Recenze alb vydaných v týdnu od 19.6. 2017 – Royal Blood, Cheap Trick, Ride a další…
Famózní druhá Lorde, důstojní Nickelback a překvapivě popoví Portugal. The Man
— Album týdne —
Lorde – Melodrama
Vydavatelství: Lava / Republic Records (v ČR Universal)
Žánr: Pop, Electro Pop
Hodnocení: 4.5/5.0
Lorde se z ‘Pure Heroine’ posunula dál a je větší než kdykoliv jindy. ‘Melodrama’ je jako prototyp dokonalého popového alba pro rok 2017. K čemu byla blízko Halsey, se Lorde povedlo naplno. S Lorde a jejími skvělými lidmi, kteří pro ni album vytvářeli, se člověk nemusí stydět naplno říct: jak je fajn cítit se být mladý. No nic, jdeme si (alespoň virtuálně) stoupnout do řady hysterických fanynek na autogramiádu Lorde. Třeba se nám podaří ulovit “selfie” přímo s ní samotnou.
Rozhodně musíte slyšet: 1. Green Light, 2. Sober, 3. Hommade Dynamite, 4. The Louvre, 6. Hard Feelings/Loveless
Nickelback – Feed the Machine
Vydavatelství: BMG / Republic Records
Žánr: Alternative Metal, Pop-Rock, Heavy Metal, Post-Grunge
Hodnocení: 3.0/5.0
‘Feed the Machine’ by mohlo mnoho lidí přimět k tomu, aby začali o Nickelback přemýšlet trochu jinak. Že by Nickelback vyrazili dech i nepříznivcům, to se však říct zase rozhodně nedá, přinejmenším je ale ‘Feed the Machine’ jednoznačný důvod k tomu nedělat si s Nickelback legraci. Alespoň teda do té doby, než to na dalším albu zase zvorají.
Rozhodně musíte slyšet: 1. Feed The Machine, 2. Coin For The Ferryman, 3. Song On Fire, 11. The Betrayal – Act I
Portugal. The Man – Woodstock
Vydavatelství: Atlantic (v ČR Warner Music)
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock, Indie Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
U zahraničních recenzentů se album nesetkalo s velkým pochopením, podle nás je ale skvělé. Stejně jako byl Woodstock revolučním festivalem, Portugal. The Man se snaží o svou vlastní revoluci a daří se jim to skvěle. Woodstock je šílená jízda plná překvapení, která může všechno možné, ale rozhodně ne nudit. Nemusíte souhlasit se směry, kterými se kapela vydala, můžete to brát jako zaprodání se, musíte však uznat, že Portugal. The Man vydali jedno z nejzajímavějších alba posledních několika týdnů. Je ale pravda, že spolu s hip-hopovou produkcí jsou písně někdy až příliš drzé a vlezlé.
Rozhodně musíte slyšet: 1. Number One, 2. Easy Tiger, 3. Live In The Moment, 4. Feel It Still, 8. Mr Lonely, 9. Tidal Wave
Royal Blood nedotažení do konce, poctivý rock zkušených vetaránů Cheap Trick a další album proti Trumpovi od Mobyho
— Nejočekávanější album týdne —
Royal Blood – How Did We Get So Dark?
Vydavatelství: Warner
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock, Indie Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Koncerty dvojice Royal Blood patří k tomu, co je nabité energií, jako málo co jiného. Dvojice z Brightonu pokračující v úspěchu dvojčlenných kapel využívající pouze 2 nástroje — basu a bicí jako White Stripes nebo Death From Above 1979 vydává druhé album a snaží se svou energii z koncertních pódií přenést i na album. To první album nazvané eponymně zaznamenalo obrovský úspěch. Psalo se o něm i v domácím nejčtenějším tisku, jejich píseň “Figure it Out” můžete znát z videoher nebo reklam na automobilovou značku. Royal Blood to neměli po takovém výrazném debutu, ze kterého měli radost jak hudební odborníci, tak finanční poradci členů kapely, vůbec lehké.
Pokud by se dalo jedním slovním spojením popsat album How Did We Get So Dark?, dalo by se říct, že je to slabší odvar debutového alba. Kapela zůstala věrná své syrovosti, po hudební i textařské stránce vyspěla, avšak nedokázala přinést takové výrazné momenty jako na prvním albu. Žádné sourozence “Figure it Out” a “Little Monster” tady nenajdete a kapela bude díky tomuto albu spíše stagnovat než nadále růst. Deseti písňová a třiceti čtyř minutová deska je tentokrát spíše pozvánkou na jejich koncerty než samostatným úspěchem. Royal Blood příznačně zpívají “Did my message send? God knows I’ll send it again”. Tato fráze přesně vystihuje jejich návrat, který ztrácí sílu kvůli přílišnému snažení se pokračovat úspěch prvního alba, takže už několikrát stihnou zopakovat své zaběhnuté vzorce a typické postupy. Problém ve strohém stylu, který Royal Blood hrají je ten, že pokud chcete dosáhnout jeho vrcholu, musíte vytvořit mimořádné melodie a elektrizující energii. Ani jedno se nepodařilo Royal Blood na novém albu dotáhnout do konce.
Cheap Trick – We’re All Alright!
Vydavatelství: Big Machine Records
Žánr: Rock, Hard Rock, Power Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Na to, kolik toho už má kapela, tvůrci slavných hitů osmdesátých let “Surrender” a “I Want You to Want Me”, za sebou, s novým albem zrovna neotálí. Jejich poslední album Bang, Zoom, Crazy… Hello vyšlo před rokem v březnu. Kapela se navíc vrací s takovou vervou, chutí a energií, kterou by jim mohli závidět tisícovky mladších kapel. We’re All Alright! zahřeje u srdce všechny fanoušky starého dobrého kytarového rocku. Z alba přímo srší rocková atmosféra a typický drsno-radostný přístup k životu a je plná adrenalinu. We’re All Alright! je jako soundtrack pozdního padesátníka, který nikdy nezapomněl žít jako za mlada a nemusíte ho dvakrát přemlouvat, aby si skočil jen tak pro radost z letadla padákem, nebo provedl nějakou jinou šílenost. Osmnáctka Cheap Trick je suverénně vedena vokály Robina Zandera, který ačkoliv má 64, zní stále naprosto přesvědčivě, stejně jako kytarista Rick Nielsen, který umí pořád přijít s výbornými pop rockovými trháky.
Texty jako “Shake it, shake it, shake it / I’ll let it blow my mind / a real pole grinder” asi, jak trefně poznamenal magazín American Songwriter, nebudou adepty na Pulitzerovu cenu, u tohoto stylu se to ale samozřejmě takhle hodí. Kapela jede v pořádném tempu. “Nowhere” je garážový punk ve stylu Ramones a Sex Pistols, “Long Time Coming”, stejně jako úvodní “You Got it Giong On”, zase hospodský/stadionový rock se sborovými refrény a zběsilými sóly, jak ho známe od AC/DC a první moment, kdy vám dovolí Cheap Trick se na chvíli vydechnout, je až sedmá píseň “Floating Down”. Poslední “The Rest Of My Life” je pak pravá rocková hymna, která výrazně těží z melodických refrénů Beatles, kterým se před desíti lety Cheap Trick klaněli, když na turné coverovali ke čtyřicátému výročí celé album Sgt. Peppers’s Lonely Hearts Club Band.
— Zklamání týdne —
Moby / Moby & the Void Pacific Choir – More Fast Songs About the Apocalypse
Vydavatelství: Because Music
Žánr: Alternative Pop/Rock, Post-Hardcore, Electro-Industrial, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.0/5.0
Internet se dočkal překvapivého vydání Mobyho alba pod elektro punkovou značkou Moby & the Void Pacific Choir. První album z tohoto projektu spatřilo světlo světa v říjnu minulého roku a následovníkem These Systems Are Failing je teď More Fast Songs About the Apocalypse. Celé album je dosti “anti-trumpovské” a jeho vydání dokonce předcházelo menší divadélko. Moby nechal vydat falešné prohlášení o albu ze strany neexistujícího mluvčího Trumpa Johna Millera — jméno, které Trump patrně využíval ve falešném rozhovoru o sobě samotném v roce 1991. More Fast Songs About the Apocalypse je opět album plné hardcore a post-punku a pokračuje ve stopách alba Animal Rights z roku 1996. More Fast Songs About the Apocalypse dokazuje, jaký neuvěřitelně široký hudbení záběr Moby má. Pro Mobyho je to více než další řadové album či album jeho projektu. Je to pro něj především nástroj k projevení frustrace a aktivistické album. Moby je dokonce skoro až unavený světem, když zpívá prakticky stejně, jako na jejich posledním albu zpívají Erasure: “There’s Nothing Wrong with the World / There’s Something Wrong with Me”. Moby má co říct, po hudební stránce je však album spíše zmatek a nesourodá směs zvuků. Album je zajímavé tím, jak míchá taneční hudbu s punkem, rozhodně stojí za to ho slyšet, vaše oblíbené album se z něho stane ale jen těžko.
Politicky protestují taky Ride, naši Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek se v konkurenci zahraničních hvězd neztratí a nepřekvapivě dobré album Metthew Sweeta
Ride – Weather Diaries
Vydavatelství: Wichita
Žánr: Dream Pop
Hodnocení: 3.5/5.0
Legendy shoegaze jsou zpět! Kapela pocházející z Oxfordu se vrací s albem po posledním albu Tarantula z roku 1996. Album produkovalo poměrně překvapivé jméno – anglický DJ Erol Alkan, známý ze spolupráce s německou EDM hvězdou Boys Noize a kapelami jako Klaxons, Daft Punk, The Chemical Brothers, Tame Impala nebo MGMT. Z volby producenta je znát, že si Ride přáli vrátit jako aktuální kapela a ne jako ozvěna dob minulých. Čtyřka skládající se ze členů: Mark Gardener, Steve Queralt, Loz Colbert a v neposlední řadě z bývalého basáka Oasis a Beady Eye Andyho Bella se snažila vybalancovat poměr mezi tím, kolik toho zůstane z jejich stylu, který se podstatně zapsal do historie kytarové hudby a kolik toho naopak použijí nového. Andy Bell též už před vydáním prozradil, že albem budou podstatně rezonovat problémy současné Británie. “Současný stav Británie je tak tristní, že se tomuto tématu nemůžeme vyhnout a nepsat o tom,” prozradil Bell v rozhovoru pro magazín NME. Politické komentáře Ride popravdě nepůsobí příliš přesvědčivě, na kapelu takového formátu jsou v tomto oboru spíše bažanti. Když zpívají: “Your charm assault / Ha scarred the world / It looks so ugly,” nejsou to zrovna šťastné momenty, spíše to dává za pravdu těm, co tvrdí, že by se umělci raději k politice vyjadřovat vůbec neměli. Ačkoliv to samozřejmě je nesmysl, každému kdo o politice něco ví, musí být jasné, že postavit politický protest na frázích typu “It looks so ugly,” je prostě strašně hloupoučké.
Mezi starostmi kapely nechybí ani životní prostředí a obavy z klimatických změn. Weather Diaries se vůbec točí okolo počasí často. Jednou z lepších stránek alba je to, jak připomíná, proč je tento zasněný a zadumaný styl v Anglii tak oblíbený. Písně jako “Cali” dokonale souzní z tamní nádhernou krajinou, pro které jsou typické rozlehlé louky, na které když se poštěstí, prosvítá slunce skrze mraky. Album není zase tak nepřístupné, zvláště když si ho poslechnete víckrát. Je to typ alba, které se spíše vyplatí poslouchat ve sluchátkách než skrze reproduktory, kdy se četné ozvěny z nich vycházející, jakoby ztratí v prostoru. Weather Diaries je spíše album pro lidi, kteří už Ride znají, než reklamní letáček pro nové zákazníky. Ride ukázali své kvality a vrátili se rozhodě se ctí.
Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek – Soukromé písně
Vydavatelství: Indies Scope
Žánr: Alternativní Folk, Folk
Hodnocení: 4.0/5.0
Po pěti letech přichází domácí dvojice Lada Šimíčková a Ivo Cicvárek s novým albem. Na novém albu slyšíme více nástrojů než v debutu této dvojice Hotel v tiché ulici: kytary, kontrabas, kontrabasu klavír, rhodes piano, n a”Spousta věcí” slyšíme veselou trubku, oproti tomu na “Být sama” naopak jazzový, velmi zadumaný saxofon. K jazzu vůbec tíhnou víc než minule a je znát, že se nechali inspirovat od svých hudebních kamarádů jazzmanů, kteří s nimi chodili nahrávat do studia. Album vznikalo hlavně z živých improvizací a i proto je na nich k jamování velmi příznivý jazz výrazně cítit. Oproti minulé desky, tentokrát nechali elektroniku doma a zvolili pro pozadí skladeb violoncello či akordeon. Jinak se však písničky moc nezměnily. Jsou to stejně jako na minulém albu jemné, intimní písně plné různých hudebních barev, které jsou dány tím, že se objevuje jen potřebné minimum nástrojů a každý tak písni dodá nějaký svůj vlastní barevný tón, který je lehce rozeznatelný i když se přes ně objeví i nástroje jiné. Ačkoliv jsou Soukromé písně v našem přehledu jediným českým albem, ostudu rozhodně neudělaly.
Matthew Sweet – Tomorrow Forever
Vydavatelství: S. Matthew Sweet
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Americký hudebník Matthew Sweet toho už má za sebou skuteně hodně. V roce 1978 se stal členem skupiny The Specs, kde hrál na baskytaru. V roce 1983 vystupoval v duu s Michaelem Stipem z R.E.M. pod názvem Community Trolls a rovněž hrál na kytaru v kapele Oh-OK. V polovině osmdesátých let začal vydávat vlastní alba a v průběhu velkého návratu kytarové hudby v devadesátých let s nimi slavil nemalý úspěch. Na novém albu je slyšet jeho dobře znatelný rukopis s důrazem na melodičnost a inspirací u jeho idolů, díky kterému nejenže může dělat inteligentní, avšak také velmi zábavnou hudbu. Melodičnost Fleetwood Mac, surovost T. Rex, přímost Neila Younga i lidskost a spojení písničkářství s rockovou hudbou R.E.M.. “Come Correct” má přízvuky boogie, “Country Girl” zase folkové hudby. Glam-rocková “Pretty Please” se zase řadí k nejlepším Sweetovým čistě rockovým písním. Pokud Sweeta znáte, a vlastně i pokud ne, nepřekvapí vás svým stylem příliš, zůstává ale i nadále velmi precizním a zkušeným muzikantem, který umí zahrát písně pěkně, přímo a bez velkých zbytečných studiových hrátek.
