Tool – Fear Inoculum

Tool – Fear Inoculum

Recenze | Novinky: Návrat legendární progresivní kapely Tool Fear Inoculum je jedním z největších hudebních zklamání tohoto roku

Mnozí už možná ani nedoufali, ale fanoušci se konečně dočkali. Nové album alternativní metalové kapely Tool Fear Inoculum vyšlo neuvěřitelných 13 let po vydání jejich posledního 10,000 Days. Tool se stali tak oblíbenými mezi fanoušky i kritiky pro svůj dar vytvářet progresivně znějící písně, které zapadaly do vkusu běžného rockového i metalového fanouška, avšak zároveň také poskytli zajímavé invence a mimořádný skladatelský um. Očekávání tedy po takové době od takové kapely byla velká.

Hudba Tool byla vlastně vždycky pečlivě namíchaným lektvarem, ve kterém plavaly jen unikátní a ryze kvalitní suroviny. Tool na rozdíl od mnoha jejich kolegů uměli v pravých chvílích zklidnit tempo a skoro až v meditativních tónech přemýšlet. Jakoby v takových momentech čerpali energii, kterou pak použijí v dobách, kdy nebude zbytí a bude naopak potřeba přitvrdit.

TOOL Press Photo
TOOL (Foto: RCA Records)

V podobném duchu i album začíná. “Fear Inoculum” je vlastně taková heavy metalová meditace a zní jako hodně dlouhý úvod k tomu, co přijde posléze. Už hned v první písni vám asi po 7 minutách její celkem více než deseti a čtvrt minutové stopáže, začne docházet jedna věc. Tool jakoby měli nějakou utkvělou představu, že naprosto všichni čekají na jejich úplně každý úder do blán bicích a na každý úder strun.

Jak se z geniální hudby stala hudba líná

Je pravda, že skalní fanoušci skutečně takto mohou uvažovat a při každém tónu Tool mlátit hlavou o zem jako zfanatizovaný muslimský věřící při modlitbě, je z toho ale cítit pořádný kus samolibosti a neschopnost si připustit, že jsou tady i lidé, kteří čekají na více než jen na něco, co zní nikoliv jako progresivní rocková hudba, ale jako špičkově nahrané desetiminutové zahřívání před zkouškou.

“Pneuma” začíná oproti tomu velice slibně. Kytary v ozvěně připomenou nejlepší momenty Deftones a paličky hrající vedle toho tomu ještě přispějí, pak ale začne hrát riff, při kterém se nemůžete zbavit podivné asociace, kdy se zdá, že píseň zní skoro identicky s Eminemovým “Loose Yourself”.

Kouzlo písně je pak definitivně ta tam, když se vše zvrhne opět v pouhé věčné hudebnické zahřívání, které nikam nevede a když konečně v čase 3:20 začnou hrát kytary, zjistíte, že kapela hraje vlastně jen pokračuje v neustále stejném riffu, jen je nyní hrán metalovými power akordy s větší intenzitou. Když se navíc kapela konečně rozjede, pořád to zní až příliš pomalu a příliš utahaně.

Při těch nekonečných rozehřivacích pasážích, které na albu slyšíme jsem si říkal, jestli to tak třeba není naschvál. Jestli třeba kapela nenahrávala album naživo a protože se jim moc do toho nahrávání nechtělo, jestli se náhodou nerozhodli, že si vymezí vždycky nějaký čas na pauzu.

Představoval jsem si, jak zatímco bubeník Danny Carey bušil do bicích své nezvykle tuctové bubenické přechody (vždyť to má být jeden z největších bubeníků posledních dvou dekád!) a basák s kytaristou Justin Chancellor a Adam Jones opakovali dokola stejný riff, zpěvák Maynard James Keenan si vždycky odskočil vedle do bistra na svačinu, snědl si v klidu hamburger a pak si to zas kluci vyměnili. To by ostatně vysvětlovalo rovněž, proč si přes dvě minuty třetí písně zvukového experimentu “Litanie contre la Peur” hrál Keenan s hlasovým modulovacím efektem.

Podívejte, neandrtálci. Přinesli jsme vám zápalky!

První se z oběda očividně vrátil kytarista Chancellor a proto slyšíme první minutu písně jen jeho kytaru. Bubeník Danny Carey se naštěstí zase tak dlouho nezdržel. Jen si ještě odskočil na WC, a tak po minutě už začne bušit do nějakého kovového bubínku a po minutě a tři čtvrtě už i dokonce začne něco hrát.

Pamatujete si na ty časy, kdy Tool dokázali skládat komplexní kytarové, basové a bicí části, které byly zajímavé, šťavnaté a dali do toho jedny z nejlepších textů v metalové hudbě široko daleko? Tak jen, že byste na to hned tak neměli zapomenout, protože bůhví, kdy zase uslyšíme nové album, kde bude šance na změnu.

“Invincible” má určitě zajímavé takty, podobně jako písně v nejlepších časech TOOL alb Ænima (1996) a Lateralus (2001), ale kapela touhle písní jakoby jen křičela do světa: „Podívejte se na naše zvláštní metrum! My hrajem píseň v taktech, jako nikdo jiný!” Ano, my jsme si všimli a oceňujeme to, ale tohle jste už v daleko lepší variantě, kdy jste navíc nekašlali na to jaké harmonie hrají kytary, zažili na slavné písni “Schism”. A mimochodem… Od kdy je metrum písně jediným ukazatelem dobré písně?

TOOL mi připadají na novém albu Fear Inoculum jako vynálezce zápalek John Walker, který v roce 2019 sestoupil shůry, aby nám ukázal, jak rozdělat oheň pomocí škrtnutí kouskem dřeva a myslí si, že z nich budeme vyvaleni stejně jako lidé v roce 1826. Stejně tak v roce 2019 doopravdy nikoho nepřekvapí elektronické experimenty jako na poslední “Mockingbeat” nebo “Chocolate Chip Trip”.

Přivádí mě to k myšlence, jak vlastně kapela vnímá své fanoušky. Podle některých momentů alba to vypadá, že jako neandrtálce nebo příslušníky od civilizace odlehlého domorodého kmene, pro které je každý hudební experiment geniálním počinem, po němž spustí rituální tanec kolem ohně a obětují kozu.

TOOL se ale nakonec konečně přeci jen rozehrají (na sedmé písni, po už skoro hodině hraní). Možná protože na “Culling Voices” přestane kapela experimentovat a konečně začne hrát normální a nefalšovaný heavy metal, který se skrze ty podivné změny tempa a zvukové experimenty, které nedávají nikterak velký smysl, ukáže jako něco, co konečně funguje. Jaká úleva!

Poté je tady “7empest”, která se nese v podobném duchu a je to nejvíce tvrdá píseň na albu. No a dokonce i kytarové sólo dokáže znít skvěle. Píseň je dost zajímavá i instrumentálně a zpěvák Keenan do písně ani na jejím konci nemusel zasahovat, aby si píseň vystačila s tím, co dosud měla.

Album je ale i tak alespoň odpočinkem od přeprodukované a příliš rychlé hudby a je hezké slyšet, že si někdo takto dává záležet na každičkém tónu. Škoda však, že z toho, co hrají, byť sebelépe, se chce po chvíli spát.

Tool – Fear Inoculum

Vydáno: 30. 8. 2019
Délka: Digitální verze 86:38
Žánry: Progresivní rock, Progresivní metal, Alternativní metal
Rozhodně musíte slyšet: 7. Culling Voices, 9. 7empest

Hodnocení
Celkové hodnocení:

2 KOMENTÁŘE

  1. Já to mám úplně obráceně, pro mě je to nejlepší co kdy natočili. Chce to více poslechů. Já to poslouchám už dva měsíce stále dokola v autě a nemohu se toho nabažit..

  2. Bohužel musím souhlasit, s přehledem nejslabší album v diskografii Tool….

    Pochopím chybějící “agresivní” výpady, které v minulosti vždy dokázali vyšperkovat skladby. Chybí však výraznější nápady, které by dokázali sáhodlouhé skladby udělat zajímavými. Nebo pár kratších “vypalovaček”, které by dali albu lepší spád…

Komentář