Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili

Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a její kapely The Machine přišly na začátku léta a nebo hlásily jeho příchod. Hudba Florence Welch se k tomuto období nějakým způsobem náramně hodí. Hořko sladké nálady, které vyvolává, jakoby vystihovaly aktuální období, které uklidňuje, zároveň je ale člověku z něho malinko smutno, protože se celé město pomalu stěhuje do různých oblíbených destinací dovolených a dokud někam nevyrazíte vy, zůstáváte v poloprázdném městě sami.

Otázkou tedy mimo jiné je, že jestli je High as Hope dobrou záplatou a povzbuzením pro toto trochu zvláštní roční období jako minulé How Big, How Blue, How Beautiful (2015). Na minulém albu bylo slyšet odhodlání a parádními písněmi se to jen hemžilo. Hned úvodní “Ship to Wreck” patřilo vůbec k nejlepším popovým písním, které se dostaly i do našeho mainstreamu za dlouhou dobu. “What Kind of Man” zase hlásilo: » Jsme jen obyčejná parta hudebníků, ale s takovým leaderem jako Florence Welch, můžeme být největší kapelou na světě! « Tehdy se z rádií ozývaly se fanfáry a elektrická kytara hnala Florence a její muzikanty na největší pódia celého světa.

Titulní píseň, i písně jako “Delliah”, “Queen of Peace” nebo “Long & Lust”, jakoby navrácely zpět ducha nespoutaných 60. a 70. let, zároveň ale zněly soudobě.

Na hudbě Florence Welch a vlastně asi i na ní samotné jako osově, je vždy něco velice záhadného, co přitahuje zájem jako magnet. Dokáže perfektně střídat tempo a s přehledem zvládá jak komorní balady, tak obrovské festivalové melodie s živelným tempem, které měly ambice dobývat ulice New Yorku i Bangladéše.

Přirozenost ano, ambice tentokrát schází

Když měla Florence + The Machine nahradit hlavní hvězdy pátečního večera Glastonbury Foo Fighters, nikdo po tehdejším albu nepochyboval, že by to nezvládla.

Nové album High as Hope tempo ani náladu zase tak rychle nemění, dá se říct, že si drží více méně konzistentní styl, bohužel se s jistotou nedá říct, že by to bylo nějak výrazně ku prospěchu věci. Jakoby si v roce, kdy se mimořádně nekoná festival Glastonbury, Florence řekla, že nemusí dobývat tamní hlavní pyramidovou stage a tudíž nahrála tišší album, kterým si léčí nervy po rozchodu.

Jedinou písní, která dosahuje úrovně ambicioznosti minulého alba, je druhá píseň a druhý singl z alba, “Hunger”. Florence + The Machine na téhle písní paradoxně onen hlad nasytili naprosto bez pochyb. S ostatními písněmi je to tak, že se sice všechny hezky poslouchají, schází jím ale strašně moc něco navíc.

Třeba otevírací “June” je tak typická Florence Welch, jak jen to jde. Album s touto písní začíná velice rozvážně. Nejprve se jen ozve navlhlé piáno s jejím hlasem a přidají se velice citlivé a tiché smyčce. Píseň je velice přírodní, přirozená a otevřená. Nějakou nastrojenost byste očekávali od Florence až jako poslední, a tak to naštěstí platí pro celé album. Florence totiž není v textech vždycky nějaká geniální básnířka, ale vše nahrazuje její bezprostředností a tím, že se nikdy nebojí toho být sama sebou. “Woke up in Chicago and the sky turned black,” zpívá například v první sloce a tímhle obrazným přirovnáním řekne vše, co je potřeba.

Ale ačkoliv “June” není sama o sobě silná píseň, v albu plní důležitou funkci jako domestik pro hlavní píseň alba “Hunger”. (domestik je v cyklistice označení pro závodníky, kteří mají za úkol obětovat se pro hlavního závodníka týmu; ono je zrovna Tour de France, tak pardon za cyklistický žargon; pozn.) K té ještě snad dodat, že udělá obrovskou radost všem fanouškům Stevie Nicks a Fleetwood Mac a tenhle pianový rock by se dle našeho názoru s klidem mohl vlézt do prozatím nejlepší padesátky letošních písní v kategorii pop/rock.

Typicky anglické album

Bohužel hned další “South London Fever” je vyloženě píseň, která se hodí tak pro vyplnění času na albu. Je pomalá a nejsou v ní žádné emoce, ačkoliv by s typickou dramatičností Florence + The Machine rozhodně nějaké předat měla. Tahle píseň by se dala skousnout možná v jiné části alba, ale takhle se situace dá připodobnit asi nejlépe k tomu, jako když po předehře přijde povídání si o tom, co se dělo na poradě v práci.

“Big God” tempo ještě rozmělní, na druhou stranu je daleko zajímavější ať už produkcí nebo náboženskou tématikou. Florence v emočně nabité písni zpívá o tom, jak potřebovala po rozchodu něčím zaplnit díru v jejím srdci a vybrala si proto Boha.

„You need a big god
Big enough to hold your love,”

(„Potřebuješ velkého Boha / Velkého dostatečně, aby pojal tvou lásku“)

jak zpívá v refrénu této písně.

Na některých písních se opatrnost a větší decentnost oproti minulému, skoro až bombastickému albu, vyplatí. Například obdivný dopis Patti Smith “Patricia”, má hezkou a sladkou melodii hlasu, který podporuje piáno, nenápadně, ale věrně podporující bicí a tleskání. která se střídá s jakousi tajemností. Nejlepší je ale na téhle písni outro, kdy najednou přestanou znít hrozivě znějící hluboké klapky kláves a je to jakoby začalo po dlouhém propršeném dni prosvítat sluneční paprsky skrze mraky.

Je to jedna z těch písní Florence + The Machine, na které je něco spirituálního a co převyšuje obyčejné písně. Podobný pocit má člověk i na “100 years”. Člověk si vybaví ty nádherné anglické louky, které v sobě kombinují určitou drsnost a temnotu počasí spolu s roztomile vypadajícími zídkami a perfektně zeleným trávníkem. Pokud píseň evokuje takové představy, většinou to není jen tak a je to známka toho, že obsahuje zajímavou a bohatou instrumentaci a vše do sebe skvěle zapadá.

V některých dalších pomalých písních jako “The End of Love” ale nic nefunguje ani zdaleka tak dobře, protože nemáme ani pořádné texty a píseň obsahuje některé kýčovité textové pasáže jako: „We were reaching in the dark / That summer in New York.”

Naopak na závěrečné “No Choir” zní některé pasáže velice poeticky.

„And there will be no grand choirs to sing
No chorus will come in
No ballad will be written
This will be entirely forgotten,”

zní například vlastně v úplně závěrečné sloce alba a lze si jen těžko představit lepší textové zakončení pro tohle album.

Florence + the Machine – High as Hope

Vydáno: 29. 6. 2018
Délka: 39:57
Žánry: Alternativní Pop/Rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. June, 2. Hunger, 7. Patricia, 8. Years