Recenze | Novinky: Blink-182 se na druhém albu bez Toma DeLonga NINE snaží zalepit díru po modernějším a dospělejším stylem

Populární pop-punková kapela Blink-182 vydává po na Grammy nominovaném albu California druhé album s novým frontmanem Mattem Skibou pocházejícím z kapely Alkaline Trio. NINE pokračuje ve vývoji zvuku směrem k trendovým hudebním žánrům. Blink-182 se díru po Tomu DeLongovi snaží ve tvůrčí části zalepit využíváním služeb mnoha producentů a hudebníků. Ačkoliv je album NINE ve skutečnosti osmým albem kapely, Blink-182 se rozhodli započítat také jejich demo Buddha. Odtud tedy ta devítka v názvu. 

Formule úspěchu Blink-182 byla vždy jednoduchá, ale zatraceně účinná. Tom DeLonge měl ten správně zapamatovatelný hlas pubertálního skejťáka s trávou vždy přichystanou v kapse. Týpek, u kterého by se otec obával, že s nimi začnou chodit jejich dcery. Jakmile by ale ten apokalyptický den přišel a dcera ho po pár měsících přivedla domů, otec by zjistil, že je ten kluk vlastně strašně vtipný a má dobré srdce. Stejný je i příběh hudby Blink-182.

Blink-182 jsou fanoušky metalových podžánrů a alternativní hudby často šikanováni za svou hudební podřadnost. Za to, že znesvětili pravý punk The Stooges, Sex Pistols, The Clash nebo Ramones – jeden z nejlepších vynálezů hudebníků po vynálezu rock’n’rollu a našroubovali na něj jednoduché popové rádiové melodie. Zatímco Green Day, ačkoliv taky z pop-punkeři byli za své hudební počiny adorování, Blink-182 spolu se svými (zpočátku) hudebními bratranci Sum 41 nenáviděni.

Jediná rocková kapela, kde jsou bicí vlastně hlavním nástrojem

Přitom, když však vyšlo v roce 1999 nejúspěšnější album Blink-182 Enema of the State, kdy po době prvních třech divokých alb Blink-182 česali svůj styl, dokonce i ti největší odpůrci Blink-182 museli uznat, že v sobě mají mnoho skvělého. Věční puberťáci nejenže měli dobrého frontmana, ale měli i skvělého basáka Marka Hoppuse, který uvažoval takřka identicky a psal vedle něj velké hity jako “What’s My Age Again?” a “Adam’s Song”.

Třetí do party byl pak zrovna před tímto albem příchozí Travis Baker. Bubenický bůh, díky kterému se z Blink-182 stala snad první rocková kapela na světě, ve které je hlavním nástrojem nikoliv kytara, ale právě bicí. Jeho bubnování dalo hudbě Blink-182 úplně jiný směr a není náhoda, že to bylo právě po jeho příchodu, kdy přišly doby největší slávy kapely. Ne nadarmo se dostal do žebříčku 100 nejlepších bubeníků všech dob časopisu Rolling Stone.

Travis Baker je ostatně dnes asi nejznámějším členem kapely a díky svým spolupracím s hudebníky napříč žánry, často ze světa hip hopu (např. Machine Gun Kelly, Lil Wayne nebo Run the Jewels) si jistě nové album Blink-182 pustilo i mnoho nových mladých fanoušků.

Poté, co se projevila léta přílišného kouření marihuany a Tom DeLonge dospěl k názoru, že důležitější než Blink-182, je zkoumání UFO (jako vážně), bohužel musel Hoppus s Bakerem hledat náhradu a tu našli ve zpěvákovi Alkaline Trio Mattu Skibovi. Náhrada to není vůbec špatná, zásadním problémem pro Blink-182 však je, že odchodem DeLonga nezmizel jen hlas, který nahradit sice není lehké, ale zvládnout se to dá, ale hlavně taky polovina tvůrčí kapacity kapely.

Jak se Blink-182 adaptují na existenci bez Toma DeLonga

Na minulém albu California (2016) to bylo rovněž znát. Bylo to, jakoby Blink-182 dělali co mohli, aby díru po DeLongovi zalepili. Výsledkem snahy angažování častého skladatele Evanescence nebo Avril Lavigne Davida Hodgese, zatímco se producent, skladatel John Feldman snažil ze všech sil, aby udělal z věčných teenagerů konečně alespoň zčásti dospělé hudebníky, kteří by zapadli do současného hudebního kontextu.

Říct o albu, že od něj dostanete, co čekáte, ale nic víc, je asi trochu klišé, ale pro NINE to skutečně takto platí.

Album to nebylo úplně špatné, obzvláště s ohledem na to, že Blink-182 ztratili frontmana. Možná i díky tomu, že takový “více frontman” je v kapele bubeník Baker. Pokud ale seberete kapele člověka, který byl mozkem zhruba poloviny písní, samozřejmě, že to poznáte.

Před NINE se tak ani nedalo mít větší očekávání a NINE je vlastně přesně tím, co člověk od tohoto alba očekává. Říct o albu, že od něj dostanete, co čekáte, ale nic víc, je asi trochu klišé, ale pro NINE to skutečně takto platí. Obzvláště, když je pak NINE vlastně pokračováním minulého alba California. Producentem a také spoluautorem většiny písní je ostatně opět zpěvák a kytarista punk rockové kapely Goldfinger John Feldmann. A NINE skutečně zní jako o něco málo vylepšená verze alba minulého.

Baker opět není jen bubeníkem, ale s nabytými zkušenostmi z rapové hudby, rovněž producentem (programátorem) bicích, kdy nenahrává pouze své celé party, ale sem tam i přihodí elektronické bicí a nebo kombinuje nahrané bicí do nelidských sekvencí, které by nezvládl zahrát ani on sám.

Může být punk trendový? Jednou už se to Blink-182 podařilo, tak proč ne i teď

Blink-182 se musí nechat, že na rozdíl od jejich kolegů z Panic! at the Disco nebo Fall Out Boy kytarovou hudbu nikdy nezradili, snažili se pouze lehce přimíchat vliv nových trendů do jejich tradičního a odzkoušeného stylu měkkého punku, ale úplně původní styl nepřebít. A to přestože na novém albu pracovalo ještě více producentů a skladatelů, kdy mnozí z nich ani nejsou u písní uvedeni. S albem tak trochu pomáhali Bink-182 dokonce i Pharrell Williams, duo The Futuristics nebo losangeleský producentský tým Captain Cuts.

Oficiálně jsou pak zapsáni na albu (patrně protože na něj měli větší podíl) úspěšní hudebníci a skladatelé Andrew Watt (v poslední době bodoval s “Fuck it I Love You” na které spolupracoval s Lanou Del Ray a nebo letním megahitem “Seňorita”, na kterém se podílel) nebo Sam Hollander (ten v poslední době bodoval třeba s hitem Panic! at the Disco “High Hopes”). Dalším ze skladatelů na albu byl třeba také Ali Tamposi, jehož nejúspěšnějším počinem je asi píseň Kelly Clarkson “Stronger”.

Tradiční styl Blink-182 můžeme slyšet třeba na svižných punk rockových vypalovačkách “Generational Divide” a “Ransom”.

Na některých písních zase funguje spojení současného rádiového popu, který nemá až zase tak daleko k něčemu, co zpívají třeba The Chainsmokers, překvapivě dobře. Blink-182 totiž sice nikdy nebyli žádní hudební géniové, ale zároveň jsou nepochybně pořád daleko talentovanější hudebníci než dance popová dvojice, která po satirické písni přišla na to, že se dá na blbosti lidí slušně vydělat. Příkladem buď “Pin the Granade” s úderným refrénem:

„Hey!  Wait! Pin the grenade!
If you don’t love me, lie to my face,“

“Run Away” nebo “Black Rain”.

Další z písní, která je příjemným spojením hudebního kýče a upřímného a poctivého hudebnictví je například “On Some Emo Shit”. Melancholické temné kytary připomínají emocionální dřeň Brand New, zatímco melodií je píseň spíše jako něco od klučičí rockové kapely 5 Seconds to Summer. Tahle kombinace nefunguje vůbec špatně, dokonce přímo výborně! “On Some Emo Shit” je jednou z nejlepších písní alba.

“Hungover You” by měla seriózní šanci stát se rádiovým hitem. Kdo by řekl že něco takového jsou Blink-128 v roce 2019 schopni. Píseň má hodně silný refrén, který připomíná třeba velké hity Aviciiho a podobných trendových interpretů posledních let. Může být punk takhle trendový? Jednou už se to Blink-182 v době přelomu století podařilo, tak proč ne i teď.

Jedna z nejmodernějších písní na albu “Run Away” zase začíná EDM hip hopovými backbeaty a pokračuje s rapovou slokou ve stylu Twenty One Pilots, aby se pak v refrénu přehoupla v povědomý punk-pop jako z roku 2001.

Pop Skibbovi tolik nejede. Taky to není popový zpěvák…

Ne vždycky tahle kombinace nového a starého stylu ale úplně funguje. NINE je album tématy textů (na nichž se nejvíc podepsal basák Mark Hoppus) často nostalgické, někdy i trochu smutné, podstatnou část ale tvoří i návody na to, jak se naopak s depresemi vypořádat. Tématy tedy píseň “Happy Days” zapadá do alba skvěle, svým zpracováním ale klesli Blink-182 s touto peckou dost nízko. Otravný refrén “Happy days / Happy days” je vlezly jako zápach levné dezinfekce na veřejných pánských toaletách. Píseň dobrá akorát tak pro vygumování mozku.

Skibbovy pěvecké výkony nejsou špatné, ale někdy jakoby úplně nedržely pohromadě s novým stylem Blink a hůře se na více popové než punkové věci adaptoval. Dobře to lze slyšet ostatně právě na “Happy Days” nebo na “I Really Wished I Hated You”. Skibba je z Alkaline Trio přeci jen zvyklý na daleko více přímočarý punkový styl.

Je těžké si představit, jak by dnes zněli Blink-182, kdyby se na albu podílel i Tom DeLonge. Dost možná by album mnohé ztratilo. Možná by na albu nebylo tolik vlivů soudobého popu, jenž tu vůbec nejsou vždycky špatné. Jak říkají někteří filozofové, psychologové i umělci, musíte nechat umřít část svého já, aby se nová část vašeho já mohla narodit. Blink-182 nechali umřít tu šílenou část svého já, která věří na mimozemšťany a přiměje všechny ostatní v kapele, aby s ním běhali po ulici nahatí.

Bez DeLonga je kapela, ačkoliv pořád nezapře určitou pubertalitu, bez níž by asi ztratila svou identitu úplně, přeci jen o něco dospělejší a daleko rozumnější. Jenomže protipólem těchto vlastností je i v reálném životě vždycky vlastnost nudnější. Tom DeLonge je ten cvok a dospělý puberťák typu Alana z trilogie Hangover (Pařba), kterého hraje Zach Galifanakis. Bez jeho přítomnosti si s partou v klidu posedíte u ohně, dáte si pár piv s Marshmallow a zavzpomínáte na staré časy.

Tom DeLonge je ten typ člověka, co vám do těch Marshmallow tajně napíchá drogy a na druhý den se probudíte v centru Bangkoku s tetováním na tváři a agresivním opičákem na hlavě. Bez Toma DeLonga tedy Blink-182 ztratili prvek šílenství, iracionality, chaosu a byť se snaží pořád znít mladě, nejde nepoznat, že je z nich už z velké části tátovská kapela. Dobrou zprávou však je, že Blink-182 dokážou být pořád relevantní, byť v roce 2019 nejsou ani zdaleka relevantní natolik jako v roce 1999.

Otravný refrén: “Happy days / happy days,” je dobrý snad jen v případě, pokud si chcete nechat totálně vygumovat hlavu. Taková píseň s textem na úrovni Boney M a podobných hrůz osmdesátek je pod úrovní Blink-182, byť třeba od nich ani neočekáváte nějaké intelektuální elaborované texty.

Stejně tak třetí song “Heaven” znějící jako nějaký hybrid mezi americkým mainstreamovým rockem a původním stylem Blink-182 velice snadno prokouknete, jako předvídatelnou, vykalkulovanou a neautentickou píseň až příliš snadno hrající na city.

Tom DeLonge by k tomu zkrátka řekl:

Naopak ta správná dávka příjemného kýče a emocionálním vypětí zasáhne do srdce v následující čtvrté písni “Darkside”. Blink-182 se na této písni obzvláště povedl refrén. Stejně tak se musí ocenit zavěrečná píseň “Remember to Forget Me” s nejtemnějším zvukem i textem alba, která končí album ve velice důstojné nátuře.

Blink-182 – NINE

Vydáno: 20. 9. 2019
Délka: 41:40
Žánry: Pop-Punk, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Darkside, 7. Run Away, 8. Black Rain, 10. pin the Granade, 13. On Some Emo Shit, 14. Hungover You