fever s megahitem “Can’t Get You out of My Head” a minimalistické Body Language. Golden patří sice spíše do kategorie ostatních alb, není to jedno z nejlepších, může se zařadit ale někam doprostřed a ne se jen krčit hanbou někde v rohu.
Australanka zpívala už od svého debutu Kylie pop určený k tancování a není překvapením, že stejné je tomu i na čtrnáctém albu Golden. Kylie Minogue se s přibývajícím věkem docela chytře přiklání více ke country. Vybrnkávané kytary a banja ve sloce, v refrénu pak modulace hlasu a elektronické beaty na “Dancing” v sobě mají ještě trochu rozpačitosti, druhá píseň ale přesvědčí, že před blížícím se létem se z tohoto alba bude jistě hodit pár fláků do playlistů pro grilovací párty a jiné příležitosti.
Prosluněný dance pop “Stop Me From Falling” je rádiový hit jako blázen, podobně jako “A Lifetime to Repair”.
Ačkoliv je z Golden hodně slyšet country, není to country pop ve stylu Shanii Twain a nebo Sheryl Crow, ale daleko spíše je to spojení country a bluegrass s taneční elektronickou hudbou podle švédské školy, kterou začal Rednex s “Cotton-Eyed Joe” a o dvě dekády později na ní navázal Avicii (R.I.P., zase ukápla slza) s “Hey Brother” a “Wake Me Up”.
Píseň “Sincerely Yours” věnována fanouškům, je pop ve stylu osmdesátých let a příznivci Kylie Minogue i Madonny, musí vrnět blahem. Kouzelná píseň je taky únikovou atmosférou překypující “Shelby ‘68”. Pokud tenhle text čtou nějací marketéři automobilových společností, měli by zpozornět, protože mít v reklamě na auto tak skvělý refrén jako:
“I know you’re gonna break my heart
When I get in your car,”
by chtěla mít asi každá automobilová společnost.
Ve formě udržuje album taky úniková, ale ještě více emocionálně bohatá “Radio On” a skákací hitovka “Raining Glitter”. Širokým a povznášejícím zvukem nadchne “Lost Without You”, která svou atmosférou připomíná takový ten příjemný letní déšť, který přijde a osvěží vzduch okolo vůní fauny a flóry přesně v ten moment, když už je venku dusno k nevydržení.
Když se k tomu přidá třeba hned následující “Every Little Part of Me”, ani vám pak nemusí být tolik líto, že kdyby album mělo jen těch nejlepších 11 písní, mohlo by být daleko lepší a mohli bychom se vyhnout těm všem vybrnkávaným country začátkům, které jsou jako obšlehnuté z Aviciiho “Wake Me Up” a ještě aby to nebylo málo, se na albu opakují i po sobě navzájem.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Jakýkoliv pohodový taneční rádiový pop
Doporučujeme: Strhující experimentální techno album Persona působí ještě dlouho po tom, co ho vypnete
Rival Consoles – Persona
Vydavatelství: Erased Tapes Records
Žánr: Experimentální Techno, Art House, Instrumentální hudba
Hodnocení: 4,5/5,0
Londýnský elektronický hudebník Rival Consoles (Ryan Lee West) je mistrem ve vyjadřování pocitů pomocí zvuků. Při přípravách nového alba se nechal inspirovat švédskou filmovou legendou Ingmarem Bergmanem a do svého Persona vložil strhující zvukové pojednání o prozkoumání vlastní identity a o komunikaci se sebou samým. Jeho analogové syntezátory vydávají dostatečně hřejivé zvuky na to, aby se zabývaly tak citlivými lidskými tématy. Zároveň z nich lze ale slyšet určité napětí, mysterióznost a temnota, která pramení z prozkoumávání těch nejhlouběji položených míst duše.
Osobnost začne prozkoumávat “Unfolding” s jeho typickým napůl uklidňujícím, ale zároveň posluchače lehce znervozňujícím a ve střehu držícím stylu. Okázalé syntezátorové ozvěny tak prolíná neustálé vyhrávání malého vysokého elektronického piána a rychlejší beaty s efektem zadrhávání, jenž na konci přejdou v pravidelný tlukot. Druhá skladba “Persona” je ještě o něco napjatější. Hudební synkopy zde použité jsou jako skutečně pocházející ze zážitku, kdy člověk bojuje o holý život a ztrácí vědomí. Do tajemného zvuku plně zabrousí “Memory Arc” s mihotajícími se efekty a mohutně temnými zdmi syntezátorů. “Phantom Grip” pak vezme ústřední nápad “Memory Arc”, ale rozvine ho do progresivnější a více testosteronové podoby.
