Dua Lipa – Future Nostalgia

Dua Lipa – Future Nostalgia

Recenze | Novinky: Dua Lipa se díky druhému albu Future Nostalgia dokázala posunout výrazně kupředu. Pořád je to ale „jen“ pop, který mohl využít koncept alba více

Termín “Future Nostalgia” je geniální. Skvěle totiž vyjadřuje dnešní velmi oblíbené kombinování trendů dnešních s trendy minulými – v případě elektronické taneční hudby hlavně s trendy 80. let a takzvaného synth-popu tehdejší doby. Zatímco všechny zpěvačky dnes nahrávající pod producentem Jackem Antonoffem – např. Lorde, Carly Rae Jepsen nebo Taylor Swift, dělají v tomto stylu spíše takovou atmosférickou, zasněnou a tajemnější hudbu a často to působí, ačkoliv je to vydáno pod velkými jménem, dokonce skoro nezávisle a nízko rozpočtově. Dua Lipa z tohoto nyní však udělala velkolepou popcornovou zábavu se špetkou humoru.

Dua Lipa na svém prvním eponymním albu měla chytlavé písně, skvělou produkci i zapamatovatelný hlas. Jenomže v tom něco nehrálo. Bylo zde hodně málo autentického. Dua Lipa vyjadřovala jenom nějakou představu její nahrávací společnosti a navíc to ani nebyla představa dokonale realizována. Dua Lipa tak byla něco jako zpívající modelka z mol a obrázků časopisů. Byla to ikona, nikoliv skutečný člověk. Zároveň její „fejková“ postava však nebyla stvořena ani zdaleka tak dobře jako kdysi například Spice Girls. Je navíc jiná doba a v éře sociálních sítích, kdy máte možnost vidět, co popové zpěvačky snídají, se moc na postavy polobožských zpěváků z hudebního Olympu už moc nehraje.

Dua Lipa (Foto: Warner Records)
Dua Lipa (Foto: Warner Records)

Na novém albu to je úplně něco jiného. Nejsou ale nadšení jen ti, kteří chtějí autenticitu, ale i ti fanoušci popové hudby, kteří si potrpí na tom makeupu okolo — choreografiích, vystupování na pódiu atd. Dua Lipa působila na turné nemotorně a ačkoliv se hýbala jen asi jako nějaký strejda na hasičském plese v Hamrech po šesti pivech a čtyřech myslivcích. Nedokázala při tom ani příliš dobře zpívat. To všechno se teď razantně změnilo a Dua Lipa na sobě dost pracovala po všech stránkách. Já tedy nejsem na choreografie žádný odborník, ale premiéra “Don’t Start Now” na MTV Video Awards — to bylo skoro jako číslo ze zahájení olympijských her.

“Don’t Start Now“ a frajírek od vedle Ian Kirtpatrick

Pro nás je ale důležitější hlavně, že se tato preciznost začala promítat také do její tvorby. Album má nějaký směr a některé písně mu dávají koncepci. Je to moc příjemná změna vidět, že v popové hudbě někomu na konceptu alba jako takového někomu ještě záleží a neberou není to jen playlist, který si mají pustit posluchači, aby pak přišli na koncert.

No, zvlášť v dnešní době, kdy bude od velkých koncertů ještě na nějaký čas utrum, asi jiným ostatně nezbude nic jiného než se tímto směrem vydat. Na můj vkus je album ještě pořád málo provázané a některé písně se až moc liší – například “Boys Will Be Boys” je jako píseň z jiného alba než “Physical”. Je to bohužel daň za příliš mnoho producentů, kteří na albu dělali.

Jedním z nejdůležitějších producentů Dua Lipy je Ian Kirkpatrick. Zatímco zmíněný Antonoff, který byl a je jedním z největších influencerů tohoto nového stylu “future nostalgia” kombinující osmdesátky s dneškem, připomíná svou osobnostní povahou křížence typického studenta Harvardu s Martym McFlyem z Návratu do budoucnosti, Ian Kirkpatrick je frajírek od vedle, co chodí na ten Harvard prodávat houbičky a svou zelenou úrodu (můžete se podívat na některý z jeho karanténních streamů z Twitche a uvidíte, že moc nepřeháním).

Když si ten vzal pod svou ruku Antonoffův citlivý a zasněný styl, vznikla z toho verze, která sice nemá takovou velkolepou atmosféru, ale zato je údernější, chytlavější a má na rozdíl od přece jen vážnější Antonoffovy hudby, humor.

Následuje největší hit alba “Don’t Start Now” a to je skutečně hit jako prase.

Jak to však bývá u velkých alb, Ian Kirkpatrick není jediným, kdo se na albu podílel. Hned úvodní “Future Nostalgia” produkoval Američan Jeff Bhasker – a právě ten je pojítkem mezi Kirtpatrickem a Antonoffem. Bhasker totiž napsal a produkoval právě spolu s Antonoffem hit Antonoffovy kapely Fun “We are Young”.

První a zároveň eponymní píseň alba je spíše takové dlouhé intro, ale dokáže tak nějak přenést do alba. Následuje největší hit alba “Don’t Start Now” a to je skutečně hit jako prase. Kirtpatrickovi se tohle prostě povedlo. Disko-funková basa je vyloženě geniální. Všechno na písni perfektně sedí – potlesky, hlas ve sloce, který skoro ani nezpívá melodii, ale zní spíš jako takový ten povzdech holek, co si v jídelně na střední povídaly o tom, jak je ten Zach Effron krásný kluk. Stejně tak zvuky na pozadí jako ten smích před částí před refrénem nebo následující nasekaný krátký sample hlasu, který zní spíše více jako syntezátor než hlas. No a pak samozřejmě už ta zmiňovaná basa! Málokdy se stane, že si pobrukujete zrovna melodii basy, ale této písni se to povedelo.

Bezmezná sebedůvěra, které napomáhá humor

Dalším velice důležitým mužem za Duou Lipou je kanadský producent KOZ, který už napsal a produkoval i mnoho písní z minulého alba a pak také krajan Dua Lipy Stuart Price, který poslední dobou pracoval hodně s Killers, Pet Shop Boys, ale i Madonnou. Jeho “Cool” je skvělá píseň, která oproti jiným písním vybuduje právě někdy trochu postrádanou bohatší atmosféru. Je škoda, že právě onu zvukovou šířku, nebo další rozměr alba, chcete-li, kterou vytvářejí rozlehlé syntezátory a vokodéry kombinující syntezátory s hlasy, jiné písně postrádají.

Co se týče synth-wavové “Physical”… Je to dobrý hit, ale jsem k němu trochu skeptický kvůli tomu, jak mi píseň připadá už trochu moc uloupená. Je zde ten klip s retro cvičením – ok, ale nemůžu se zbavit pocitu, že tohle už tu bylo několikrát. Slavná píseň Olivie Newton-John má ostatně úplně stejný ústřední řádek:

Let’s get physical”

To mladistvé nadšení a řádky jako: “All night, I’ll riot with you,” je ale stejně nakažlivé. I ta utopie nočních klubů, která jde z písně cítit. Ono to totiž, přiznejme si to, v nočních klubech zase taková selanka není. To je často docela drsná záležitost, kdy si člověk spíše dává pozor na to, aby nedostal přes držku nebo, aby mu někdo nenablil do kapuce. Tohle je ale ta správná žhavá atmosféra plná vzrušení a potu – úplně jako Horečka páteční noci, ale verze 2020.

“Levitating” je vedle “Don’t Start Now” nejlepší písní alba (a protože je “Don’t Start Now” z dnešního pohledu už trochu ohrané, tak je dokonce možná i lepší). V úvodních řádcích písně slyšíme vlastně to, co inspirovalo fotografa k obalu alba:

“If you wanna run away with me, I know a galaxy
And I can take you for a ride”

Je to sexy popová kosmická jízda. Text je někdy skoro až vyloženě stupidní. Uznejte sami: “My love is like a rocket, watch it blast off / And I’m feeling so electric, dance my ass off / And even if I wanted to, I can’t stop / Yeah, yeah, yeah, yeah, yeah(„Moje láska je jako raketa, podívejte, jak vystřeluje / A cítím se tak elektrizovaná, tancuju, až to cítí můj zadek / A i kdybych chtěla, nemůžu přestat / Jo, jo, jo, jo, jo“). Je to ale vlastně něco jako charakteristika tohoto alba, které si jako celek s ničím moc nedělá hlavu a je mu to taky vyloženě u toho v textu zmiňovaného “ass”

Humor je taková tajná zbraň alba i Duy Lipy jako takové.

Ve Future Nostalgia je vůbec nějaká všeobecná jistota úplně ve všem – dokonce i ve věcech, které se úplně nepovedou, že vás to stejně stáhne sebou a chcete toho být součástí. Na albu dělali takoví profesionálové, že pro ně nejistota prostě neexistuje. Dua Lipa ostatně ani nechce působit kdovíjak chytře. Chce lidi bavit a udržet si při tom svou důstojnost. A to se jí bezesporu daří.

Další velký hit Future Nostalgia “Break My Heart” sampluje “Need You Tonight” od australské rockové kapely INXS. Je mi vcelku jedno, jestli na písni dělalo třicet autorů (tolik jich zase nebylo, ale bylo jich i tak hodně), píseň ale působí autenticky. Dua Lipa zde zpívá o tom, jak se jí moc nechtělo na rande, ale nakonec se stejně zamilovala do “toho, co jí může zlomit srdce.” Do toho přichází v téhle době velice úderná řádka:

“I would’ve stayed at home,”

z čehož vzhledem k tomu, že píseň vyšla na začátku globální karantény 26. března, byli všichni (nejen) na sociálních sítích pochopitelně paf. Píseň produkována Andrew Wattem a týmem The Monsters & Strangerz je každopádně dalším dokonalým produkčním popovým dílem — už několikátým na albu v řadě. Dua Lipa má dostatečně výrazný a pevný hlas na to, aby utáhla tentokrát hlasitější aranže na pozadí a pánové z toho perfektně těží.

“Good in Bed” coby předposlední song alba, je taková milá hloupost, která opět přidá do alba porci humoru. Humor je vůbec něčím, co projevu Duy Lipy pomohlo více než by se mohlo zdát. Humor je taková tajná zbraň alba i Duy Lipy jako takové. Minulá hra na vážnou dámu, nebyla ani zdaleka tak zábavná. Dua Lipa je ostatně Slovankou, narodila se v Kosovu, a pokud nelžou Slovanské stereotypy, neměla by mít problém udělat si z věcí legraci. Tohle je doopravdy docela vtipná písnička, která má až bizarně jednoduché téma – páry, které se nemohou normálně snést, ale v posteli jim to klape skvěle. A opět platí, že ať už to byl nápad Duy Lipy nebo někoho jiného, je to vlastně jedno, protože to působí jako něco, o čem by holka okolo 25 let mohla píseň napsat.

Kluci nejsou v pohodě

Je však tak nějak zvykem, že velká popová alba dneska obsahují i nějakou tu feministickou vložku. Dua Lipa si jí nechala na konec a byl to dobrý tah. Text je možná vůbec nejlepší z alba. Znáte takový ten skvělý pocit někde pod oblastí srdce, když narazíte na nějaký geniální lidský výtvor. Stalo se mi to, když jsem slyšel geniálně použitý odkaz na mé oblíbené The Who:

“No, the kids ain’t alright”

Chytré to je hlavně v kontextu doby. V devadesátých letech podobným převrácením původního názvu písně “The Kids Are Alright” reagovali Offspring na losery, kterým se v životě nezadařilo. Nyní Dua Lipa používá narážku na název písně The Who jakožto výchovnou facku všem nadrženým pubertálním výrostkům, kteří jí dělali z života dříve noční můru – tak, že musela prý skutečně chodit okolo zastávky s klíčem mezi prsty v zaťaté pěsti, na což v písni vzpomíná slovy: “And put your keys between your knuckles / when there’s boys around” (“A dávat si klíče mezi klouby / když jsou kolem kluci”). Nevím, ale jak jsem obvykle odolný vůči přehnaným feministickým výpadům, představa toho, že reálně existují nezletilé holky, které se musí proti klukům bránit klíči v zaťaté pěsti, mi přijde hodně smutná.

I díky těmto řádkům, které vycházejí z reálných událostí, je tahle píseň jedna z nejvíce přesvědčujících feministických písní za velmi dlouhou dobu. Refrén:

“Boys will be, boys will be boys
But girls will be women,”

je perfektním ukončením alba. Bohužel tahle píseň má jeden problém, díky který album hořkne možná víc než by si zasloužilo. Hudebně je totiž píseň jako z jiného alba. Vůbec tu nesedí. Je to typický případ alba, kde je mnoho producentů. Ti se někdy sešli se svými nápady perfektně (hlavně na první polovině alba), ale zvláště ke konci alba zde jsou některé písně, které toho s těmi prvními bohužel nemají moc společného.

Možná je to i obrovskými očekáváními, které jsem na tohle album měl vzhledem k tomu, jaké hity z něj padaly již před vydáním. Album ale nedokázalo překročit svůj popový stín. Je to bezesporu jedno z nejlepších popových alb roku, ale něco více než pop to bohužel nebude. To by nebylo spravedlivé vůči tomu, co se například před třemi lety podařilo vydat Lorde nebo Beyoncé. Musí se ale ocenit jak obrovské zlepšení po debutu v případě Duy Lipy následovalo.

Dua Lipa – Future Nostalgia

Vydáno: 27. 3. 2020
Délka: 37:17
Žánry: Dance-Pop, Pop, Elektropop, Synth-Pop, Nu-Disco, Funk-Pop, Disco
Rozhodně musíte slyšet: 2. Don’t Start Now, 3. Cool, 5. Levitating, 8. Love Again, 9. Break My Heart, 11. Boys Will Be Boys

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář