Nové desky od Willieho Nelsona, Kimbry, Post Meloneho, Black Stone Cherry a dalších

Americká country legenda Willie Nelon na novém albu Last Man Standing kašle na smrt a chce si užít poslední léta mezi živými, další překvapení svým fanouškům přichystal frontman Green Day Bille Joe Armstrong s novým vedlejším projektem The Longshot. Kimbra je na novém albu mimořádně soustředěná, odvážná a přístupná. Post Malone je v současnosti jedna z největších amerických rapových hvězd, vlastní sláva se mu ale zajídá. To stejné se však vůbec nedá říct o Black Stone Cherry, kteří hrdě hrají svůj jižanský hospodský hard rock.

Vyšly taky nové desky americké country zpěvačky Ashley Monroe, kultovní doom metalové kapely Sleep, ostré politické album Marca Ribota a jeho Ceramic Dog. Do tanečního rocku se plně adaptovali We Are Scientists, kytarám a tvrdému zvuku naopak zůstávají věrní A Perfect Circle. Společné reggae album vydali Sting a Shaggy, Blossoms se pokoušejí být noví Oasis a z českých zástupců se s novým albem Lyrika moc nepředvedl liberecký Lipo.

Willie Nelson se na Last Man Standing povznesl nad smrt

Willie Nelson – Last Man Standing

Vydavaterlství: Legacy / Sony CMG / Sony Music
Žánry: Country
Hodnocení: 4,0/5,0

“I don’t wanna be the last man standin’
Or wait a minute maybe I do,”

zahajuje svým mistrovským textařským uměním, chytrostí a vtipem Willie Nelson své už šedesáté sedmé(!) studiové album.

Nahrávka z minulého roku God’s Problem Child byla velice tichá, tlumená, a na Williem Nelsonovi přece jen už byl znát jeho úctyhodný věk. Nikoliv špatným způsobem, ale nostalgické vzpomínání a velký klid tento dojem vzbudily.

Na Last Man Standing jakoby tenhle americký country bard zase o něco omládl a ve svých neuvěřitelných 85 letech zní Willie minimálně o 20 let mladší. Jeho překvapivě mladistvě znějící hlas má v sobě spolu s texty, které zpívá zase s drzost a až puberťáckou bezstarostnost.

Zatímco minule Willie Nelson hodně vzpomínal, na Last Man Standing přemýšlí nad současností a tím, co bude. Vidí na vlastní oči, že jeho generace pomalu ale jistě vymírá, jakoby se ale Willie Nelson myšlenkově výrazně posunul od minulého alba a zatímco minule měl přece jen trochu nahnáno z toho, že jeho čas na zemi se pomalu blíží ke konci (kdo by taky ze smrti nahnáno neměl) a jeho humor byl spíše trpký a více smutný než vtipný, na Last Man Standing jakoby tento strach ze smrti ze sebe setřepal. Willie Nelson si chce užít maximálně jeho zbývající čas a vesele zpívá: “Lepší je mít špatný dech než vůbec žádný dech.”

I na Last Man Standing jsou písně pomalé, převažují ale ty rychlejší country tancovačky. Druhá “Don’t Tell Noah” nutí k podupávání nohama do rytmu, v šesté “Ready to Road” v rozverném tempu Willie Nelson zase hlásá: “I’m hot and dusty, I’m tired and wore / But it’s Friday night and I’m ready to roar.” Myslím, že nám nemusí být ani 85, abychom se takhle cítili předtím, než vyrazíme v pátek večer ven a podobné textové momenty jsou ostatně další silou letošního alba Willieho.

Ačkoliv je to totiž album jednoho starého hudebníka, Last Man Standing je dostatečně přístupné pro všechny věkové kategorie. Trefným řádkám z života jako:

“Well she made my day
But it ruined my life,”

rozumí každý, ať už je mu 13 nebo 103. A že těchto textových momentů je album plné…

Willieho kapela navíc hraje perfektně ať už je tempo rychlejší nebo pomalejší. Jedna z nejpomalejších a nejjemnějších písní alba “Something You Get Through”, je zahrána stejně dobře jako sebevědomé country blues “I Ain’t Got Nothin’”.

…Last Man Standing je ale albem s větší vitalitou a důležitým pozitivním poselstvím: vím, nezbývá mi sice už moc času, ale dokud tady jsem,

Kdo má raději Willieho Nelsona hloubavějšího a uvědomělejšího, možná dá přednost raději minulému “God’s Problem Child”,  Last Man Standing je ale albem s větší vitalitou a důležitým pozitivním poselstvím: vím, nezbývá mi sice už moc času, ale dokud tady jsem, vymáčknu z mého života maximum. Díky za tohle poselství, Willie!

Pusťte si, pokud máte rádi: Willieho Nelsona, Waylona Jenningse, Hanka Williamse, Johna Prina, Johnnyho Cashe

Billie Joe Armstrong z Green Day je zpět s dalším vedlejším projektem. The Longshot jsou jen jednohubkou namísto hlavního chodu

The Longshot – Love Is For Losers

Vydavatelství: –
Žánry: Punk Rock, Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Billie Joe Armstrong nerad hází své nápady do koše a tak, když jsou Green Day prozatím v hibernaci, rozhodl se poskládat úplně novou kapelu s názvem The Longshot. Foxboro Hot Tubs, The Network, Pinhead Gunpowder, The Frustrators, The Lookouts, The Big Cats, The Influent… už to tady bylo pod různými jmény několikrát. Někdy povedenější, někdy méně.

The Longshot bohužel zní příliš jako kompilace slabších písní od Green Day. Melodie a kytary v sobě mají typicky rozpoznatelný rukopis Billieho Joa, ten se občas vzdálí od všeho pro něj typického, většinou je to ale jen opakování jeho ohraných textových témat a postupů. V průběhu celého alba je tady jistá nálada rock’n’rollového povyražení ve stylu 50. let, jenž však bohužel moc nevzrušuje ani neobohacuje netradičními nápady.

The Longshot bohužel těží z kultu osobnosti více než z tvůrčího přínosu osobnosti. A to není ideální.

Ano. Jsou to nové písně od Billieho Joa a fanoušci budou rádi, že je tady mají, tyhle přírůstky jsou ale hodně daleko vzdáleny od toho nejlepšího, co tenhle malý ďábel s kytarou vymyslel. Upřímně, kdyby tyhle písně nenazpíval on, ale nějaký neznámý hudebník (byť třeba s jeho výrazným hlasem), nad většinou z nich by i ti největší fanoušci Green Day jen mávli rukou. The Longshot bohužel těží z kultu osobnosti více než z tvůrčího přínosu osobnosti. A to není ideální.

Když nejsou nápady nikterak zvlášť nápadité, alespoň je nutné vyzvednout velice solidní muzikantské výkony.

Na “Kill Your Friends” nebo “Cult Hero” jde hezky slyšet, jak s Billiem vyhrává kytarista Kevin Preston, na stejné písni (stejně jako na celém albu), exceluje taky bubeník David S. Field (oba jsou z losangelské hard rockové skupiny Prima Donna).

Nakonec to ale není zase taková tragédie ani po tvůrčí stránce. Třeba poslední stadionový ploužák “Goodbye to Romance” má takové parametry, že by dokonce mohl vyjít i jako singl Green Day a stát se jednou z dalších legend této kapely. Podobně tak první parádní rock’n’rollová “The Last Time” postavená na retro rockabilly nápadech, stejně jako nespoutaná druhá, tentokrát srdcem pravá punková “Taxi Driver”.

Kdo chce pak něco méně tradičního, přece jen nějaké náznaky toho, jak Billie zkouší něco nového, jsou slyšet v lo-fi zvuku songu “Body Bag”.

Jméno Billie Joe Armstrong je ale přece jen podepsáno na písních, které se staly legendami a tahle 11 stopá směs jeho ne zrovna vybroušených a propracovaných nápadů, patří k tomu horšímu, co ve své kariéře vytvořil.

The Longshot tak zůstává pro fanoušky Green Day jen takovou chutnou jednohubkou namísto celého hlavního chodu. Lepších, ale jen 2,5 z 5,0.

Pusťte si, pokud máte rádi: Green Day a Billieho Joa Armstronga

Doporučujeme: Třetí album Kimbry Primal Heart je soustředěné, odvážné a přístupné

Kimbra – Primal Heart

Vydavatelství: Warner Bros.
Žánry: Alternative/Indie Pop, Avantagardní Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Onoho času host na nečekaném celosvětovém mega hitu Gotyeho “Somebody That I Used To Know”, novozélandská zpěvačka Kimbra, vydává své třetí album Primal Heart. To zní jakoby si Kimbra vzala své minulé album The Golden Echo z roku 2014 a pokračovala ve velice podobném stylu, tentokrát jakoby to ale chtěla udělat v maximálně soustředěné stavu mysli a stoprocentně pečlivém stylu. Její styl je pořád drzý se svými jejími neobvyklými nápady, Primal Heart ale není ani zdaleka tak protkáno nečekanými změnami tempa a melodických struktur jako album minulé.

Třeba minule “90s Music” byla jedna nespoutaná změna za druhou, nyní jsou tu písně jako “Top of the World” s hrubými syntezátory a africkými vlivy, které se snaží o pevný, přímý, sebevědomý postup směrem kupředu — bez uhýbání v cestě a vymýšlení velkých zvratů.

Pestrosti to ale vůbec neubírá. Tropické styly, které přivede do alba saxofon na “Like They Do on the TV”, hluboké trapové beaty na “Human”… Nepovažují Skrillexe za zrovna to nejlepší z taneční hudby, tomuhle albu ale svým podílem pomohl, stejně jako producent známý hlavně produkováním předních amerických indie rockových kapel John Congleton (Alvvays, Franz Ferdinand, The Mountain Goats, Spoon, St. Vincent, mnoho, mnoho dalších…) . Ten chlap je génius ve všech žánrech a je slyšet, jak vnímá vývoj hudebního světa a jak se od kytarové posouvá čím dál více k elektronické hudbě. Ještě lepší pak všechno je, když si uvědomíte, že se samotná Kimbra podílela na autorství všech písní, stejně jako na produkci.

Primal Heart má tajemnou atmosféru, obrovskou různorodou paletu elektronckých zvuků. Kimbra má navíc vše dokonale zmapováno a tak nehrozí, že by zněly dvě její písně podobně. Ve všech písních překvapí něčím zajímavým. Občas se to nemusí úplně líbit (zrovna hned úvodní otravně opakování “mňmmňmňmňmň”, po kterém máte album chuť vypnout už ve dvacáté vteřině), většinou jsou to ale zajímavé invence hudebního stylu (třeba výrazné a tajemné cvrlikavé vysoké tóny syntezátorů kontrastující s těmi hlubokými na písni “Black Sky”), který by jinak se svými melodickými a jednoduchými refrény nemusel být vůbec daleko od hlavního proudu.

Když zůstane Kimbra více při zemi, nevymýšlí žádnou kompoziční artistiku a jede podle určitých nepsaných pravidel a zvyklostí pop music, nedopadne to taky nikterak špatně. “Right Direction” sice může některé zklamat svou servilností a opatrností, předchozí “Past Love” ale naopak patří k vrcholům alba. Uvolněný a srdečný večerní pop ve stylu pomalého swingu je ukázkou toho, jak se skvěle Kimbra poslouchá a ještě k tomu nabízí smysluplná a skutečná témata v písních.

Je zajímavé slyšet, jak po tvrdých beatech na začátku ve stylu minulých alb, je Primal Heart postupně tiším a tiším, až zpívá Kimbra na ”Version of Me” úplně sama u piána a zpovzdálí kolem ní krouží a číhají na ní jako na snadnou zranitelnou kořist, minimalistické, ale dostatečně hrozivě a nebezpečně znějící smyčce. Jak album začíná otravnou pěveckou vložkou, tak končí podobně otravným hlasovým robotím chrapotem na naprosto nadbytečné “Real Life”.

To je ale tak nějak součást Kimbry a je asi dobře, že je svoje a nebojí se zaznamenat vedle těch chytře promyšlených nápadů i nějaký ten nápad odvážný, ale ne úplně příjemný na poslech. Věřte, ale že je to hodně slušné album. Dostatečně přístupné a pravidel se držící, zároveň ale nebojácné se z těchto pravidel vymanit. Silných 4,0 z 5,0.