Ačkoliv zní album velice dramaticky, končí vůbec nejpohodovější písní na albu, a sice elektronickou ukolébavkou “Fragment”. Ta se ozve po vůbec nejvíce dramatické písni alba — 7 minut a 38 vteřin dlouhé, epicky a dobrodružně znějící “Hidden”. Album jakoby se tak najednou z toho tlumeného tempa, jednoduchosti a určité minimalističnosti, kterou si po celou dobu ponechává, přesunulo z černobílých blízkých záběrů na tváře hlavního představitele, do ptačí perspektivy, kde tentokrát neobjevuje skrytá zákoutí lidské duše, ale někde v pralese ukryté, zatím neobjevené stavby z minulosti naší planety.
Jakoby se albu skutečně podařilo vyvrtat díru přímo do vašeho vědomí a něco tam v něm uchovat.
Rival Consoles tak dokáže operovat s opatrným vyjadřováním jemnosti lidské duše stejně dobře, jako pracovat s megalomanskými nápady. Nejlepší je, že pokud album správně vnímáte, zachová ve vás určité pocity, které setrvají ještě dlouho po vypnutí alba. Jakoby se albu skutečně podařilo vyvrtat díru přímo do vašeho vědomí a něco tam v něm uchovat. Persona patří naprosto právem mezi nejlépe hodnocená hudební alba tohoto roku.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Kiasmos, Jon Hopkins, Gidge, elektronickou hudbu pro náročnější posluchače
Jakub Děkan na debutu Srdce posbíral to nejlepší, co kdy vytvořil. Takže to (při vší úctě k tomu, co dokázal), za moc nestojí
Jakub Děkan – Srdce
Vydavatel: Warner Music
Žánr: Pop, Pop-Rap, Folk-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0
Srdce je spíše než debutovým albem „výběrovkou” toho nejlepšího, na čem Jakub Děkan za svou celou kariéru pracoval. Častý spolupracovník ATMO Music a Paulieho Garanda poskládal své nejúspěšnější „featuringy” “Andělé”, “Ráno”, “Manifest”, “L.B.C.” a “Pavučina lží”, k tomu přidal spolupráce s UDG, Pekařem, Rybičkami 48 i Sabinou Křovákovou. Jen Děkanova je pak pětice písní “Já vím”, “Řidičák”, “Děda”, “Vzpomínek spoustu mám” a “Lea”.
Vzhledem ke složení alba tedy nehrozí, že byste si tohoto ambiciozního liberečáka oblíbili, pokud jste jeho výtvory předtím moc nemuseli.
Refrény Jakuba Děkana jsou totiž většinou tím nejhorším z písní ATMO Music a Paulieho Garanda. Ukázkový příklad je “L.B.C.”, kde Paulie Garand perfektně rýmuje o městské pohodě a zavede vás svými popisy do odděleného světa písně, ale Jakub Děkan přijde s nějakým děsně procítěným refrénem, který zní jakoby byl inspirován nějakým kýčovitým pražským muzikálem a celou píseň pošle do kopru.
Když naproti tomu rapuje Jakub Děkan na písni “Nechcem být spolu” a refrén vyřídí někdejší hvězda pěvecké reality show Sabina Křiváková, je to daleko lepší.
Děkan možná stojí autorsky za refrénem, ale není tady alespoň jeho charakteristické hlasové přehrávání, které se projeví vždycky nejvíce v refrénech — třeba zrovna hned v následující “Co bejvávalo, už není”.
Všichni kdo znají Pokáče taky ví, že jakmile začne filozofovat, znít jako moudrý strejda a přestane si dělat ze všeho okolo legraci, dopadne to blbě. Stejně tak Jakub Děkan je daleko příjemnější, když nechá projevit svou humoristickou stránku osobnosti, jako na cikánském pop folku “Řidičák”.
Ani další samostatný song Jakuba Děkana “Děda”, ve kterém vzpomíná na svého dědu a sděluje mu všechno, co se stalo, od té doby, co opustil svět, nemůžete odmítnou pokud máte Srdce. Moc hezký a dojemný moment.
Naopak “Vzpomínek spoustu mám” je vážně nesnesitelný patos. Vždyť má Jakub Děkan teprve 25 let, tak proč píše písničky jako Jiří Zmožek? Špatně se snáší taky to, jak se Jakub Děkan snaží vždycky za každou cenu vzbudit dojem hodného hocha. Řádkům jako:
“Poslední vzpomínku v týhle písničce bych chtěl věnovat dědovi a babičce,”
by člověk zatleskal možná kdyby bylo Jakubovi pět let.
Jé, Kubičku. To je ale nádherná písnička. Tu jsi složil dědovi a babičce úplně sám? Možná by dostal i džusík a Kinder vajíčko.
“Chtěl jsem tím říct” s Rybičkami 48 s refrénem, který zní: “Chtěl jsem tím říct: ‘Blá blá blá blá blá blá blá,” asi pak ani není potřeba moc komentovat.
“Andělé” je fajn puberťácká hitovka. Melodicky sice nudná a boybandová, ale má duši a něco sděluje. Ten refrén má na rozdíl od jiných Děkanových refrénů skutečný rozměr, na který si jen nehraje. Vibrující zpožděné tóny elektrické kytary v refrénu bylo použít skvělý nápad. Jen nevím, jaký má smysl dávat na nové album 4 roky starou písničku. Je to ale taky hodně dáno omezenými finančními i personálními možnostmi naší hudební scény.
Tady to chce zastavit a vzdát upřímný a velký respekt ke všemu, co nejen Jakub Děkan, ale celá liberecká scéna včetně s ATMO music, Pauliem Garandem a celým Ty Nikdy labelem dokázali.
Tady to chce zastavit a vzdát upřímný a velký respekt ke všemu, co nejen Jakub Děkan, ale celá liberecká scéna včetně s ATMO music, Pauliem Garandem a celým Ty Nikdy labelem dokázali. Úplně od nuly se propracovali mezi největší jména celé české hudební scény. A nikdo jim to nebere. Je ale velká škoda, že nemáme více zkušených producentů a skladatelů, kteří by se věnovali moderní popové hudbě.
V zahraničí je totiž obrovská vrstva neviditelných pracovníků, kteří makají s interprety na tom, aby z nich samotných dokázali vyždímat úplně vše a ještě více, než co v nich je. Jsou to mentorové, realizátoři, „rozvíječi” i tvůrci kreativních nápadů hlavních hvězd. Na jejich mozcích a srdcích kolikrát celé album hlavní hvězdy stojí a padá.
Pokud by se téhle talentované liberecké scény ujali nějací schopní, možná by jim dokázali rozmluvit některé nápady, dokázali by tomu dát více energie, kreativity, progresivity i velikosti. Mělo by to lidově řečeno větší koule. Tihle sirotci, kteří si dělají všechno sami ale postrádají všechno, co je v předchozí větě vypsáno.
Často falešný slaďácký popík smíchaný s hip hopovými a folkovými refrény možná zaujme mnoho mladých dívčích srdcí, poslouchat takovouhle hudbu je ale úplně stejné jako pozorovat rybičky v akváriu (třeba i 48 rybiček) nebo hrát mobilní hry jako Candy Crush. Docela vás to uklidní i na chvíli potěší, ale nic jiného vám to nedá. A pokud strávíte provozováním podobných činností mnoho času, zjistíte pak, že se daly strávit nějak jinak a lépe.
Hudba je pro mozek něco jako fitness pro tělo (zeptejte se vědců, ti to tvrdí taky) a poslouchání Jakuba Děkana je, jako byste si do toho fitness centra jen tak přišli sednout a koukat na ostatní, jak cvičí.
Poslechněte si, pokud máte rádi: Pavel Callta, ATMO music, Pekař, kohokoliv ze zúčastněných, Poetika, Slza, Mirai, Adam Mišík
Doporučujeme: John Prine si tvrdohlavě stojí za svou vírou, nemáte mu to ale za zlé. Je s věkem pořád lepší a lepší
John Prine – The Tree of Forgiveness
Vydavatelství: Oh Boy
Žánr: Folk, Americana
Hodnocení: 4,0/5,0
John Prine ukázal v průběhu své kariéry několikrát svého ďábla na rameni. Například když na písni “Illegal Smile” zpíval o tom, jak se nestydí, že sem tam unikne od tíživé reality pomocí drog, nebo když se v průběhu úsměvné písně “Sweet Revenge” naštve na svět a vyrazí škodit. Johnu Prinovi se ale podařilo i v těchto vzácných momentech zůstat sympaťákem a s věkem se stává sympaťákem ještě větším.
Jeho osobnost prostě nemůžete nemít rádi a to ani když dojde ke kontroverzním názorům. Moudrý a chytrý muž nyní v pokročilém věku byl vždycky mistrem úsměvných momentů i zamilovaných balad a často se mu to dokonce podařilo i spojit – jako třeba na písni “Aw Heck” s pasážemi jako: “The cannibals can catch me and fry me in a pan / Long as I got my woman.”
Jeho hlas sice není možná už od 90. letech kvůli rakovině krku tak silným jako v dřívějších letech. Jeho s věkem čím dál klidnějšímu stylu s navíc s léty zrajícím textovým mistrovstvím, to ale vůbec nevadí. Veselá nostalgická otevírací píseň “Knockin’ on Your Screen Door”, s kreativní neposednou basou Van Morrisonovsky znějící I “Have Met My Love Today”, vesnická lidová povídačka “Egg & Daughter Nite, Lincoln Nebraska, 1967 (Crazy Bone)”, podzimně melancholická “Summer’s End” s ohromně hřejivým a konejšivým refrénem:
“Just come on home
You don’t have to be alone,”
naopak pro Prinovu tvorbu nezvykle deprimující “Caravan of Fools”, náboženská a uvolněná “God Only Knows” i legrační a zároveň dojemná “When I Get to Heaven”, na které Prine přemýšlí o tom, co udělá, až přijde do nebe.
Ne každý asi bude kompletně souhlasit s jeho pohledem na svět. Prine je hodně nábožensky založený člověk a v jeho myšlení, které nám do alba zachycuje, je určitá dávka zjednodušování, někdy skoro až ignorace. Prine chce raději bezhlavě věřit, že existuje nebe, které vypadá jako v kreslených seriálech a odmítá věřit ve vědu. To je něco, co v nejvíce ateisitcké zemi světa většina z nás moc nepobere. V jeho projevech na písni “Lonesome Friends of Science” se dokonce ostře pouští tvrdě do vědy a vědců:
“Those bastards in their white lab coats
Who experiment with mountain goats
Should leave the universe alone
It’s not their business, not their home”
a následné tvrzení v refrénu: “I live down deep inside my head / Well, long ago I made my bed / I get my mail in Tennessee / My wife, my dog and my family,” zní pěkně ignorantsky. Nepřipomíná vám mimochodem tenhle souboj, kdy se starší folkař vrhá ve jménu víry proti vědě? Ano, Dark Matter Randyho Newmana s jeho velkolepou debatou věda vs. víra v písni “The Great z minulého roku, je správná odpověď.
Johnu Prinovi to asi nelze mít příliš za zlé. V jeho věku se už asi smířil s tím, že nikdy nepozná skutečnou pravdu o všem možném, co se tady na planetě a ve vesmíru děje. Prostě se nechce trápit velkými věcmi a chce žít pro věci malé. Tak či onak, je to pan skladatel i zpěvák a hlavně textař. Silných 4,0 z 5,0.
Podívejte se na krátký dokument o albu:
Poslechněte si, pokud mát rádi: Guy Clark, Guy Snider, Willie Nelson, John Hiatt, Ton Paxton, Rendy Newman, Van Morrison, Hank Williams Sr, moudré starší muže s akustickou kytarou
Dále vyšlo:
Thirty Seconds To Mars – AMERICA
Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop Rock, Elektro Pop, Elektro Rock, Alternativní Rock
Hodnocení: 2,5/5,0
Na novém albu Thirty Seconds to Mars je sympatické, jak se z něj Jared Leto snaží udělat největší album roku a svou kapelu povýšit na největší kapelu na světě, písně z alba Amerca jsou ale bohužel příliš prázdné na to, aby takový těžký úkol zvládly. “Walk On Water” je obrovská pecka, “Dangerous Night” zase ideální letní romantický hit , “Rescue Me” taky ujde, asi vůbec nejlepší je akustická píseň odzpívaná bubeníkem a samozřejmě Jarodovým bratrem Shannonem Letem “Remedy”. Jinak toho na převážně elektronickém tanečním albu moc není co pohledat.
