Recenze | Novinky: Here Come the Runts je zatím nejvíce rockové a nejvíce jednotné album AWOLNATION

Jedna věc, kterou se nedá hudebníkovi a skladateli Aaronovi Brunovi upřít je, že po vydání svého životního debutového singlu “Sail” pod jménem projektu AWOLNATION nerezignoval na široký žánrový záběr a namísto toho, aby se snažil skládat písně, které se svezou na úspěchu velkého hitu z roku 2011, na albech Megalithic Symphony (2011) a Run (2015) neúnavně hledá nové hudební cestičky, kterými by se jeho hudba mohla vydat i na novém albu Here Come the Runts.

Asi se ani není co divit, protože je to součást jeho curriculum vitae. Nejdříve totiž hrál post-grunge a alternativní rock s kapelou Home Town Hero, poté se vydal k více aktuálnímu indie rocku smíchaným s tanečními žánry pod značkou kapely Under the Influence of Giants, než se vrhl k jeho soukromému projektu AWOLNATION, který nejvíce proslavil mimořádně úspěšným elektropopovým singlem “Sail”.

V odvážném žánrovém pátrání pokračuje i na letošním albu Here Come the Runts. Co spojuje dnešní tvorbu AWOLNATION a první a nejslavnější singl “Sail”? Je to jakási důraznost v jeho písních. Ačkoliv Aaron Bruno občas rád kličkuje, rád přijde s něčím výrazným a ostrým, na což za chvíli naváže zase něčím tichým a tlumeným. Stejně jako pracuje píseň “Sail” s dynamikou, když jako sopka vybuchuje a zase se zklidňuje, i různorodé písně na aktuálním albu Here Come the Runts se tak chovají.

Pokrok v jednotnosti zvuku a věková rozpolcenost textů

AWOLNATION nahráli zvláště v druhé polovině řadu tichých a skromných písničkářských, skoro až country nebo folkových písní jako “A Little Luck… And a Couple of Dogs” nebo “My Molasses”. Zatímco první dvě alba AWOLNATION byla hlavně o elektronice, Here Come the Runts je nejvíce rockové album. Jakoby album Here Come the Runts bylo vůbec nejvíce ovlivněné jeho předchozími zkušenostmi z post-grunge kapely Home Town Hero. Pokud by někdo pochyboval, pak si může poslechnout poslední píseň “Stop that Train”, která je asi nejhlasitější, nejtvrdší a nejvíce okázalou písní, jaká kdy byla na albu AWOLNATION.

Typickou dynamiku AWOLNATION můžeme slyšet v písni, která zní jako nová píseň Weezeru — “Table for One”, kdy dupe kopák v nízké poloze a sekunduje mu tónem trochu vyšší tom tom buben. “Passion” využívá dynamiky v trochu jiném a spíše v tanečním stylu. Ačkoliv píseň využívá hlavně rockové nástroje, pravidelné rytmy bicích v refrénu a vokální linka spíše připomíná elektronickou taneční hudbu.

I třetí album AWOLNATION je kvůli různorodému stylu písní nekonzistentní, ale přesto se podařilo najít o něco lepší způsob, jak písně spojit pomocí více jednotné produkce a některým společným tématům písní. Ty tak na sebe navazují docela hladce, i když úplně ta mezera zalepit taky nejde. Přece jen některé písně na albu jako klasický rock ve stylu 70. let (“Tall, Tall Tale”), poté jako píseň Jasona Mraze (“Handyman”) a poté jako Weezer (“Table for One”). Oproti minulým albům je zde však pokrok jednoznačný.

Aaron Bruno zpívá často fistulí, ale s žánrovou rozmanitostí musí přijít i rozmanitost pěvecká a tak umí do mikrofonu i zařvat nebo dokonce zarapovat.

Určitý posun lze slyšet i na textech, které nabízejí některé zajímavé metafyzické představy a metonymie. Text plyne jednoduchým rýmem a přitom přináší sdělení jako:

“Sometimes I wanna trade this brain for a new
And picking memories along with the view,”

která nejsou vůbec hloupá, ale naopak poměrně sofistikovaná. Problém je, že vzhledem k žánrové různorodosti jsou i texty značně rozpolcené. Zvláště v druhé polovině alba se snaží tvářit dospěle a Aaron Bruno, kterému už přece jen táhne na čtyřicítku, se tak nějak srovnává s tím, že zatímco všichni jeho kamarádi už mají rodinu, on se vláčí po světě jako cirkusák. Tady se projevuje trochu problém toho, že rozdíl mezi jeho hlavní fanouškovskou skupinou a jím samotným bude alespoň 15 let (a víc) a hodně z nich chtějí od něj slyšet spíše jednodušší a oddechové pecky typu “Miracle Man” a “Passion”.

Vždy flexibilní Awolnation

Aaron Bruno zpívá často fistulí, ale s žánrovou rozmanitostí musí přijít i rozmanitost pěvecká a tak umí do mikrofonu i zařvat nebo dokonce zarapovat. Brunovy pěvecké schopnosti se krásně projeví na “Seven Sticks of Dynamite”, kde vystřihne ve sloce neuvěřitelné falsetto, kterým určuje melodickou linku do akustické kytary hrající prosté akordy. V závěru pak Bruno naopak nechá projevit své rockerské já a řve do mikrofonu jako u vytržení refrén, který tvoří název písně.

Třetí píseň “Sound Witness System” je tak trochu “WTF” moment, protože tohle je právě ten okamžik, kdy začne Bruno do písně rapovat a ještě přitom zní jako zpěvák Everything Everything Jonathan Higgs. Jeho výhrou ale je, že ani v tomto momentu se nedá říct, že by Bruno vyloženě zklamal. Následující čtvrtá “Miracle Man” je děsně zábavná a energií nabitá pecka, po které byste nejradši jako zběsilí začali běhat po vaší ulici, abyste tu energii, kterou vám píseň předá nějak vybili. Asi vůbec nejlepší písní alba je šestá “Jealous Buffoon” — hodně chytlavý taneční pop s kytarami, který je jednoduchý, ale sympaticky zábavný, účinný a ještě k tomu chytrý textově.

“Handyman” s vybrnkávanou a poté elektrickou kytarou je jedna z těch písní, která vám připadá povědomá, i když jste jí přitom ještě nikdy neslyšeli. Je to jedna z takových těch sladkých dobrodružných písní, která na jednu stranu odvážně vyčuhuje z řady nezávislých písní, na stranu druhou má v sobě už trochu moc toho sentimentu a už ohraných textových obratů jako: “So I can fix your hand.” Ten pocit, že už jste tohle někde slyšeli ostatně není ojedinělý. Třeba “Cannonball” je jako kombinace Queen s Bleachers Jacka Antonoffa. No a už výše zmiňovaná píseň “Table for One” zní jako kdyby Aaron Bruno hledal na nějakých fórech o hraní na kytaře, jaké zesilovače a efektové pedály používají pro svůj zvuk Weezer.

Album má daleko od toho být dokonalé, ale Aaron Bruno na třetím albu svého zatím nejúspěšnějšího projektu AWOLNATION dokazuje, že je neuvěřitelně flexibilním skladatelem, který rád pobíhá sem a tam mezi různými žánry. Dokazuje možná i to, že je to i dobrý posluchač jiných kapel a umělců a proto zní některé skladby jako něco, co už bylo vytvořeno někým jiným a nebo, co zní jakoby bylo vytvořeno někým jiným.

AWOLNATION – Here Come the Runts

Vydáno: 2. 2. 2018
Délka: 45:43
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Passion, 4. Miracle Man, 6. Jealous Buffoon, 7. Seven Sticks of Dynamite, 14. Stop That Train