Pusťte si, pokud máte rádi: Janelle Monáe, Kali Uchis, St. Vincent, Rae Morris, Lykke Li, MØ

Post Maloneho přestalo bavit být úspěšnou rapovou hvězdou, proč kvůli tomu máme ale trpět my posluchači?

Post Malone – Beerbongs & Bentleys

Vydavatelství: Republic
Žánry: Rap, Trap, Alternativní R&B
Hodnocení: 2,5/5,0

Je vám 22, žijete si život jako král. Přesto album o vašem životě zní jako reklama varující před tím, abyste se stali slavnými. To už je docela #kumšt.

Máte v tak mladém věku fůru peněz, multi-platinové singly a alba (Stoney, White Iverson), milionářské sídlo v L.A a nahrajete takové šedivé album jako Beerbongs & Bentleys.

Jasně, staré známé přísloví říká: štěstí si za peníze nekoupíš… Jenže jako obvykle není problém samotné téma, ale jeho zpracování.

Pak je tu další přísloví a to zase říká: nesuď knihu podle obalu. To stejné platí určitě i pro hudební desky.

Líně vytvořený obal, který vypadá jako vypalované cédéčko NHL 2001, které jste před 16 lety zapomněli vrátit kamarádovi a teď jste ho našli někde zapadlé ve starých krámech, docela dobře vyjadřuje nechuť udělat album propracované, nemluvě o tom, aby třeba Post Malone nějak vystoupil z komfortní zóny své kreativní stránky.

Jak již bylo naznačeno, Post Malone se na albu zaměřuje hlavně na stinné stránky slávy a toho, jak je svou slávou znuděný. Samozřejmě, sláva má hodně stinných stránek.

“In the spotlight, but I’m on my own… I don’t even wanna go home
in a big house all alone,”

rapuje Malone na písni s jasným názvem “Rich & Son”.

My chodíme, kámo, do prací a škol a makáme jako šrouby, zatímco ty si masíruješ zadek ve vířivce. Nechceš si to vyměnit? Na tvé místo by byla asi pěkně dlouhá řada.

Post Malone zní jako obyčejný ufňukánek. “Někdy mám pocit, že nemám žádné kamarády,” zpívá třeba na otvíráku “Paranoid”. No hlavně, že mu přijdou na albu rapovat hvězdy jako Nicki Minaj, 21 Savage, Ty Dolla $ign nebo Rae Sremmurd’s Swae Lee. Pokud to dělají jen kvůli penězům, je Post Malone skutečně smutný případ. Je těžké někomu vidět do hlavy, ale uznejte sami, dává to smysl? My chodíme, kámo, do prací a škol a makáme jako šrouby, zatímco ty si masíruješ zadek ve vířivce. Nechceš si to vyměnit? Na tvé místo by byla asi pěkně dlouhá řada.

Občas člověka může zklamat, že jakmile dojde tam, kam jde celý život, nenajde tam to, co očekával. To je přirozené. Post Maloneho a jeho hra na oběť na Beerbongs & Bentleys, jde ale vysvětlit spíše tím, že prostě nemá o čem jiném rapovat, jakmile si uvědomil, že už znovu nemůže rapovat o pití drahého chlastu a o spaní s modelkami. Tak o tom zpívá znovu, jen si na to stěžuje.

Je jasné, že hudební podklad jeho rapování je velice trendový. Špetka new age spojená s trapovou hudbou umí dělat divy (a vydělat hezké peníze), když je produkce alba tak detailně propracovaná, jako v tomto případě. Beatové přechody na albu jsou vyladěné do posledních detailů a zúčastnění producenti si na zvukové stránce dali skutečně záležet. Všechno tohle uvedené jde slyšet hezky na “Over Now”, což je jeden z mála momentů, kdy Austin Richard Post ze sebe dostane nějaký kus nadšení pro věc a dokonce i nějaký projev emocí.

Post Malone pak jakoby nechal ze sebe projevit svého vnitřního George Harrisona, když jako dvanáctou píseň z celkových osmnácti, zařadil do alba překvapivou “Stay” s akustickou kytarou a relaxačním klouzavým sólem na elektrickou kytaru. “Stay” nezapadá ani zvukově, ani tématicky do alba, když se ale vezme jako samostatná jednotka, určitě to není špatná píseň a pro Post Maloneho je jen dobře, že je takhle flexibilní v různých hudebních žánrech.

Jakoby tahle píseň s povedenými rockerskými řádkami jako:

“You know that I’m too drunk to talk right now
You put your cigarette out on my face,”

naznačovala, že Post Maloneho už vlastně ani moc nebaví být raperem a možná by mu bylo lépe, kdyby si nenechával jeho překvapivě hezký hlas kazit modulováním elektronickými nástrojemi.

Chápu, je to trendové a některé písně historie to vylepšilo — třeba zrovna průkopníka a prapředka auto-tunu “Believe” od Cher — na hned po “Stay” následující “Blame it On Me”, se ten robotí hlas Post Maloneho už ale vážně nedá poslouchat. Tohle je ale problém celého alba a je jedno, jestli Post Malone zrovna zpívá nebo rapuje. Kdyby byl Post Malone více přirozený a méně se staral o hudební trendy a vydělávání peněz, možná by z toho byl lepší výsledek — a hlavně taky — možná by byl Post Malone i více spokojenější se svou kariérou, byl by pyšnější na svou tvorbu a předvedl by na albu větší zápal. A nemusel by pro splnění tohohle vůbec přestat rapovat.

Možná je ale právě tahle netečnost a nevýraznost něco, co se do dnešní doby, kdy tolik lidí poslouchá hudbu jako pozadí třeba pro hraní her, paradoxně výhodou.

Pusťte si, pokud máte rádi: Migos, Logic, Drake, J. Cole, Russ, Lil Yachty

Black Stone Cherry jsou tak trochu američtí burani, můžou na to ale být hrdí

Black Stone Cherry – Family Tree

Vydavatelství: Mascot / Mascot Music
Žánry: Hard Rock, Jižanský rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Z Tenessee Willieho Nelsona se přesuneme jen kousek na sever do sousedního Kentucky, kde v Glasgow nahráli edmontonské stálice amerického rocku Black Stone Cherry své osmé album Family Tree. Jejich středovýchodní lokalita byla vždycky něco, co tuhle kapelu definovalo. Jsou to chlapi, kteří rádi vzpomínají na silnou seattleskou scénu 90. let a na na výslunní sice krátké, ale stále doznívající hnutí grungeové hudby, zároveň mají ale v duši jižanskou krev.

Tahle směs chlapácky tvrdého hospodského hard rocku vonícím po whiskey spolu s chladnokrevnstí, není nic pro hipstery, ale ti si Black Stone Cherry asi stejně pouštět nebudou. Black Stone Cherry se nepuštějí v kavárnách, ale v hospodách, při cestě autem, na motosrazech, popřípadě na nějakých grilovacích akcích a americkými jídly.

Chris Robertson možná na první pohled nevypadá jako rocková hvězda (tipovali byste ho podle vzhledu spíše na chlápka, který má malou firmu na opravu topení), za mikrofonem to ale umí rozjet parádně. Jeho dokonalou intonaci, kdy umí ve správných chvílích poskočit na malou chvíli do vysokých tónin, samozřejmě opepřenou řezavým chraplákem, je radost poslouchat podobně jako kytaristu Bena Wellse s masivní elektrickou kytarou, na které velice rád jezdí skluzy svým bottleneckovým náprstkem.

Obojí je v té nejlepší formě na “Burnin’”, která má neskutečné koule, kytarové orgasmy, které pak vystřídá barové piáno na “New Kinda Feelin’” stojí taky za to, stejně jako klidnější country bluesová “My Last Breath” a svou energií až kómatická “James Brown”.

Americký jih bývá často označován za bydliště buranů. Asi znáte ty stereotypy. Prý jenom pořád sledují závody NASCAR, poslouchají country, jezdí pickupem, nosí směšné kovbojské boty, musí mít doma alespoň 4 střelné zbraně, aby mohli klidně spát a volí jedině Trumpa (nebo jakéhokoliv jiného Republikána). Díky Black Stone Cherry ale budete chtít být všeho tohoto součástí, jen abyste si zkusili být zase ve světě, kde se s tím lidé moc nemažou a myslí přímočaře.

Pusťte si, pokud máte rádi: Buckcherry, Shinedown, Nickelback, Alter Bridge, Airbourne, AC/DC, hospodský hard rock

Dále taky vyšlo:

Ashley Monroe – Sparrow

Vydavatelství: Warner Bros.
Žánry: Country-Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Zpěvačka a písničkářka Ashley Monroe známá kromě svého jména taky díky country superskupině Pistol Annies, změnila před nahráváním svého dlouholetého producenta a na pátém albu Sparrow Vince Gilla vystřídalo současné největší eso country produkce Dave Cobb. V čem spočívá největší síla Ashley Monroe? Asi v tom, že je to dokonale zabalený mainstreamový country produkt, který ale na rozdíl od mnohých jiných nepůsobí uměle. Její skoro až soulový důstojný a odměřený styl (“Hard On a Heart”, “This Heaven”), sametově jemný jižanský country pop (“Wild Love”) s kytarami i smyčci, stejně jako svůdné rytmy “Hands On You”, jí dovolí dostatečně vyjádřit své nejrůznější pocity a předat posluchači něco celistvého a upřímného ze své duše. Sparrow není nikterak překvapivé album, je to ale poctivě vymyšlené, zazpívané a nahrané country.

Sleep – The Sciences

Vydavatelství: Third Man
Žánry: Doom Metal, Stoner Metal, Heavy Metal
Hodnocení: 4,0/5,0

Pozoruhodná deska od kalfornských ikon doom a stoner metalu začíná tříminutovým vazbením kytar titulní “The Sceinces”. Pak si Sleep potáhnou z vodního bonga (ono to jde na nahrávce i slyšet) a začnou na posluchače chrlit svou mohutnost a těžkost kytar z písně “Marijuanaut’s Theme“. Nové album není nic revolučního v tom smyslu, že by to bylo výrazně lepší nebo jiné než minulá alba. Je to ale další velice solidní album Sleep. A Sleep jsou právem považováni za jedny z nejlepších kapel doom a stoner metalu. Vysoce hypnotické riffy, spiritualismus v textech a HD produkce roku 2018, udělají z The Sciences sebevědomého potomka slavných desek minulosti, které znějí jako óda na rané doby Black Sabbath Sleep’s Holy Mountain z roku 1993.

J. Cole – KOD

Vydvatelství: Interscope
Žánr: Rap, Southern Rap
Hodnocení: 3,0/5,0

Své páté studiové album vydané po úspěšných multi platinových deskách 2014 Forest Hills Drive (2014) a 4 Your Eyez Only (2016), pojmenoval severokarolínský raper J. Cole KOD a tato zkratka může mít hned tři významy: Kids On Drugs, King OverDosed a Kill Our Demons. Už z každého ze tří názvů je vidět, že KOD je album o drogách, závislosti, kterou a přináší a o vypořádání se s tím vším.

Cole využívá zajímavého způsobu uvádění do tématu alba, když po vzoru To Pimp a Butterfly Kendricka Lamara využívá ženskou postavu v úvodu alba, která vysvětluje, že novorozenci mají dvě základní úrovně komunikace: smích („Tohle mám rád”) a pláč („Tohle mě děsí, způsobuje mi to bolest”). J. Cole tím naznačuje, že tyto základní úrovně komunikace si neseme vlastně po celý život a je na nás, abychom uměli ten pláč zmírnit. Na albu se taky vyskytuje jistý záhadný a neznámý raper kiLL edward, což je alter-ego J. Cola.

Produkce KOD je hodně stažená a minimalistická — tak, aby bylo vše zaměřeno hlavně na to, co se J. Cole snaží albem vzkázat. Je jistě morálně dobré, že se J. Cole snaží vychovat mládež k tomu, aby nebrala drogy, bohužel to není tolik zábavné díky způsobu, jakým to J. Cole podává. Na albu je mnoho neustále opakovaných slov jako: „Count it up,” „Without it,” nebo „Motivate”. V depresivním a úpadkovém pocitu, které album zanechává, to pak album dělá pocitově minimálně o patnáct minut delší než skutečných 42 minut.

KOD není vyloženě zklamáním, je to ale až příliš utahané album, které je i přes chvályhodné chytré texty možná vůbec nejslabší studiovou nahrávkou J. Cola do dnešního data.

Marc Ribot / Marc Ribot’s Ceramic Dog – YRU Still Here?

Vydavateltví: Northern Spy
Žánry: Alternative/Indie Rock, Experimentální rock, Noise-Rock, Punk, Avant-gardní jazz, Experimentální hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Marcovo Ribotovo rockové experimentátorské trio Marc Ribot’s Ceramic Dog z New Jesey tentokrát přišlo s nabroušenou politickou deskou. “Mám právo být nespokojený / Mám právo říct: ‘Naser si!’” deklaruje jasně Marc Ribot hned na začátku této hodně naštvané a zvukově špinavé desky YRU Still Here. V éře liberální nespokojenosti s Trumpovou politikou Marc Ribot se svou kapelou navrací zpět časy hardcore punku 80. let nahraného bez velkých studiových úprav, kdy není důležité, aby vše znělo přesně a nejlíp, ale aby se zachytila intenzita okamžiku. Marc Ribot byl ale snad už narozen jako multi žánrový umělec a tak je YRU Still Here protkáno nejen špinavými zkreslenými kytarami, ale i jazzovým jamováním a avant-gardním rockem.

Z celého alba vyčuhuje nejvíce pro-imigrační rap-rock trochu ve stylu Beastie Boys “Fuck la Migra”, stejně jako sborový undergroundový post-punk “Muslim Jewish Resistance”, afrobeat “Pennsylvania 6 6666”, do roku 2018 updatovaný surf-rock “Agnes”, experimentální psychedelický funk “Oral Sidney With a U”, nebo východně rocková meditace a titulní píseň alba “Yru Still Here”.

Je obdivuhodné, jak dokáže kapela chodit v tolika různých hudebních stylech. Nemusíte souhlasit s názory Marca Ribota, jeho některé řádky jako: “You call me illegal, but you’re working for a criminal,” jsou ale pořádně štiplavé a máte chuť po nich s úsměvem na tváři upřímně říct: “Páni, hezky to politikům Marc Ribot nandal.”

We Are Scientists – Megaplex

Vydavateltví: Grönland Records
Žánry: Indie Rock, Pop/Rock, Dance-Rock, Synth-Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Brooklynská indie rocková dvojice We Are Scientists míří na novém Megaplex podle obyvklého trendu dnešního indie rocku směrem k syntezátorovému popu a tanečnímu rocku. We Are Scientist se ale snaží pořád z části zůstat věrni i původnímu zvuku a tak po povedeném syntetickém, jemném a sladkém popu “Heart is a Weapon” přijde zamračená, tvrdá a hlasitá post-punková “Your Light Has Changed”. Přes značnou rozpolcenost a napodobování ohraného zvuku ostatních dnešních indie rockových kapel, We Are Scientists ukážou mimořádný melodický talent. Šestá píseň “No Wait at Five Leaves” je obrovský hit, který v sobě má mnoho hořkosladkých emocí, podobně tak úvodní “One In One Out”.

A Perfect Circle – Eat The Elephant

Vydavatelství: BMG Rights Management / Warner Music
Žánr: Alternativní metal, Alternative/Indie Rock, Heavy Metalm Post-Grunge
Hodnocení: 3,5/5,0

I přes všechny slabé stránky současného alba Eat the Elephant se z Los Angesles pocházející A Perfect Circle vrátili se zajímavým albem plným bohatých textur a melodií, ze kterých se pomalu ale jistě odhalují chytlavé a zapamatovatelné momenty. A Perfect Circle to trochu přehnali z délkou (do hodiny chybí jen tři minuty) a album pak není tak silný koncentrát, jaký bychom s asi představovali. Na první poslech je totiž Eat the Elephant album velice dobře přístupné a jeví se jako album, které bude ve vás růst, na poslechy další jakoby se ale jako ne a ne otevřít a díky postrádání nějakých vrcholných momentů, zůstává za prvotním očekáváním.

Sting & Shaggy – 44/876

Vydavatelství: Universal
Žánr: Reggae, Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Společné album Stinga a Shaggyho připomíná ty momenty, kdy vaši rodiče udělají nějakou strašnou blbost, kvůli kterým se za ně cítíte trapně, pak se ale přece jen trochu usmějete, mávnete nad tím rukou a řeknete si, že je dobře, že umí pořád blbnout. Sting a Shaggy nahráli takovou pohlednici z dovolené dvou starých mládenců. 44/876 zní jakoby Sting s Shaggym seděli těsně před zavíračkou v nějakém plážovém baru na Jamajce a zatímco už obsluha začala zvedat židle, oni dopíjejí, neohrabaně flirtují s o 20 let mladší servírkou, mezi čímž se poplácávají se po zádech a vzpomínají na staré dobré časy.

Musí se uznat, že jim to spolu vlastně slape i docela dobře. Jim to spolu očividně svědčí, jak si přizvukují, problém je, že 44/876 zní strašně nemoderně, nudně a jako přestárlé album.

44/876 si asi najde své fanoušky, od spojení Stinga, který je v posledních 20 letech zrovna v hodně kolísavé formě, ani od “Mr. Bombastic” Shaggyho — hitmakera, který nahrál svůj poslední hit, který za něco stál v roce 2008 (song fotbalového Eura “Feel the Rush”), se asi ale ani čekat nic většího nedalo. Hlavně pro Stinga je tohle spojení ztrátové, protože na posledním albu 57th & 9th to přece jen znělo, že by se mohl pokusit konečně vydat více lepších alb po sobě. V jeho novější diskografii to totiž vypadá tak, že slabší alba neustále střídají lepší.

Alespoň ale víme, že po téhle reggae pohlednici příště přijde něco lepšího. Kvůli těm písním, na kterých se podaří dostat to nejlepší z každého z nich. Exotický soul “22nd Street”, Stingův reggae pop “Dreaming in the U.S.A.”, na album nezvykle ustaraná — holt i v baru na dovolené občas přijde řeč na politiku — “Waiting for the Break of Day”, která zní jako převzatá z minulého povedeného Stingova alba 57th & 9th patří mezi ně.

Blossoms – Cool Like You

Vydavatelství:
Žánr: Indie Rock, Pop/Rock, Indie Pop, Synth Pop, Britpop
Hodnocení: 3,5/5,0

Britští Blossoms se netají svými velkými ambicemi a hlásají do světa, že chtějí být stejně velkou kapelou, jakou byli Oasis. Předkapela Noela Gallaghera na tohle musí ještě máknout, určité náznaky toho, že by mohli být aktualizovaní Oasis současnosti se syntezátory a proklady elektronickými bicími, ale přece jen na jejich druhém albu Cool Like You následujcím po eponymním debutu z roku 2016, přece jen existují. Blossoms umí vytvořit silné refrény a zajímavé melodie i poradit si s moderní produkcí. Úvodní čtveřice písní je pořádně silná.

“There’s A Reason Why” začíná ambiciozní syntezátorovou melodií a ten refrén je děsně chytlavý a melodický! “I Can’t Stand It” není tak výrazná jako úvodní píseň, ale pokračuje album v konzistentním snažení se, kterým Blossoms vyvolávají pocit, že si za tím skutečně jdou. “Cool Like You” pak naváže dalším výrazným syntezátorem a silným refrénem na úvodní pecku. Napůl francouzsky zpívaná “Unfaithful” navrací zpět časy konce 70. let a new wave Parellel Lines od Blondie. Tempo s těmito písněmi dokáže držet ještě šestá romanticky zasněná “How Long Will This Last”, zbytek alba je ale o tolik slabší, že to Blossoms táhne hodně dolů.

Kdyby se jim však podařilo někdy udělat album takové, že i druhá polovina alba bude stejně silná jako tyhle pecky, k těm dnešním Oasis by mohli mít výrazně blíže.

Lipo – Lyrika

Vydavatesltví: Universal
Žánr: Pop-Rap
Hodnocení: 2,0/5,0

Liam Neeson yawning from gifs