RECENZI ČTĚTE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ
Manic Street Preachers – Resistance Is Futile
Vydavatelství: Columbia
Žánr: Rock, Pop Rock, Britpop, Alternativní Rock
Hodnocení: 3,0/5,0
Pro pověrčivé lidi je třináctka nešťastné číslo, ikony velšského rocku Manic Street Preachers se ale 26 let od svého legenadárního debutu Generation Terrorists s nestárnoucím kytarovým hitem “Motorcycle Emptiness”, drží pořád v dobré formě a z Resistance Is Futile je slyšet, že je hraní pořád ohromně baví. Manic Street Preachers umí pořád posluchače uzemnit krásnými britskými hořkosladkými refrény. Uklidňující “People Give In”, irský hard rock d Thin Lizzy připomínající “International Blue”, vysoce chytlavá a po Beatles hodně vonící “Vivian”. Po povedeném duetu “Dylan & Caitlin s velšskou multiinstrumentalistkou a zpěvačkou The Anchoress je bohužel album jen přehlídkou průměrných písní, které mají daleko do nejlepších časů kapely z alb Generation Terrorists a The Holy Bible.
Resistance Is Futile tak fanoušky kapely a britského rocku určitě nezklame. Kromě doplnění kolekce oblíbených písní pár kousky z tohoto alba, se ale těžko najde na Resistance Is Futile něco obzvláště zajímavého nebo překvapivého.
RECENZE VYJDE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ
Bonfire – Temple Of Lies
Vydavatelství: Bertus
Žánr: Heavy Metal, Hard Rock
Hodnocení: 4,0//5,0
Němečtí heavy metaloví veteráni Bonfire se s jediným originálním členem – kytaristou Hansem Zillerem, vracejí v nečekaně dobré formě. Je až k nevíře, kolik se v téhle kapele vystřídalo členů. I s těmi dnešními je to od roku 1972 neuvěřitelných 25. Přesto všechno si Bonfire pořád udrželi svého ducha a hraje jim to vážně parádně. Už na albu Byte the Bullet z minulého roku se jevil nový zpěvák Alexx Stahl jako skvělá volba, která připomněla nejlepší časy kapely.
Své by si však měli najít příznivci nejrůznějších fází vývoje kapely. Pro příznivce starého dobrého zvuku jsou tu písně jako: “On The Wings Of An Angel”, “Fly Away” a “Crazy Over You”. Modernější přístup zastupuje “Stand Or Fall”. Pro stadiónové vyřvávání a hromadné hrození pěstmi zase přijde vhod “Feed The Fire (Like A Bonfire)”. A ano, nechybí ani správná metalová balada, když Bonfire předvedou dvě verze písně “Comin’ Home”, kdy při druhé vypojí kytary a začnou hrát jen akusticky. Jakoby tohle album zastupovalo všechno, co lze na této kapele, která existuje v různých podobách, milovat.
Srdnaté refrény, strhující kytarové sóla, hrdinské nasazení pro hraní. Bonfire všechno tohle předvedli v minulosti již lépe (třeba na albu Fireworks z roku 1987), jedná se ale o nečekané, ale potěšující překvapení.
Tinashe – Joyride
Vydavatelství: RCA / Sony Music Entertainment
Žánr: Alternativní R&B
Hodnocení: 3,0/5,0
Vzpomínáte si na tu malou chytrou černošskou holčičku z Polárního Expresu? Celeste z Dva a půl chlapa? Hit elektro dua Snakeships “All My Friends”? Všechny tyto věci mají jedno společné – jejími představitelkami je talentovaná herečka, zpěvačka a tanečnice Tinashe z Kentucky. Její debutové album Aquarius (2014) zaznamenalo pochvalné ohlasy kritiků, stejně jako album Nightride (2016). Tinashe to bohužel nebylo moc platné, protože patřičný komerční úspěch se stále nedostavoval. Když je někdo pod takovým gigantem, jakým je RCA a Sony Music Entertainment, může se dost dobře stát, že se v takovém případě dostane pod tlak.
