NA VRANNÍM HNÍZDĚ: Baroness, Bruce Springsteen, Bastille, Bill Callahan a Prince v recenzích na nová hudební alba
Nové album amerických alternativních metalistů Gold & Grey se zalíbilo kritikům, má ale nezvyklé zvukové nedostatky. Písně z nového alba Bruce Springsteena Western Stars fungují spíše samostatně než na albu. Bastille by na Doom Days chtěli rozpoutat pořádnou párty, ale spíš se z nich radši vrací domů.
Podíváme se také na album Billa Callahana, který pod lehkostí i tíhou životních událostí připravil textařsky komplexní, hudebně však strohé album, ve kterém probere vše od narození až po smrt. Demo nahrávky písní, které napsal Prince pro jiné umělce poté dávají nahlédnout na počátek vzniku slavných hitů.
Chci doplout ke:
Baroness – Gold & Grey
Vydavatelství: Abraxan Hymns
Žánry: Alternativní Metal, Stoner Metal, Progresivní metal
Hodnocení: ★★★☆☆
Bruce Springsteen – Western Stars
Vydavatelství: Columbia Records
Žánry: Blues Rock, Country Rock, Country, Folk Rock, Roots Rock
Hodnocení: ★★★☆☆
Bastille – Doom Days
Vydavatelství: Warner Bros.
Žánry: Rap, Trap, Pop-Rap
Hodnocení: ★★★☆☆
Bill Callahan – Shepherd in a Sheepskin Vest
Vydavatelství: Drag City
Žánry: Písničkář, Americana
Hodnocení: ★★★½☆
Prince – Originals
Vydavatelství: Rhino/Warner Records
Žánry: R&B, Funk Rock, Pop, Pop Soul
Hodnocení: –
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Nové album amerických alternativnách metalistů Gold & Grey se zalíbilo kritikům, má ale nezvyklé zvukové nedostatky
Baroness – Gold & Grey
Vydavatelství: Abraxan Hymns
Žánry: Alternativní Metal, Stoner Metal, Progresivní metal
Hodnocení: 3,0/5,0
Album Gold & Grey alternativní heavy metalové kapely z Georgie Baroness bylo vyzvedáváno do výšin kritiky a obdrželo na agregátoru hodnocení z významných hudebních plátků Metacritic zatím nejvyšší hodnocení tohoto roku. Jak jsem se však do tohohle osmého alba kapely s nadšením pustil, vystřídal se ve mně zmatek a nepochopení toho, co je vlastně na tomhle albu tak výjimečného.
Největší problém tkví vlastně v tom, s čím většina dnešních kapel už nemívá vůbec problémy. Ucho každého, kdo někdy trochu fušoval do hudební produkce a ví, co to znamená mix nebo mastering, budou brečet, protože album je naprosto šílené hlasité. Možná to je naschvál, ale nezní to prostě dobře. Je to jako byste album přehrávali přes nějaké šílené repráky z AliExpresu za stovku a nebo v původních sluchátkách, které vám přijdou ke smartphonu (protože ty zní zpravidla, jak jistě víte, naprosto příšerně).
Producent Dave Fridmann je přitom věhlasným jménem. Má za sebou práci s psychedelickými indie rockovými kapelami jako The Flaming Lips nebo Tame Impala. Dokonce bych se považoval za jeho fanouška, protože jeho produkci na albech Little Dark Age od MGMT nebo Hot Thoughts od Spoon jsem na tomhle webu vynášel do nebes.
S Baroness (možná na jejich popud, ale to ho neomlouvá) se však rozhodl provést při mixování některé šílenosti a zní to bohužel jako jedna z jeho nejhorších prací na albu, pod které se kdy podepsal. Jiný přístup k mixu není rozhodně špatný, pokud to pomáhá písni. Jenomže tohle prostě zní špatně.
Ani skladatelství a textařství na Gold & Gray není takové terno, ale to je na tom naštěstí o dost lépe. Hodně písní je vcelku přímočarých a naštvaných. Albu to však jenom prospěje. Styl Baroness z Gold & Gray by se dal připodobnit k albu In Your Honor od Foo Fighters, ovšem zpívanému a hranému heavy metalovým stylem.
Mezi nejsilnější písně alba se dá zařadit “I’m Already Gone” s velkým, skoro až stadiónovým refrénem, “Turniquet” připomínající skvělé doby kytarové hudby začátku století a nebo emocemi až po povrch nabitá “Cold-Blooded Angels”.
Písně z nového alba Bruce Springsteena Western Stars fungují spíše samostatně než na albu
Bruce Springsteen – Western Stars
Vydavatelství: Columbia Records
Žánry: Blues Rock, Country Rock, Country, Folk Rock, Roots Rock
Hodnocení: 3,0/5,0
Western Stars je takové klasické album rockové legendy, která je sice koncertně ve výborné formě, ale po tvůrčí stránce už je dávno v důchodu. Na takových albech slyšíme především zhudebněnou nostalgii a vzpomínání na staré nejlepší časy. Není špatné si zavzpomínat a obzvláště příznivcům rocku nad 50 let se bude tohle album jistě líbit, ale jako lidé máme přirozenou touhu jít dál a na minulost se sice trochu poohlížet, ale nezůstat v ní. To je to, proč ještě pořád nebydlíme na stromech.
Ona i nostalagie může být skvělá a o některých hudebnících je známo, jak jsou s věkem buď lepší nebo pořád stejně skvělí. Willie Nelson, Nick Cave, John Prine… To stejné se dalo tvrdit třeba i již zesnulém Leonardu Cohenovi. V případě Springsteena se bohužel nedá říct, že by mohl svou hudební silou konkurovat mladému Springsteenovi a nebo se mu alespoň vyrovnat,
Taková alba rockových legend jako toto však zpravidla přeci jen obsahují jednu až dvě skvělé písně, které se vyrovnávají úrovni nejlepší tvorby dané legendy a v tomto případě tuto roli zastane píseň, která je na albu schována na překvapivém místě – až 11 skladba ze 13 “There Goes My Miracle” – song z obrovským šarmem muzikanta ze staré školy s refrénem, který trochu připomíná Roye Orbinsona, písničky Burta Bacharacha a nebo takový ten šarm starších dob, kdy byl Springsteen ještě malým klukem – 50. let.
Druhou takovou písní je pak překrásná večerní balada “Western Bars”. Poslouchat tuhle píseň při západu slunce někde na farmě mezi koňmi, to musí být vážně nádhera – a to říkám jako městský kluk, kterému něco jako farma a koně zrovna moc neříkají, takže jen tak jako ukázku, jak je tahle píseň silná.
Další vcelku povedenou písní je “Tuscon Train”, která má sice trochu kýčovitých smyčců, ale jinak se povedla. To stejné se dá říct o “Hello Sunshine”. Dále je album bohužel nevýrazné a Springsteen si pouze odvádí svůj standard.
Kdybyste tedy tyhle dvě (resp. čtyři) písně slyšeli samostatně, řeknete si: Páni! Ten Springsteen je po těch letech pořád při síle. Když je slyšíte v kontextu alba, jsou bohužel trochu upozaděné tou celkovou fádností. Je to škoda. Písně jako poslední “Moonlight Hotel” totiž mají unikátní kouzlo.
Jenomže je to k ničemu, když si jej nedokážete užít kvůli dosavadnímu průběhu alba. Vlastně všechny písně fungují daleko lépe, pokud si je pustíte samostatně a ne na albu. Všechny mají šarm a jedinečnou atmosféru. Možná, kdyby písně byly uspořádány jinak. Možná, kdyby produkce byla trochu nápaditější a ne tak strašně uhlazená. I tak je ale dobré si album poslechnout a třeba si k jeho důstojné a trochu pyšné povaze, která vyžaduje velkou úctu a uznání posluchače už od začátku, postupem času najdete svou cestu.
Bastille by na Doom Days chtěli rozpoutat pořádnou párty, ale spíš se z nich radši vrací domů
Bastille – Doom Days
Vydavatelství: Virgin EMI / Virgin / Universal
Žánry: Pop/Rock, Indie Pop, Elektro Pop
Hodnocení: 3,0/5,0
Bastille vydali jako své třetí album takovou hezky zabalenou krabičku navoněného popu, která se jistě bude vyjímat nejen na internetu, ale i ve výlohách posledních krachujících obchodů z hudbou a nebo ještě stále existujících a přežívajících velkých prodejních řetězců zábavního průmyslu. Je to pro ně ostatně typické, protože nikdy nic jiného neudělali.
Jejich zvuk a melodie jsou samozřejmě vytvořeny takovým způsobem, že se ani příliš nejde divit, že mají úspěch u lidí, kteří poslouchají hlavně George Ezru, Eda Sheerana, ale považují se za příležitostné posluchače alternativního rocku — nebo spíše toho, co považují za alternativní rock. Bastille je taková ta popová skupina s nádechem alternativní a nezávislé hudby, kterou můžete slyšet i pokud jinak moc příznivci alternativní nebo indie rockové hudby moc nejste.
Bastille také bohužel dobře vyjadřují dnešní nemastnou neslanou mladou generaci, která vlastně raději ani moc nechce poslouchat nic okrajového, ať tím náhodou nenaštve rodiče. Hudba tak akorát pro křehkou generaci sněžných vloček, jak se jim říká v USA.
Ať tedy je třeba Billie Eilish jen geniální marketingový tah jejího bratra Finnease, ale alespoň trochu čeří hudbení vody originální hudbou — na rozdíl od různých Panic! at the Disco, Imagine Dragons, či Bastille, kteří sice bývají na hudebních cenách obyčejně řazení do kategorie rock, ale Mick Jagger byl i v průběhu nedávné operace výměně srdeční chlopně daleko více „rock“ než tyhle mladé skupiny.
Neberte to zle, ony se samozřejmě poslouchat dají. Jejich alba obyčejně obsahují pár písniček, které si pustíte později i sami od sebe. Jinak je to ale uhlazená a sterilní nuda, která se bojí, aby se náhodou někde nestalo něco, co by posluchač nečekal a nebo aby náhodou nevznikla nějaká kontroverze díky textům. A nemusí to být nutně nějaké sprosťárny a nebo nekřesťanské věci (na to už dneska stejně není nikdo moc zvědavý).
Daleko horší než sex s Jeptiškou nebo přání si sebevraždy, je totiž dneska text, který by byl trochu více obraznější a nemusel by dávat napřímo posluchači smysl. No považte ten průšvih, kdyby se musel poživatel alba, byť jen na piko sekundu, zamyslet nad smyslem textu, který není tak jednoznačný. To by tak ještě zbývalo!
“Quarter Past Midnight” je sice možná velký hit pro rádia a streamovací služby, ale je to zároveň pop bez zvláštního nápadu. Bez ničeho, co by něčím vybočilo a zaujalo. Další zásadní píseň alba – titulní “Doom Days” zní zas jako slabý odvar z alba Melodrama od Lorde.
Pojďme ale nyní nechat negativa stranou a soustřeďme se konečně i na to lepší z alba. Celé album je vlastně skoro konceptuálním v tom, jak většina písní zní jakoby byla postavena okolo poetiky, kterou v sobě mají párty. To se samo o sobě i jeví, jako zajímavý nápad. Píseň “The Waves” perfektně vyjadřuje uvolnění, které všichni občas potřebujeme. Už se vám někdy stalo, že v nejlepším čase párty jste jen tak zůstali stran ostatních a byli jste naprosto uchváceni tím, jak si všichni užívají do syta života a dělají věci, které by jim jinak zábrany běžného života dělat nedovolili? Tahle píseň je přesně o těchto momentech.
Bastille dělají něco, co fungovalo již několikrát v minulosti – zapojí gospelové zpěvy. Dobře se Bastille povedlo taky vyjádřit nejen pocity během párty, ale i po párty – v relaxační a emocemi nabité písni “4AM”. Píseň sice zase naprosto potvrzuje mou tezi o hudbě jako stvořenou pro generaci sněžných vloček, ale není potřeba si pořád hrát na tvrďáky a kdyby tohle jakožto ten nejlepší z nich, jediným konformním momentem, nešlo by říct ani slovo proti. Komfort a bezpečí na místě, kde se cítíme dobře někdy potřebujeme všichni a píseň “4AM” je něco, co jej vyjadřuje úplně perfektně.
Od narození až po smrt. Bill Callahan pod lehkostí i tíhou životních událostí připravil textařsky komplexní, hudebně strohé album
Bill Callahan – Shepherd in a Sheepskin Vest
Vydavatelství: Drag City
Žánry: Písničkář, Americana
Hodnocení: 3,5/5,0
Album Shepherd In A Sheepskin Vest vznikalo dlouho, ale dle vysokého hodnocení 88 na Metacritic lze vypozorovat, že to rozhodně stálo zato. Ono se také není co divit, že to dalo takovou práci album vydat. Album je totiž po textové stránce neuvěřitelně komplexní a probírá všechno možné o samotného začátku i konce každého z nás – narození i smrti. Jeho stopáž sahá až za hodinu hracího času a fyzická kopie je rozdělena hned na tři alba.
Během šesti let od svého posledního alba Dream River se toho událo v jeho životě hodně. V roce 2014 se oženil, pak se mu a jeho manželce narodilo jejich první dítě. Jenže radosti vystřídaly tragédie a Bill se musel starat o matku, která zemřela na rakovinu. Talentovanému americkému písničkáři tedy život předložil inspirace přímo před nos a těžko mohl tak významné události ve svém životě ignorovat.
Celé album vlastně dokumentuje sled těchto událostí. Callahan zkoumá zrození, smrt a všechno mezi tím a spojuje to dohromady tak hloubavý způsobem, že by se klidně album dalo pokládat za samostatné filozofické dílo. Obzvláště vhodné pro všechny, komu se zdá dnešní svět příliš materialistický a postrádající duševní hloubku.
Album zní sice možná po hudební stránce stroze a velice suše, ale když se zaposloucháte do textů, otevře se vám až filmově výpravné dobrodružství. Na této cestě využívá Bill Callahan kosmické, symbolické, mytologické a náboženské obrazy a to v dokonalé souvislosti s jeho zkoumáním tupé každodenní reality.
S takovou kvalitou textů je skoro až škoda, že neposkytl albu silnější hudební podklad. Kdyby to udělal podobně jako třeba Father John Misty, kterému se díky jeho hloubavému a symbolickému textařskému styl podobá, bylo by to ještě daleko lepší.
Demo nahrávky písní, které napsal Prince pro jiné umělce dávají nahlédnout na počátek vzniku slavných hitů
Prince – Originals
Vydavatelství: Rhino/Warner Records
Žánry: R&B, Funk Rock, Pop, Pop Soul
Hodnocení: – *
15 skladbové album se skládá z písní, které Prince napsal pro jiné hudební umělce. K tomu účelu musel Prince nahrát dema, aby dal všem umělcům vědět, jaký směr si představuje, že písně naberou. Kolekce Originals obsahuje například divokou R&B píseň “Sex Shooters” napsanou pro dívčí pěvecké trio Apollonia 6, superúspěšný popový rádiový hit, který slyšíme v rádiích dones “Manic Monday” napsanou pro dívčí rockovou kapelu The Bangles.
Dále je zde také intimní soft rock “You’re My Love” napsaná pro texaského zpěváka Kennyho Rogerse nebo “The Glamorous Life” pro Sheilu E. Třešničkou na dortu je pak závěrečná “Nothing Compares 2U”, která se trochu liší tím, že vlastně nebyla napsáno pro nikoho jiného, ale pro Princovu kapelu The Family.
Díky této sbírce písní nejen že můžeme mít perfektní přehled o tom, jak písně zněly v původním znění, můžeme díky ní jít až na dřeň jejich původní podstaty a víme, jak je Prince zamýšlel ještě než je předal jiným zpěvákům.
* Pozn.: Alba, která vyjdou po smrti hudebníků, zpravidla nehodnotíme.
