Kanye West, CHVRCHES, Poletíme?, Maps & Atlases a další nová alba

Kanye West na každým coulem bipolárním albu popisuje, jak se dá žít s šíleností, skotská trojice CHVRCHES přišla s albem plným chytlavého syntezátorového popu, brněnští Poletíme? se objevili v pravý čas a při začínající festivalové sezoně se hlásí s novým albem. Maps & Atlases totálně změnili svůj styl a jejich hudba se otevírá širšímu publiku.

Nemělo by se taky zapomínat na nové album z drsného Bronxu pocházejícího Pushy T, českého kultovního rapera Jamese Cola, americké písničkářky Neko Case, ani kanadského dívčího idolu Shawna Mendese.

Doporučujeme: Bipolární Kanye West zase posouvá hranice, přitom se ale také snaží smířit s vlastní (polo)šíleností

Kanye West – ye

Vydavatelství: Getting Out Our Dreams
Žánry: Rap, Pop-Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Nebyl by to Kanye West, kdyby nezpůsobil v rámci propagace svého alba pořádný poprask. Tentokrát se dostal do novin na celém světě, když vyřkl nešťastnou větu o otroctví. „400 let… To zní jako volba,” běsnil jako smyslů zbavený v redakci bulvárního plátku TMZ. Vytržení této věty z kontextu a neporozumění významu jeho sdělení, Kanyeho ale nemusí mrzet. Člověk, který podle všeho dokázal v posledních týdnech zdvojnásobit v černošské komunitě podporu amerického prezidenta Trumpa o dvojnásobek, vždycky rád vyvolával kontroverze a provokoval. Po rozpačitých reakcích na dva první singly se ukázalo, že jeho pouze 22 minutové, jím samotným produkované album ye, neobsahuje ani “Ye vs. the People” a (naštěstí) ani Kanyeho verzi Big Shaqa “Lift Yourself”.

ye je ukázkou toho, jaká je Kanye West mimořádná osobnost, která dokáže za každých okolností posouvat hranice. Nové album ye také o něco stabilnějším a méně chaotickým albem než maniodepresivní album pološíleného boháče Life of Pablo z roku 2016. Po psychickém zhroucení, které Kanye West prodělal na konci roku 2016, zní ye jako nalezení způsobu, jak žít se svou vlastní bipolární osobností.

Kanye se totiž očividně nechce změnit, protože jak sám rapuje v první písně, sebe miluje víc než cokoliv jiného. Chtě nechtě se ale potřeboval psychicky ustálit, a tak jako již hodněkrát v minulosti, hledá sílu v sobě, v ženách, i v bohu a snaží se vybalancovat své normální i bláznivé já, na které je svým zvrhlým způsobem tak pyšný.

Typický Kanye… Občas plácá hlouposti, někdy se chová jako malé dítě, často je ale taky na jeho přístupu něco skoro až revolučně filozofického.

Kanye se snaží mít taky maximálně otevřenou hlavu. V prvním tracku “I Thought About Killing You” tak zpívá o tom, že plánoval vraždu své manželky Kim Kardashian, ale nic to podle něj vlastně neznamená, protože přemýšlel i o zabití sebe samotného a to se má rád daleko více. Typický Kanye… Občas plácá hlouposti, někdy se chová jako malé dítě, často je ale taky na jeho přístupu něco skoro až revolučně filozofického. Na dvojicí posledních jemných, popových písní (“Ghost Town”, “Violent Crimes”), se objeví i některé naopak inteligentní a odzbrojující verše. Kromě toho se podařilo ye dát pěkný a bohatý hudební obal, díky kterému zní pěkně prostorně a atmosféricky i v tvrdších rapových písních jako druhé “Yikes”.

Bipolarita zvuková (ostrý rap na začátku vs. jemný, melodický, uklidňující pop ke konci), i textová (perverzní sprosté texty vs. texty s metonymiemi na teorii relativity), dělají z Kanyeho zase jednu z nejzajímavějších postav, která děla jedny z nejzajímavějších alb dnešní hudby. Silných 4,0.

