Podle první dvaceti pětice nejlepších písní roku 2020 dle Music NOW to vypadá, že rok 2020 byl skutečně rokem postaveným na hlavu. Folk a rock v něm totiž představovali mladé generace – a to ve velice povedené formě – popová megastar a raper! Stejně tak bylo šokující, jak se producenti rozhodli mladé generaci naservírovat regulérní 80. léta. Stejně tak je podivné, že se do 25 nejlepších písních dostala country skupina, jenž byla donedávna symbolem toho největšího kýče americké hudby.
Liberální části čtenářů jistě udělá radost, že v seznamu jednoznačně dominují ženy. Na rozdíl od většiny jiných hudebních webů jsme však také nezavrhovali některé nepohodlné významné postavy hudební scény, z čehož budou mít možná radost zase trochu jinak názorově smýšlející lidé.
25. Delete Forever – Grimes
Hudba Grimes není zrovna přívětivá pro obyčejné lidi a musíme se přiznat, že i my máme občas problémy poznat, jestli je nějaký její výtvor ukázkou její geniality a nebo jsou to už jen prostě náhodně sestavené tóny bez nápadu. Píseň“ Delete Forever“ se však drží skoro až popové struktury a vůbec to není na škodu — spíše naopak. Když se chaos poletující všude okolo, v němž dříme její velká tvůrčí energie alespoň na jednu píseň za čas seskupí v něco celistvého, zní to potom doopravdy krásně.
24. No Time To Die – Billie Eilish
Dostat možnost nahrát píseň k bondovce patřilo vždy k velkým poctám směrem k hudebníků. Pro ty to nebylo jen automaticky vydělaných několik tisíc dolarů kvůli automaticky zajištěné reklamě písně v jedné z nejslavnějších filmových sérií všech dob, ale také známka toho, že jste v hudebním průmyslu něco dokázali a byla jim dána tak důvěra se tohoto úkolu, na který bude namířena velká pozornost médií, zhostit. V minulosti tak tento úkol byl svěřen takovým jménům jako Paul McCartney, Louis Armstrong, Bono a Edge, Madonna nebo Sheryl Crow. Producenti filmu si však zároveň uvědomují, že je nutné jít s dobou, a tak v poslední době angažovali pro tuto úlohy hudební postavy sice velmi úspěšné, ale ve své době o poznání méně zkušenější než ty jmenovány před tím — Adele a Sam Smith a nyní Billie Eillish s bratrem Finneasem O’Connellem. Úkolu se ale zhostili výborně. Byly tady sice povedenější písně pro bondovky než tato, ale vzhledem k tomu, s jakými jmény se musí porovnávat, si zaslouží Eillishovic děcka opět obdiv.
23. Time – Jack Garratt
Většinou jsou na tomto seznamu písně spojeny se silnými alby. Album Love, Death & Dancing talentovaného anglického hlasu Jacka Garatta však upřímně zase tak nic extra nepřivedlo. Byla zde ale jedna naprosto výjimečná píseň nazvaná “Time”, která je jako kapsule nostalgických emocí. Produkce písně má ambice jako soundtrack velkofilmu a z textu písně je prostě cítit… Život! Jack Garratt to pak se svou perfektní barvou hlasu skvěle podává.
22. Blinding Lights – The Weeknd
Ano, chápu. Tahle píseň se stala neuvěřitelně ohranou. Vždycky jakmile se mi ale podařilo jí nějakou dobu neslyšet někde v supermarketech a pak si jí pustit v klidu večer doma, tak se mi ukázalo, jakou má v sobě tato píseň krásu, kterou nerozeznáte hned jakmile jí slyšíte s levných reproduktorů na nízkou hlasitost. Ač je produkce této písně vlastně strašně jednoduchá a skoro jako ze začátečnických kurzů hudební produkce v Abletonu nebo FL Studiu, Weeknd by si ale zasloužil metál už jenom za ten husarský kousek v podobě toho, že se mu podařilo na první místo hitparády přivézt snad nejlepší období taneční hudby, jaké zde bylo — období 80. let a synth-wave. Zasněnost, která se bohužel v 90. letech zvrhla do více technicky založených přístupů podstavených víc na bicích a bizarní výraznosti syntezátorů než na využití jejich atmosférického a melodického potenciálu. The Weeknd samozřejmě nebyl ani zdaleka prvním, kdo 80. léta přivedl zpět, ale byl asi prvním, kdo je dostal v plné podobě zpátky na čela hitparád. A to se cení!
21. Gaslighter – The Chicks
Nikdy, ale absolutně nikdy mě nenapadlo, že bych do takovéhoto seznamu někdy mohl začlenit country skupinu, která si ještě nedávno říkala Dixie Chicks. Skupina tří sice jistě milých dívek, ale svou hudbou a stylem projevu přímo vystihující americký country kýč. Jenomže to by se nesměli dát dohromady s producentem Jackem Antonoffem, který už před tím proměnil jeden takový symbol country kýče Taylor Swift nejprve ve velkou postavu pop music a nyní folkové hudby. Pochodový, nadšený rytmus písně běžící Gaslighter” kontrastuje s příběhem písně inspirovaným rozvodem zpěvačky Natalie Maines s hercem Adrianem Pasdarem.
20. JU$T (feat. Pharrell Williams & Zack de la Rocha) – Run The Jewels, Zack De La Rocha, Pharrell Williams
Spojení Run The Jewels, Zacka De La Rocheho a Pharrella Williamse dalo stvořit velice ostré a nekompromisní písni, na které si Run the Jewels vyříkávají, co a kdo je štve. Na prdel od nich dostávají businessmani, akademici, ale i instagramové hvězdy.
19. Kyoto – Phoebe Bridgers
Mistrovská třída psaní písní se na druhém albu Phoebe Bridgers Punisher objevovala pravidelně. “Kyoto” má všechno, co by dobrá píseň měla mít. Chytlavé melodie, celistvou atmosféru, která vás dokáže přenést někam jinam, nápaditý text i nějaké ty překvapivé prvky a originalitu.
18. Save A Kiss – Jessie Ware
Osmdesátá léta útočila také z písní Jessie Ware. Druhá píseň Jessie Ware z první padesátky patří ke spíše výjimečně klidně části jinak velmi neposedného tanečního alba. Jessie Ware v polovině třicítky může těžit výborně jak z mladistvosti, tak už z životní rozvahy a zkušenosti. V “Save a Kiss” toto výborně úročí.
17. Don’t Start Now – Dua Lipa
Trošku zafixlujeme a dáme tady píseň, která se objevila již na seznamu nejlepších písní roku minulého. Dostáváme se totiž do trochu prekérní situace, zda má být pravidlem, že píseň patří do roku, kdy vyjde jako singl nebo kdy vyjde na albu. Nakonec jsme to vyřešili tak, že v takovém případě se může píseň objevit klidně na obou seznamech, protože v kontextu alba a nebo doby píseň může za tu dobu ještě dozrát. A to přesně se stalo s “Don’t Start Now”. Když si vzpomenu na dobu okolo roku 2010, kdy byl rádiový pop takřka neposlouchatelný, je skoro zázrak, jak se stal najednou daleko kreativnějším a otevřenějším ať už svěžím a nebo retro nápadům. “Don’t Start Now” má v sobě kus obojího. Kromě obrovského podílu producenta Iana Kirpatricka se nemůžu vynaposlouchat dokonalého hlasového “actingu” Dua Lipy, která nepředvádí nějaké těžké hlasové polohy, ale dokáže písni dát příběh změnami barvy hlasu a do detailu vypiplanými proloženími v podobě různých smíchů, vzdechů a podobně.
16. Graceland Too – Phoebe Bridgers
Ač je Phoebe Bridgers v některých písních spíše indie rocková zpěvačka, v této písni se Phoebe Bridgers přihlásila hrdě k americkému folku, popřípadě klasickému country a stylu “americana”. Měsíční balada “Graceland Too” rozjasnila dlouhé lockdownové noci mnoha posluchačům.
15. Mr. Motivator – IDLES
Aby nebylo té něžnosti až příliš, jsou tady také týpci, co chtěli povzbudit obyvatelstvo této planety poněkud jiným přístupem. IDLES se rozhodli poslat fanouškům vzkaz z karantény pomocí poměrně netradičního spojení punku s motivačními vzkazy. Společně s fanoušky pak natočili klip o cvičení v karanténě. Krása IDLES spočívá v tom, že ač jsou to kapela hlásící se poměrně hlasitě k progresivní levici, mají nespočet momentů, kdy se musíte připojit ať už máte názory na politiku jakékoliv.
14. Bloody Valentine – Machine Gun Kelly
Tohle byl minulý rok takový prazvláštní a vlastně strašně povedený kousek, že to zde nemohlo chybět. Že se vrací hudba osmdesátých let totiž bylo jasné už několik let, že má ale potenciál se vrátit i emo a skejťácký punk začátku století, to nás nenapadlo ani náhodou. Zatímco rockové pokusy Miley Cyrus nedopadly špatně, ale skončily trochu na půl cesty ať už kvalitou výsledku nebo samotným stylem, velepopulární americký rapper Machine Gun Kelly stvořil plnohodnotnou pop-punk-rockovu klasiku, která se může zařadit mezi písně kapel Sum 41, Jimmy Eat World, Blink-182, My Chemical Romance a podobně, na kterých jistě mnoho z nás vyrůstalo nebo dospívalo.
13. Darling, I Hug a Pillow – Morissey
My chceme znovu The Smiths. A posluchači mají rádi toho Morrisseye, můžou si kecat novináři, co chtějí. Mají, je to pravda. Já jsem byl v Lysé nad Labem na výstavě.
12. Exile (feat. Bon Iver) – Taylor Swift, Bon Iver
Ten, kdo neuvízl někdy v roce 2010 si musel již všimnout, že Taylor Swift dělá kvalitní muziku nabitou emocemi už nějaký ten pátek. Její vlastní přínos byl občas ještě přeci jen upozaděn tou komercí a falešnou velkolepostí, kterou do ní narvali producenti taneční hudby, ale Taylor Swift je nejen výborná zpěvačka, ale i skvělá textařka a skladatelka. Když se teď obklopila namísto toho bohy a folku a alternativního rocku, vzešly z toho výborné výsledky. Jako vůbec nejpovedenější počin jsme vybrali duet s Bon Iverem.
11. People, I’ve Been Sad – Christine and the Queens
Francouzskou zpěvačku Christine and the Queens ukázala světu Charli XCX ve společné písni “Gone”. Nyní má Christine and the Queens skvělou příležitost ukázat světu, co v ní je a zatím toho využila skvěle. Anglicko-francouszká píseň “People, I’ve Been Sad“ je výbornou ukázkou uměleckého pojetí soudobého elektropopu ve skoro až divadelní důstojnosti.
10. Dragonball Durag – Thundercat
Hravá basa Thundercata vyhrává pořád skvěle. Tentokrát v o poznání vážnější hudbě než na minuém skvělém albu Drunk z roku 2017 a ač jeho současné album Is It Wahat is It nepřekonalo svou kreativitou minulé album, “Dragonball Durag” je jako výstavní skříň všeho, co Thundercata zdobí a na této písni ukázal kromě své basy také své pěvecké schopnosti..
9. Kerosene! – Yves Tumor
Poslední umístění Yvese Tumora v tomto seznamu je epická pecka “Kerosene!”. Jakoby k nám z alba promlouval ze záhrobí samotný legendární Prince.
8. No – Fontaines D.C.
Že umí pukeři občas také sklidnit svou naštvanost, na chvíli se zadumat a ponořit se do smutku, ukazují irští Fontaines D.C. se svou srdcervoucí baladou o pocitu zmaru nad vlastním žitím “No”.
7. Just Wait – Nada Surf
Ač zažila kapela Nada Surf nejlepší léta na počátku století, stále zraje jako víno a jejich uklidňující pop-rock zní stále velice svěže a hlavně povzbudivě.
6. Cameo Rolling – Blackouts Coastal Fever
Když byl svět ještě (jakžtakž) normální, mohli jste podniknout nějakou skvělou cestu po světě a cítit se naprosto svobodní. Blackouts Coastal Fever jsou mladá kapela z Austrálie, co nemá v životě co ztratit. Mohla si tak užívat pouze jejich přítomné okamžiky na turné po Evropě a ta atmosféra letních cest, kdy nemusíte myslet na nic jiného než na cestu před sebou se naprosto úžasně přenesla do jejich písně “Cameo”. Ach, jak krásný pocit to je být volný!
5. Lost In Yesterday – Tame Impala
Kevin Parker je známý svými zvukovými experimenty a inovátorstvím v oblasti produkce. Občas se ale zapomíná, že to je také úžasný textař. Heslo písně o vlastní minulosti: “If they call you, embrace them / If they hold you, erase them“ se mi líbilo natolik, že jsem chvíli uvažoval o tom, že bych si s nimi nechal vyrobit nějaký plakát a pověsil si je nad svůj pracovní stůl. Tato slova musí být zvláště pro ty, kteří mají ten život trochu jako horskou dráhu a zažili nějaké velmi hezké i velmi těžké časy. Nenechte se zmást tóny skoro jako z reklamy na “Holiday Inn”, v téhle písni je ukryto strašně moc.
4. Murder Most Foul – Bob Dylan
Tahle píseň o postřelení amerického prezidenta Kennedyho není ani tak písní, jako zhudebněným dějepisem. Bob Dylan si tu Nobelovu cenu za literaturu zasloužil naprosto právem!
3. Relay – Fiona Apple
Nebýt zrovna ve veřejné dopravě, když jsem slyšel tuto píseň poprvé, asi by mi z toho spadla čelist. Neslyšel jsem totiž pořádně dlouho něco tak neotřelého a geniálního. Ačkoliv v písni není kromě bubnu a následně basy vůbec žádný jiný nástroj, dokáže vytvořit tak obrovskou sonickou bublinu, že z toho jde málem strach. “Relay” zní jako bojová hymna, ale osobní. Bude to znít trochu legračně, ale mám pocit, že “Relay” by se dalo popsat jako: “Kto sú boží bojovníci” Fiony Apple a nějaký zcela nový hudební žánr.
2. Good News – Mac Miller
Nemá cenu nic říkat, stačí ukázat, jak zareagoval na Mac Millerův posmrtný singl Anthony Fantano (Needledrop):
1. I Know The End – Phoebe Bridgers
Středověk měl Nostradama, my Phoebe Bridgers. Velikost písně “I Know the End”, která ji řadí mezi nejlepší hrstku písní poslední dekády spočívá v tom, že má v sobě tak moc různých nálad, že vás donutí být strašně smutnými, za chvíli dojetými k pláči, pak vás uklidní, za chvíli váš naštvaně a úplně na konec dokonce hodně vyděsí. Píseň je krásná, jemná, klidná, ale i velmi, velmi zneklidňující a těžko by se dalo hledat něco, co je nejen tak geniálně napsáno, ale i tak strašně moc v kostce sumarizuje pocity, které většina z nás v přelomovém roce 2020 měla. Když se navíc podíváte na živou verzi, kde Phoebe Bridgers zpívá prázdnému sálu. Je to zkrátka síla, ale alespoň jsme v tomhletom srabu všichni společně. Jak se v písni vtipně a trochu cynicky zpívá s narážkou na toto klišé “nejsme sami” obyvatel: „Na pobřeží jsou všichni přesvědčeni / Že je to buď vládní dron a nebo mimozemská loď / V každém případě tady nejsme sami“.
