Recenze | Novinky: Cloud Nothings za pomocí Stevea Albiniho dokázali zachytit (nejen) jejich současné rozpoložení naděje i zmaru

Cloud Nothings byla i přes svůj poměrně přímočarý styl stylově vždy poměrně těžko uchopitelná kapela. Jejich druhé album Attack on Memory produkované legendou analogového nahrávání Stevem Albini, mělo v sobě kus post-hardcore, ema, noise rocku a členové kapely, aby nebyli posluchači a hudební novináři zmateni málo, jmenovali jako svou největší inspiraci nikoho jiného než zakladatele heavy-metalu Black Sabbath. Nyní pomalu už uplynula jedna dekáda a Cloud Nothings se vrací opět se Stevem Albinim, avšak je z nich kapela dost jiná.

Cloud Nothings jsou moderní rocková kapela, která si přebírá od jiných kapel leccos. Mnohé z takové té typické definice punku – rychlé bicí, strohé a vysoce zkreslené kytary prakticky bez dalších efektů. I styl frázování slov ve zpěvu se podobá punkovým legendám. Cloud Nothings tak na novém albu The Shadow I Remember velice připomínají třeba legendární The Ramones. Kapela z Ohia však určitě nepatří mezi klasické “ortodoxní” punkery a když na to přijde, nemají problém zariskovat možné opovržení různými nekompromisními hudebními posluchači a proniknout také do mnohem popovějších oblastí. 

Minulé album Last Building Burning tak zdobila jak zběsilost a agresivita, tak i popová melodičnost, chytlavost a velikost refrénů. Nemůžu si pomoci, ale slyším v nich díky tomu také něco například z legend hair metalu 80. let Cheap Trick.

Obdivuhodná proměna vokalisty v pravého frontmana

Punk můžeme ale chápat rovněž jako žánr, který je o svobodě vyjádření, vzdoru, naštvání na svět. Někdo také říká, že je to prostě žánr o lidech a společnosti, ve které žijí. Něco z předem použitých spojení jako “definice punku” nebo “ortodoxní punk” tak mohou při jiných vysvětlení tohoto žánru působit vlastně jako nesmyslná. Jestliže by měla být součástí punku svoboda vyjádření, měla by to být i svoboda uhnout z žánrů bez toho, aniž by někdo jen kvůli tomu začal povykovat, zvedat oči do stropu a tvrdit: “Vy už nejste punk.”

V tomto ohledu si tedy Cloud Nothings udržují i status punk-rockové kapely, pravda ale je, že Cloud Nothings víc než kdy jindy na novém albu The Shadow I Remember připomínají spíše než současné americké kapely, současné indie rockové kapely z Austrálie a Nového Zélandu jako Rolling Blackouts Coastal Fever, The Beths nebo The Goon Sax.

Cloud Nothings očividně velice vyhovuje kombinace drsnosti a jemnosti. Proto výrazně jemnější, pomalejší a popovější album Life Without Sound (2017), dopadlo takřka fiaskem. Jak se však už o rok později dokázali Cloud Nothings v životní formě vrátit zpátky s Last Building Burning, bylo skoro až ohromující. The Shadow I Remember se též vydává ve stínu jakéhosi bonusového alba, či jak jej nazvat, The Black Hole Understands, které bylo vydáno pouze na Bandcampu a hudebně bylo ještě méně punkové a ještě velice melodické.

The Shadow I Remember je v tomto ohledu pokračováním plodného období Cloud Nothings, které výborně navazuje na jejich zmiňované druhé album Attack on Memory s tím rozdílem, že Cloud Nothings působí jako stále silnější kapela. Mnohé z toho je způsobeno proměnou Dylana Baldiho. Ten totiž i na skvělém Attack on Memory působil, při vší úctě, jakoby se k mikrofonu postavil jenom za trest, protože někdo musel.

Nyní se mu ale buďto dost proměnil hlas a nebo na sobě strašně makal, protože je z něj po necelých devíti letech plnohodnotný frontman. Oni taky Cloud Nothings nahrávali album Attack On Memory v době, kdy bylo Baldimu teprve 18 a obzvlášť kluci v tomto období nemají hlas ještě úplně vyvinutý a stále se potýkají se strašákem všech teenagerů, a obzvláště těch, kterým jsou zpěváci, a sice mutací hlasu.

A je to obrovská výhoda, protože zatímco se minule Cloud Nothings museli naučit perfektně hrát, nastavit a perfektně nahrát své nástroje s aparaturou, dnes mají už i hlasovou stránku kapely naprosto plnohodnotnou.

Soundtrack k deštivým pandemickým odpoledním

Na minulém albu se mi moc líbilo, že Cloud Nothings dokázali na posluchače výborně přenést atmosféru patrně přímo jejich zážitků. Asi to nebyla náhoda, protože Cloud Nothings pojmenovali první píseň alba po norském hlavním městě a chuť kapely přenést na vás atmosféru jiného místa (a nebo naopak vás přivést virtuálně za nimi), nemůže být očividnější. 

V otevírací “Oslo” se řeší existenciální otázky. Není to nikterak hluboká filozofická debata, drží se to ale velké otázky, které jsme si všichni někdy položili: Kdo vlastně jsme? Má nějaký důvod, že jsme v té neuvěřitelně shodě náhod zvítězili my? Přes zázrak, že tato planeta je umístěna v ideální vzdálenosti od hvězdy a má kolem sebe ideální štíty v podobě jiných planet až po to, že jsme s těch milionu spermií vyhráli ten závod právě my, se to zdá jako stěží uvěřitelné..

Ale jsou tu taky pokládány více přízemní otázky.

Proč je i přesto, jaké neuvěřitelné štěstí máme, život tady tak těžký? Jsme šťastni ve městě, ve kterém žijeme? V práci, kterou děláme? Ve vztahu, ve kterém jsme? Změníme se ještě v průběhu života, jak budeme dál stárnout?

Cloud Nothings přitom donutí takto hluboce přemýšlet prostými řádky jako:

“Am I at the end or will there be another change?“

(“Skončil jsem už a nebo přijde další změna?”)

To však nic nemění na jejich síle.

Úvodní kytara alba spojená s bublajícím zvukem a pianem je famózní. Běhá z toho mráz po zádech, okamžitě vás to přesune někam do deštivých krajin, Cloud Nothings si nemohli vybrat lepší intro svého alba. Ocenit se musí i upršená fotografie obalu alba, která úplně přesně koresponduje s tím, jak na člověka působí song “Oslo”. Takový punk pro deštivá úterní odpoledne, kdy vám není ani úplně dobře, ani špatně, ale doléhá na vás tíha života ze všech stran.

Nejen kytary, ale i bicí zní na albu opět výborně a jsou tím pravým srdcem další svižné písně s popovými popěvky “Nothing Without You”. Dalším prvkem Cloud Nothings je angažování dámské vokalistky, za kterými by, pokud jsem tedy pátral správně, měla stát Macie Stewart z rockové dvojice OHMME. A pokud se vám její zpěv na této písni líbil, pak se můžete radovat, protože to není naposled, co na albu Cloud Nothings své nové eso z rukávu vytáhli.

“The Spirit Of” je výrazně agresivnější a na rozdíl od “Nothing Without You”, má nečekanou strukturu, kdy sice píseň začne tradiční strukturou sloka-refrén, ale v polovině přijde, jak se říká správně v hudební teorii coda – jakýsi rozšířený závěr skladby, kdy dochází jen k opakování refrénu až do konce. Baldi si na konci skladby i „zascreamuje“ jako v drsném post-hardcore. Chvíli předtím přitom Cloud Nothings zní s dalšími nasládlými popěvky s punkovými kytarami spíše jako nějaká kombinace The Ramones a Cyndi Lauper. Ale přesně tohle Cloud Nothings jsou. Nikdy nevíte, co od nich uslyšíte dále, ale přesto to do sebe všechno nějak perfektně zapadá a na konci tvoří perfektní celistvý obraz.

“Only Light” není ve sloce nijak výrazná píseň. Tím, jak moc hlas Baldiho začal poslední dobou připomínat nebožtíka Joeyho Ramona, je ta nepříjemnost ve slabších chvílích snad i na škodu. Pak ale přijde nápaditější před refrén a hlavně hezký, až překvapivě jemný refrén, který potěší uši.

Cloud Nothings jemně také pokračují. “Nana” je prakticky romantický song. Cloud Nothings se tentokrát přidávají ve více lidech a zpívá vedle Baldiho i basák TJ Duke.

Jak “Nana”, tak “Open Rain” jsou velice chytlavé, můžete ale mít takový nepříjemný pocit, že už jste to někde před tím slyšeli. Připomíná to některé písně z posledního alba Jimmy Eat World a zrovna poloha emo-popu popravdě není úplně nejsilnější stránkou Cloud Nothings. Zní to sice velice hezky a chytlavě, ale nějak si to prostě nemůžete užít. Nevěříte jim to tolik jako jiné písně.

Až “Sound of Alarm” přinese tak chytlavý a povedený refrén, že už prostě neodoláte a poddáte se i téhle více popové části jejich hudby, která zase připomíná s roztomilým hookem po refrénu dívčí punk-popovou kapelu The Regrettes.