Třetí album skotského synthpopového tria CHVRCHES má plno hitů, ale někdy se chytlavost mění na vlezlost

CHVRCHES – Love Is Dead

Vydavatelství: Glassnote Entertainment Group
Žánry: Indie Pop, Indie Electronic, Synth-Pop, Elektro Pop, Pop,
Hodnocení: 3,5/5,0

Třetí album skotské synthpopové kapely CHVRCHES (čtěte to “Churches”), zní opět velice aktivně a hravě. S produkcí jednoho z nejžádanějších producentů v alternativní i mainstreamové části hudební scény Grega Kurstina, navíc přibyla i větší zvuková barevnost. Melodie jsou chytlavější. Někdy až nepříjemně, i to ale patří k posunu Chvrches směrem k drzejšímu a výraznějšími stylu. První píseň, stejně jako celé album, definuje přesládlý syntezátorový, taneční, popový zvuk, kontrastující s hořkými tématy nevratných věcí minulosti a dávno vyprchaných vzájemných pocitů, které existovaly mezi dvěma lidmi. “We wrote our names along the bathroom walls,” zpívá v refrénu s puberťáckým duchem a mladistvou euforií, pak ale trpce dodává o vztahových problémech dospělých:

“I’ve been waitin’ for my whole life to grow old
And now we never will, never will”

První vypuštěný singl z alba byl druhý song “Get Out”. Píseň je chytlavá, ale s opakovaným pokříkem “Get out!” v refrénu taky hrozně dotěrná a občas to už není moc příjemné. Po opakovaném  “Get out!” ale na druhou stranu následuje hezky znějící druhá část refrénu se zajímavým obrazovým přirovnáváním obsahujícím kaleidoskop: “You were a kaleidoscope,” která do jinak přece jen trochu povrchní a prázdné písně přidá více hloubky.

“Deliverence” také nepokračuje album zrovna přesvědčivě, protože nemá ambice se stát obrovským popovým hitem, ani přidat nějaké nové ingredience nebo zajímavou atmosféru, díky které by zněla zajímavě. To druhé se právě lépe povede v duetu se zpěvákem The National Mattem Berningerem i “Forever”, kde se sice taky neustále opakuje refrén, ale píseň se na to tak nějak více připravila svým klimatem letní bouře, který připomíná.

S chytlavostí, která je silná, ale nevadí, přijde i možná vůbec nejnápaditější píseň alba “Never Say Die”. “Miracle” má oproti některým méně výrazným písním jako “Deliverence” nebo “Really Gone” větší ambice, je to jednoznačný hit, na druhou stranu zní též docela popově genericky. Sympatie z odhodlanosti, která z téhle písně vyzařuje, však převáží nedostatky.

Pokud díky určitému mainstreamovému standardu, kterou tahle píseň dodržuje, budeme moct slyšet Chvrches alespoň v této podobě na některé z komerčních rádiových stanic, pak je to jenom dobře. Evropa 2 bohužel, jak je jejich blbým zvykem, sáhla pouze pro prvním singlu z Love Is Dead (on je možná zázrak, že si vůbec všimli “Get Out”). Zahraniční posluchači ale budou mít jistě více štěstí než my.

Pokud bychom hledali perfektní poměr chytlavosti ku chytrosti textu i kompozici hudby, nejdokonalejší je nejspíše osmá píseň “Graves”. Snadno se to poslouchá a navíc to má výborné motivační sdělení, když frontmanka Lauren Mayberry drze zpívá: “Tancují nám na hrobech / Já se kvůli tomu nezastavím.”

“Heaven/Hell” je další dobrou písní, nicméně poté již album v podstatě jen dohrává v čas vyplňovacích písních.

Silných 3,5 a pokud míříte na pražský Aerodrme festival, dejte si záležet ať CHVRCHES neprošvihnete!

Poletíme? si jedou svoje. Mají nadhled, ale jejich lidový druh humoru, nemusí vyhovovat každému

Poletíme? – Chce to hit!