Album Joyride mělo původně vyjít už v roce 2015 jakožto následovník Aquarius. V Sony ale nejsou hloupí a věděli, proč mají tohle album zastavit ještě před vydáním a místo toho pustit do oběhu raději kolekci písní Nightride, kterou Tinashe nahrála jen tak mimo jako v průběhu připravování Joyride. Jaký je problém tohoto alba? Aquarius je album, které s úspěšným singlem “2 On” dobře rozjelo Tinashe možnost být jednou z popové a mainstreamové části R&B, Nightride odkrylo její experimentální stránku. Joyride není tak experimentální jako Nightride a nemá ani zdaleka tak ambiciózní tvář jako Aquarius.
S Joyride se bohužel odhaluje základní problém Tinashe. Je příliš experimentální pro mainstream a příliš běžná pro posluchače experimentální hudby. Nikdo nepochybuje o tom, že je talentovaná po kreativní, skladatelské i hlasové stránce. Něco jí ale zoufale chybí a Joyride je jako přiznání toho. Na tomhle album jsou takové hvězdy jako Future, Ty Dolla $ign nebo Offset, ani ti ale nijak zvlášť nepomohou Tinashe vystoupit z průměrnosti. Slabých 3,0.
Underøath – Erase Me
Vydavatelství: Fearless Records
Žánr: Post-Hardcore, Alternativní rock, Pop Rock, Emo
Hodnocení: 3,5/5,0
Deváté album floridské kapely Underøath, která má počátky v křesťanském metalu a postupně se vyvinula k heavy metalcoru, je dlouho očekávaným návratovým albem. Kapela se s novým albem vlastně tak trochu rozdělila. Zpěvák Spencer Chamberlain a bubeník a vokalista Aaron Gillespie vedou kapelu směrem k popovým melodiím, zatímco hlavní kytarista Timothy McTague a klávesista a člen, který se stará o elektronické přídavky Christopher Dudley, přidávají do kapely těžší hudební styl a větší otevřenost k experimentům. To vytváří docela dobrou vyrovnanost pomyslných vah, kdy si kapela může dovolit zpívat jednoduché popové refrény a zároveň si udržet svou temnotu i chytrost.
Album pak zní jakoby neustále střídalo blikání černé a bílé barvy a má zapamatovatelný a odlišující se zvuk. Vzhledem k tomu, že každý člen kapely má co říct a často kapela nemyslí zrovna podobně, není to tak celistvý návrat, jaký by si možná někteří přáli. Nejen fanoušky kapely, ale i příležitostné posluchače tohoto stylu, by ale měl potěšit.
Goat Girl – Goat Girl
Vydavatelství: Rough Trade
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Rock, Grunge
Hodnocení: 3,5/5,0
Působivý debut londýnské dívčí čtveřice. Ačkoliv se jejich věk sotva přehoupl přes dvacítku, pronásledují svým stylem zkušené ikony nezávislé kytarové hudby jako PJ Harvey a Patti Smith. Se svým zvukem přinášejí zpět konec osmdesátých a začátek devadesátých let, stejně jako zlatá léta garážového rocku z přelomu 60. a 70. let. Jednak ale zpívají o současných politických i osobních tématech, stejně tak pak využívají hip hopově znějící interludy “A Swamp’s Dog Tale”, “Moonlite Monkey” a “Hank’s Theme”.
Přímý a bezhlavý přístup kapely, která si nepotrpí příliš na formě ani komplexnosti obsahu a stará se o okamžité zachycení pocitů, občas nabídne pouze náčrty a základní nápady, které by se daly rozvinout do něčeho daleko většího. Ačkoliv tedy závěrečná “Tomorrow” nabízí poměrně propracovanou strukturu, písně jako “Little Liar” se točí pořád dokola okolo stejného jednoduchého nápadu a nerozvinou ho v něco lepšího a většího.
Zahořklá a řinčivá “Cracker Drool”, k pohupování pobízející projev pravé ženské síly “The Man” nebo pomalá, ale zvukově zajímavá “Throw me a Bone”, kde kytary malují různé zvukové barvy, však přislibují, že se na další album kapely budeme moci těšit.
