• Před pár dny vyšla nová píseň Micka Jaggera a Davea Grohla s názvem “Eazy Sleazy”. Dostalo se to dokonce do našeho veřejnoprávního rozhlasu, kde to moderátoři představovali jako nějaký veledůležitý počin a s vážným hlasem sdělovali, jak se píseň staví proti odpůrcům vakcín se stejně vážným tónem, jakoby snad oznamovali jmenování dalšího českého nového ministra a nebo oznamovali nějaký zásadní zvrat v pandemii díky novému převratnému vědeckému objevu.

Ale nejsou v tom sami. Politika vyvolává vášně. Mainstreamová média jsou tak vždy strašně rády, když do něčeho můžou politiku narvat, protože to pak máte okamžitě kliky, reakce, příznivce jednoho a druhého tábora, co se servou v diskuzi a zatímco se diskutující hádají nebo alespoň klikají, vám na webu narůstá velice cenný čas návštěvníků strávený na webu. To se pak hezky ukazuje v grafům potenciálním zájemcům o inzerci. A už jenom samotné kliknutí je politikou vždy snadno vynutitelné.

V písni se vyskytuje jedna sloka o konspiračních teorií bláznů, netřeba z toho dělat velkou politiku

Co, že v té písni je za tak důležitého, že to tak slavnostně oznamovali dokonce i na Českém rozhlasu? Kromě zpívání o nových digitálních trendech, kterým v době pandemie stoupla obliba (hovory na Zoomu, TikTok, sledování video lekcí o vaření…) se v poslední sloce si Jagger s Grohlem (beru to tak, že je text dílem obou, i když nevím, kdo se konkrétně postaral o tuto sloku) dělají legraci s některých konspiračních teorií, které se dneska hodně probírají.

Jagger zpívá, že Bill Gates je v jeho krevním oběhu, čímž naráží na šílenou teorii o mikročipech ve vakcínách. Pak se zmiňuje ještě o píď šílenější teorie lidí, co věří v placatou Zemi, pak klasiku v podobě lidí, co nevěří v globální oteplování, věří v druhý příchod Ježíše Krista a nakonec v mimozemšťany a tzv. „deep state“. Čili v podstatě takový text, který by si mohli dát jako znělku pan Grygar a jeho klub skeptiků Sisyfos. Jagger si vlastně dělá legraci jen z pár bláznů. Humor má být někdy drsný, tak proč ne. Není to ale žádné bůhvíjaké hrdinství. Kdo by ale s Jaggerem nesouhlasil.

Snad tedy až na to úplně poslední. „Deep state“ je vysmívaný pojem, protože byl spojován s Trumpem a jeho příznivci a vše, co bylo spojováno s tímto oranžovým ex-prezidentem USA je oblíbeným terčem vtipů. A očividně i po jeho odchodu. „Deep state“ se dá chápat různými způsoby, ale má to být nějaké neviditelné zakořenění určitých principů v americké politice za účelem udržení moci a zisku (někdo říká např. že bude díky tomu vždy ochráněna Wall Street, že se vždy a za každou cenu pojede údajně vydělávající válečná mašinérie, že velká média nechtějí, aby lidi znali některé špinavé pravdy o politicích, někteří přičítají „deep state“ na vrub dokonce třeba i kauzu Jeffreyho Epsteina a Lollita Island).

V tomto ohledu je trochu škoda, že zrovna Mick Jagger, symbol vzdoru papouškuje narativy CNN ve stylu „vše, co je nějakým způsobem spojováno s Trumpem musí být špatné a není to pravda.“

Třeba fakt, že se různí technologičtí giganti, další velké firmy a některé americké velké mediální společnosti de-facto domluvili na tom, že nebudou dělat něco, co povede k Trumpovu zvolení a že měl Trump vlastně pravdu, když tvrdil, že se proti němu domluvilo mnoho lidí – a ještě se k tomu mají tu drzost otevřeně přihlásit v magazínu Times ve článku “The Secret History of the Shadow Campaign That Saved the 2020 Election” – to mi zase tak moc k smíchu nepřipadá. Ale je fakt, že ve spojení s UFO jak se do tohohle vágního pojmu nacpe všechno možné, trochu legrační je.

O to ale nejde.

Jsou to lidi, co dokázali mnoho, ale ne bohové, co vyřeší všechny problémy světa

Škoda, že tyhle všechny řeči okolo politických témat, o kterých se skvěle hádá v diskuzích zastínily fakt, že ta písnička je vcelku průser. Tedy alespoň na to, že je to spolupráce takových dvou hudebních borců. Trochu se tím vysvětluje i to, čemu se před pár lety všichni strašně divili. Proč s Daveem Grohlem a Foo Fighters odmítl spolupráci na písničce David Bowie. Dave Grohl je zkrátka pravý hudební „entertainer“. Je to strejda, který občas u piva na grilovačce vypustí geniální myšlenku a o pár hodin později skáče placáky do bazénu a pak se málem udusí smíchy, když vzpomíná na hlášky z Účastníků zájezdu. Na své si Grohla přijdou tak nějak všichni, akorát ne vždycky.

Pod videem se však objevilo k mému překvapení poměrně dost negativních hlasů, patrně od amerických hudebních fanoušků nikoliv kvůli tomuhle, ale nedostatečné aktivistické stránce v písni. Tyhle vtípky pro ně nebyly to pravé ořechové, zvlášť když se Jagger s Grohlem jenom malinko opovážili naznačit, že je současné omezení již taky trochu serou.

Exemplární názor vysvětlující pohled dnešního běžného západního mladého člověka identifikujícího se v lepším případě jako buď progresivista, v horším jako marxista, představuje komentář jistého uživatele YouTube Luka Tylera, který zní v překladu: „Co SKUTEČNĚ nechápu, je důvod, proč tito hudebníci nepoužívají svou moc k řešení konkrétních skutečných problémů ve světě, jako je policejní brutalita, systémový rasismus, změna klimatu, Donald Trump… atd. Místo toho si stěžují na virus, který se vzal po celém světě, který byl mimo naši kontrolu, a stěžují si na očkování lidí a „nutnost nosit masku“ a „svou svobodu“ ..?“ 

Proč je tomu tak, jak píše tento člověk? No možná právě protože jsou to skvělí hudebníci! Se vším respektem k nim, většina z nich nedokončila ani střední školu (jako třeba zrovna Dave Grohl). A někteří by od nich přitom chtěli, aby přednášeli veřejnosti o největších společenských problémech, které naše společnost už řeší léta, ale nenašli jsme na ně snadná řešení?

Většina lidí není hloupá a samozřejmě jim nebude věřit. Vědí, že mnoho ze slavných hudebníků strávila polovinu svého života nosem v kokainu. Nic proti tomu, proč ale sakra velká část západního světa věří, že celebrity mají nějakou magickou moc zachránit tenhle svět? Je to skoro jako ujíždění si na nějakém podivném fetiši celebrit. Přes svůj talent to nejsou žádní bohové a nejsou nutně víc než mnoho lidí kolem nás.

Mohou bavit lidi podobně jako stadionové rockové kapely, mohou je inspirovat jako někteří alternativní hudebníci, nejvyšší, čeho se mohou dostat, je dostat posluchače do nějakého bodu osvícení, do kterého ho dostanou svým uměním jako někteří špičkoví hudebníci. Některá hudba měla i skvělý politický, teologický a nebo filozofický podtext. Málokdy to ale bylo vynucené nějakým aktivismem.

Leonard Cohen si neřekl před tím než šel napsat “Hallelujah”, že by rád konal dobro a rozšířil povědomí o křesťanské mytologii. Bohužel od dob Johna Lennona, je z nějakého důvodu mnohými vyžadováno, aby zastávali hudebníci roli aktivistů a nebo rovnou aby se stavěli do role jakýchsi stínových politiků. To možná ukazuje na to, že to politici dělají blbě. Nám to jako společnosti ale dvakrát nepomůže. Spíše nás to ještě rozhádá, protože velká část společnosti se postaví na hlavu a nebudou poslouchat celebrity. A mají na to plné právo.

Co totiž můžou reálně dobří hudebníci, co umí psát písně nebo hrát na hudební nástroj vědět o tom, jak vyřešit policejní brutalitu a změnu klimatu? A tak nejlepší, co můžete získat, je Roger Waters sledujícího po nocích Al-Džazírou a poté přednášejícího svým návštěvníkům koncertů a dokonce i dalším hudebníkům o tom, jak by neměli podporovat Izrael a naopak měli podporovat Palestinu. Tu, která denně potlačuje lidská práva a jejich vůdci sní o vyhlazení Izraele. Je vždycky hezké slyšet jejich názor, ale dával bych osobně větší váhu raději názor některých neslavných chytrých nebo zkušených lidí z mého města než Jaggera, Grohla, Waterse. A to si zrovna těchto hudebníků vážím hodně. A dokonce nejen po hudební stránce, ale i lidsky.

Někdy bychom je ale poslouchat měli!

Smáli jsme se Rickymu Gerveimu, který řekl něco podobného, ale samozřejmě v trefnějším podání: „Většina z vás jste ve škole strávili míň let než Greta Thunbergová, tak si vemte svou malou sošku, neopovažujte se veřejnost poučovat o čemkoliv, poděkujte Bohu a táhněte do p***le,“ ale přitom to byla tak trefná poznámka. A ani náhodou nebyla jen pro Američany. U nás jsou sice populární spíše opačné názory, ale to nemění nic na faktu, že čekat od hudebníků nějaké názorové vedení je dost podivné.

No dobře. Ale teď je třeba hodit brzdu. Chyba by totiž byla je neposlouchat vůbec. Pokud někdo píše oblíbené texty o životě, pak má nejspíše nějaký dar vyjadřovat to, co si mnoho lidí bere za své t, že to pak vříská na celé kolo doma nebo před pandemií na koncertech. Může to být třeba i docela nesmyslný text jako “Don’t Look Back In Anger” od Oasis, ale je v něm něco, co lidem připomíná vzpomínky nebo jejich problémy. Takoví textaři pak skutečně můžou svůj dar komunikovat využít v jakousi reklamu daného problému. Písně se šíří rychleji než kdejaký čínský virus, a tak šířit povědomí o problému může být skutečně dobré skrze písně.

Možná taky schopnost skládat hudbu má v sobě dar uspořádat chaos v něco, co dává nějaký smysl a jestliže to hudebníci dokážou s tóny, třeba to mohou dokázat i s problémy.

Další dobrý důvod je fakt, že poznali svět z jiného světa než drtivá většina lidi z vašeho okolí. Je sice pravda, že cestování po hotelích a hraní před euforickými fanoušky není asi obrazem toho, jaká je většina světa nebo života, slavní hudebníci žijí v bublině. Ustát to všechno však je těžká disciplína sama pro sebe a musíte být mimořádná osobnost. Navíc právě oni, kteří to zažili ve vlastní kůži, vědí jak může fungovat sláva a mohou tak vidět skrze některé lživé marketingové nebo populistické tahy politiků.

Hudebníci také udělali mnoho dobrého skrze své charitativní koncerty. I kdyby se vám nelíbily koncerty pro Afriku, protože se tam situace za dekády nezlepšila a vypadá to, že se tamní peníze stejně ztrácí v kanálu kvůli místním diktátorům, kteří systematicky ničí tamní země, protože logicky nechtějí mít silné, zdravé a nezávislé obyvatelstvo. Podařilo se ale vybrat miliony peněz na lidi zasažené zemětřeseními, hurikány, cunami nebo dalšími přírodními katastrofami pro obnovení jejich domů nebo základní infrastruktury.

Poslouchejme tedy hudebníky pozorně. Ale nepřežeňme to zase tolik. Jsou to jenom lidé, co to většinou myslí dobře, ale nemají moc indícií navíc, aby věděli lépe než my nebo lidí v našem okolí pod Olympem, kde je ta pravda.

Ač, jak jsem předesílal, píseň “Eazy Sleazy” textem a hudbou za moc nestojí, alespoň to Micku Jaggerovi zpívá pořád parádně. Poslední dobou snad líp než kdy dřív. Proto je ještě větší škoda, že nemá lepší materiál ke zpívání…

Autor: Patrik Müller

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář