Recenze | Novinky: Manic vyjadřuje podivnou rozpolcenost Halsey, která je spíše nepovedeným marketingem, než uměleckým vyjádřením

Americká zpěvačka Halsey se postupně propracovala k velkému jménu a není se co divit. Halsey měla vždycky mnoho předpokladů proto, aby byla velkou hvězdou. Její vysoký hlas je na jednu stranu jemný a dostatečně konformní pro komerční úspěch, na druhou stranu v sobě má i drzost, je dostatečně „sexy“ a tahle kombinace vždycky táhne. Halsey je i po vizuální stránce velice atraktivní a to je pro úspěch v dnešní popové hudbě pochopitelně také potřeba. Její problém byl ale slabší management, který v popu často souvisí s určením uměleckého směru, jakým se vydá. Otázkou tedy bylo, jak tomu bude na novém albu Manic.

Halsey jednou zkouší alternativní elektronickou hudbu, jindy nějakou kombinaci dance popu a rocku (“Nightmare”) a její největší hit nového alba je zase kombinací dance popu a country (“You Should Be Sad”). Mnoho žánrů samozřejmě problém není. Problém je, že nic z toho nezní dostatečně jistě a u málo čeho si řeknete: „Jo, tohle je přesně Halsey. Tohle jí přesně sedí.“  Buď to jsou generické popové hity, které by mohla zpívat kterákoliv jiná populární zpěvačka a nebo až křečovitá snaha o to se odlišit od ostatních.

Přitom minulé album, byť třeba někteří nebudou souhlasit, znělo právě jako něco, kde by se mohla zabydlet. Album kombinovalo alternativní elektronickou hudbu s mainstreamovým dance popem, album mělo slušnou atmosféru a (tady budou asi někteří nesouhlasit) dle mého názoru ani neznělo nijak nuceně.

Oproti hopeless fountain kingdom pěkná nuda

Na novém albu se bohužel potvrdilo, že Halsey chce být všechno, ale není naplno nic. Bohužel se také potvrdila odpověď na to,  proč se stala známou hlavně díky tomu, že zpívala písně s druhými. Do širšího povědomí prorazila přeci jen díky duetu s americkými EDM podnikateli Chainsmokers, nikoliv své písni a posledně o ní bylo hodně slyšet díky duetu s korejským boybandem BTS .Ten byl ale umístěn na albu jejich, ne Halsey.

Duet s BTS je ostatně i zde, jenže můžete hádat, jak to dopadlo. Takového úspěchu ani zdaleka nedosáhl a je to oproti povedenému hitu z alba BTS jen taková slabá chudinka, která se krčí na albu snad jen ze splnění přání nahrávací společnosti, která si po úspěchu minulého duetu s BTS chtěla zkusit na tomto hitu ještě něco vydělat.

Ústřední písní alba je samozřejmě „You Should be Sad“, o které tu už trochu byla řeč. Zdá se, že po „Old Town Road“ je tady obnovení trendu, který okolo roku 2013 nastolil Avicii – kombinování moderní elektronické taneční hudby s country. V případě Halsey je v tom i trochu rocku vzhledem k mohutné kytaře, která tvoří krátkou mezihru. Jsem si jistý, že si píseň najde mnoho příznivců a pokud patříte mezi ně, pak vám to nebudeme rozmlouvat.

Pro nás to ale jenom píseň s nudnou akustickou kytarovou vyhrávkou, která před takovými pěti lety měla sloka každá druhá popové taneční píseň, co se hrála na Evropě 2 a na těch poboček rádií Kiss, co v té době ještě hrály moderní hudbu, než se všechny začaly definitivně orientovat na „devadesátky“ pro starší posluchače. Oproti minulému albu Halsey každopádně velká nuda. Textu se nedá upřít jisté drama a obsahuje i hodně působivé řádky.

No a pak přijde videoklip a bum! Halsey tancuje polonahá a úplně nahá pak sedí na koni a zpívá o tom, jak potratila na turné dítě: “I’m so glas I never had a baby with you. (Jsem ráda, že jsem s tebou neměla dítě).“ Videoklipy tady nikdy nehodnotíme, ale hodnotíme kontext celého alba. A když se podíváme na kontext, je to naprosto odporné a ukazuje to snad na všechno, co je na byznysu mainstreamové hudby špatného. Na to se dá reagovat snad pouze touto hláškou Zdeňka Pohlreicha.

Halsey jako smutný odraz Instagramové a „post-MeToo“ doby

Všechno je neurčité převalování od všeho k ničemu, stejně jako její hudba, která chce být vším, ale není zároveň ničím.

Na „Forever … (is a long time)“ zkouší Halsey na začátku snad nějaké inspirace Beach Boys a poté slyšíme ze sloky melotron podobný památnému melotronu ze „Strawberry Fied Forever“ od Beatles. Frázování v této písně je tak přeslazené, že vás z toho začnou bolet zuby, i když zrovna žádné sladké nejíte a jak jsme říkali v úvodu, že hlas Halsey je zajímavý, tady v tomto rozkouskovaném a polo recitovaném frázování přímo leze na nervy tak, že máte Halsey plné zuby a to ještě ani není 20 minuta alba a o nepříjemné nakažlivosti refrénu:

„I hate everybody“

je lepší se nezmiňovat. Textově je to samé “Everybody”, “somebody”, stejně tak v druhé písni “clementine”, kde Halsey zpivá:

“I don’t need anyone
I just need everyone and then some”

Všechno je neurčité převalování od všeho k ničemu, stejně jako její hudba, která chce být vším, ale není zároveň ničím. Halsey přitom neustále prozkoumává sebe samou, skoro jakoby byla sebou samá posedlá. je to bohužel smutný trend narcisismu, který přináší doba sociálních sítí. Proč se vůbec na novém albu Halsey obrácí k sobě a potom tak moc k neurčité mase lidí? Je to přesně o tom, o čem jsou sociální sítě, pokud do nich spadnete po hlavě. Jste posedlí sami sebou a obracíte se k neurčité mase lidí vašich followerů.

Hudebníci nikdy nebyli dokonalými vzory pro mládež a společenských jevů a nikdy nebudou, faktem ale je, že Halsey ztělesňuje hodně negativních jevů dnešní společnosti a nápravě nepomáhá. Člověk by si řekl, že když už ta hudba za moc nestojí, alespoň by mohla být užitečná.

Na jednu stranu je dobré, že se Halsey místy pokouší o nějaké psychologické prozkoumávání sebe samotné, jako třeba v části “clementine”:

“I’d like to tell you that my sky’s not blue, it’s violent rain
And in my world, the people on the street don’t know my name”

a vlastně tak pokračuje v trendu moderního popu, který jakoby zažíval ošklivou kocovinu po létech plných hédonismu, kdy se to v písních hemžilo sexuálními narážkami a v klipech se stříkalo šampaňským a házely po sobe zmrzliny. Je to z části o této post-MeToo době, kdy každý raději zvolí to, co nikoho neurazí. Na druhou stranu pak člověk nechápe, proč klipy Halsey vypadají tak, jak vypadají, kdy má v poslední době snad nejodvážnější klipy ze všech. A jsme zase u toho. Nemá to žádný význam. Ten se počítá jen příjmy, které tečou Capitol Records.

A teď konečně ta dobrá část alba!

Stejně jako druhá píseň, také „I Hate Everybody“ melodicky vzbuzuje tik v pravém oku, kdy Halsey zpívá v melodii, jakoby nahrávala album pro děti o velikonočním zajíčkovi, přitom v klipu na “You Should be Sad” vedle je oblečená jako z toho nejundergroundovějšího queer klubu 80. let. Bylo by dobré, kdyby si zvolila jedno nebo druhé a člověk tomu alespoň věřil.

Naštěstí a ještě jednou naštěstí se album rapidně zlepší v písni „3am“: “Think I took it way too far / And I’m stumblin’ drunk, getting in a car / My insecurities are hurtin’ me / Someone please come and flirt with me“ zpívá Halsey a najednou konečně nasedáte do vlaku Halsey, protože tomu, co zpívá věříte a hudba konečně přestane být infantilní a zní trochu rebelsky. “I really need a mirror that’ll come along and tell me that I’m fine / I do it every time,” zní zase instagramová hesla z písně, ale Halsey si jakoby konečně naplno přiznává, že má problém a že to není ok. 

Halsey ostatně i z veřejného vystupování působí někdy trochu jako slon v porcelánu. Stačí si vzpomenout na to, když se jí zeptali na to, jestli jí nevadí spolupracovat s raperem Quavem, který měl v tisku nějaké trable s homofóbickými komentáři a Halsey se vyhnula odpovědi krásným whataboutismem a začala bůhvíproč útočit na Iggy Azaleu za to, že prý nesnáší černé lidi. Její věčné řeči o tom, že je bisexuální a přitom byla na veřejnosti vždy spatřena vždy pouze s muži, byly v minulosti také poněkud zvláštní a skoro to vypadalo, jako by se jednalo hlavně o PR tah. 

Její kontroverzní osobnost by se však mohla využít lépe a mohla by být tím hnacím motorem pro tvorbu, jakým byla na minulém albu, kde inovativně znějící hudba fungovala s texty, které byly hlavně o vztazích – od toho nejintimnějšího, až po vztahové problém. Na “3am” je to alespoň částečný návrat zpět. Dobrá moderní rocková píseň.

O dvě z písní, které na albu za něco stojí – “3am” a poté o desátou píseň, příjemné pop-rockové country “Finally // Beautiful Stranger” se postaral hvězdný producent Greg Kurstin. O další výbornou píseň z alba – milostné R&B “Without Me” s výbornou večerní atmosférou se postarala sedmičlenná skupina producentů a skladatelů, mezi kterými byly třeba Louis Bell (Post Malone, Lana Del Rey, Taylor Swift, Camilla Cabello). 

Povedenou trojici písní bohužel přeruší příšerný duet s Alanis Morisette, jejíž refrén zní: “Your pussy is a wonderland.” Co na to říct… Necháme snad raději promluvit prezidenta. 

Další povedenou písní je pak čtrnáctá píseň “More”. Hluboký syntezátor zní naprosto parádně a škoda, že Ammar Malik (“I’m Just Being Honest” od Weezeru, “Trust” od Jonas Brothers, Maroon 5, “Symphony” Clean Bandit, Ed Sheeran, Zara Larsson) který má na písni hlavní podíl a je to jeho jediné autorství na albu, nedostal na albu více prostoru, protože přesně takovýhle zvuk by byl pro albu něčím parádním.

Halsey – Manic

Vydáno: 17. 1. 2020
Délka: 47:36
Žánry: Pop, Elektropop, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 8. 3AM, 9. Without Me, 10. Finally // Beautiful Stranger, 14. More