R.E.M. – Automatic for the People

R.E.M. – Automatic for the People

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací

Když Kurt Cobain spáchal sebevraždu, v jeho audio přehrávači se našlo CD R.E.M. Automatic for the People. To je fakt. Ačkoliv se už nikdo nedozví, kdy přesně to CD poslouchal a jestli to bylo skutečně před tím, či dokonce při tom, když se zabil (klidně to mohlo být třeba před rokem a od té doby tenhle přehrávač už prostě nepoužil), ukazuje to i přes tento tragický podtext celé události vlastně neuvěřitelnou krásu života. Už jen to, že zrovna tohle CD leželo vedle Kurta Cobaina v přehrávači je tak symbolické, jak to jen může být a pokud se to CD v tom přehrávači ocitlo v době smrti Cobaina náhodou, vlastně je to ještě krásnější. Kdo tohle album R.E.M. zná, asi tuší proč.

Tsunami s názvem grunge zrovna narazilo na pobřeží spojených států. Automatic for the People ve skutěčnosti vyšlo trochu dříve než letošní reedice — 5. října. Týden předtím vyšlo zásadní album Seattleského hnutí Dirt od Alice In Chains a také album Core od Stone Temple Pilots. Publikum bylo rok od vydání Nevermind hladové po dalších a dalších albech alternativního rocku s naštvaným a špinavým zvukem. Automatic for the People bylo něco o 180° jiného a přitom to bylo stejné. Jemné, většinou s akustickou kytarou zahrané písničky o bolesti duše a odcházení ze světa svými tématy vlastně často pronikají skrze témata grungeových kapel, jsou podány ale přesto úplně jinak.

Foto R.E.M. k albu Automatic For The People
R.E.M. (Foto: Shore Fire Media)

Není to o nihilismu, o mačkání spouští u hlavy a destruktivním chováním, ale o jednom obyčejném, ale mocném slovu: nevadí. To je paradoxně zároveň anglicky název nejslavnějšího grungeového alba všech dob, nikdo z grungeových frontmanů však nikdy neřekl: “To nevadí,” nebo snad: “Everybody hurts sometimes.”

Bill Clinton a George H. W. Bush(wacked)

Takto vypadala situace ve světě hudebním. Běžný svět se začal otřepávat z pádu sovětského bloku, Evropská unie začínala prosazovat Maastrichtské smlouvy, které prosazovaly větší federalizaci a intergraci zemí v unii, v Británii zaznamenali konzervativci největší výhru v dějinách, oproti tomu v USA se schylovalo k prezidentským volbám, ve kterém se proti sobě postavili za Demokratického Billa Clintona a Republikánského George H. W. Bushe. Za pár týdnů po vydání alba je vyhrál o 6% Clinton v hlasech lidu a v elektorálních hlasech rozdrtil bývalého prezidenta USA téměř o polovinu.

To bylo pro R.E.M., kteří se stali velkými příznivci Greenpeace, skvělá správa a tak se koncert na druhém CD výroční reedice, který se konal týden po Clintonově výhře, nese v oslavném duchu. “Název této kapely je R.E.M., důvod proč jsme tady je Greenpeace, doufám, že si užijete show,” začne Michael Stipe jeden z mála raritních koncertů R.E.M., které se konaly v šestileté koncertní pauze mezi léty 1989 až 1995. Předtím, pokud by se to sečetlo, R.E.M. strávili celkově na tour hlavně po Americe, ale i Evropě, takové dva celé roky. Jejich rozhodnutí nekoncertovat a soustředit se na nahrávání ve studiu přišlo v době, kdy to bylo nejvhodnější a kdy raketově stoupla prodejnost CD a kapely tak nebyly tolik závislé na příjmech z koncertů.

R.E.M. byli už počátku v roce 1983 známou kapelou v alternativním světě. R.E.M. měli na svém kontě klasiky jako “Radio Free Europe”, “Driver 8”, které vyhrávaly univeritní rádia, do širšího povědomí dostalo kapelu album Document (1987) s písněmi “The One I Love”, “Finest Worksong”, “It’s the End of the World as We Know It (And I Feel Fine)”, následující album Green (1988) přidalo “Orange Crush”. Bylo to ale teprve album Out of Time (1991), ke kterému Michael Stipe čerpal inspiraci i z jeho porevolučního pobytu v Praze a Olomouci, jenž R.E.M. dostalo do té nejvyšší možné sféry slávy, když si MTV nečekaně vybralo a vyhrávalo do nekonečna filozofickou písničku o ztrátě víry “Losing My Religion” a píseň, kterou sice všichni velcí fanoušci R.E.M. nenávidí, ale do mainstreamu zapadla skvěle “Shiny Happy People”.

Automatic For the People bylo posledním velkým albem R.E.M. a jejich pomyslným vrcholem, po kterém šla jejich tvorba bohužel spíše z kopce.

Michael Stipe kmotr a strýček Generace X

[Michael Stipe] byl ve svých 32 letech v roli jakéhosi strýčka nebo kmotra všech těch velice citlivých, ale zároveň zloby plných a apatických dětí generace X.

Album začíná drsnou country písní “Drive”, která zní jako dopis mladé generaci jak o jejich destruktivním stylu života, tak o politice. Posluchači tak jako první uslyší trojici slov:

“Smack, crack, bushwhacked,”

kombinující drogový slang s očividnou slovní hříčkou odkazující na v té době blížící se volby. V celé písni s temným a napjatým akustickým vybrnkáváním, jakoby se nesly obavy o budoucnost mladé generace.

Automatic For the People bylo mimo jiné také album, při kterém byl Michael Stipe poprvé úplně plešatý a byl ve svých 32 letech v roli jakéhosi strýčka nebo kmotra všech těch velice citlivých, ale zároveň zloby plných a apatických dětí generace X. Michael Stipe (mimo jiné kmotr dcery Kurta Cobaina) namísto dalšího přilévaní frustrace do mladých, nabídne svou vlastní verzi slavné africké lvíčí ukolébavky “The Lion Sleep Tonite”, ovšem namísto uspávání lvů použil soudobou metaforu rozbitého telefonu na mince.

Refrén: “Call me when you try to wake her,” zazpíván s hodně zvláštním přízvukem takovým, aby vůbec frázováním pasoval do rychlého tempa písně, se stal v jednom průzkumu vůbec nejčastěji přeslechnutou částí písní ze všech. Zbytek písně jsou různé slovní hrátky, které toho vlastně moc neznamenají, Stipe ale i tak posluchače zaujme, když se třeba snaží vyslovit “Dr. Seuss”, poté jméno vysloví špatně a začne se na počátku refrénu smát, což udělal kvůli tomu, že když byl malý, měl rád knížky tohoto spisovatele, který napsal Grinche nebo Kocoura v klobouku, vždycky ale pseudonym spisovatele vyslovil špatně. Tahle dětská příhoda opět změkčí jinak smutný podtext písně, kdy toto dospělé drama o samotě a neschopnosti komunikace, přeruší Stipovo dětinské rozesmání.

Tragické písničky se svérazným přístupem ke smrti

Je úplně jedno, jak špatně se cítíte, přijdou lepší časy, sdělují R.E.M.

Následuje klasika všech klasik “Everybody Hurts” s jasným poselstvím a až přeslazenou celkovou náladou, která připomíná spíše dětské ukolébavky než rockové písně. Je úplně jedno, jak špatně se cítíte, přijdou lepší časy, sdělují R.E.M. Po instruementálním předělu alba “New Orleans Instrumental No. 1” následuje píseň, která začíná druhou polovinu alba a zní to jakoby svým stylem navazovala na úvodní “Drive”. “Sweetness Follows” je folkem ovlivněna píseň o ztrátě blízkého člověka. Oslavuje život, lepší zítřky a trochu jiným způsobem navazuje na “Everybody Hurt”. Spolu s následující “Monty Got a Raw Deal”, zní místy skoro jako nějaká irská lidovka, ve které viidíte skály, útesy, drsné počasí, zároveň ale mystickou krásu.

Zajímavý je taky příběh, který má akustická “Monty Got A Raw Deal”. Monty Hall byl moderátor televizní show 40. a 50. let Let’s Make a Deal (která se pak několikrát vrátila na obrazovky americké televize). Druhý slavný Monty herec Montgomery Clift pocházející ze stejného období naboural v autě a v šedesátých letech zemřel kvůli závislosti na alkoholu a lékům proti bolesti.

Na country-rockové “Ignoreland” jsou R.E.M. naplno političtí a kritizují vládu republikánských prezidentů Raegana a Bushe. “Man On the Moon” je zase o něco pozitivnější. Stipe jí napsal o komiku Andym Kaufmanovi. Píseň je tradiční strukturou sloka-refrén-sloka, opakování, mezihra, avšak netradiční počtem řádků jednotlivých slok. První sloka má šest řádku, zatímco druhá a třetí čtyři.

Skutečný význam textu, v jehož refrénu se zpívá:

“If you believed they put a man on the moon (man on the moon),”

zůstává pořád trochu záhadou, je ale velmi pravděpodobné, že se jedná o o narážku na konspirační teorie, které tvrdily, že Andy Kaufman vegan a nekuřák, který zemřel na rakovinu plic , stále žije. Andy Kaufman totiž sám řekl, že pokud by nafingoval svou vlastní smrt vrátil by se po 20 letech. 16. května 2004 uspořádali jeho přátelé večírek na přivítanou, Andy se bohužel nedostavil. O dosahu tohoto alba v popkultuře jasně mluví i fakt, že název této písně, stejně jako píseň samotná, byl použit v biografickém snímku o životě Andyho Kaufmana, ve kterém hrál hlavní roli Jim Carrey.

Nejsem si jistý, zda to chápete…

Předposlední píseň “Nightswiming” je další konfrontace Stipa s jeho mladšími kolegy. Michael Stipe vzpomíná na to, když byl teenager on. Na tu svobodu, když jeho generace utíkala okny z domovů, aby si užívala noční koupaní někde v jezeře na venkově.

“Nightswimming deserves a quiet night
I’m not sure all these people understand,“

zpívá Stipe o tom, jak moc se liší jeho generace a ta další.

Není to o tom, že by Michael Stipe neměl rád Nirvanu, Pearl Jam a většinu ostatních grungeových kapel. Není to ani o tom, že by přímo nesouhlasil s tím, o čem zpívají. Uvědomoval si ale, že to byl právě on se svou kapelou R.E.M., kdo otevřel pandořinu skříňku těcho alternativních amerických kapel a že musí existovat někdo, kdo bude vyvažovat pomyslné ramena vah.

Je málo alb, které by tak dobře dokázaly reagovat na stav tehdejšího světa tak dobře, jako Automatic for the People.

Po tom, co buďto sám nebo s ostatními členy kapely cestoval různě po světě — hlavně po bývalých státech východního bloku, ale taky třeba po Izraeli, se naučil nebývalé empatie, díky které ve svých písních svým způsobem napravuje city dekadentní mladé generace.

Reedice má oproti původnímu šedému barevnému tónu bílé pozadí. V krabičce je plakát kapely, černobílé fotografie členů. 24 stránkový booklet obsahuje předmluvu hudebního žurnalisty Toma Doyla, další (tentokrát barevné) fotografie. Živý raritní koncert, na kterém zazní kromě nových písní také “Losing My Religion”, “Country Feedback”, “Finest Worksong” “Radio Free Europe” a rovněž cover písně Iggyho Popa a Davida Bowieho “Funtime” a také cover The Troggs “Love Is All Around”, na jehož vánoční variaci od Billa Nighyho se už můžeme připravit, protože za pár dní jí uslyšíme všude.

Limitovaná edice a streamovací alba obsahují ještě i třetí disk, na kterém jsou dema. Ačkoliv jsou kvalitně nahraná, ve většině z nich chybí vokály a tak jen posloucháte Stipovo broukání skrze písničky, což asi není to nejlepší sbírka demoverzí, která kdy byla vydaná.

R.E.M. – Automatic for the People (25th Anniversary Edition)

Vydáno: původní album: 7. 10. 1992; reedice: 10. 11. 2017
Délka a varianty: výroční reedice — základní album: 48:52 + koncert 40 Watt Club 19.11.92 (2CD); limitovaná výroční reedice — album + koncert + dema + Blu-Ray (3CD + Bluray): 03:05:49
Žánr: Adult Alternative Pop/Rock, Alternative Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, College Rock, Alternativní rock
Rozhodně musíte slyšet: CD1: 1. Drive, 3. The Sidewinder Sleeps Tonite, 4. Everybody Hurts, 10. Man On the Moon, 11. Nightswiming; CD2: 1. Drive – Live, 6. Country Feedback – Live, 8. Fall On Me – Live

Hodnocení
Hodnocení alba:
Hodnocení reedice:

2 KOMENTÁŘE

Komentář