„Svět, který jsem znal, odešel pryč,“ zpívají do současného podivného stavu světa trefně Cloud Nothings

“Am I Something” po těch romantičtějších a nebo veselejších částí zase přinese kus existenciálního dramatu a Cloud Nothings se stejně jako na Attack On Memory začínajícím songem “No Future/No Past” stále daří toto téma nevyčerpat. Závěr písně s napůl prosebnými výkřiky:

“Am I something good?
Or just unremarkable?”

“It’s Love” následuje výborně. Je to nejrychlejší píseň a taky nejbláznivější. Má velice veselý podtón, ale Baldi do sloky zpívá death metalovým growlingem, což vytváří směs která je nejen k popukání, ale baví i svou tvůrčí drzostí. Po středně tempových písních, kterých bylo na albu možná až moc “It’s Love” album i přes svou potrhlost výborně oživí.

Na “A Longer Moon” zazní svištivé efekty i temné, hluboké piáno. Píseň výborně navazuje na naprosto skvělý uzávěr alba “The Room It Was”, které zakončuje album podobným způsobem, jakým zakončovali Foo Fighters album The Colour and the Shape s písní “New Way Home”. Jsou to ale Cloud Nothings, kteří volí přeci jen o něco decentnější a melancholičtější závěr alba, který však napíše albu tu pravou tečku.

The Shadow I Remember je v lecčems lepší než minulé Last Building’ Burning. Cloud Nothings mají širší zvukovou paletu, zapracovali výborně do některých písní piáno i dámskou vokalistku. Současné album zase ale v některých momentech, zvláště v části těsně za půlkou ztrácí svou ostrost. Na Last Building’ Burning řezali kytarami Cloud Nothings poctivě od začátku do konce a album bylo správně tvrdé a temné. I přes tu tvrdost ale Last Building’ Burning postupně ztrácelo nápaditost. To The Shadow I Remember se naopak ze slabší části vzpamatuje a přijde ještě dobrý závěr. Last Building’ Burning je však asi více umělecky hodnotnější a originálnější než The Shadow I Remember.

Co je ale na dvojici alb The Shadow I Remember a Last Building’ Burning krásného je, že jakmile si poslechnete album minulé, slyšíte jak z těch černých mraků postupně prosvítá album současné. Třeba “Leave Him Now” jakoby spíše patřila ze současného pohledu do The Shadow I Remember”. Pokud bychom museli nutně zvolit jedno z alb čistě dle zvuku, myslím, že by bohužel pro album současném, stejně nakonec vyhrálo Last Building’ Burning díky těm famózním kytarovým a bubenickým výkonům, které kapela předvedla minule a nyní po této stránce až tolik jako minule neoslnila. Bylo by to ale těsné.

Pak je tu ale aspekt textů, které bodají do srdce, jsou velmi účinné a z doposud již vydaných pandemických alb, jsou Cloud Nothings jedni z těch nejlepších, co zvládli vyjádřit současnou atmosféru. I s méně údernou hudbu tak má vlastně The Shadow I Remember větší dosah než Last Building’ Burning, u kterého nebyl obsah textů vedle hudby vlastně až tak důležitý.

Možná je v tom ale i dnešní doba a The Shadow I Remember je nějakou podobnou očistou duše, jako bylo pro Taylor Swift Folklore. Zní to hloupě, chápu. Ale srovnání těchto dvou alb úplně rozdílných interpretů je na místě kvůli tomu, jak dobře vystihuje náladu obou tvůrců i mnoha z nás. Poslední rok byl jako takové jedno velké deštivé úterní odpoledne, kdy je všude klid, ale zároveň tak úplně není. Steve Albini je známý tím, jak dokáže z kapel dostat čirou přirozenost a je to rovněž jeho velká zásluha, že album má ten dar přesunout vás a pochopit rozpoložení kapely, když jej nahrávala.

Kdy mnoho lidí tvrdí (tedy na rozdíl ode mne), že má více času přemýšlet a poté – a to se nám snad stalo skoro všem – poohlédnout na svůj život z jiné perspektivy, možná trochu širší, kdy nám najednou přestaly připadat tak důležité ty problémy před pandemické éry jako kde si dáme po cestě do práce kafe a jak seženeme lístky do kina, když je tam už skoro vyprodáno a nejsou dobrá místa k sezení.

“The world I know has gone away
An outline of my own decay

…

This is the end of the life I love”

(“Svět, který jsem znal, odešel pryč / Náčrtek mého vlastního úpadku … Tohle je konec mého života, který miluji.”)

Cloud Nothings – The Shadow I Remember

Vydáno: 26.2.2021
Délka: 32:08
Žánry: Punk Rock, Power Pop, Indie Rock, Noise Rock, Hardcore, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. Oslo, 2. Nothing Without You, 3. The Spirit Of, 4. Only Light, 7. Sound of Alarm, 8. Am I Something, 11. The Room It Was