Novinky Hookworms, Migos a další zajímavá nová alba

Novinky Hookworms, Migos a další zajímavá nová alba

V přehledu a recenzích důležitých nových alb tohoto týdne se tentokrát objevili Angličané Hookworms, kteří na svém čtvrtém albu předvedli nejvíce vyleštěný zvuk, když se vzdálili od zachycení zvuku naživo. Zajímavé album vydal hudební workoholik američan Ty Segall, který navrací svými nápady zpět nejslavnější hudební momenty 60. a 70. léta. Britská zpěvačka Rae Morris se od debutu z roku 2015 dost proměnila a Migos vydali po roce pokračování svého úspěšného alba Culture, které bohužel nedopadlo tak dobře, jako zmíněná alba kapely, hudebníka a zpěvačky.

Hookworms na čtvrtém albu dopadli na zem textově i hudebně

Hookworms – Microshift

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Psychedelic Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Pětičlenná kapela z anglického Leeds hraje nezávislý rock s příměsí psychedelické hudby. Čerpá hodně z vlivů 60. a 70. let. V jejich hudbě můžeme slyšet acid rock, stejně tak ale i třeba krautrock. Microshift je už čtvrté studiové album Hookworms. Co přináší nového? No právě asi to, že je studiové skutečně v pravém slova smyslu. První tři alba — eponymní Hookworms (2011), Pearl Mystic (2013) a The Hum (2014) –, totiž vlastně nebyly úplně tak studiové v tom slova smyslu, jak to známe od většiny dnešních kapel, protože se zaměřovaly spíše na zachycení živého zvuku bez úprav. Základní pravidlo při nahráváním tedy znělo: nečistý Lo-fi zvuk vyhodit a místo toho vše vyčistit.

Stejně jako se vyčistil zvuk, vyčistily se i témata kapely (nebo, že by členové samotní?) a v textech kapely je přece jen o něco méně létání v oblacích a více řešení reálných záležitostí nejčastěji se týkajících mezilidských vztahů. Úvodní “Negative Space” zní jakoby se Hookworms vrátili z návštěvy od strejdy Murphyho z LCD Soundsystem. Emocionální song o ztrátě blízké osoby je zpíván na pozadí všude přítomných elegantních vln syntezárorů.

Ve vyšších otáčkách jedoucí “Static Resistance” si jasně říká o to být hlavním a nejúspěšnějším singlem alba. Melodicky přímočará a výrazná píseň díky těm mnoha syntezátorům, kytarám s efekty a částmi textu jako: “Getting old is such a system / I gotta celebrate”, navozuje pocit toho, když máte už za chvíli odejít z párty, ale ještě než odejdete, chcete toho stihnout co nejvíce. Zkrátka: než zestárneme, tak si ještě pojďme rychle ještě užívat. Hookworms se daří na této písni výborně spolupráce mězi textem a hudbou.

“Ullswater” se svými archaickými beaty připomínají krautrocková sedmdesátá léta, stejně tak to má “Opener”, kterému trvá kvůli dlouhému úvodu dobré dvě minuty, než se konečně odhodlá s udáváním tempa začít. “Each Time We Pass” má ze všech písní asi ten nejvíce propracovaný zvuk. Mnohočetné vrstvy různorodých syntezátorů připomínají nějaké zvuky přírody jako tekoucí vodu a zpěv ptactva. “Boxing Day” pak patří mezi nejtemnější a hlavně nejvíce experimentální skladby na albu. Robotické a pravidelné techno bicí začnou neustále přerušovat agresivní dechové nástroje hrající falešné tóny. Vřava náhle zničehonic utichne a následuje naopak velice tichá a uklidňující píseň “Reunion”.

Cekově se dá říct, že Hookworms se podařil důležitý krok, když pročistili svůj zvuk, více dosedli nohama na zem v textech a zároveň neztratili ze své chuti k netradičním a syrovým nápadům z dřívějších alb.

Ty Segall přinesl kolekci písní, ze kterých by byly nesmrtelné klasiky, kdyby je vydal před půlstoletím

Ty Segall – Freedom’s Goblin

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Alternative/Indie Rock, Garage Rock, Psychedelic Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Freedom’s Goblin je už desáté album plné délky tohoto hudebníka z Laguna Beach v Kalifornii. Když k tomu připočteme spolčení s umělci či vytvoření kapel jako Fuzz, Mikal Cronin, Wand, Sic Alps nebo GØGGS… na třicet let slušný výkon! O jeho vytížení a pracovním nasazení ostatně hovoří i to, že jakmile oznámil před natáčením nového alba pod vlastním jménem pauzu, aby se mohl více soustředit a dát dohromady lepší výsledek, než z toho pak vzniklo aktuální Freedom’s Goblin, trvalo to pouhý rok. To, co je pro některé kapely standardem, je pro Tye požehnaně dlouhá doba.

Čekání se ale vyplatilo, protože nakonec z toho je možná vůbec nejpřístupnější a nejlépe poslouchatelné album od tohoto umělce. Hlas Tye Segalla je více ve velení a s přispěním vlivů rocku 70. let — zvláště třeba kapel jako T. Rex, není překvapení, že i Beatles, naopak překvapivá je občasná podobnost třeba s Black Sabbath — je z toho album, které by si tátové mohli splést s jejich kolekcí vinylových klasik. Jde si snadno představit, že třeba taková typicky táboráková rocková píseň “My Lady’s On Fire” kdyby vyšla o pár desítek let dříve, stala by se nesmrtelnou klasikou.

Mezi nejpovedenější část alba patří též dvojice po sobě jdoucích písní “Meaning” s ženským hlasem manželky Denee Segall a zběsilými bicími a pak hned následující dojemná a romantická “Cry Cry Cry”.

Je škoda, že Ty Segall tak moc žije v minulosti a některé písně jsou ve stylu: zkusme udělat něco, co bude znít jako … dosaď nějakou starou legendární kapelu.

Ačkoliv je Freedom’s Goblin možná nejpřístupnější počin Tye Segalla, díky své délce a některým nespoutaným experimentálním písním jako “Talkin 3” je nutné si album poslechnout několikrát, aby některé momenty vyzněly lépe a aby se uchovaly v paměti. Je škoda, že Ty Segall tak moc žije v minulosti a některé písně jsou ve stylu: zkusme udělat něco, co bude znít jako … dosaď nějakou starou legendární kapelu.

Album je se stopáží skoro přesně hodina čtvrt dost dlouhé a pro tak málo známého umělce je tato délka hodně kontraproduktivní. Jenže to je holt typický Ty Segall chrlící ze sebe nápady jeden za druhým. Přece byste nechtěli, aby po roce “nic nedělání” přišel s osmi skladbami a třiceti minutami, že ano? V lecčems je ten Ty Segallův přímočarý přístup sympatický proto sice slabších, ale pořád 4.0/5.0.

Pozn: Ty Segall nemá Freedom’s Goblin na streamovacích službách, legálně se samozřejmě dá po pár vteřinách hledání album přehrát zdarma, ale Ty Segall si očividně příliš nepřeje hudbu šířit skrze tuto platformu, jelikož zde ani nemá žádný oficiální profil a oficiální videa, proto zde embed ani odkaz na album ani na písně z alba nebudeme zveřejňovat. Oficiálně si můžete například stáhnout album z iTunes a ukázky pár písní najdete na Bandcampu.

Pokračování úspěšného alba Migos Culture II se vůbec nepovedlo

Migos – Culture II

Vydavatelství: Quality Control / Virgin EMI
Žánr: Rap, Southern Rap
Hodnocení: 2.0/5.0

Americké rapové trio z Georgie Migos (Quavo, Takeoff a Offset) minulý rok vydali album Culture a sklidili za něj chválu ze všech stran. Jakoby Migos vzali své přednosti a nahustili je do hodiny silných tracků. Bohužel, Culture II je jako Čelisti II a nebo Titanic II. No dobře… Zase tak hrozné to není. Ale pořád to dost špatné je. Migos natáhli druhý díl Culture na nauvěřitelnou 1 hodinu a 45 minut. Už z principu to ani nemohlo dobře dopadnout, protože Migos nejsou v žádném přípdě ti, kteří by si mohli dovolit dělat takto dlouhá alba vzhledem k tomu, že jejich rapové podklady nejsou ani zdaleka tak pestré a různorodé, aby se nestal poslech po překročení hodiny a čtvrt zvrhlým masochismem posluchače. S tak dlouhou délkou a s tak krátkým časem, který dělí obě alba je z Cuture II spíše mixtape než regulérní studiové album. Až na to, že tohle jaksi mixtape být neměl.

Pozitivní na tomhle albu alespoň je, že když přetrpíte zhruba hodinu a půl opakujících se a nedodělaných nápadů, hlasu neustále modulovaného auto tunem a narychlo a ještě jako po frontální lobotomii napsaných textů jako:

“Said I got bank same size as his bank, yeah
My bitch better than his bith, yeah”

nebo ještě hůře: “Pull up on nigga like Higgies (pull up)” — Cože!? Huggies!!!???), přijde možná úplně nejlepší moment alba — píseň “Notice Me” (feat. Post Malone), která má alespoň nějakou atmosféru a inteligentní věty. Když vydržíte o čtvrt hodiny méně, alespoň uslyšíte “MotorSport”, která je jedním z těch velmi vzácných momentů, kdy oceníte to, že někde uslyšíte Nicki Minaj. Což možná samo o sobě není moc dobrá vizitka pro album.

Rae Morris je jako sestry Larinovy z Evžena Oněgina. Na prvním albu je to přemýšlivá Taťána, na druhém energická Olga

Rae Morris – Someone Out There

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Art pop / synth pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Je zajímavé slyšet, jak se styl Rae Morris změnil za tři roky od debutu Unguarded. Ten byl odměřený, velice důstojný, vážný a strhující po emocionální stránce. Jakoby před Someone Out There někdo zpěvačce někdo řekl: jako bylo to fakt dobré, ale na tohle máš ještě času dost. Úvodní píseň “Push Me to My Limit” s krásnou ambientní hudbou na pozadí jakoby zde sloužila pro všechny ty, kteří slyšeli první album z roku 2015. Druhá píseň “Reborn” pak nabízí plynulý přechod do nezvykle hravé “Atletico (The Only One)”, která je něčím úplně jiným, než prezentovala Rae Morris na prvním albu. Orchestrální prvky z prvního alba nahradila elektronika a rázné údery bicích. Rae Morris má v sobě více života a je oproti té zádumčivé zádumčivé Rae Morris jako její sestra s jinými povahovými vlastnostmi. Prostě úplně jako z Puškinova Evžena Oněgina. První album představuje Rae Morris jako tu tichou, samotářskou a hloubavě přemýšlivou Taťánu a druhé album je jako veselá, energická a společenská Olga.

Ta změna je tak výrazná, že by člověku mohla připadat až moc nepřirozená. Ti nejlepší — třeba Bowie a Beatles vždy dokázali změny posluchači prezentovat a připravit si je na ně pomocí různých smyšlených postav, obrázků, příběhů. Posluchač se po poslechu Someone Out There může oprávněně ptát: “A která to tedy je ta pravá a stoprocentně autentická Rae Morris? Pokud je tohle ta pravá, co tedy bylo první album? Jenom přetvářka?” Samozřejmě, že se může jednat prostě o nějakou přirozenou lidskou změnu, posluchači je to ale třeba nějak sdělit, aby pochopil kontext. Rae Morris sice nemá připravený tak propracovaný plán jako Bowie, naštěstí ale posluchače nepodvede a jako dostatečné vysvětlení zde slouží právě výše zmíněná elektro popová skladba “Reborn” s odhodlaným refrénem, ve kterém zpívá:

“These are new beginnings
Won’t let the past determine where I go from here.”

Takové změny jako tahle vždy fanoušky interpreta rozdělí do dvou táborů. Jedni se budou modlit za to, aby se jim vrátila ta stará Rae Morris, druzí nový styl plně přijmou a dokonce v něm najdou větší zalíbení. Díky změnám k nim přibude jistě i mnoho nových fanoušků. Je proto dobře, že na novém albu existují i písně jako “Physical Form“ a “Someone Out There”, které zasypávají příkopy, protože si je užijí oba tábory fanoušků.

Jaký je ale verdikt této recenze? Byla lepší ta “stará” Rae nebo ta “nová”? Není to lehké. Některé písně na tomto albu — kromě výše jmenovaných třeba “Dip My Toe” –, jsou vážně děsně zábavné a sympatické tím, jak jsou živelné a hravé. Bohužel je zde i mnoho písní jako “Wait for the Rain”, kteráá mají nejasný cíl. Člověk čeká kdy to konečně přijde a ohromí ho nějaký skvělý refrén, ale místo toho píseň pořád plyne a plyne až přestane bavit. Je to jakoby někdo vzal kus sloky písně nějaké mainstreamové hvězičky jako Taylor Swift a postavil na tomto kousku celou čtyř minutovou píseň. První album Unguarded nabízí po kompoziční stránce úplně jinou a daleko vyspělejší úroveň. Z tohoto důvodu v případě Rae Morris tedy spíše Taťána než Olga. Změna vniveč ale rozhodně nepřišla a pokud se bude tento nový styl vylepšovat, příště by to mohlo být jinak. A nebo třeba přijde Rae Morris ještě jako nějaká třetí sestra Larinová, kterou nám Puškin zatajil…

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář