Recenze | Novinky: Metalcorovým Converge se podařilo na The Dusk In Us prodat svůj cit pro detaily, výbušnost a zápal

Deváté album Massachusettské metalcorové kapely Converge The Dusk In Us přichází pět let po zatím posledním, kritiky velice kladně hodnoceném a zároveň jejich nejlépe prodávaném albu All We Love We Leave Behind (70. místo v žebříčku Billboard 200). Converge, kteří jsou už ve svém žánru považováni díky albům jako Jane Doe nebo When Forever Comes Crashing, za klasiku, se řídili pravidlem nač měnit to, co funguje a tak si své album vytvářeli jen s malou vnější pomocí. Hlavním producentem byl jako obvykle kytarista Kurt Ballou a vlastním dílem kapely je dokonce i obal alba, který vytvořil zpěvák Jacob Bannon.

Jacob Bannon se svou kapelou Converge má za sebou přerod od kapely, kterou založili, když byli ještě puberťáci směrem k uznávanému jménu metalcorového žánru. Je to ale taky dvojnásobný otec, vlastník nahrávací společnosti a zakladatel sólového projektu Wear Your Wounds. Když jakožto už 41 letý zpívá: “You don’t know what my pain feels like,” jeho slova nabývají vážnosti více než slova nějakého puberťáckého metalcorového zpěváka, který se snaží ve svých textech vykřičet z toho, jak svět škaredý.

Jeho řvoucí hlas zní jako kdyby cítil skutečnou ať už fyzickou nebo psychickou bolest

Vnímat hudbu Converge a nikoliv text – a zvlášť tentokrát – je jako se dívat na dramatické představení se zakrytýma očima. Converge a Bannon jsou na tomto albu obzvláště emocionální. Hned první album začne písní, která je jako vybrečení se z chyb minulosti. Díky hudbě to zní, jakoby to bylo spojené i s hněvem, avšak pokud bychom vzali text samostatně, klidně by se dal použít i v nějaké velice tiché baladě úplně jiného žánuru zahrané pouze na piáno.

“When I held you for the first time
I knew I had to survive,”

zpívá Jacob Bannon a dává do toho naprosto všechno. Jeho řvoucí hlas zní jako kdyby cítil skutečnou ať už fyzickou nebo psychickou bolest. Druhá píseň “Eye of the Quarel” přináší něco pro straší fanoušky kapely. Píseň jede v rychlém tempu, zpěv zní jakoby byl zpíván za rychlého běhu, do toho se přidá pořádně hutná a ještě rychlejší basa. Do smrště kopáků a řevu přijde ve třetí čtvrtině písně jasně znějící sólová kytara. “Under Duress” zní asi jako metalový akutní žlučníkový záchvat a je až moc utahaná a pro posluchače unavující, když navíc nepřináší tak zajímavá témata, ani přirovnání v textech.

Píseň o Vasiliji Archipovovi – člověku, který mohl vyhodit svět do povětří

To naopak “Arkhipov Calm” přivede zajímavé drama studené války, když si Bannon vzpomněl na článek, který četl o Vasiliji Archipovi, který je vedle dalšího příslušníka sovětské armády Stanislava Petrova jeden z lidí, kterým možná můžeme vděčit za to, že tady vůbec jsme. Vasilij Archipov byl jeden ze tří důstojníků, kteří drželi pomyslný prst na červeném tlačítku a byl při kubánské krizi v roce 1962 jediným, kdo odmítl odpálit bombu na americkou jadernou ponorku. Titulní skladba trvá osm minut a své vyvrcholení si velice pečlivě chystá. Z počátku zní spíše jako píseň Brand New, když Jacob Bannon poprvé přesune hlas do klidného. Zatímco skoro šeptá do mikrofonu, kolem se míhá kytara jako světlo pouličních lamp kolem vás, když projíždíte noční silnicí.

Místy chaotický zvuk Converge se tak nyní soustředí více na instumentální pojetí a děsivou atmosféru, ve které Bannon bezlítostně sděluje, že: “Soumrak žije uvnitř nás” a temnota v nás nikdy úplně neodejde, ať se snažíme sebevíc. Když píseň plynule přejde (jako snad všechny písně na albu) do “Wildlife”, kapela nabídne jednu z nejchytlavějších vokálních melodií alba. Následuje feedbackem neustále pronásledovaná “Murk & Marrow”. Z “Trigger” budou mít radost fanoušci The Jesus Lizard, píseň totiž připomíná temnější verzi této noise-rockové a post-hardcorové kapely. Bannon v písni zpívá refrén, který není tak vzdálený třeba stylu, jakým své refrény do písní s drsným zvukem vkládal Kurt Cobain. Na předposlední “Thousands of Miles Between Us” se Converge přesunou podruhé do klidnější polohy a připomínají skoro nějaké balady Aice in Chains, postupně se píseň pumpuje nahoru pomocí silných bicích bubeníka Bena Kollera, který odvádí v průběhu celého alba skvělou práci.

Mikroskopická a matematická hudební práce

Converge právě v této klidnější post-hardocre, post-rockové, skoro až emo atmosféře, do které vnikli na jejich minulém albu, nejlépe nastavují atmosféru celého alba a kdyby jí příště využívali častěji, bylo by to (i když možná někteří metalcoroví fanoušci budou oponovat) jen ku prospěchu věci. Skvělé na Converge je to, že posluchače neustále něčím překvapují, nenechají ho předvídat, co za tón nebo tempo příjde dál a díky neobvyklému metrumu taktů a propracovaných rytmických sekcí, které jsou typické pro podžánr mathcore udržují posluchače napjaté na okraji svých židlí a sedaček.

The Dusk In Us končí písní “Reptille”, na které předvedou Converge jeden z těch všudypřítomných překvapivých momentů alba. Začne se poklidnou kytarovou vyhrávkou připomínající egyptskou starodávnou hudbu a přinesou do alba trochu atmosféry Bowieho “Blackstar”. Jakmile už se zdá, že píseň bude podobně pokračovat do nekonečna, najednou propukne v tradiční pumelici býčí silou oplývajících bicích a mohutných riffů. Podobné změny přitom na albu nejsou často takto znatelné na povrch. Uvnitř písní je mnoho titěrných změn, které člověk musí poslouchat velice pozorně, aby je vůbec postřehl. Album zní na první poslech jako smršť energie a zloby, písně jsou ale jako mikroskopická práce se skrytými mikrozvuky a mikrozměnami tempa.

Converge – The Dusk In Us

Vydáno: 3. 11. 2017
Délka: 43:53
Žánr: Metalcore, Hardcore Punk, Mathcore, Post-Hardcore
Rozhodně musíte slyšet: 1. A Single Tear, 6. The Dusk in Us, 7. Wildlife, 9. Trigger, 12. Thousands of Miles Between Us