Weezer, Bring Me the Horizon, Gaia Mesiah, The Specials a další v recenzích nových alb

Tyrkysové album Weezeru jako pocta druhým, Bring Me the Horizon v elektronické hudbě, velké návraty britských ska legend The Specials a české crossoverové kapele Gaia Mesiah a další alba v přehledu nových vydaných alb.

Z Weezeru se stal jeden z nejlepších cover bandů na světě. Na svatbě vám ale nezahrají

Weezer – Weezer [Teal Album]

Vydavatelství: Atlantic / Crush Music
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Jedna z nejvíce vlivných stále hrajících amerických kytarových skupin Weezer se hudbou očividně hlavně baví a baví je též komunikace s fanoušky, a tak pro letošní rok nachystala kromě nového studiové alba (Weezer [Black Album]) také jedno album naprosto nezvyklé a speciální. Weezer totiž dali dohromady 10 písní převážně z období 80. let — tedy z doby dospívání Riverse Cuoma a spol. — a stali se pro tentokrát cover bandem!

Vše přitom začalo velice nenápadně, když byl v září úvodní song “Africa” vydán samostatně. Tohle vydání působilo jako pouhý internetový vtip, když Weezer vlastně odpovídali na to, když si jeden fanoušek Weezer a písně “Africa” založil z legrace na Twitteru účet zvaný „weezer cover africa by toto”.

Brzy se však ukázalo, že tenhle šťastlivec není jediným, komu se splnilo přání, aby Weezer nahráli svou verzi nějaké klasiky jiné kapely. Weezer totiž brzy vydali cover „Sweet Dreams“ od Eurythmics. Jelikož byly písně vydávány bez jakéhokoliv předešlého varování, hudební svět byl občas nadšený, občas ale i trochu zmatený, když se ptal: „Co to jako má být? Weezer je teď jako cover bandem a bude hrát na zakázky na svatbách a oslavách?”

Vše se pak vysvětlilo, když Weezer vydali celé album podobných klasik a tohle tyrkysové album tedy slouží jako jeden dílek skládanky k hned několika letošním vydáním. Weezer totiž kromě tyrkysového a černého alba tento rok chystají vydat ještě hned další dvě alba.

…jakoby se Weezer snažili přímo zvuky originální písně co nejvíce napodobit

Trochu překvapivé je, že Weezer se nesnaží nijak zvlášť odlišit od původního zvuku písní a naopak, když posloucháte známý zvuk basového syntezátoru weezerovské verze písně “Take Me On” nebo ostrou kytaru a dokonce i zpěv Black Sabbath na “Paranoid”, zní to jakoby se Weezer snažili přímo zvuky originální písně co nejvíce napodobit. S povedenými předělávkami písní jako “Africa”, “Take On Me”, “Paranoid” nebo “Mr. Blue Sky” od Electric Light Orchestra, zní to jakoby tyrkysové album bylo nahráno do soutěžě mistrovství světa coverových kapel a album Weezeru bylo žhavým kandidátem na titul.

Na jednu stranu chápete tu obrovskou úctu, jakou mají Weezer k originálům a chápete, že jejich písně jejich hudebních idolů nechtěli moc měnit, na druhou stranu jsou Weezer už v podstatě také legendami a to, že se sami degradují do pozice, ve které se obvykle nacházejí začínající kapely mastící na nástroje v garáži nebo v bývalém chlívku u baráku babičky, nemusí být úplně ku prospěchu věci.

Kdyby učinili u některých písní radikálnější řez a neřídili se tolik originály, mohlo to dopadnout jistě ještě mnohem lépe. Když se totiž podíváme na nejpamátnější covery posledních desetiletí, verze písní jako “Hurt” od Johnnyho Cashe nebo “Wonderwall” Ryana Adamse, přidaly vždycky nějaký úplně zbrusu nový pohled na píseň. To se u Weezeru prakticky vůbec neděje a kdyžtak jen s náznaky.

To však nic nemění ani na tom, že Teal Album je zajímavým a netradičním odstartováním velice rušného a snad nakonec úspěšného roku Weezeru. Takže smůla, na svatbě nebo oslavě vám Weezer asi nezahrají…

Adieu metalcore! Bring Me the Horizon to dokázali a na amo se hladce adaptovali na alternativní elektro pop/rock

Bring Me the Horizon – Amo

Vyavatelství: Columbia / Columbia Records / RCA / Sony Music
Žánr: Pop/Rock, Elektronický rock, Alternativní Rock, Elektropop, Hard Rock, Metalcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Bring Me the Horizon nachystali pro své fanoušky pořádnou pecku mezi oči. Název amo by se totiž dal vysvětlit jako: adieu metalcore. Nutno sice říct, že BMTH neopustí kytary nadobro a nové album je pořád rockové, ale když už se do kytar řeže, jako třeba ve velice výbušné druhé písní “MANTRA”, která patří bezpochyby k jedné z nejvýraznějších na albu. Bring Me the Horizon se však možná více přibližují k hard rocku a alternativnímu rocku než přímo k metalcoru.

Pusťte si tenhle klip! je to vážně síla.

Píseň “MANTRA” ukázala, že změna stylu nemusí ještě nutně znamenat změnu vážných textů, umí udeřit hřebíčkem na hlavičku.

„Before the truth will set you free, it’ll piss you off
Before you find a place to be, you’re gonna lose the plot
Too late to tell you now, one ear and right out the other one
‘Cause all you ever do is chant the same old
Mantra,”

zpívá více než trefně Olie Sykes.

Produkce alba se ujali samotný frontman Oliver Sykes a klávesák Bring Me the Horizon Jordan Fish a pohráli si s ní skutečně do vyčerpání. Za každých pár vteřin přijde nějaká zvuková novinka, která zase o něco obohatí dosavadní průběh písní. Krásně je to slyšet třeba na “nihilist blues”, která střídá podbarvující atmosférické syntezátory, zatímco vše drží pevně pohromadě a žene kupředu basový syntezátor s občas rockovými, občas elektronickými bicími. Atmosféra písně je perfektně zmáknutá a ještě tomu napomáhá i v tomto případě vhodný, správně chladný hlas kanadské zpěvačky Grimes.

Slušnou atmosféru má také “in the dark”, ale už se trochu vleče a nedokáže se tak prodat silnějším refrénem. Velice podobné je to pak s “wonderful life”.

Asi nejvíce popová píseň alba “medicine” je naopak úplně jiný případ a dokazuje, že povedený předrefrén je v dnešním popu strašně podstatný.

„And you just can’t quit
Why don’t you deal with it?”

připraví si Olie Sykes nástup a pak to vše dorazí se skvělým refrénem:

„You need a taste of your own medicine…”

O tom, jak je textařské řemeslo na téhle písni skvěle zvládnuto, přesvědčí také povedená hříčka „I think it’s time to stop,“ kdy se jako na povel zastaví skutečně zastaví hudba.

Nejodvážnější elektronická píseň alba “ouch”, je sympatická svou drzostí a předvede několik melodických přemetů, ze kterých máte radost. “sugar honey ice & tea” volí trochu jinou strategii, když používá výrazné housové synťáky, ale zároveň také pořádně vybuzené elektrické kytary.

Mezi další povedené elektronické písně Bring Me the Horizon (mj. zní to pořád trochu zvláštně, že jo? Spojení BMTH a elektronické písně… Taky si na to ještě úplně nemůžeme zvyknout) patří velice temný deep house říznutý drum and bass “fresh bruise”. I následující popová “mother tongue” vcelku baví a o tom, že i samotní Bring Me the Horizon se očividně novým stylem hodně baví, přesvědčí následující “heavy metal”, kde se jako host objeví i americký rapper Razhel a na které Olie Sykes zpívá:

“’Cause some kid on the ‘gram said he used to be a fan
But this shit ain’t heavy metal”

Když k tomu připočteme i úvodní, velice temnou a ambientní, skoro jako od Jona Hopkinse znějící “i apologise if you feel something”, která je takovým portýrem nejen alba, ale i nového zvuku BMTH a ze které skoro mrazí v zádech, musí se uznat, že Bring Me the Horizon se přesun na nový styl povedl vcelku hladce. Některé slepé uličky zde sice totiž jsou a není jich úplně málo, ale jsou to zároveň slepé uličky, které mohou posunout kapelu na dalším albu. Silnějších 3,5.

Velký návrat ska legend The Specials naplno v politickém módu

The Specials – Encore

Vydavatelství: Island
Žánr: Ska, Reggae, Punk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Musíte být jó speciální, abyste mohli ze scény odejít před zhruba více než 35 lety a aby se ani po téhle dlouhé době na vás nezapomenulo a mohli jste si dovolit luxus umístit se hned po vydání alba na 1. místě prodejního žebříčku. Terrymu Hallovi se to povedlo a nyní se dal dohromady se svou osudovou kapelou The Specials. Tahle ska/reggae/punk rocková legenda z anglického Coventry na tom je s historií o něco lépe, nicméně bez 15letou trhlinou ze začátků 80. let a s následným znovuzrozením nejprve na krátkou dobu v roce 1993 a následně v roce 1996 a rozpadem o 5 let později, kdy Terry Hall v sestavě úplně chyběl, to také nenasvědčuje tomu, že by The Specials byli zrovna kapelou pro hudební fanoušky s problémy s pamětí.

Důležité tedy je, že jsou zde takoví, kteří nezapomněli, že The Specials mají skutečně výstižný název vzhledem k tomu, jak dokázali být jedněmi z největších propagátorů žánru ska. I díky těmto, kteří nezapomněli jsou The Specials zpět se svou nestárnoucí unikátní kombinací punkového, ska a reggae přístupu. The Specials koncertují s Terrym Hallem už od návratu v roce 2008, avšak ještě v téhle sestavě, jejíž základ tvoří původní členové kapely, nenahráli album. Jednou z jejich motivací pro opak ale bylo současné politické klima a z alba je to znát už když se podíváte na názvy písní alba jako “B.L.M.”, “Vote for Me”, “The Lunatics” nebo “We Sell Hope”.

První píseň “Black Skin Blue Eyed Boys” je textově dost kontroverzní, protože hovoří o tom, že kdyby existovalo na světě jenom jedno „plemeno” „modrookých chlapců s černou kůží,” nebyly by žádné války. Trochu zvláštní text alespoň doplňuje chytlavý hudební doprovod, ve kterém zní kapela ve formě o mnoho líp.

Píseň “B.L.M.” referuje na občanské hnutí “Black Lives Matter”, která může být v lecčems také kontroverzní, avšak píseň má velice zajímavý text, kde postava řeší rasistické otázky pomocí vyprávění příběhu a kde postava cestuje nejprve do Británie, poté na Jamajku a následně do USA, aby zjistila, že:

„In England them call you a black bastard
In America they call you a goddamn nigger.“

Hudební podklad s parádní výraznou basou je skvěle hravý.

Sdělením je též zajímavá píseň “10 Commandments”, ve které se objevuje (ne)aktivistka Saffiyah Khan, která se stala slavnou díky fotce hádky na demonstraci britské krajní pravice. Pokud byste se báli, že s The Specials nenajdete v roce 2019 společnou řeč, možná vás přesvědčí nehledě na politickou příslušnost či národnost, univerzálně aplikovatelné řádky řádky jako:

„You’re all so drunk on money and power
Inside your Ivory tower
Teaching us not to be smart
Making laws that serve to protect you“

Škoda, že při té politické vážnosti nedostaly prostor také nějaké odlehčené písně jakými byli v historii kousky “Rudy” nebo třeba “What I Like Most About You Is Your Girlfriend”. Věk ale holt nelze zastavit. The Specials byli z části politickou kapelou a hlavně se zajímali o rasovou otázku (jen si vzpomeňte na úspěšný song s názvem “Racist Friend”), a tak tahle serióznost orientovaná tímto směrem nevyznívá jako špatný krok úplně mimo.

Česká hudební událost roku. Tvrdý, energický návrat Gaiah Mesiah

Gaia Mesiah – Excellent Mistake

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Crossover, Funk Metal, Hard Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Návrat Gaia Mesiah — to nemůže být nic jiného než událost roku na české hudební scéně! A Gaia Mesiah to taky začne dost sebevědomě funk metalem “In the Streets” a zní to, jakoby jsme se ocitli někde na Woodstocku ‘99, když to do 250 000 zdrogovaných a dehydratovaných lidí hustili Rage Against the Machine. Otevírací song Excellent Mistake se skvěle povedl a Gaia Mesiah potvrdila, že zrovna moc netouží po tom předefinovat svůj zvuk a zkoušet něco totálně nezvyklého. Spíše se ho snaží nakopnout a vytřískat z něj maximum.

Píseň “Hip-Hop” je zajímavým spojením hard rocku a španělského folkloru, v metalovém duchu se pak nese “Great Your Setup”. K nejpovedenějším kouskům z alba se přidá ve sloce houpavé a pohodářské ska a v refrénu dost divoký a svůdný hard rock ve stylu vlasatých 80. let “Wind Blowing Down”. Možná vůbec nejlepší píseň alba, tempem bez odpočinku progresivní pecka “Wind Blowing Down” je další nářez energie, která tak charakterizuje Gaia Mesiah. Zpěv Marky Rybin je v lepší kondici než kdy jindy a s přehledem střídá řezavé výšky i nízké polohy.

Doopravdovou třešničku si nechá na devátou píseň “Království”. Nejen, že je skoro celý text písně vyjma krátké mezihry český, ale Marka předvádí v refrénu do mimořádně těžkých a drtivých kytar i death metalový growling. Text se trefně obouvá do politických podnikatelů a vlivných čerpačů státní kasy. Dost trefné.

Druhý český song “Tam to všechno je” zase překvapí svou umírněností na jinak časté prudké stylové změny, když se drží prakticky po celou dobu stejného schématu až do cíle, kde čím dál ví zvyšuje intenzitu.

Je škoda, že jsou zde také písně jako “CocoJim” a “Reno”, které reprezentují spíše tu lacinější a kýčovitou stránku nálepky Gaia Mesiah. Celkově ale na návratu rozhodně nezklamali. Vrátili se s velice údernými písněmi plnými čerstvé energie a tvrdší než kdy dříve.

Tvůrčí převalování se Tima Presleyho

White Fence – I Have to Feed Larry’s Hawk

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kalifornský hudebník, zpěvák, skladatel Tim Presley se po společném albu s Ty Segallem Joy přesunul ke svému vlastnímu devátému albu s názvem I Have to Feed Larry’s Hawk. To zní bohužel dost suše. Zatímco se pyšní svou lo-fi produkcí a nezávaznosti k jednotnému hudebnímu stylu, je to zároveň to, co táhne album dolů.

Presley jakoby totiž měl v oblibě vyhýbat se nastolení vrcholů alba. Už jenom samotný fádní závěr alba tvořený dvojicí “Harm Reduction (A: Morning)” a “Harm Reduction (B: Street and Inside Mind)” dokazuje, jak se Presley vyhýbá skórování. Minimalistické klávesové písně totiž zní sice totiž slibně, ale táhnou se do celkového času přes 15 minut až příliš dlouho.

Když k tomu přičteme beznadějnou náladu celého alba, není se co divit, že album po poslechu zanechává velice fádní a nemastný, neslaný dojem.

Bastreet Boys se daří být stále aktuální

Backstreet Boys – DNA

Vydavatelství: RCA
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Backstreet Boys vždycky patřili k vysmívaným kapelám a musíme se přiznat, že častokrát i nám posloužili jako exemplární příklad jednoho z nejdebilnějších boy bandů historie. S DNA se ale přece jen pohled na skupinu dost mění. Backstreet Boys se totiž nějakým kouzlem způsobeným patrně vhodně vybranými skladateli a producenty (Ryan Tedder z One Republic; vokální producent Kanyego Westa, Jessie J, Camily Cabello nebo Cardi B Kuo Harell nebo třeba skladatel/producent Maroon 5, Blaka Sheltona či Simple Plan Ryan Ogren) dokázali dostat na úroveň soudobých skupin a vytvořit dojem, jakoby teprve na hudební scéně začínali a ne vydávali album 23 let od eponymního debutu Backstreet Boys.

DNA je kvalitní moderní R&B, ve kterém je sice pořád kopa kýče, ale zároveň i moudrost díky které si mohou dovolit stárnout do krás spolu s publikem. A za to si zaslouží AJ McLean, Howie Dorough, Nick Carter, Brian Littrell a Kevin Richardson rozhodně respekt.

Guided by Voices – Zeppelin Over China

Vydavatelství: Gbv Inc / Guided by Voices, Inc.
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Robert Pollard a spol si připravili pro letošek přímo mamutí vydání neuvěřitelné porce 32 písní. Staré dobré lidové moudro praví, že kvantita nesmí zvítězit na kvalitou a v tomto případě tomu tak bohužel je. Žádný nový směr, kterým by se Guided By Voices vydali, žádná nová kapitola toho, co chce hlasově charismatický Pollard říci světu. 26. album Guided By Voices Zeppelin Over China je tak slušnou pozvánkou pro všechny, kdo by se chtěli dozvědět o této kapele, která inspirovala dnes už také velké, mladší kapely jako The Cribs nebo Death Cab for Cutie. Nebude to však přímo Zeppelin Over China, ale spíše dřívější alba jako Bee Thousand (1994), King Shit & the Golden Boys (1995), popřípadě Earthquake Glue (2003), která by měly být tím hlavním studijním materiálem. Silných, ale jen 2,5.