Vydavatelsví: Supraphon
Žánry: Folk-Punk, Folk-Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Poletíme? jsou díky neúnavnému účinkování na festivalech v poslední době na vrcholu své popularity a pořád stoupají. Páté album Chce to hit! bylo pro Poletíme? porušením dvouleté tradice, kdy v tomto pravidelném intervalu vydávali nová alba. Vzhledem k bohémské a venkovské povaze hudby Poletíme? a samozřejmě vzhledem k jejich brněnskému původu, je docela příznačné a logické, že si zvolili jihomoravské studio Davida Kollera ve městě Mikulově. Zkušený zvukař Lucie nebo Elánu Jiří Topol Novotný a producent a zvukový inženýr Ecson Waldes (Monkey Bussiness, Tatabojs, Clou, Sunshine…) jisté také dávali smysl. Bohužel to je tak vše, co se povedlo na tomhle albu na 100%. Vlastně ještě načasování, o tom ale až později…

Hlavní problém Poletíme? spočívá v tom, že se Rudolf Brančovský ve svých textech občas za každou cenu snaží přijít s nějakými vtipnými příběhy, které nemají daleko k nějakým sprostonárodním písničkám. V jistých momentech se musí dát Brančovskému uznání za to, že jeho texty mají potenciál doopravdy zlidovět. Umí vymyslet vtipné slovní hříčky a i tvrdá čeština v písních hezky plyne. Písně jako “Tři kámošky psycholožky” nebo “Pojď se mnou lásko má” s geniálním refrénem: “Já ukážu ti cestu realitou, je nádherná / Budem dřít si holou řiť, tak jak se má,” mají v sobě jisté těžko definovatelné kouzlo obyčejnosti, upřímnosti, vtipnosti a hlavně obrovského nadhledu.

Někdy by však bylo úlevou, kdyby legrace nebyla tlačena do písní za každou cenu a když ano, tak aby byla vyvolávána nějakým nenuceným způsobem. Dobrý příklad nenuceného vtipu má píseň “Kameny” s refrénem: “Když v lese zaprší, pod kameny vzniká láska”. V téhle písni se skvěle spojí venkovský zvuk kapely s flétnou, klasickou basou a piánem. Banjo, které zrovna v této písni chybí, vnímáme v naší zemi možná kvůli Ivanovi Mládkovi, jako čistě legrační nástroj, na který se musí hrát rychle. Banjo je něco jako takový Josef Náhlovský. Takový typický loser s tlustými brýlemi, který rozesmívá hlavně svou trapností. Banjo přitom může být i tak hezký a něžný nástroj pro pomalé písně… Škoda, že ho nevyužívají více Poletíme? i v pomalejších momentech.

Jakmile se totiž banjo objeví na písních Poletíme?, vždycky na to budou chtít navázat nějakou velkou taškařicí jako třeba “Píseň o plynu”. Je to každého věc, co komu přijde vtipné. Ostatně, jsem si jistý, že téma není nikdy problémem a i na tohle, by se daly vymyslet zajímavější věci než:

“Ou ouo óóóóó, se vyprdět.”

Pokud bych tohle musel poslouchat, zatímco by do sebe ládovali lidé kolem ve třiceti pěti stupňovém vedru mastné bramboráčky ze stánku, asi bych už v životě na žádnou českou venkovní hudební akci, nevkročil. Pozemské peklo!

Hudba Poletíme? si asi najde své fanoušky. Tím spíš, že se od minule nijak nezhoršili. Prostě vydali album, které se jejím příznivcům líbí a které jim zaručí další pozvánky od pořadatelů festivalů. Nepřipadá mi, že bychom byli nějací kdovíjak velcí hipsteři, hudební snobové a už vůbec ne suchaři, co nemají smysl pro humor. Asi ale máme trochu větší očekávání, než poslouchat hudbu o prdění a močení opilých psycholožek do křoví. Nepovedené vtípky ale nejsou jediný problém. Celkový dojem z alba je takový, že kapela místy — zvláště na pozdějších momentech — i ztrácí energii a zní utahaně. Je to jako vyřvávačky z hospody, kde už jsou všichni úplně namol, neschopni jakkoliv reagovat na hudbu.

“Pojď se mnou, lásko má”, “Dajána” a “Kameny” jsou skvělé písně, které se dají skvěle poslouchat i v klidu doma, o ostatních písních se to příliš říct nedá. Je to hudba silně konzumní. Hlavně příliš neotravovat, v některých momentech pobavit, ale to je tak vše. Škoda.

Přesto přese všechno. Chce to hit!, a dá se to říct i o Poletíme? obecně, je vlastně perfektním albem pro pozadí nějakých letních akcí s kamarády. Stejně tak je snadné si je představit v reprodukci na veřejných akcích nebo při jízdě autem. Načasování vydání alba je také důležité a Poletíme? to lépe vyčichnout nemohli.

Maps & Atlases (skoro) zapomněli na matematický rock a je z nich skoro popová kapela. Kupodivu to ale nebyl krok vedle

Maps & Atlases – Lightlessness Is Nothing New

Vydavatelství: Barsuk
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Synth-Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Z Chicaga pocházející nezávislá kapela Maps & Atlases se v dubnu přihlásila s novým singlem “Fall Apart” a leckteré šokovala. Zní to jakoby Maps & Atlases prodělali nějaký těžký úraz hlavy a úplně zapomněli na to, kým byli předtím. Prostě kompletní restart. Odvážný krok, ale zdá se, že se docela vyplatil.

“Fall Apart” je strašně příjemná pecka připomínající velké hity osmdesátých let od kapely Toto nebo Phila Collinse. Pokud se bavíme o změnách stylů kapely, vždycky se jedná o velkou věc, u Maps & Atlases to ale není jen nějaká malá změna a zabudování nových prvků, ale naprosto totální přestavba, která se dá připodobnit k tomu, jako byste měli skromný bungalow, zbořili ho, zasypali veškeré osobní věci uvnitř a nechali si místo toho postavit ohromnou několika patrovou okázalou stavbu s apartmány a bazénem.

Z hodně alternativní kapely hrající math rock (žánr, který táhnou například Steve Albini, No Knife, American Football a další hudebníci pro správné hudební nerdy), se stala indie popová kapela s hravými elektro nástroji a vlezlými melodiemi. Je na jednu stranu škoda, že kapela téměř úplně zahodila to, co jí v minulosti tolik odlišovalo, na druhou stranu je skvělé vidět chuť po pokroku a to, že některé cílevědomé písně na albu, jako výše zmiňovaná “Fall Apart”, “Fog and the Fall”, “Violet Threaded” nebo “Ringing Bell”, by mohly mít velký dosah a přitáhnout mnoho nových posluchačů.

Po šoku, který zažijí posluchači, jenž kapelu znají již z minulosti, přijde přece jen něco i pro ty staré fanoušky (nějaké ty fotky a oblečení) si přece jen z toho domu nechali). Kapela tak nabídne do nového stylu zasazené progresivní i math-rockové prvky na písních “Learn How to Swim” a nebo prvky psychedelické na závěrečné “Wrong Kind of Magic”.

Občas to působí, jakoby kapela teprve hledala svou cestu a na písních jako “War Dreams” se kapela snaží najít kompromis mezi novým chytlavým, hravým style a starým matematicky přesným, ale nevyzpytatelným stylem s momenty překvapení. Vyjdou z toho pak trochu prázdné písně znějící jako nepoužitý materiál od Bleachers synthpopového mága Jacka Antonoffa.

Ne všichni budou z velké změny, kterou Maps & Atlases prodělali nadšení, marné to naštěstí není.

Také vyšlo:

Pusha T – Daytona

Vydavatelství:  GOOD, Def Jam
Žánry: Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Pusha T se očividně dostal do svého zatím největšího odhodlání k tomu nahrát materiál, který bude mít světový dosah a bude mít sílu ovlivňovat budoucnost žánru. Na svém třetím studiovém album plné délky ze sebe vyždímal, co mohl. Oproti minulému temnému, decentnímu albu King Push – Darkest Before Dawn: The Prelude, je Daytona menší pokles kvůli ztráty zvukové kontinuity.

King Push znělo jako jeden celek a produkce byla pořádně promyšlená. Na Daytona je zvolen více přímočařejší přístup a je zde sedm zachycení současného Pushy T. Daytona je na druhou stranu produkčně odvážnějším a používá některé zvukové prvky, které by se žánrově více konvenční King Push, nedovolilo ukázat.

Příkladem je zpětná vazba hlasu na první písni “If You Know You Know” nebo dechové nástroje na “The Games We Play”. Na “Hard Piano” se vyskytuje nástroj, který můžete uhádnout podle názvu (nebude to těžké), velké filmové syntezátory, i samplované vokály. Když si vezmeme, že Pusha T nijak neklesá ze svého rýmovacího standardu (na druhou stranu ale taky nic nepřidává), je z toho sice možná ne tak dokonalá, ale zato super zábavná a šťavnatá rapová deska.

James Cole – Stanley Kuffenheim

Vydavatelství: –
Žánry: Alternativní Rap, Trap
Hodnocení: 3,5/5,0

Český rap se ocitl ve smrtelném ohrožení, pomoz jej zachránit i TY!, hlásí profil HitHitové sbírky Jamese Cola, kde se vybralo nakonec 380% z požadované částky 100000 a tahle slušná částka rozhodně nepřišla soudě podle Stanley Kuffenheim nazmar. Žižkovský rapper James Cole si ponechal něco ze svých minulých rap-metalových/nu-metalových prvků rapového podkladu. Ke konci “Hello!” se tak skoro cítíme jako na elektrem ovlivněných albech Kornu, daleko více je tady ale originálního zvuku, který by se dal nejlépe slovně charakterizovat jako delíriová elektro paranoia. Více odborně bychom pak mohli mluvit o trapu a občasné industriální hudbě se špetkou minimalistického neuro-funku.

James Cole si taky připravil hodně vtipných rýmů a řádků, které nemají ambice být kdovíjak inteligentní. “Stanley jede jak Bentley,” “Českej rap je death, i když je MC z-pětset,” “…brácha Tox / v zahradě roste plevel, byla to dlouhá noc”, “Už jedu přes dvacet let, pořád fetuju funk” nebo:

“Spoustu lidí žije, jakoby neměli umřít.”

Všechny tyto řádky ale podporují plynulý tok písní a Stanley Kuffenheim má také s velkým přispěním těchto jednoduchých, ale účinných slovních hříček a rýmů, pořádné koule.

Neko Case – Hell-On

Vydavatelství: Epitaph
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Inide Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Písničkářka/alternativní rockerka Neko Case z Virginie, kterou můžete znát také z kapel jako The New Pornographers, case/lang/veirs nebo The Sadies, přišla s parádním šestým sólovým studiovým albem, na kterém můžeme slyšet i tvůrčí příspěvky hudebníka Joeho Burnse (skupina Calexico), Marka Lanegana (založil Screming Trees, hostuje v Queens of the Stone Age) nebo kanadské hudebnice a herečky k.d. lang.

Z alba se musí vypíchnout písně jako tajemnou atmosférou neprobádaných deštných pralesů oplývající “Last Lion of Albion”, emocionální tichá zpověď “Halls of Sarah” nebo naopak rozverná, hravá a chytlavá “Bad Luck”. Všechny tyhle písně nepronásledují nejmodernější trendy, ale zní stejně mimořádně svěže a jako něco, co může existovat v jakémkoliv hudebním období posledních minimálně padesáti let.

Škoda jen, že si Neko Case vystřílí své náboje už na první části alba.

Shawn Mendes – Shawn Mendes

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop, Folk Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Po zajímavém minulém albu dělá kanadský talent a hlavně dívčí idol Shawn Mendes krok zpět. Na Illuminate Shawn vyspěl po muzikantské stránce a nebál se zapojit vlivy starších žánrů — klasického R&B, soulu nebo rock’n’rollu. Na třetím eponymním albu plné délky má plno nápadů — jednou stadionový rock, podruhé moderní R&B, často to ale zní jako nepovedené derivace z výtvorů někoho jiného (Kings of Leon, Pharrella Williamse…). Harry Styles se tedy projevil jako daleko větší hudební osobnost.